Tradicí Velké Británie jsou již po staletí velké parforsní hony plné psů a jezdců na koni. Smečka štěkajících honicích psů vyhledá a následně pronásleduje lovenou zvěř, aby ji dostihli, obklíčili ji a zadrželi do doby, než dorazí lovci. Některá zvířata, jako třeba lišky, se schovají do nor. Tyto nory jsou velmi úzké a rozsáhlé. K tomu, aby dostali lišku z nory, potřebovali malého, ale temperamentního a nebojácného psa, který se v absolutní tmě beze strachu pustí do vyhnání lišky z nory. Lovci totiž prosazovali nebojácné psy, kteří však nebudou příliš ostří. Chtěli, aby lišku z nory vyštval ven, ne aby ji uvnitř zabil. A na to byli ideální právě psi Russella.

 

Australské plemeno na anglické půdě

Velmi využívání v 18. a 19. století byli foxteriéři. Ovšem s příchodem výstav se začali foxteriéři objevovat na výstavách a jejich pracovní využití bylo potlačováno. John Russell chtěl využití teriérů nejen udržet, ale i zlepšit jejich využitelnost. Stále se diskutovalo, zda šlechtit psa s krátkýma, nebo dlouhýma nohama. Každý typ měl své výhody a nevýhody. V počátcích však byli oblíbení vyšší teriéři, kteří stačili ostatním honicím psům a jezdcům na koních. Měli však větší problémy s proniknutím do nor. Krátkonozí se prodávali nemyslivcům, zejména do stájí k lovení hlodavců.

Reverend chovatelem a lovcem

Své pojmenování nese po britském reverendovi Johnovi Russellovi (1795–1883), kterému se neřeklo jinak než Jack nebo také „Hunting Parson“ – „lovem posedlý farář“ (Parson = pastor). Už jako malý byl posedlý lovem a používáním psů při lovu. A tak není divu, že jakmile dosáhl plnoletosti a mohl si to jako student dovolit, pustil se do šlechtění a chovu loveckých psů, kteří by odpovídali jeho představám. Toužil vlastnit psy, kteří by zvládli jak práci při lovu škodné, nebáli se divokých prasat, tak aby se neztratili ani ve skupině dalších parforsních honicích psů. Nejdůležitějším měřítkem pro dobrý chov psů pro něj byly dobré povahové vlastnosti, ale důležitá byla i jejich velikost. Věděl, že dobrých honicích plemen je dost, ale dobrých norníků šmahem ubývalo. Chtěl nejen vytrvalého a pracovitého lovícího psa, ale chtěl i norníka, který se nebojí vyhnat lišku z nory, ale aby nebyl natolik ostrý, aby ji usmrtil. Tím by totiž předčasně lov ukončil. V oblibě měl spíše psy s vyššíma nohama, kteří stačili jezdcům na koních a středně velkým honicím psům, a tak nemuseli jezdit v brašnách a na sedlech.

Jeho místo pobytu a místo šlechtění těchto psů byl Devonshir v Devonu. Dnes není úplně jasné, na jakém základě postavil svůj chov. První teriér, kterého vlastnil, byla hrubosrstá, téměř celobílá fena jménem Trump, kterou koupil od místního mlékaře. Přímo se tak nabízí, že právě tato fena se stala pramáti všech Russellových teriérů. Ovšem najdou se historici, kteří tvrdí, že Trump nikdy štěňata neměla. Začátek chovu Russellových teriérů není bohužel ničím podložen. Je však velmi pravděpodobné, že základ chovu vytvořili foxteriéři. V polovině 19. století, kdy začínala éra výstav psů, hodně majitelů foxteriérů se zaměřilo na vzhled a výstavy a vůbec nedbalo na jejich lovecké využití a dobrou povahu loveckého psa. Dobrých norníků tak bylo málo, čímž se otevřel prostor pro Russellovy psy. Nikdo neví, jaká plemena, a už vůbec ne, jací konkrétní jedinci byli použiti k chovu. Russell rád vtipkoval a vyjmenovával nejrůznější plemena, jaká pro svůj chov použil. Proto i dnes můžeme narazit na vyjmenovávání až deseti plemen, která možná v chovu zapůsobila. Z nich připadají v úvahu snad jen foxteriéři a foxhoundi, které reverend také vlastnil, případně ještě bíglové a sealyham teriéři. Použití ostatních plemen je méně pravděpodobné, ale ne vyloučené. Russell s oblibou experimentoval a odchovával opravdu velké množství psů. Nechával si však jen ty nejlepší z nejlepších, kteří odpovídali jeho představám, a zbytek různě prodával. Proto se o něm hanlivě říkalo, že je psí handlíř.

