Když se sejdou tři B
Jak dlouho se věnuješ tomuto koníčku?
V naší rodině se vždy chovali nějací holubi. Jednalo se převážně o poštovní holuby, které drželi moji předkové bez velkých sportovních ambicí. V jejich případě se jednalo spíše o ozdobu dvora. Se samostatným chovem holubů jsem začal kolem roku 2000 a již tehdy jsem naznal, že chci dělat okrasné holuby. Nejprve jsem si pořídil kingy, kteří patří mezi typické silné slepičáky s kolébkovitým tvarem těla, silným krkem a hlavou. Brzy jsem ale začal tušit, že jejich chov pro mne nebude to pravé ořechové. Začal jsem více prozkoumávat dostupnou holubářskou literaturu a v jedné ilustrované knize určené pro začátečníky mne nadchli bucharští bubláci. Reagoval jsem na jeden z inzerátů v chovatelském tisku a přišli mi první holubi. Byli to černí stříkaní a černí tygři, ale jejich rousy (opeření prstů) dosahovaly jen do délky kolem 10 cm, což je velmi málo. Začal jsem sbírat informace o chovu tohoto plemene u nás a mimo jiné jsem zjistil, že rodina Králova vytvořila evropsky významný chov tohoto plemene již v 1. půli dvacátého století. Tito holubi se chovali ve výtečné kvalitě v zemích spadajících do ruského impéria, dále také třeba ve Velké Británii a v Severní Americe. Po druhé světové válce, tedy za bývalého režimu, však byla potíž se dostat kvůli uzavřeným hranicím a jazykové bariéře k dobrému materiálu do zahraničí. Naštěstí u nás žil Miroslav Vesecký, který uměl perfektně německy a měl mimořádný organizační talent. Vozil k nám výtečný materiál z Německa a vlastně díky němu byl u nás položen základ pro rozvíjející se chov bucharských bubláků, ze kterého těžíme dodnes. Miroslav Vesecký se sám zabýval chovem bucharských bubláků až do smrti v roce 2015. Z holubů, které dovezl, se podařilo Milanu Jaborníkovi z Ostrova nad Ohří vybudovat nejlepší chov bucharských bubláků v České republice.
Tvé cesty tedy vedly do Ostrova nad Ohří?
Zpočátku jsem navázal s Milanem Jaborníkem písemný a telefonický kontakt. Poznal jsem, že je to velmi ochotný chovatel, který mi byl rád nápomocen se založením kvalitního chovu bucharských bubláků. Tehdy se živá zvířata ještě mohla posílat vlakem. Zasílání drahou bylo velmi spolehlivé, rychlé a výměna materiálu mezi drobnochovateli byla snadná. Škoda že dnes je přeprava drahou i poštou zapovězena. Milana Jaborníka jsem po čase navštívil i osobně v Ostrově a z návštěvy jeho chovu jsem převzal některé poznatky, jež jsem uplatnil při budování vlastního chovatelského zařízení. Chov bucharských bubláků se mi od počátku ohromně dařil. Nebylo žádnou výjimkou, že jsem odchoval 40 až 50 mladých. Ale měl jsem stále potíže s odbytem. Bucharský bublák je totiž plemenem pro zkušené holubáře a málokdo si troufne ho pořídit. Proto jsem v krátkém čase chov zredukoval, abych odchovával kolem dvaceti mladých, což je počet, který mi umožňuje dostatečný šlechtitelský růst.
Čím tě oslovil právě bucharský bublák?
