Ten pohled se mi vryl hluboko do paměti a nelze jej vymazat. Náš pozemek terasovité zahrady byl svažitý a na náhorní plošinku vedlo devadesát devět schodů. Naše stará a artrotická aljašská malamutka Beryl, zkoušená řadou chorob, měla už toho trápení dost. Jednoho dne se o třech nohách (pravou přední vlekla za sebou jako kus cizí nepotřebné věci) vydala od své boudy po schodech vzhůru. Po dlouhé strastiplné cestě (kterou v mladších letech vybíhala tryskem) se nahoře svalila pod keřem zlatice a zhluboka oddechovala. Vlk v ní si zřejmě přál odejít do věčných lovišť, ale pes v ní ještě nedokázal pevné pouto s lidskou smečkou přervat…
Milované Berušce jsme na plošině zhotovili přístřešek a trávili s ní co nejvíce času. Teenager Malamut Fram se, navzdory svému mladistvému temperamentu, choval ke své náhradní mámě něžně a ohleduplně. Úzkostlivá péče nepomáhala: Beruščin zdravotní stav se týden od týdne horšil. Nic nepomohla veškerá snaha veterinářů. Svůj odchod na věčnost nakonec ponechala bohužel na mně…
Má paměť je za těch padesát let zaplněna bolestnými odchody mých psů, kteří mi obohatili život a kteří – s nadšením a trpělivě – spojili svoje osudy s mým. Ve psím nebi mě očekává početná smečka věrných duší…
V mysli mi maně vytanul citát Mary Carolin Daviesové: „Dobrý pejsek nikdy neumře, navždy zůstává se svým pánem. Kluše vedle něho, s hlavou na dosah pánovy ruky, za svěžích podzimních dní, kdy na polích leží jíní a zima se blíží mílovými kroky.“
Psí život ubíhá oproti lidskému, k zármutku jejich pánů, raketovou rychlostí. A že i ten lidský letí proklatě rychle… „Je to krátká radost,“ řekl mi se smutným povzdechem chovatel irských vlkodavů (jejichž průměrný věk je děsivě krátký). Obří plemena v podstatě začínají stárnout, jakmile dosáhnou dospělosti. U velkých plemen se považují za seniory již od šestého až osmého roku, zatímco střední plemena vstupují do seniorského věku od osmi devíti let a některá malá plemena počínají stárnout až v devíti nebo jedenácti letech.
Dosud nejstarším doloženým psem byl Australský honácký pes (plemeno proslulé svou dlouhověkostí) Bluey, který zemřel v roce 1939 přesně ve věku svých devětadvacátých narozenin (v orientačním přepočtu na lidský věk mu bylo v podstatě neuvěřitelných sto šedesát let).
S pokročilejším věkem psům logicky slábnou smysly. Nejprve se to projeví na zraku a sluchu.
Slábnutí zraku způsobuje, že bílkoviny, z nichž se skládá čočka oka, postupně ztrácejí pružnost. Psí oko zaostřuje pomaleji a trvá mu tedy zákonitě mnohem delší dobu, než rozezná pohybující se objekty (lidi, zvířata…) či stojící věci. U starých psů také není vzácný glaukom (zelený zákal), jehož příčinou je růst tlaku tekutiny uvnitř oka, což poškozuje sítnici a zrakový nerv. Špatný zrak či slepota jsou pro psa nepříjemné (navenek se může projevit např. bázlivostí, lekavostí a enormní závislostí na pánovi), nejsou však tragické. Když mu slouží čich, není totálně dezorientován. Venku se lépe cítí na vodítku, poněvadž sleduje pánovy pohyby a změny směru. Osleplí psi většinou častěji štěkají: ověřují si přítomnost pána a upozorňují na sebe. Máme-li slepého psa, měli bychom zapomenout na přestavování nábytku. Psycholog Stanley Coren radí: „Trocha laciného parfému nebo vonného oleje, použitého na důležitých místech, jako např. místa, kde pes spí nebo jí či na nebezpečných oblastech (např. na vrcholku schodiště), pomůže psovi k lepší orientaci. Různé pachy rozdílných míst totiž výborně rozlišuje.“
Psím důchodcům rovněž slábne sluch. Ohluchnutí způsobí fakt, že kůstky ve vnitřním uchu – kladívko, kovadlinka, třmínek – jež přenášejí zvuk z bubínku do vnitřního ucha, srůstají a ztrácejí pohyblivost. Na slábnutí (či ztrátě) sluchu se však podílejí faktory, které můžeme ovlivnit. Zvukovod psa je podstatně delší než lidský a v pravém úhlu zahýbá, až dosáhne bubínku. Nečistota, výpotky, maz a chlupy mohou zvukovod ucpávat. Navíc ušní roztoči mohou způsobit zánět zvukovodu. Prevence je důležitá: k čištění uší můžeme použít ušní kapky, ale i olivový olej. Že všechny nečistoty pravidelně čistíme smotkem vatičky (namočeným v oleji nebo hydroperoxidu), jistě nemusím připomínat. Stanley Coren doporučuje vhodnou pomůcku: „Pro hluché psy jsou užitečnou pomůckou zvonky. Pro hluchého psa zvonek nemá žádnou cenu, ale může být užitečný pro vás. Dáte-li ho hluchému psovi, který přirozeně nemůže přiběhnout na zavolání, cinkání zvonku vás upozorní, kde se pes právě pohybuje a co dělá.“
Nutno přiznat, že hluchota psa méně omezuje nežli slepota. Oba handicapy však hrají roli v pozorovatelných změnách chování – určité bázlivosti a lekavosti. Rovněž psi se slabým sluchem (nebo hluší) výrazně a hlasitě štěkají (není divu, i lidé se slabým sluchem mluví mnohem hlasitěji). Hluší psi spí také daleko tvrdším spánkem (nejsou rušeni venkovními zvuky), z leknutí tedy zákonitě mohou chňapnout, když na ně sáhneme. Proto je na svůj příchod vždy zřetelně předem upozorníme.