Russellovi teriéři byli známí i pod názvem working terrier (pracující teriér). Byli vyhlášenými lovci, a to nejen lišek, ale často si troufli i na jezevce a divočáky. Russell nikdy některé exteriérové vlastnosti příliš neřešil, a tak délka srsti nebyla a doposud naštěstí není u tohoto plemene důležitá. Za křivé končetiny, které se bohužel v chovu objevují tu a tam i dnes, může kdysi dlouho rozšířený názor mezi myslivci, že dobrý pes do nor musí mít křivé hrudní končetiny. Russell však ani tuto anomálii příliš neřešil. Chtěl jen vytvořit povahově víceúčelového psa na lov.

V roce1863 vystavoval poprvé jednoho ze svých psů a následně se se svými psy účastnil výstav do roku 1869. Pak již nikdy nevystavoval a nepřál si, aby jeho psi byli uznaným plemenem. Přestože sám byl známým a uznávaným chovatelem foxteriérů, a dokonce rozhodčím na výstavách psů. Byl také jedním z prvních a zakládajících členů britského Kennel Clubu v roce 1873. Jeho členem zůstal až do své smrti. Po Russellově smrti se jeho psi dostávali stále dál a dál do světa. Protože neexistovala jejich registrace, někteří chovatelé je bezmyšlenkovitě křížili s nejrůznějšími plemeny. Naštěstí ani to plemeni neuškodilo a velká genetická variabilita podpořila zdravý chov tohoto plemene v budoucnosti.

J. Russell měl velmi dobré vztahy s princem z Walesu, se kterým se stýkal až do své smrti. Obraz jeho fenky Trump si po smrti Russella královská rodina pověsila na zeď v sídle v Sandringhamu.

Parson, nebo jack?

Z Russellových teriérů se nakonec vyvinuly dvě varianty, které se nejdříve dělily jen podle velikosti, ale všichni se mezi sebou křížili, bez větších ohledů na velikost a zcela bez ohledů na typ srsti. Menší teriéři byli „jackové“ a větší „parsoni“. Dlouho tak byli parson a jack společně jedno plemeno. Proč byla tato plemena mezinárodně uznána až za 200 let od svého vzniku, není úplně jasné. Stejně tak je s podivem, že každé z plemen, která ještě před pár desítkami let byla jedním plemenem, mají uznané různé země původu. Údajně chovatelé parsonů a jacků dlouho odmítali jeho uznání proto, že je strašila následná účast na výstavách a řešení exteriéru, což by snadno mohlo zničit jeho dobré povahové vlastnosti.

V roce 1975 byl založen „Jack Russell Terrier Club of Great Britain“, který začal mimo jiné pořádat pro své psy výstavy. Nejvíce v oblibě byli krátkonozí, krátkosrstí a hodně bílí teriéři. Přesto chovatelé nadále nechtěli o oficiálním uznání plemene ani slyšet. Báli se zaměření na exteriér, přitom devízou tohoto plemene je a má být povaha. Jejich velikost se dlouho pohybovala mezi 20 a 40 cm. I délka srsti byla výrazně rozdílná. I když vedli krátkosrstí, našli se také vyloženě dlouhosrstí psi.

V Austrálii se tito psi začali objevovat v 60. létech 20. století. V roce 1972 byl založen Speciální klub Jack Russell Club of Australia. Tento klub si zakládal na přesné a podrobné registraci, která doposud u tohoto plemene, malých psů Russella kdekoli na světě chyběla. Byl vytvořen první standard jacka a začaly se pořádat výstavy tohoto plemene. Klub si dal za cíl dosáhnout mezinárodního uznání pro Jack Russell teriéra.