Je to ryze okrasné plemeno, které má obrovskou kulturní hodnotu, neboť je bez nadsázky ztělesněním lidové ornamentálnosti obyvatel Uzbekistánu, které následně doplnil chovatelský um nadšených a zpravidla i movitých chovatelů z Ruska, Velké Británie či USA a dalších míst světa, v poslední době je třeba vyhlášený chov v Srbsku. Toto plemeno je nazýváno králem mezi holuby obecně nebo alespoň ve skupině bubláků, což je menší skupina holubů, jež má svérázný hlasový projev připomínající hukot potoka, bubnování nebo někdy i smích. Bucharský bublák je největším z bubláků, ale jeho skutečná velikost nevychází z hmotnosti a muskulatury jako u holubů tvaru, nýbrž z bohatého rozvoje pernatých ozdob a opeření vůbec. Pernaté ozdoby jsou na první pohled fascinující. Oba vrkoče na hlavě tvoří dominantní pozici v celkovém hodnocení holuba. Čelní vrkoč by měl být 5 až 7,5 cm široký. Překrývá čelo, horní část hlavy a dolů i zobák až přes jeho špičku. Pera vrkoče vyrůstají z jednoho bodu, který nazýváme vír. Rostou všemi směry, aby vytvořily do plošinky sevřený a hustý kruhovitý útvar umístěný v přední části hlavy. Obdobně důležitý je zadní vrkoč zvaný chocholka, jenž sestává z poměrně objemného, dlouhého a vzpřímeně drženého opeření, které se zvedá ze stran horní části krku a směřuje kolmo nahoru. Chocholka je velmi široká, na zadní straně krku bez zlomu přechází ve velmi bujnou hřívu, která rozšiřuje již tak mohutně nasazený, vzpřímený a krátký krk. U nejkvalitnějších jedinců směřuje chocholka co nejvíce dopředu k zobáku a nesmí končit růžicemi. Cenné je, když pernaté ozdoby hlavy drží tvar i při uchopení do rukou. Další zvláštně hodnocenou oblastí je opeření lýtek, nohou a prstů, které nazýváme rousy a supí pera. Rousy jsou sestaveny z širokých a dlouhých per složených do tří řad, jejich rozpětí v nejlepších chovech činí kolem 40 cm. Postava těchto honosných holubů je veliká, široká a hluboká. Hruď je nízce nesená. Celkový dojem velmi ovlivňuje postoj, který je výrazně podkleslý v patním kloubu. Dochází tak k žádoucímu efektu, že při pohledu zepředu není mezi holubem a podlahou žádná mezera. Oči by měly být u všech rázů perlové, avšak při bíle zbarveném okolí očí mohou být vikvové.
Novinkou ve tvém chovu jsou hanáčtí voláči….
Již léta se přátelím s činovníky klubu velkých voláčů Ervínem Labudou a Josefem Brachtlem, kteří mě léta přemlouvali, abych si pořídil tyto holuby, kteří jsou u nás na Hané domovem. Před dvěma lety už jsem nevydržel a přikývl k pořízení menšího chovu těchto holubů. První pár žlutých mi věnoval Josef Brachtl, ostatní holuby v tomto zbarvení jsem získal od př. Kutticha, jenž s chovem končil. Do červených mi nechali materiál př. Tichý a př. Honsa. Letos jsem začínal se čtyřmi páry – daly mi obrovské množství mladých. Pozitivní je také skutečnost, že i od párů, jež nejsou vyloženě perfektní, chodí velmi nadějné odchovy, ze kterých mohu do dalších let vybírat jedince k chovu. Hanácký voláč je holub vysokonohý, vzpřímený a velký. I jeho nohy a prsty jsou porostlé dlouhými rousy, navíc se honosí atraktivní kresbou a výraznou volatostí. Samci se předvádí většinu dne s nafouknutými volaty, u holubic to není taková samozřejmost. Nejlépe se ukazují až v zimním období a to je pak na holubníku hodně živo. Hanácké voláče držím celoročně ve voliéře, jejíž součástí jsou velkoprostorové boxy, kde jednotlivé páry naprosto nerušeny okolí vyvedou mladé. Péči obstarají samy naprosto vzorně a jsou schopny neopeřená mláďata zahřívat i přes chladné období roku, takže plemenitba se dá dělat i přes zimu nebo v jarních měsících téměř beze ztrát. Rousy mým holubům nezkracuji ani před chovnou sezonou, není to třeba. Jejich chov je proti bucharským bublákům jako procházka růžovou zahradou.
