Jedná se o mutaci, která mění rozdělení pigmentů, radikálně sráží rozsah melaninu a rozšiřuje žlutý psittacinový pigment po těle, a především v oblasti zad. Opalinová se vyskytuje nejvíce u Neofémy tyrkysové a Bourkovy. V posledních letech se rozmáhá i u Neofémy modrohlavé. Problém je, že tuto mutaci lze zařadit do takzvaných selektivních mutací, ačkoliv má dědičnost vázanou na pohlaví. Od doby, kdy se poprvé objevila, uplynula spousta let a stále jen několik chovatelů ukazuje kvalitní jedince. Jedná se o několikaletou šlechtitelskou práci. Výsledek takového snažení potěší každého milovníka mutací. Ten, kdo pamatuje začátky opalínů, jistě vidí velký posun především u neofémy tyrkysové. Nejčastější je tato mutace v kombinaci s mutací červenobřichou. Mnoho chovatelů se ale snaží šlechtit čistě žlutou barvu těla. Mezi těmito dvěma směry vzniká překrásný kontrast. Na jedné straně temně červená barva a na druhé straně citronově žlutá. U neofémy modrohlavé je projev stejný jako u neofémy tyrkysové. První opalíni neofémy modrohlavé byli odchováni v roce 2005 u mého přítele Jefa van Esche a následně u Reného De Laeta. Jelikož je u neofém modrohlavých opalinová kratší dobu mezi chovateli, stále přináší malé komplikace. Při párování opalín × opalín se u některých párů mladí nelíhnou a životaschopnost je celkově nižší. Část chovatelů doporučuje párovat štěpitelného samce s opalinovou samicí. Pokud se páruje opalín × opalín, zmenšuje se velikost mláďat a snižuje vitalita. Avšak takové tvrzení by mohlo platit u většiny mutací. V budoucnu jistě bude menší problém při takovém spojení. Opalín je velice populární, a to hlavně kvůli možnosti tvořit kombinaci rubino. Selektivním výběrem se opět zvětšuje plocha na zádech, jako u neofém tyrkysových. Neoféma Bourkova je odlišná svým základním zbarvením, a tak i projev opalinové je logicky odlišný. Místo hnědých oblastí jsou tyto části těla růžové. Zjevně to byla první mutace u neofémy Bourkovy vůbec. U nás a v několika dalších zemích ji chovatelé nazývali a stále nazývají růžová. Samozřejmě není možné, abychom mutaci nazvali pouze podle toho, jak vypadá fenotyp. Růžová mutace neexistuje u žádného druhu. Mezi chovateli se vyskytuje dlouhou dobu a stále existuje velká variabilita mezi jednotlivými ptáky. Pouze několik jedinců má sytou růžovou barvu. Takoví ptáci by měli být zařazováni do budoucího šlechtění. Naopak není dobré pokračovat v chovu s jedinci, kteří mají po těle zbytky hnědého melaninu v hojné míře. Opalinová je jednou z mutací, která vytváří kombinaci lutino opalín neboli rubino. Jestliže chceme chovat výrazné rubino ptáky, musíme pečlivě vybírat již opalinové a lutino. U neofémy tyrkysové zatím není možné chovat rubino ptáky, kvůli absenci lutino mutace. Nicméně pokud se zde dostane v budoucnu, tito ptáci budou velmi žádaní.
