V předcházejících dvou dílech seriálu o motýlcích, astrildovitých pěvcích, kteří nesou na svém opeření atraktivní modrou barvu, jsme se zabývali třemi druhy. Tyto tři druhy řadíme do jednoho ze dvou podrodů, na něž rod motýlků dnes dělíme. V dnešním, závěrečném díle se budeme zabývat zbývajícím podrodem, který tvoří dva druhy. Jsou to opět ptáci s výrazným podílem modré barvy v opeření, ale tón této barvy je jiný než u předcházejících druhů. Tito ptáci jsou i celkově poněkud odlišní, jak zbarvením, tak stavbou těla. A mají i poněkud odlišné chování. Přesto nejsou zase natolik jiní, abychom neviděli jejich příbuznost s ostatními druhy motýlků. Pro chovatele je tady ještě jedna, jaksi nezoologická vlastnost. Tito ptáci byli vždy v evropských klecích vzácnější, a proto i dražší. I dnes, když někdo zatouží právě po těchto ptácích, musí se připravit na to, že bude muset poněkud více otevřít peněženku.

Motýlek modrobřichý – Uraegintus (Granatina) ianthinogaster (Reichenow, 1879)

Tento druh motýlků byl sice popsán o celých 113 let později než jeho příbuzný ze stejného podrodu, do systému je však obvykle řazen před ním. Popsal jej Reichenow v roce 1879. V té době byla východní Afrika německá a její politickou mapu změnila až první světová válka. Protože Afrika jižní byla kolonizována dříve, holandskými kolonisty, většinou kalvinisty, Búry, měly evropské poznatky z jižní Afriky předstih. Pro střední a východní Afriku platilo stále staré římské: Hic sunt leones, zde jsou lvi, označení to pro neznámé země. Abychom si to dali malinko do souvislosti, můžeme si připomenout, že před 140 léty, tedy pouhé dva roky předtím, než Reichenow popsal tyto ptáky, pronikl dr. Emil Holub k řece Zambezi. Oba byli v té době mladí muži nabití energií poznávat neznámý kontinent, narození ve stejném roce 1847. Německý ornitolog Anton Reichenow (1847–1941) byl mezi léty 1874–1921 pracovníkem Humboldtova muzea v Berlíně a byl vyhlášeným znalcem ptáků Afriky. Mezi léty 1872 a 1873 podnikl sice i sám výpravy do západní Afriky, ale ve východní Africe osobně nikdy nebyl. Že jde o nový, vědě dosud neznámý druh ptáků, rozpoznal někde ve svojí pracovně v Berlíně. Většina druhů ptáků byla popsána právě tímto způsobem, podle neživých vzorků. Oni mladí, nadšení, terénní průzkumníci nebývají právě těmi starými, zkušenostmi nabitými znalci, kterým sebemenší rozdíl hned padne do oka. V tomto smyslu jsem přesvědčen o tom, že se nám v budoucnu rozroste i počet druhů astrildovitých právě tak, jak se nám rozrůstá počet druhů papoušků.

Systematika

Jak již víme, jako první popsal tento druh ptáků Reichenow v roce 1879. Učinil tak v publikaci Ornithologisches Centrallblatt, číslo 4, strana 114. Vzorek pocházel z území označovaného jako Massa, na spodním toku řeky Tana v Keni. Ta pramení na úpatí nejvyšší hory Mt. Kenia a teče na východ do Indického oceánu. Tady, někde uprostřed státu, jsou typické africké savany, které při vlhčím pobřeží přecházejí v lesy. Tu horu hledejte východně od velké příkopové propadliny, východně od Viktoriina jezera a severně od hlavního města Nairobi, které má dnes přes čtyři miliony obyvatel. Hned na jeho předměstí začíná přírodní rezervace, proto se můžete dívat na působivé fotografie nosorožce na pozadí mrakodrapů v centru města. Jak velká je šance, že tam nosorožce uvidím? Ptal jsem se kamaráda fotografa a cestovatele. No, von tam stojí furt, protože každej šofér turistického autobusu mu přiveze tašku mrkve. Vida, s jakým to pragmatismem se můžeme setkat u divokých zvířat.