První, ale stále neoficiální standard většího z Russellových teriérů – parsona byl uveřejněn až v roce 1985 v Německu, v časopise Der Terrier. V roce 1990 byl uznán parson FCI a anglickým Kennel Clubem. V roce 1999 bylo rozhodnuto, že Parson Jack Russell teriér bude přejmenován na Parson Russell teriér. FCI tak učinila přibližně o 10 let později. Jack na uznání bohužel čekal dál. Na konci roku 2000 podal australský Kennel Club žádost na FCI o schválení standardu a 31. 8. 2001 byl mezinárodně uznán i Jack Russell teriér. Lze tedy říci, že v roce 2001 došlo k rozdělení na parsona a jacka na dvě samostatná plemena.

Díky tomu, že obě plemena J. Russella byla koncem 20. století již velmi rozšířena po celém světě, a také díky tomu, že se o toto plemeno, které dlouho plemenem nebylo, staralo více oficiálních i neoficiálních klubů, a tudíž i států, vznikly problémy se správným pojmenováním plemen. S nadsázkou by se dalo říci, že každý světadíl měl jiné pojmenování pro tato plemena. Až v roce 2000 FCI rozhodla o uznání a upravení označení obou plemen, a to na Parson Russell teriér a Jack Russell teriér. Přesto v Austrálii je malý Russellův teriér pod názvem Parson Jack Russell teriér.

Za zemi původu tohoto plemene byla opravdu trochu překvapivě určena Austrálie. I když je toto zpochybnitelné, neboť dlouhá historie mluví jednoznačně pro Velkou Británii, byla to právě Austrálie, která se nakonec ujala těžkého úkolu toto plemeno ujednotit, registrovat a nakonec i mezinárodně uznat.

Veselý společník

Jack Russell teriér, známý pod zkratkou JRT, patří již delší dobu mezi nejpopulárnější plemena v mnoha státech světa. A není divu. Jeho přírodní vzhled, veselá povaha a jeho až nakažlivá radost ze života jsou pověstné. Je rád v centru pozornosti a potřebuje mít hodně pozornosti. Jack je sebevědomý optimista, pro něhož je život jedna velká hra. Vypadá mladistvě snad celý život. A i když kolem 10 roku života viditelně zpohodlní, radost ze života jej nikdy neopouští.

Jestliže je dobře vychovaný, je příjemným rodinným kamarádem. Typická je pro něj oddaná přítulnost k jeho majiteli i celé rodině. Ke své rodině je velmi milý a kamarádský. Je velmi přizpůsobivý životu v početné rodině, možno i mnohogenerační, stejně jako bude spokojeně žít s jedním člověkem žijícím samotářským životem. S nadšením bude asistovat dětem při jejich hrách. Rád si hry vymýšlí. A má spoustu dobrých i špatných nápadů. Je neustále dobře naladěn, což se nejen dětem velmi líbí. Rád s dětmi běhá a vymýšlí žertíky. Pes však musí mít možnost se kdykoli před dětmi schovat někam, kam ony nemohou či nesmí. I on má nárok na svůj klid. Rodiče samozřejmě musí dohlížet na jejich společné hrátky, aby jejich hry nezačaly být nepříjemné pro děti nebo psa. Od dětí si nechá líbit hodně, i nešetrné zacházení. V tom by ale měli zakročit rodiče, kteří musí psa chránit a děti vychovávat k citlivému zacházení s živým zvířetem.

Přátele a rodinu nadšeně vítá. Velmi často z radosti vyskakuje vysoko nad zem. Je to typický jackruselácký pozdrav. Miluje kontakt s lidmi. Je družný, ale ne za každou cenu a s každým. Někteří jedinci, zejména ti, kteří se v mládí nedostávali příliš často do společnosti cizích lidí, mohou být k neznámým lidem obezřetní až nekamarádští.

Není to pes pro každého

Jack oplývá mnoho dobrými vlastnostmi, ale také mnohými takovými, které nejednomu člověku přivodí nemalé starosti. Jeho vynalézavost, inteligence, nespoutaný temperament spojený s nemalou dávkou tvrdohlavosti snadno vyzkouší pevnost nervů jeho majitelů.