Tato mutace byla odchována poprvé současně s podobnou mutací pallid (izabelovou) v Německu v roce 1968 Budnikem a Janssenem. Chovatelé se nejprve domnívali, že se jedná o jednu mutaci, ale kontrolní páření tuto teorii vyvrátilo. Skořicová mutace zabraňuje přeměně hnědé do černé, to znamená, že zabraňuje kompletní syntéze melaninu. Kortikální a konstrukční vrstvy nejsou ovlivněny. Oči mláďat jsou hnědočervené. U izabelové jsou oči mláďat červené, ale ne tak sytě jako u lutino mutace. Přibližně sedmý den stáří oči tmavnou a získávají tmavě hnědočervenou barvu. U skořicových ptáků nejsou žádné stopy po černé nebo šedé, všechna pera se jeví hnědá. Zbarvení těla v dospělosti je matné světle zelené, hlava a ramena světle modrá, prsa červená, břicho žluté, letky hnědofialové, drápky a nohy světlejší než u přírodních ptáků. Dědičnost skořicové a pallid je recesivní vázaná na pohlaví. Genetickým symbolem je cin a inopd. Rozdíl mezi pallid a skořicovou je i ve zbarvení zobáku a drápků. Skořicová mutace má tyto části těla světlé, takřka bez pigmentu. Zatímco izabelová je má světlejší oproti přírodním ptákům, někdy i do hněda, ale vždy je přítomný pigment tmavé barvy. Izabelová mutace je zvláštní v tom, že se jedná o multi alelu mutace ino. Proto lze tyto mutace kombinovat tak, že dáme například lutino samce do páru s izabelovou samicí a odchov bude přesně naopak. Samci budou izabeloví a samičky lutino. Izabelová dodává ptákům jakýsi pastelový odstín a působí velmi líbivě.
Lutino mutace má dvě formy. Jedna z nich je recesivní vázaná na pohlaví, která se vyskytuje u neofémy modrohlavé a Bourkovy. První lutino se objevilo u neofémy modrohlavé v roce 1960 v Austrálii. V Evropě tomu bylo poprvé v České republice roku 1985. Dále se o její rozvoj zasloužili pánové Emil Antonín a Rudolf Strnad. Tato mutace způsobuje téměř úplnou absenci melaninu. Na dobrém světle je možné spatřit zbytky modré barvy v bílých oblastech v podobě slabého modrého nádechu. Zelená a hnědá barva jsou změněny na žlutou, modré oblasti na bílou. Oči jsou červené, nohy světle růžové a zobák a drápky bílé. U této mutace může štěpit pouze samec, samice nikoliv. Není dobré párovat lutino × lutino. Avšak někteří chovatelé takové páry sestavují a mladé odchovají. Mně osobně přijde lepší spojení štěpitelný samec a lutino samice, protože odchovaná mláďata jsou vitálnější a silnější.
Příklad párování mutace vázané na pohlaví a přírodně zbarveného jedince:
1,0 přírodně zbarvený štěpitelný na lutino × 0,1 přírodně zbarvená
50 % samců přírodně zbarvených
50 % samců přírodně zbarvených štěpitelných na lutino
50 % samic přírodně zbarvených
50 % samic lutino
1,0 přírodně zbarvený × 0,1 lutino
100 % samců přírodně zbarvených štěpitelných na lutino
100 % samic přírodně zbarvených
1,0 přírodně zbarvený štěpitelný na lutino × 0,1 lutino
50 % samců přírodně zbarvených štěpitelných na lutino
50 % samců lutino
50 % samic přírodně zbarvených
50 % samic lutino
1,0 lutino × 0,1 přírodně zbarvená
100 % samců přírodně zbarvených štěpitelných na lutino
100 % samic lutino
1,0 lutino × 0,1 lutino
100 % samců i samic lutino
Méně známou mutací je mottle (skvrnka). Jedná se o typ strakatosti se zvláštním typem dědičnosti. Dle některých chovatelů, kteří ji vlastní, zde je kombinace dědičnosti dominantní a vázané na pohlaví. Mladí ptáci vyletí z budky nestrakatí a při přepeřováních se zvětšuje plocha strakatosti a mění barva per. Chov je velice složitý a výsledky jsou matoucí. Nicméně poslední stanovisko je takové, že když je pták již straka (mottle), chová se jako dominantní mutace. Nicméně pokud po strakatých ptácích odchováme nestrakaté samce, tito samci jsou štěpitelní na mottle. Zatím nejsou vybudované stabilní kmeny a odchovy se daří spíše sporadicky. Vždy, když se u ptáků kompletně mění barva pera při přepeřování, je to pro ptáky více náročné než obyčejně. S tím jsou spojené časté úhyny při přepeřování. Zatím se nepodařilo více rozmnožit tuto zajímavou mutaci a existuje pouze několik málo jedinců.