Franzi, kdy jsi začal holubařit?
Holubům jsem propadl již jako malý kluk. Nejdříve jsem si pořídil takovou klukovskou směsku holubích plemen, ale hned od počátku mě zvláště zaujali voláči. U těchto holubů došlo k podchycení schopnosti ptáků nafouknout vole během svatebního tance při dvoření samce před holubicí. Dlouhodobým výběrem vznikla větší skupina holubů, která volatost vykazuje po většinu dne, a to nejen u samců, ale také u holubic. Nejdříve mi padli do oka voláči hladkonozí a ve střední velikosti. Oblíbil jsem si voorburské voláče, kteří pochází z Nizozemska, dovedou úžasně reagovat na zahoukání a předvést širokou škálu projevů temperamentu. Jsou vždy v atraktivní kresbě štítníka a já je choval v barvě černé, která mi učarovala již v mládí, a nedám na ni dopustit. Po voorburských voláčích přišla další výzva. Pořídil jsem si voláče norvičské, kteří mají mezi středními voláči největší a nejdokonaleji tvarované vole, připomínající svým kulatým tvarem míč. Jejich chov je poměrně náročný na dohled chovatele, který musí každý den provádět kontrolu holubníku, ale to mi nikdy nevadilo, protože pozorováním holubů rád trávím část každého dne.
Kdy ses rozhodl pro vysokonohé rousné voláče?
Při vystavování norvičských voláčů na různých rakouských výstavách jsem již delší dobu pokukoval po různých plemenech vysokonohých rousných voláčů. Přišel rok 1972 a tehdy jsem se rozhodl, že přistoupím na další výzvu a přejdu výhradně na chov rousných plemen. Zpočátku jsem se věnoval voláčům saským v bílém a černém zbarvení. Bílé jsem pořídil spíše z nouze, neboť v mojí oblíbené černé se tehdy nenacházelo tolik kvalitních jedinců, zvláště pak holubic, jak bych si představoval. Bílí na tom byli o poznání lépe a občasným vzájemným křížením s černým partnerem jsem dokázal vylepšit i černé. Saský voláč je nejštíhlejší a nejmenší z vysokonohých rousných voláčů. Chovatelé v Rakousku dokázali při šlechtění tohoto plemene vždy úzce kooperovat s německými holubáři a dodnes tato letitá spolupráce funguje ve vzájemné spokojenosti. Pořádají se společné schůze, výstavy či letní setkání. Mým největším úspěchem v chovu saských voláčů byl zisk evropského mistra.
V roce 1972 jsem si pořídil i voláče sedlaté rousné, kteří jsou majestátnější, přitom velmi elegantní a kontrastně zbarvení. Je pravda, že se mi vždy líbili také třeba štraseři či plemena strukturových holubů, ale rousní holubi u mne hráli prim. Chov rousných plemen vyžaduje přijetí řady chovatelských postupů vyšší úrovně obtížnosti, a tato výzva mne natolik chytila, že jsem se jí dodnes nevzdal. Pořízení rousných holubů znamená především držet chov v neustálé čistotě. Jsou to velká plemena, která vyžadují prostorné holubníky i hnízdní krbce. Pro odpočinek jsou nejvhodnější individuální sedačky, které jsem i já umístil podél vnitřního obvodu holubníku, ve vzdálenosti asi 50 cm od sebe. Na podlahu dávám zpravidla hobliny nebo jiný savý materiál a každý den udržuji chovatelské zařízení čisté. To je velmi sympatické i návštěvníkům chovů, neboť vidí čisté holuby a vidí pečlivě udržované chovatelské zařízení. Chov rousných plemen proto není vhodný pro každého, ale jen pro chovatele, kteří jsou schopni dát holubářství něco více ze svého času.
Kde jsi získal první voláče sedlaté rousné?
Pořídil jsem je u chovatele Purgstallera ve Welsu a netřeba dodávat, že v černém zbarvení. Od prvního okamžiku jsem byl fascinován jejich kresbou, kde při významném podílu bílého opeření jsou barevné kapka na čele, záhlaví, krk a hruď, sedlo na křídlech, záda a ocas. Voláče sedlaté rousné jsem si zakrátko oblíbil a zjistil, že nejlepší kvalitu drží Ernst Sacher, který o nich také občas publikoval v našem chovatelském tisku zajímavé články. Tohoto průkopníka chovu sedlatých rousných voláčů v Rakousku jsem osobně navštívil a přivezl si od něho o poznání lepší holuby, než jaké jsem měl doma. Začalo tak dlouholeté přátelství s tímto vynikajícím specialistou, který mi zejména zpočátku byl cenným rezervoárem rad a doporučení. Dnes je Ernstovi již 84 let, ale plemeni se věnuje stále a pořád s dobrým výsledkem. Po Ernstovi se stal význačným chovatelem Alfret Loitolt, dnes sedmaosmdesátiletý, který mu pomáhal s rozvojem chovu plemene a zahájením klubové činnosti. Speciální klub byl založen v roce 1990 a počet jeho členů se od počátku pohybuje mezi deseti a patnácti. Možnost předávání informací a chovného materiálu mezi členy klubu při vzájemných setkáních a výstavách, kde se ve výstavní části objevuje mezi 100 až 120 holuby, přispěla k nebývalému růstu a vývoji kvality těchto voláčů, které v posledních asi patnácti až dvaceti letech v Rakousku nastaly. Naše chovy se staly plně konkurenceschopné německým, naopak jsme pomáhali chovným materiálem vybudovat vévodící chovy Německa v současnosti. Když jsme obeslali speciální výstavu v Německu před pěti lety, vyhráli tam naši holubi všechno, co mohli. Mnoho našich odchovů putuje do Polska, Francie, České republiky, na Slovensko, ale také třeba do zemí Orientu.
