Při vstupním vyšetření zjišťujeme i u tohoto koně kromě různých malých blokád v průběhu celé páteře výrazně křivé postavení pánve. A tak jsme objevili příčinu problému v úponu Achillovy šlachy: následkem křivého postavení pánve je pohyb levé zadní končetiny omezený. Kůň jí nemůže volně pohybovat dopředu. Proto vzniká rotační pohyb, který přetěžuje především levý hlezenní kloub. Po prohlédnutí scintigrafických a ultrazvukových záznamů náš veterinář Torsten vysvětluje: „Následkem rotačního pohybu v hlezenním kloubu při každém došlápnutí levé zadní končetiny se extrémně natáhne Achillova šlacha. Zde na snímcích je dobře vidět, že úpon je skutečně otočený.“
Winda ošetří fyzioterapeutka Dörte. Křivé postavení pánve se dá poměrně snadno vyřešit, stejně jako ostatní blokády bederní, hrudní a krční páteře. Už následující den jsme začali s tréninkem zaměřeným na vybudování svalů. Nejdříve má Wind chodit co nejvíce rovně, aby síly působící do strany co nejméně zatěžovaly klouby.
Na velké jízdárně a v terénu je pohybován pod lehkou jezdkyní v kroku a klusu v nataženém držení těla. Už za několik dní po prvním ošetření se jeho pohybový vzorec mění: rotace zadní končetiny mizí. Došlapuje opět rovně a dopředu a také dobře přešlapuje. Stále více přesouváme těžiště tréninku na přechody mezi krokem a klusem, aby se opět vybudovaly silné svaly. Potom, když Wind zůstává dva týdny stabilní a pohybuje se bez kulhání, doplňujeme trénink prací na dvojité lonži. V konečné fázi přichází práce přes kavalety a skoková gymnastika.
Celkem je u nás Wind hospitalizován osm týdnů. Protože Martina společně se svojí starší dcerou budou o valacha v péči a tréninku pokračovat, až se vrátí zpátky domů, docházejí se k nám pravidelně učit. Wind jim to vždy neusnadňuje, protože střídá období absolutní flegmatičnosti, kdy je jen obtížně motivovatelný, s přehnanými reakcemi s hektickými záchvaty vyhazování. Obě to ale zvládají. Propouštíme Winda s dobrým pocitem domů, kam by měla Dörte pravidelně jezdit kvůli další péči.
Léto s pravidelným pobytem na pastvině a dostatečným pohybem navíc ke každodennímu tréninku upevňuje Windovu nově získanou stabilitu zádě. První start na závodech je pro celou rodinu velmi radostný. Otec jezdí na valachovi pravidelně do terénu.
Pak ale přichází zima. V nájemní stáji, kde je Wind ustájený, se pastviny uzavírají v polovině října. Výjimky pro zimní období nejsou možné. Wind je odsouzený k pobytu v boxu. Změna stáje nepřichází v úvahu, protože v dosažitelné vzdálenosti není žádná vhodná alternativa.
Matka a dcera vypracují pro Winda aktivní program a každý den ho dodržují: Martina jezdí každé ráno do stáje a koně pohybuje, její dcera každé odpoledne. Mají na paměti pestrost, často s ním chodí na procházky, hrají si s ním a nechávají ho běhat volně, tak často, jak je to možné. Přesto hned po několika týdnech Martina při lonžování zaregistruje návrat nečistého chodu zadních končetin.
Je přivolaná Dörte, která potvrzuje předpokládanou novou blokádu v oblasti pánve. Po ošetření chodí Wind několik dní lépe. Pak ale zase začne kulhat. Tak se to během následujících týdnů střídá: ošetření – bezproblémový pohyb po několik dní – nová blokáda – opět ošetření atd. Přestože celá rodina vynakládá velké úsilí, Windův stav je bez konstantního pohybu na pastvině stále nestabilní.
Všichni jsou zoufalí a trápí je pocity viny. Nakonec musí uznat, že jejich milovaný kůň se není schopen vypořádat se životními podmínkami, které mu mohou nabídnout. Na konci zimy se rozhodnou předat ho do jiných rukou, aby měl pokud možno ve volném ustájení s neomezeným pohybem lepší předpoklady pro dlouhý zdravý život.
Kůň je zvíře pohybu
Více než 16 hodin pohybu denně je pro divoce žijící koně normální. Mělo by nás tedy trápit špatné svědomí, když naši koně tráví většinu svého denního času postáváním nebo podřimováním ve výběhu či otevřené stáji? Nebo když je na noc či při špatném počasí přivedeme do boxu?
Kůň ve volnosti je téměř neustále v pohybu, ve dne, v noci, v létě i v zimě. Při pastvě divocí koně ujdou na svých toulkách napříč travnatou stepí mezi 40 a 60 kilometry denně – v dobách nedostatku potravy dokonce až 100 kilometrů. Schopnost běhat rychle využívají výhradně na kratší vzdálenosti, aby se dostali z dosahu svých přirozených nepřátel. Přitom mohou vyvinout rychlost až 60 km za hodinu.
Právě tyto vlastnosti koně – konkrétně velká vytrvalost a schopnost rychlého běhu – jsou důvodem jejich několikatisíciletého využívání lidmi. Bez koní by nevznikl náš moderní průmysl ani naše současné společenské uspořádání. Během posledního století jsme však koně k hospodářským a vojenským účelům téměř přestali využívat. Způsob dnešního trávení volného času přináší i „volnočasové“ koně. A u tohoto „druhu“ koně se téměř vždy podceňuje jeho potřeba pohybu.