Jak Irena Sehnerová v „Auřina PROČ“ jednou napsala: „Slovo teriér je prý odvozeno od slova terra, což v latině znamená země, neb svou kořist pronásledují norou hluboko pod zem… Slovo teriér je odvozeno od slova teror, což asi taky nebude až tak od věci.“

Je to hyperaktivní pes, který svými činy a rošťárnami dokáže svému majiteli přivodit nejednu horkou chvilku, ale dovede i terorizovat okolí. Pokud se dostane do rukou člověka, který na něj nemá dostatek času, pes si najde způsob, jak svou překypující energii, podnikavého ducha a činorodou aktivitu uplatnit. Je rozpustilý a mazaný, takže když nepracuje, vymýšlí lotroviny. Není výjimkou, že v bytě z květináčů vytahují květiny, ochutnávají nábytek, přenášejí věci nebo zjišťují, kde tapetář udělal při lepení tapet chybu. Když už ho začne i vlastní tvůrčí činnost nudit, začne na sebe upozorňovat štěkotem. Ani pobyt na zahradě všechno nevyřeší. Protože je lovcem tělem i duší, člověk si může být jist, že zahrádku dokáže slušně rozkopat. Velice rád hrabe, v záhonku i na trávníku. Rád loví myši a hledá krtky. Když se k tomu nudí, nedělá mu problém se podhrabat pod plotem a vydat se na toulky po okolí, kde najde spoustu zajímavých věcí. Ano, nudící se jack může být velký problém. Dokáže se zabavit i sám, ale ne vždy k pobavení svého pána. Některé hry z nudy dokážou jeho pána opravdu dobře rozčílit.

Nakolik je jack poslušný?

Výchova tohoto psa není náročná. Může jej dobře vychovat i začátečník, pokud však výchovu nepodcení a bude se psovi věnovat. Protože je to pes značně tvrdohlavý a samostatný, je vhodný pro silnou osobnost, zásadového (důsledného) člověka anebo člověka se zkušenostmi. Nesmí mít příliš shovívavého majitele, který mu všechno dovolí. Je to pes, který miluje svého majitele, ale který neposlouchá proto, že si to jeho majitel přeje. To nemají v povaze. Poslouchá proto, že to chce sám, že se mu to líbí. Že z toho má nějaký svůj prospěch, požitek či jiné výhody.

Někdy je zbytečně moc sebevědomý a samostatný. Ne vždy je to bezproblémový a poslušný parťák. Je to malá ohnivá temperamentní kulička, která se kolem každého prožene, vzbudí alespoň chvilkovou pozornost a zase zmizí. Ne každý majitel psa dokáže tento nezkrotný a spontánní temperament zvládnout a formovat v bezproblémového psa. Přesto je možné jacka vychovat v okouzlujícího psa oblíbeného ve společnosti.

V mládí je velmi divoký. Působí jako neřízená střela. S výchovou a základním výcvikem je doporučováno začít ihned a je důležité mít na paměti, že to je velmi učenlivý, podnikavý, bystrý, ale i trochu svéhlavý teriér, který se bude snažit přechytračit svého majitele, aby nastalé situaci dodal zábavné koření. Je až neuvěřitelně hravý, skotačivý a jeho čertíkovská povaha potřebuje notnou dávku trpělivosti a předvídatelnosti ze strany jeho pána. Čím více se mu majitel věnuje v mládí, tím více bude poslušný a vnímavý v dospělosti.

Majitel jacka musí být vynalézavý jak ve výcviku, tak v hrách. Jen tak může vzbudit a následně udržet jeho pozornost, kterou si musí dokázat udržet i v době, kdy se kolem nachází spousta velmi zajímavých věcí a pachů. Je to pes, který chce něco podnikat. Všechno ho zajímá. Cokoli zajímavého zaslechne, ucítí, nebo zahlédne, hned to běží prozkoumat. Přesto udržet jeho pozornost rozhodně není nemožné. Člověk s míčkem v ruce je pro mnohé jacky nejzajímavější věc na světě.

Je důležité, aby člověk určoval jasná pravidla hry. A nejen hry, ale i chování. Jackovi musí být jasné, co se může a co nesmí. Zároveň potřebuje nové úkoly, střídání cviků… Potřebuje rozmanitost. Stále opakující cviky jej nudí.