V jakém zařízení chováš bucharské bubláky?
Také toto plemeno držím v komorových holubnících s otevřenou přední stěnou, která je z pletiva. V jednotlivých odděleních mám umístěné prostorné hnízdní krbce, aby měly záměrně sestavené páry dostatečný klid na pojímání, péči o vejce a mladé. Hnízda si vyrábím sám z dřevěných rámečků. Důležité je, aby byla prostorná a nepříliš vysoká. Nezbytná je kontrola hnízd, v ideálu prováděná aspoň dvakrát denně, kdy má chovatel možnost reagovat na možné nesnáze – nejčastěji jsou to holoubata vynesená z hnízda. Bucharský bublák je plemenem, které moc nelítá, spíše se prochází, a tak nemá potřebu volného proletu. Když jsem u holubů nebo čistím, obvykle je nechám vyletět z holubníku na trávu, ale po chvíli se zase vrátí zpět. Na tyto holuby na zeleném trávníku je opravdu krásný pohled. Základ mého chovu tvoří červení, ale již zde mám i několik párů černých a také něco z modrých pruhových. Měl jsem dlouho zájem o pořízení kvalitních žlutých, ale nedařilo se mi. Až díky známosti s Angelem Angelovem z Bulharska jsem pořídil z této země první pár. Stav holubů v této barvě bych velmi rád v budoucnu rozšířil. Ke krmení všem svým holubům předkládám obvykle směs zrnin sestávající z kukuřice, pelušky, prosa, ječmene, řepky a vikve. Tam, kde jsou mladí, míchám směs s větším podílem bílkovin. Moje holoubata se již v budníku naučí přijímat vodu a zrní, které jim předkládám do zvláštních misek. Proto je pak jejich proces osamostatnění velmi jednoduchý a bez komplikací.
Patříš k nejznámějším vystavovatelům bucharských bubláků…
Bucharské bubláky, které chci vystavovat, držím velmi často ve zvláštním oddělení. Nijak výrazně je nezapojuji ani do plemenitby, co odchovají, považuji za bonus. U výstavních holubů nechávám celoročně plné pernaté ozdoby, kdežto u chovného hejna mám zkušenosti, že odchov probíhá snadněji, když mírně zkrátím pernaté ozdoby. Tito holubi sedí velmi pečlivě na vejcích, mláďata na hnízdech nemusím tak často kontrolovat. Bucharský bublák vypadá sice jako z jiného světa, ale je to naprosto spolehlivý rodič, který se o mladé stará příkladně. Při odchovu a péči o mladé je zcela soběstačný. Dalším znakem jeho plodnosti je fakt, že nasedá v poměrně rychlých intervalech. Vyplatí se nechávat jarní holoubata, neboť ta pozdější jsou většinou hotová až druhým rokem. V mém chovu jsem pyšný na kvalitu rousů. V budoucnu bych chtěl dále pracovat na šířce a tvaru předního vrkoče, jenž je u některých zahraničních linií naprosto dokonalý. Aktuálně mají některé mé odchovy náznak křivé prsní kosti, což je fenomén, na který se chci více zaměřit. Co se týče u nás často diskutované barvy, tak tu u bucharského bubláka ve světě nikdo neřeší, proto ani já nejsem na barvu žádný pedant. Vím, že toto někteří posuzovatelé neradi slyší, ale bucharský bublák je výhradně holubem typu a pernatých ozdob. Chovu bucharského bubláka se u nás věnují většinou tři čtyři specialisté. Jsme sdruženi v Klubu chovatelů českých bubláků, který je otevřen i pro chovatele zahraničních plemen. Činnost klubu je velmi aktivní. Setkáváme se v Lysé nad Labem na schůzích i lednových speciálních výstavách a poslední letní víkend pořádáme v Osinalicích velmi příjemné letní setkání.