Vraťme se k systematice motýlků modrobřichých. Sám Reichenow je tehdy zařadil již do rodu Uraeginthus, kam je obvykle řadíme i dnes. Stále se však můžeme u některých autorů setkat s odlišnými názory. Druhým nejobvyklejším tříděním je řazení motýlků do dvou různých rodů, což máme naznačeno již v úvodu. Tím druhým rodem je pak podrod Granatina, který ustanovil Sharpe v roce 1890. Jestliže řadíme všechny motýlky do jednoho rodu, zůstává zachován jako podrod. V průběhu času však někteří autoři řadili tyto motýlky i do dalších rodů, jako třeba Aegintha, Habropyga či Estrilda. Různé prameny uvádějí také, že byly popsány tři zeměpisné formy. V současnosti se však literatura na tyto formy dívá s otazníkem. Jednotlivé populace motýlka modrobřichého jsou dosti variabilní, jejich životní prostor je přece jenom také různorodý, od suchých stepí až po vlhké savany a v neposlední řadě je zřejmé, že tato otázka není prozkoumaná přímo v terénu. Dobře polovina prostoru jejich rozšíření je zakreslována v oblastech zatraceně neklidných, kam není záhodno strkat nos. Jako je třeba Somálsko. Nicméně si dříve popisované formy vyjmenujme, abychom byli lépe v obraze. Zdroj řadí druh do rodu Granatina, proto tedy G. ianthinogaster roosevelti (Mearns, 1913), G. i. ugandae (Van Someren 1919), tato forma je pak identická s formou G. i. somereni (Delacour, 1943) a forma Granatina i. hawkeri (Phillips, 1898). K této poslední formě je pak přímo uvedena poznámka, že uznávána není podle Whita (1963) a Frye & Kerrna (2004). Na přelomu tisíciletí bylo i k nám uskutečněno několik větších dovozů těchto motýlků. Jeden z dovozů byl pak prodáván na výstavě drobných exotů v Nymburce. Fotografoval jsem tam i mladého, dosud nevybarveného ptáka. Podle literatury měli být dovozoví ptáci choulostivější než jiné druhy astrildovitých z přímých dovozů, ale podle toho, co jsem viděl v Nymburce, to tak nevypadalo. Co se týká rozlišování pohlaví, což je pro chovatele asi to nejdůležitější, předkládám fotografie, na kterých je rozdíl dobře patrný. Jsem toho názoru, že pohlaví je odlišitelné již u mladých, dosud plně nevybarvených ptáků. Na snímku je mladá samice. Krmíme tyto ptáky přednostně drobnějšími odrůdami prosa, což v současnosti již není problém. Co do krmení nedozrálými klasy prosa setého nebo senegalského, dá se všeobecně říci, že všichni astrildovití takové krmení preferují. Krmení živým hmyzem bych považoval za doplněk, který není ve všech případech nezbytný. Aby ptáci brali vaječnou míchanici, což je pro klecový chov důležité, je zapotřebí je tomu naučit.

Motýlek granátový – Uraeginthus (Granatina) granatina (Linnaeus, 1766)

V klecích evropských chovatelů je mnohem vzácnějším chovancem. Znal ho již Linné a zařadil jej do svého systému. Řadil jej však do rodu Fringilla, což překládáme do češtiny jako pěnkava. Učinil tak ve 12. vydání svého díla Systema Naturae. Zemi původu vzorku uvedl chybně jako Brazílii. Tuto chybu opravil až Sclater v roce 1930 na Angolu. Geograficky tato oprava není zase až tak přesná, je však možná. Důležitější pro nás je skutečnost, že již koncem osmnáctého století se vzorek nacházel v evropských muzejních sbírkách. Nicméně pokud nemůžete přesně zamířit prst do mapy, může to činit potíže. V našem případě to vede k otázkám zeměpisných forem. Ta forma, podle níž byl druh popsán, je považována za základní, nominátní, další formy se musí od této základní lišit. Jenže i motýlci granátoví jsou ve svém vzhledu dosti variabilní a v evropských muzejních sbírkách existují i značně odlišné exempláře. Jenže jde o jednotlivé kusy, a nedá se tudíž usuzovat, že totožného vzhledu jsou celé populace v určité oblasti. Jen tak by se dalo uvažovat o existenci zeměpisné formy. Takže v současnosti je to v systematice tak, že se uvažuje o dvou zeměpisných formách. Forma nominátní, Uraeginthus granatina granatina (Linnaeus, 1766), se vyskytuje téměř na celém území výskytu druhu. Na západě od jižní Angoly, směrem k jihu přes Botswanu a Namibii po sever Jihoafrické republiky a směrem východním až po jižní Mosambik. Za nominátní formu je dnes považována včetně formy U. g. siccata (Clancey, 1959). Jedinou dnes uvažovanou, poněkud odlišnou formou, je forma Uraeginthus granatina retusa (Clancey, 1961). Takoví ptáci se mají vyskytovat na poměrně malém území v jihovýchodním Mosambiku označovaném jako okres Panda. Mají být o něco menší v těle, což je nejlépe vyjadřováno délkou křídla. Samci nominátní formy mají mít křídlo délky 56–59 mm, samci formy retusa 53,5–54 mm. Mají mít matnější a bledší červenohnědou barvu, na bradě méně černé a záda do šeda. Ocas kratší než nominátní forma. Pokud jde o řazení do rodů, nacházíme v průběhu času rozličné názory. Podobně jako u předchozího druhu, motýlka modrobřichého. Některá synonyma: Aegintha (Habropyga) granatina (Russ, 1898), Estrilda granatina (White, 1963), Uraeginthus granatina (Diskinson, 2003), Uraeginthus granatina (Nicolai & Steinbacher, 2007).