Jednoznačně sportovní pes

Je oblíbený jako sportovní pes pro aktivní nebo alespoň středně aktivní lidi, kteří mají rádi přírodu nebo jakýkoli děj mimo domov. Vyhovuje aktivním lidem se smyslem pro humor. Baví ho jakýkoliv sport či aktivita v přírodě. Že je to pes vhodný snad do každé akce, dokazuje například fakt, že v roce 1979 a 1982 stanula fenka Bothii díky polárníkovi siru Ranulphu Fiennesovi a jeho ženě Ginnii na severním a jižním pólu.

Jack je neúnavný, výrazně temperamentní, mrštný a na svou velikost i rychlý. K tomu velmi rád plave a běhá. To ho předurčuje jako kamaráda k mnohým aktivitám. Je výborným společníkem na horských túrách, s nadšením poběží vedle běžce, kola nebo koně. Běhat, skákat, hrát si, čichat a hrabat dle libosti, to je snem každého jacka.

Často je k vidění ve stájích, kde s nadšením dělá doprovod jezdcům na koních. Ve volných chvílích chytá v sýpce hlodavce, svými rošťárnami a s nějakým předmětem v tlamičce baví všechny přítomné, a ještě stihne ohlásit štěkotem každého nově příchozího. Většina jacků jsou ostražití a odvážní hlídači, nikdy však není agresivní. Je to snášenlivý a sebejistý pes, který zvědavě přihlíží všemu, co se kde děje.

Své skokanské a aportovací schopnosti hezky využije na agility, frisbee a flybalu, ale protože se do každé akce často vrhá bez rozmyslu a protože není vždy snadné dlouho udržet jeho pozornost, vyloženě v těchto činnostech na soutěžích nevyniká. Jsou to však sporty, ve kterých najde radost a potěšení. Baví ho i coursing, což je pochopitelné, neboť rád běhá za vším, co se hýbe. Má to v krvi. Rád běhá za ptáky, králíky, ale i běžci či cyklisty. Zvládne také stopování a má velmi rád „pátrací hry“ – „hry na schovávanou“. Rád použije svůj čich a důvtip v jednom.

Někteří jedinci jsou vhodní i pro dogdancing, kde se snoubí spousta cviků poslušnosti s hrou a kde výcvik není stereotypní. Je to psí workoholik, který štěstím září, když může mít v tlamičce tenisák nebo klacek a když se najde někdo, kdo hru s těmito předměty taky miluje.

Pro tohoto psa nejsou nejvhodnější sporty, kde je zapotřebí velké a hlavně přesné spolupráce s pánem, tzv. „wil-to-please“. Tento pes rád pracuje sám i si sám občas chce upravit některé cviky a usnadnit si práci. Takže mnoho sportů s ním nelze dělat na vysoké úrovni.

Jack a zvířata

Nebývá problematický k jiným zvířatům a i se všemi psy se zpravidla velmi dobře snáší. Samozřejmě existují výjimky. Lépe se snášejí jedinci opačného pohlaví. Většina psů si ale nenechá při opakované dotěrné výzvě od protivníka nic líbit. Zpravidla si ale sami nezačínají, pokud jsou správně socializovaní a vychovávaní v mladém věku. V ustálené smečce psů většinou nemívají problém. Feny jsou zpravidla klidnější a mírnější a nemají tendence vyvolávat spory mezi ostatními psy. Zato jsou nezřídka náladové.

Jak se bude snášet s jinými zvířaty, hodně záleží na socializaci. Záleží také, na jaké zaměstnání byl v mládí připravován či v dospělosti využíván, stejně tak záleží, jak byl vychováván a v jakém prostředí žije. Vlastní domácí mazlíčky, jako jsou například kočky, toleruje většinou bez problémů, nebo je dokonce přijme za své velké kamarády. Je pro něj jednodušší, když jako štěně přijde do domácnosti, kde kočka již je. Seznamování je jednodušší, než když kočka do domácnosti přibude později nežli pes. K cizím kočkám se bude chovat jinak než ke kočce, kterou zná z domova. Cizí s velkou radostí prožene.