Nedostatek pohybu a nuda – nebezpečná kombinace
Z nutnosti přijímat potravu vychází i základní psychická i fyzická potřeba koní – a tou je pohyb. Více než 5 000 let chovatelského působení člověka tuto ani jiné přirozené základní potřeby koní nijak neovlivnilo.
Proto má vynucená nepohyblivost (např. vazné nebo boxové ustájení) za důsledek nudu, stres, nevyrovnanost a vede až k poruchám chování (např. tkalcování, klkání atd.). Vědci to vysvětlují přítomností určitých mediátorů (tzv. endorfinů neboli „hormonů štěstí“), jejichž vylučování se v mozku po pohybu zvýší (viz také kapitola Elias). Princip „z běhání se stává závislost“ znají například běžci na dlouhé tratě, kteří při delších tréninkových přestávkách pociťují skutečné abstinenční příznaky. Když koně náhradou za běhání tkalcují nebo klkají, uvolňují se jim i při těchto činnostech endorfiny. (Viz také kapitola Zwuckel alias Elias.)
Nedostatek pohybu je také příčinou celé řady tělesných problémů, které naši moderní koně mají. Ne náhodou říká tolik veterinářů: „Většina koní stojí rozbitá.“
Trávicí ústrojí koně je přizpůsobeno průběžnému zpracovávání potravy bohaté na vlákninu a chudé na energii, přičemž neustálý pohyb – na kterém se spolupodílí i břišní svaly – podporuje peristaltiku střev (vlastní pohyby střeva pro transport střevního obsahu). Málo pohybu zvyšuje výskyt kolik (většinou tzv. zácpové koliky, které vznikají následkem nerovnoměrného transportu střevního obsahu, na rozdíl od kolik plynových, které obvykle vznikají v důsledku nadměrné peristaltiky – zvýšená peristaltika následkem stresu, rozčílení, zkaženého krmiva nebo chyb ve způsobu krmení).
Kostra koně s přidruženými vazy a svaly je uzpůsobena pro klidný, rovnoměrný pohyb s hluboce sníženou hlavou a v nouzových situacích i pro sprint, který co nejvíce šetří energii. Klouby a svaly se neustálým pohybem udržují ohebné, aby v nebezpečí mohly kdykoli a bez opotřebení napomoci k nejvyššímu výkonu.
Například kloubní chrupavky potřebují po delší přestávce nejméně 15 minut šetrného pohybu v kroku, než se dostatečně naplní tekutinou, aby dosáhly svého maximálního tlumicího účinku. To je důvod, proč může intenzivní a velmi náročný trénink bez krokové přípravy vyvolat poškození kloubů. Ostatně to platí i pro případ, kdy necháte koně se vyběhat bez odpovídajícího vykrokování!
Především pro hřbetní svaly je neustálé popásání se měkký „strečink“. Ani každodenní hřebelcování a masírování nemůže nahradit tento přirozený „uvolňovací cvik“.
„Motor“ pohybu sídlí v zádi. Ta sune tělo koně dopředu. (Sunutí vyžaduje méně energie než tahání!) Při vysokém držení hlavy je síla svalů zádě odpovědná za posun a zvedání těla koně. Při sníženém krku a hlavě (tedy při pasení se) táhne šíjový vaz – na rozdíl od svalů neunavitelný – kohoutek dopředu a tím drží hřbet koně nahoře. Záď tedy vynakládá mnohem méně práce, protože nemusí zvedat hřbet. Proto je tolik důležité uvolňování v nataženém držení těla dopředu-od těla a pobyt koně na pastvině je velmi dobrá terapie pro ztuhlý hřbet.
Také kopyta jsou přizpůsobená stálému pomalému pohybu dopředu. Kopytní stěna je v přední části výrazně silnější než vzadu na patkách, protože zvláště přední kopyta musí díky hluboce skloněné hlavě při pasení nést na své přední částí větší zatížení. (Kdo nakloní dopředu svoji hlavu a krk, pocítí to také.) Tato zvláštnost v konstrukci kopyt koně je příčinou toho, proč koně držení v boxech častěji trpí problémy, které vycházejí z příliš plochého úhlu kopyt (např. podotrochlóza nebo těsné patky).
Vždy totiž tráví většinu svého času s hlavou zvednutou do výšky, čímž dochází k většímu zatížení a opotřebovávání patek. Kopyta – a s nimi celé končetiny koně – jsou vyvinutá pro stálý pohyb vpřed do takové míry, že při chůzi „pracující“ kopytní mechanismus (rozšíření kopytního pouzdra v zadní části a současně pokles kopytního chodidla a kontakt střelu se zemí) funguje jako „krevní pumpa“, která napomáhá žilní krvi vrátit se zpět nahoru směrem k srdci. Je to proto, že na rozdíl od člověka kůň nemá v dolních částech končetin žádné svaly. Pohyb ve spěnkovém, korunkovém a kopytním kloubu probíhá výhradně působením síly páky kostí a vazů. Nedostatek pohybu tedy vede také k nedostatečnému prokrvení, otokům končetin a z toho vyplývajícím i dalším poškozením.
Ukázka z knihy Když mají koně problémy – celostní léčba koní v praxi, kterou vydalo nakladatelství Brázda. www.ibrazda.cz