Jakým dalším rázům voláčů sedlatých rousných se věnuješ?
Netrvalo dlouho a oslovili mě modří voláči sedlatí rousní. Na vysoké a elegantní postavě těchto holubů modrá barva vyniká a líbí se mi též lesk, který se u modrých rozprostírá na krku. Je pravdou, že se jejich kvalita udržuje poněkud lépe než u barvy černé. Poslední barvou je žlutá. Její chov jsem rozvinul teprve před pěti šesti lety, se záměrem dobrat se kompletnějších žlutých holubů, než jaké vídám na některých našich výstavách. Obstarat si nový barevný ráz, to není jen obstarání chovných holubů a výběr v odchovech. Je to především o šlechtitelské práci. Ta začíná již u nákupu chovných jedinců. Každý holub, kterého si vyberu, musí splňovat základní kritéria kvality a mít nějakou přednost, kterou potřebuji ve svém chovu zlepšit. Například výšku nohou, délku těla, krátkou zadní partii, utažené opeření. Když hovořím o přednostech, bavím se výhradně o typu holuba, barva a kresba nejsou vůbec podstatné. Po obstarání základního kmene následuje cílevědomé zušlechťovací křížení s jiným zvoleným plemenem. Je mojí hlavní šlechtitelskou metodou již více než třicet let. Vyzkoušel jsem za tímto účelem různá plemena, například voláče francouzské nebo pomořanské, ale nejlepších výsledků jsem dosáhl po vkrevnění anglických velkých voláčů. Jsou vysocí, úžasně elegantní, krotcí a důvěřiví. Ke křížení vybírám anglické voláče s vysokýma nohama a bohatými rousy, které jsou u nich již nad normou, ale mému záměru to naopak vyhovuje. Po spojení anglického voláče se sedlatým již obvykle ve třetí generaci získáváte čistě kreslená sedlatá holoubata. Vedu si pečlivé chovné záznamy, abych své sedlaté rousné voláče nedostal příliš do krve anglického voláče. Proto je můj chov poměrně ustálený, ale každý rok u mne vidíte létat i nějakého křížence. V počátcích se mi osvědčili též vysokonozí sedlatí rousní voláči s vynikajícím výstupem bérců, které jsem dovezl z jedné návštěvy u bavorských chovatelů. Sedlatý rousný voláč je vzpřímený velký voláč se silně opeřenýma nohama. Jeho hlava je charakteristická vyšším čelem, nenápadnými světlými obočnicemi a středně dlouhým zobákem, který má u tmavých rázů také tmavou dolní čelist. Postava je velká, dlouhá a elegantní, hruď nesmí být vystouplá jako u voláčů anglických ani tak hrubá, jako mají pomořanští. Krk si přejeme co nejdelší, aby poskytl prostor pro velkou hruškovitou volatost, která je rozšířená nahoře a v dolní části mírně podvázaná. Postoj je užší a velmi vysoký, ale nesmí být tak úzký jako u voláčů anglických, což občas také vidíme. Nohy jsou opeřeny dlouhými, hustými a pevnými rousy, lýtka bohatými supími pery. Rousy se stáčejí do stran, aby mohl tento holub elegantně kráčet. Výborný typ těchto holubů jde v ruku v ruce s kvalitním zbarvením a precizní kresbou, kde nesmějí být například bílá záda, což je asi nejčastější vada.
To je pravda. V chovu těchto voláčů jsem spolupracoval s Helmutem Kaiserem, známým posuzovatelem, který se věnuje většímu počtu rázů, ale s největším úspěchem dělá modré pruhové a kapraté. Také u pomořanských voláčů se mi zalíbila černá barva v kombinaci s kresbou měsíčkovou a léta jsem šlechtil také černé tygry. To ale nebyla nikdy jednoduchá záležitost, neboť kvalitních černých plnobarevných holubů ke spojení s tygry nikdy moc nebylo a pářit tygry jen na sebe by znamenalo získat postupně skoro bílý odchov. Pomořanští voláči jsou silní a velicí holubi, jejich největší devízou je obrovská krotkost, zejména holubice byly velmi kontaktní. Přesto jsem toto plemeno před asi třemi lety vyřadil z holubníku. Chtěl jsem je přenechat nějakému mladému chovateli, ale dnes v Rakousku, stejně jako v Německu, na mladého chovatele sotva narazíte, a pokud přece jen ano, málokdo z těch, kteří se holubaření věnují, u rousných vysokonohých voláčů vydrží.