Každopádně velký problém může nastat ve vztahu k morčatům, křečkům či jiným domácím mazlíčkům podobného typu. Výchova ke kamarádství je často obtížná, v některých případech nemožná. Někteří jedinci mají velmi výrazné lovecké a teriérské pudy, jiní mají tyto vlastnosti méně vyvinuty.

Má přirozenou náklonnost ke koním. Ani s jinými hospodářskými zvířaty problémy nemívá.

Práci v lese miluje

Má výraznou loveckou náruživost. Na to nikdo, kdo uvažuje o jeho koupi, nesmí zapomínat. Jakmile propadne kouzlu vůně zvířecích stop, snadno zapomene poslouchat a zapomene, že jeho středobodem má být člověk – jeho majitel.

Jako lovecké plemeno je poměrně všestranný. Přesto se nejvíce hodí pro norování zvěře. Lovecky tak bývá využíván především v těch zemích, kde je norování zvěře povolené.

Jeho lovecký zájem často prezentuje zdvižení přední tlapky. V lese se dá používat jak ve smečce dalších psů, tak jako jednotlivec.

Zastane snad jakoukoli práci v lese, třebaže díky své velikosti má v rychlosti postupu určité omezení. Je považován za skvělého norníka a honiče a zároveň výborného pomocníka při lovu černé zvěře. Je horlivý a mimořádně odvážný, ale nejde bezhlavě do boje s výrazně silnějším protivníkem. Je odvážný, ale neriskuje za každou cenu. Zná cenu svého života.

Jackové mají vyhánění lišek z nor v krvi. Nemusí se pro to cvičit. Nora lišky je velmi úzká. Proto psi používaní k lovu musí odpovídat standardu a příliš malí nebo naopak velcí psi se pro tuto práci nehodí, i kdyby měli sebelepší povahu. Liščí nora je dlouhá i více než 10 metrů a pes v ní může snadno uvíznout. Proto lovci často dávají psovi na obojek malou vysílačku, aby díky přijímači měli přehled, kde v podzemí se pes nachází. Pro případ, že by pes v noře uvízl, nosí s sebou lopatku na jeho vyproštění. Jiná možnost než psa vlastnoručně vykopat totiž někdy není.

Je mu zima, nebo není?

Běžně je tento pes ubytováván v bytě či domě. Je skladný a nevadí mu ani malá garsonka. Je to ale pes, který bude nadšeně od jara do podzimu pobíhat venku na zahradě. Avšak přes zimu, kdy klesají teploty pod bod mrazu, je lepší vzít psa domů. Velmi nízké teploty, když pes spí a nepohybuje se, nejsou pro tak malé tělíčko vhodné. Snadno promrzne a podchladí se.

Oblékání do oblečků se nedoporučuje, pokud pes není na delší procházce v opravdu hlubokých mrazech. Pokud se pes hýbe, běhá či si hraje, není pro něj teplota několik stupňů pod bodem mrazu žádný problém.

Péče o jacka

V jednom vrhu se mohou narodit štěňata různé délky srsti. Které štěně bude hladkosrsté a které drsnosrsté, může chovatel poznat až ve věku několika týdnů. Občas se stane, že ani zkušený chovatel nepozná v době předání štěněte novému majiteli, zda se bude jednat o hladkosrstého jedince, nebo psa s „broken“ srstí.

Často se stává, že hladkosrstým jedincům roste v tříslech, na ocase a na hlavě v obličejové části několik delších chlupů. Ty se pro hezčí vzhled zastříhávají nakrátko dle ostatních krátkých chlupů.

Na běžnou péči je toto plemeno zcela nenáročné. Chybějící abnormality na jeho těle stejně jako jednoduchá krátká srst nepotřebují prakticky téměř žádnou starostlivost. U všech typů stačí občasné překartáčování. Je důležité však upozornit, že jackové línají celoročně, krátkosrstí o něco více nežli hrubosrstí.