Zda psům věkem také slábne čich, je nesnadné objektivně posoudit. Je pravděpodobné, že tento smysl může také ztratit na ostrosti, rozhodně však dobře slouží psům až do smrti (a významně jim ulehčuje zrakový a sluchový handicap).
Stárnoucí psi mají pochopitelně větší či menší pohybové problémy: např. opotřebované klouby se hlásí menší pohyblivostí či bolestivostí; některá plemena mají často problémy s páteří a ploténkami – např. jezevčíci, baseti atd. Postupem času se dostavuje pomalý pohyb, kulhání, nedošlapování… Psi se začnou, seč mohou, vyhýbat některým povrchům (např. kluzkému linoleu, dlaždicím), dělají jim potíže schody, nevyskakují ochotně a s nadšením na zvýšené plochy (na gauč, křeslo nebo postel), kde dříve rádi odpočívali.
Proti problémům s klouby bychom měli bojovat celoživotně preventivně: používat kloubní přípravky, do stravy zařazovat stravu s kolagenem – mohou nám posloužit i dobře povařené vepřové kůžičky, vepřové nožky atd.
Samozřejmě se při společných aktivitách musíme bezpodmínečně podřídit fyzickému stavu svého psa a v žádném případě ho nepřetěžovat. Případně sporty či zábavné kousky, které jsou pro stárnoucího psa nevhodné, zcela vynecháme. POZOR: temperamentní (i když stárnoucí) pes, který miluje pohyb s námi, často „klame tělem“ – a pro společnou zábavu by se uštval. Mohu to posoudit z vlastní zkušenosti: můj malamut Misha byl simulant a od mládí předstíral únavu, aby se nepředřel. Malamut Fram byl rovněž simulant, ale „naruby“: za každou cenu se snažil skrýt únavu nebo jakoukoliv slabost, jen aby mně „nepokazil radost“. Pro práci se psy platí vždy, že člověk (má-li se vyvarovat zbytečných chyb) musí být dobrým a empatickým pozorovatelem.
V této podkapitolce se nebudeme zabývat krmivem – dobré firmy mají ve své nabídce speciální krmiva pro stárnoucí psy. Pokusíme se však poradit, jakými komponenty zpomalit běh času.
Stárnutí lidí i psů (a pochopitelně i dalších živočichů) vyvolává změny v mozku, které mají vliv na změny chování, na schopnosti paměti i učení. „Viníkem“ jsou mitochondrie, které umožňují přeměnu živin v energii. Věkem činnost mitochondrií klesá, čímž se spustí volné radikály, okysličující složky nezbytné pro normální funkci buněk. Hrozí degenerace tkáně, v mozku se ukládají patologické bílkoviny (beta amyloidy a tau proteiny); dochází ke sklerotizaci cévního řečiště.
Preventivně bojovat proti tomuto jevu můžeme antioxidanty. Významnými antioxidanty jsou např. vitaminy C, E; karotenoidy (obsahují více než 600 antioxidantů), minerály – např. selen a mastné kyseliny (např. karnitin, EPA, DHA atd.).
Z uvedených faktů vyplývá, že bychom stravu psů měli významně obohatit zeleninou a ovocem. Beta karoten je obsažen v mrkvi, dýních, v rajčatech, kadeřavé kapustě, v broskvích, meruňkách… „Céčko“ nejvíce obsahují citrusové plody, které většinou psi „nemusí“. Takže může pomoci paprika, brokolice, jahody, jablka, brambory atd. Vitamin E je obsažen v pšeničných klíčcích, v listové zelenině, v rybím tuku a rostlinném oleji a obsahují ho i ořechy. Selen obsahují ryby, vejce, drůbež atd.