Motýlci granátoví k nám nebyli nikdy dovezeni ve větším počtu. Ačkoliv se na trhu v Evropě objevili velmi brzy, podle Rudolfa Víta již v roce 1754 v Paříži a v roce 1790 o nich podrobně psal francouzský přírodovědec Vieillot, měli být na ptačím trhu až do roku 1910 ojediněle. Po první světové válce se měli objevit až v roce 1925, po té druhé až v roce 1950. Po dovozu měli být ptáci velmi choulostiví, jak na teplotu, tak na krmení. Vyžadovali ve vyšším množství zvláště naklíčené zrní. Vít se zmiňuje o tom, že ptáci mají rádi i mák, což by byla mezi astrildovitými výjimka, protože ti berou olejnatá semena jen příležitostně. Měl jsem třeba pár amad Gouldové, který zpočátku krmil mláďata semeny jitrocele, která však bral jen nasypaná na dně klece z písku. Nasypaná v misce nechával bez povšimnutí. Samci mají být mezi astrildovitými nejlepšími zpěváky, mají zpívat pilně a příjemně. Zpívat mají i samice, avšak jejich zpěv intenzitou nedosahuje zpěvu samců. Za aklimatizované lze ptáky považovat až po přepelichání. Ačkoliv tedy k nám nebyli dovezeni nikdy ve větším počtu, i v nepříznivých časech se sem tam vždy našel někdo, kdo je v chovu měl. Když jsem v roce 1980 dostal nabídku udělat knížku o ptácích vybavenou barevnými fotografiemi, musel jsem jezdit po celé republice a nakonec jet až do Budapešti, abych sehnal k vyfocení 96 různých druhů ptáků. Motýlky granátové měl tenkrát chovatel ve Frýdku-Místku. Vlastně jsem tam fotil u dvou chovatelů. Pánů Palána a Polocha. Dnes již nevím, který byl který, to víte, je to již 37 let. Jeden byl starší a bydlel v paneláku, ten měl růžové amaranty, druhý mladší a měl postavený nový domek. Jelikož byl truhlář, měl v tom domku nádherný kazetový strop, jako na zámku. Ten měl motýlky granátové. Den předtím jsem fotil v Olomouci a přijel s veškerým „nádobíčkem“ autobusem. Bylo brzy ráno, proto jsem se neodvážil zvonit a čekal jsem asi přes dvě hodiny na trávě před domem. Vypadal jsem s tím všelijakým harampádím asi divně, vysloužil jsem si policejní kontrolu. No, dali si vysvětlit, že jsem nic nikde nevykradl, ale že tam jedu fotit ptáky, z toho se jim nadzvedávaly čepice. Zpátky jsem jel přes Ostravu do Prahy vlakem. Ještě dneska, když si na ten víkend vzpomenu, cítím se tak vyčerpán, že si musím přilepšit panáčkem na posílení psychiky. Ptáci obou pánů pocházeli tenkrát podle jejich slov z Polska. Sám jsem měl motýlky granátové jen jednou, z Holandska. Samec se bohužel chovné sezony nedožil, proto jsem samici přenechal jinému zájemci. Narychlo sehnat nového samce bylo bez šance. Nepozoroval jsem na nich, oproti jiným druhům astrildovitých, nic výjimečného. Ale nemohu zcela ignorovat literaturu, i když se mnoho věcí neustále opisuje kolem dokola. Mám na mysli upozornění, že astrildi granátoví mohou být v době hnízdění agresivní a zvláště nemají rádi jiné ptáky modré barvy. Doporučuje se tedy chovat je odděleně. Dále si jejich chovatelé stěžovali na skutečnost, že sice zahnízdí snadno, ale více než jiné druhy vyhazují mláďata z hnízda. Proto podkládali jejich vejce motýlkům rudouchým a prý s úspěchem. Dokonce jsou zprávy o tom, že byli odchováni i s pomocí japonských chůviček. Věřím tomu, protože sám jsem odchoval pod chůvičkami astrildy rudobřiché, když jsem chtěl stůj co stůj mít mladého ptáka na fotografii. Zpočátku však bylo nutné mláďata rozkrmit krmnou směsí pro umělé krmení mláďat papoušků, aby sama žadonila o potravu. Potom se chytli i adoptivní rodiče.

Tolik tedy o motýlcích, ptácích pro lidské oko atraktivně modře vybarvených. Sepsal jsem poznatky o nich proto, že celkový vývoj chovatelství ptáků nevypadá pro budoucnost nijak příznivě, zvláště chov takzvaných drobných exotů upadá. Když nebudeme vídat tyto příjemné klecní ptáky pravidelně na výstavách, tak by dřívější poznatky o nich měly zůstat zachovány alespoň v archivech.