Trimování hrubosrstých jedinců je důležité, má-li pes vypadat pěkně. Navíc doma bude méně chlupů. Trimování se provádí bud trimovacím nožem, nebo i bez nástrojů – za pomocí prstů. Správná úprava srsti je možná jen v době „zralosti“, tedy v době, kdy se srst uvolňuje téměř sama a snadno. Taková péče psa nebolí. U hrubosrsté varianty často rostou dlouhé chlupy mezi prsty a polštářky. Tyto chlupy je vhodné zkracovat nůžkami, aby nedržely špínu a v zimě led.

Občas je nutné kontrolovat délku všech drápků, ale psi, kterým je poskytnut pohyb dle chuti, nemají s dlouhými drápy většinou problém. K běžné péči také patří čas od času zkontrolovat čistotu zvukovodů, ale i zubů, zda jsou bez zubního kamene. Jinou péči toto plemeno nepotřebuje. Snad jen – pozor na překrmování.

 

Patří ke zdravým plemenům

Jack Russell teriér je poměrně zdravé plemeno, u kterého se sice mohou vyskytovat některá dědičná onemocnění, ale jedná se o jev spíše ojedinělý. Za jediný častější problém u tohoto plemene je považována luxace pately (vykloubení uvolněné kolenní čéšky). Jedná se o problém téměř všech malých plemen a je velmi vhodné vyšetření před využíváním jedinců do chovu. Další, již mnohem méně časté zdravotní problémy jsou problémy s alergiemi, cerebrální ataxie a různé potíže spojené se zrakem. Ať už se jedná o progresivní retinální atrofii (PRA), šedý zákal, nebo luxaci čočky. V neposlední řadě je důležité již u štěňat kontrolovat sluch. Zřejmě ve spojitosti s velkým množstvím bílé srsti po celou dobu trvání jeho chovu je možné vypozorovat jednostrannou či oboustrannou vrozenou hluchotu. Oboustrannou hluchotu zjistí snadnými testy i chovatel, jednostrannou hluchotu odhalí pouze veterinární lékař.

 

Jak má vypadat ideální představitel plemene

Jedná se o silného, aktivního a pružného pracovního teriéra, jehož celková délka těla přesahuje jeho výšku. Lebka by měla být plochá a střední šířky, postupně se zužující směrem k očím a přecházející do široké tlamy. Stop je dobře vyjádřený, ne však příliš zdůrazněný. Lícní svaly jsou dobře vyvinuté. Nosní houba je černě zbarvená. Pysky jsou také černě pigmentované a těsně přiléhají. Stejně tak okraj očních víček je černě pigmentovaný. Oči jsou malé, tmavé, s bystrým výrazem, mandlového tvaru. Nesmí vystupovat a oční víčka musí těsně přiléhat. Uši jsou knoflíkové nebo zavěšené a jsou velmi pohyblivé. Silné zuby se uzavírají v nůžkovém skusu. Krk je silný a čistě modelovaný, umožňující elegantní nesení hlavy. Hřbet jacka je rovný, hrudník spíše hluboký než široký, přičemž hrudní kost je zhruba v polovině výšky mezi zemí a kohoutkem. Vrchol hrudní kosti přesahuje vrchol ramenního kloubu. Ocas v klidu volně visící. Při pohybu by měl být vztyčený, a pokud je kupírovaný, špička ocasu by měla být na úrovni uší. Hrudní končetiny jsou rovné až k prstům, jak při pohledu zepředu, tak i ze strany. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu rovnoběžné. Tlapky jsou kulaté, tvrdé, nepříliš velké, prsty přiměřeně klenuté. Nejsou vytočené ven ani vbočené dovnitř. Pohyb je rovnoběžný, volný a pružný. Srst může být hladká, lámaná neboli „rozlámaná“ (broken) anebo hrubá. Musí být odolná proti počasí. Srst žádné délky se nijak neupravuje ani netrimuje. Bílá musí převládat, s černými nebo tříslovými znaky. Tříslové znaky mohou být od nejsvětlejší tříslové barvy až po nejtmavší (kaštanově hnědý) odstín.

Ideální výška pro psy i feny se pohybuje mezi 25 cm až 30 cm. Hmotnost odpovídá zhruba 1 kg na 5 cm výšky, tzn. u 25 cm vysokého psa činí hmotnost zhruba 5 kg a u 30 cm vysokého psa zhruba 6 kg.