Pokud misky našich psů obohatíme o antioxidanty, můžeme mít dobrý pocit, že jsme něco udělali pro jejich zdraví a že prodlužujeme jejich aktivní život.
Staří psi mají – „díky“ svým majitelům – často sklon k tloustnutí. To nikdy nesmíme dopustit! Psí senioři většinou mají již omezenější pohyb, proto musíme přizpůsobit jejich krmné dávky! Snažme se udržet jejich optimální hmotnost. Obezita u psů stejně jako u lidí pochopitelně zatěžuje a zhoršuje funkci kloubů, zatěžuje srdeční i dýchací aparát, snižuje kvalitu života a zkracuje jeho délku.
Ať se nám to líbí, nebo ne: staří psi mají lehčí mozek nežli v dobách své největší síly (starý mozek prý může být až o čtvrtinu lehčí než mladý). Přenos důležitých informací v nervové soustavě probíhá pomaleji. Jacob Mosier z Kansaské státní veterinární univerzity zjistil, že zatímco u mladého psa probíhá informace nervovou sítí rychlostí 360 km/hod, u starého je to jen rychlost 80 km/hod. Pro psy platí totéž co pro lidi: chceme-li vzdorovat stárnutí, musíme mozek cvičit stejně jako svaly. Co se necvičí, atrofuje, slábne, ochabuje…
Mnohé osudy stárnoucích psů jsou smutné… Často otřesné případy dostihových chrtů ve Velké Británii, jejichž výkonnost je za zenitem, jsou i v Česku dostatečně známy. Neradostné bývají i osudy saňových psů, kteří již nestačí na vrcholné podniky (tato skutečnost se týká zejména situace v profesionálním mushingu v Kanadě a USA).
Ale i obecně lze říci, že se stárnutím svých psů se řada pánů těžko smiřuje. Přitom stárnutí je věc naprosto přirozená, jak již praví moudrý a vtipný citát v záhlaví dnešního dílu z úst pana Shawa.
Mnohdy pomůže, „pořídíme-li“ stárnoucímu psu štěně. Načas „omládne“, a navíc předá juniorovi mnoho ze svých životních zkušeností. Páneček má pak s výchovou teenagera jen polovinu práce. (Rozhodně se však nesmíme nechat unést nadšením a věnovat většinu přízně novému přírůstku – to by náš „dědeček“ či „babča“ nelibě a žárlivě nesli.) Tato rada však platí zejména v případě, že chováme více psů (nejméně dva). U celoživotních „jedináčků“ může příchod štěněte naopak situaci ještě zkomplikovat a ztrpčí našemu seniorovi život.
Pokládám si za čest, že nás (fenku Československého vlčáka Taigu a mě) do své smečky velkoryse přijal dvanáctiletý kříženec Ferda. S Ferdou se již desetiletí věnuje má současná žena canisterapii v brněnských domovech pro seniory, kde tento obdivuhodný voříšek přináší babičkám a dědečkům radost a úlevu. „Starý pes rozumí starým lidem nejlépe,“ tvrdí moje žena psycholožka, která se seniory již po léta pracuje.
Vitální Ferda nás provází na všech túrách a vandrech a svou báječnou povahou nezkazí žádnou legraci. Navíc ho stále baví učit se novým a novým kouskům, zvláště když mu za ně kyne lákavý pamlsek.
Svou divokou partnerku Taigu si dnes Ferda po rokapůlletém soužití ostražitě hlídá před psí konkurencí a také dovede její vypečené a bláznivé hrátky usměrnit. Má-li však pocit, že by mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí, vyhledá bez rozpaků její ochranná křídla. Bez nejmenší nadsázky mi Ferda nesmírně přirostl k srdci a jsem šťasten, že mě poctil svou láskou a nezměrnou důvěrou.
Zásadou je přinášet stárnoucímu psu dostatek nových podnětů, zábavy a vhodných aktivit, samozřejmě adekvátních jeho psychickým a fyzickým možnostem. Je třeba zapojit kreativitu, neházet flintu do žita a jalově nevzpomínat jen na loňské sněhy, kdy byl váš pes v plné síle. Nepřetěžovat, dopřát dostatek odpočinku, ale také nenechávat ladem! Psi, kteří nám nezištně věnovali svou celoživotní lásku, si to nepochybně zaslouží!
P. P. S.
Vryjme si do paměti citát Bonnie Wilcoxové: „Staří psi, stejně jako staré boty, jsou pohodlní. Možná už nemají ten původní dokonalý tvar a jsou kapánek omšelí, ale dokonale nám padnou.“