Kdy začíná tvoje chovná sezona?
Přes zimní období držím holuby a holubice zvlášť. Až poslední víkend v lednu jdou páry k sobě a začínají brzy nasedat. Mladé odchovávám do konce května až půli června, podle jejich počtu, mělo by jich být nejméně 80. Pak sezonu končím. K odchovu částečně využívám chůvy, což jsou poštovní holubi, mezi kterými lze spatřit i líbivé štítníky, ale kresba těchto holubů není vůbec podstatná. Důležitější je jejich prvotřídní rodičovská péče, která nepolevuje v chladné části roku, kdy je potřeba mladé zahřívat tak dlouho, než se zcela opeří. Všichni rousní voláči jsou velmi dobří rodiče, odchov pod chůvami je tudíž jen podpůrný, ale využívám této metody rád. Umožňuje mi získat potřebný počet mladých již v první půli roku, což je pro výstavy v daném roce velkým bonusem. Jsou to totiž velcí holubi a letní odchovy by na výstavy již nestačily dozrát. Vývoj velkých voláčů trvá nejméně 6, spíše až 7 měsíců, nikoliv 5 měsíců jako u malých plemen. Úplného vývinu dosahují tito holubi ve stáří asi dvou let, kdy jsou postavy silnější než u mladých holubů, ale mají též širší a objemnější volatost. Mé chovatelské zařízení navazuje na náš rodinný dům. Je to soustava čtyř oddělení v komorovém holubníku s otevřenou přední stěnou, která nahrazuje voliéru. Do každé kóje vede samostatný vstup, po stranách jsou individuální sedačky a na protější stěně se nachází prostorné hnízdní krbce, které jsou uzavíratelné, což chovatel zvláště ocení při usazování nových párů.
V chovu sedlatých rousných voláčů ses stal již třikrát evropským mistrem – jak důležitá je příprava na výstavy?
Tvoří nedílnou součást péče o velké voláče, ale nezačíná až na podzim v předvýstavním období. Přípravu doporučuji provádět již u mladých holoubat. Ve své dílně mám celoročně postaveny drezurní klece. Mohu do nich na několik hodin umístit na střídačku mladé holuby a sledovat jejich vývoj. Voláči mají v krvi, že již po krátké době v kleci získají potřebný pocit jistoty a hrdě se v ní prezentují. To se samozřejmě týká zejména již plně odrostlých holubů. Po seznámení s klecí jdou holubi zpět do holubníku. Tuto metodu opakuji ještě několikrát. Na konci roku, když se blíží výstavy, přichází drezura v klecích znovu ke slovu, a nejen staří, ale i mladí holubi vědí, co se po nich vyžaduje, a velmi brzy si opanují prostor klece, nafouknou volata a stojí jak svíčky. Tato samozřejmá a oboustranně příjemná příprava přináší ovoce na výstavě, kde je holub schopen se správně předvádět před posuzovatelem i diváky, ačkoliv se nachází ve zcela novém prostředí. Drezurní klece je vhodné umístit mimo holubník, u mne jsou ve dvou řadách ve zmíněné dílně. Spodek klecí je pokryt, stejně jako můj holubník, vrstvou savých hoblin. Samci na sebe mohou při drezuře v kleci vidět, ale holubice by měly mít mezi sebou přepážku. Asi týden před výstavou dbám na očištění případných znečištěných částí opeření, případná poškozená pera v rousech obměním již šest až sedm týdnů před výstavou. Holuby pak držím na kulatých individuálních sedačkách a spodek holubníku se vyplatí vysypat savou podestýlkou, může to být řepná řezanka či hobliny, ale populární jsou i pelety z hoblin, dle dispozic chovatele. Do drezurní klece následně umísťuji vybrané holuby teprve dva dny před výstavou. To jim bohatě stačí, neboť delší pobyt by je zbytečně vyčerpával. Je lhostejné, zda se drezíruje holub, či holubice, k motivaci před výstavou a ke schopnosti se předvést stačí opravdu dva dny. Důležité je vypěstovat si u holubů důvěru. Nesmí se po vašem příchodu na holubník bát, ale měli by se prezentovat naprosto přirozeně, i když s vámi jde třeba návštěva. Asi pět dnů před výstavou umyji rousy, případně jiné znečištěné oblasti na holubovi. Zvláště dbám na kvalitní opeření, k čemuž přispívá boj s vnitřními i vnějšími parazity, velmi kvalitní krmení a udržení chovného zařízení v čistotě. Před pár lety jsem pouštěl tyto voláče běžně na dvůr za naším domem, kde se impozantně procházeli. Dnes je mám již trvale voliérované, ale i tak je pohled na jejich ušlechtilou eleganci oslňující.