Amadina pruhovaná je malý, téměř nenápadně zbarvený ptáček pocházející z Austrálie. V evropských klecích je značně oblíbeným chovancem, ačkoliv není zase tak běžný jako jiné druhy pocházející rovněž z těchto končin světa. Je to ptáček v evropských klecích domestikovaný, když žádní již nejsou vylíhnutí ve volné přírodě. Austrálie kdysi dávno zakázala jakýkoliv vývoz ptáků ze svého území, avšak také dovoz. V případě dovozů bylo nejspíš již pozdě, když mnohé druhy zvířat dovezené z rozličných důvodů se ukázaly vražedně nebezpečnými pro tamní přírodu.
Víme vlastně jen o špičce ledovce, když v povědomí máme několik příkladů, jako jsou divocí králíci, kapr, velbloudi nebo ropucha obrovská. Jiné druhy se začlenily do cizí přírody v podstatě neškodně nebo si jejich škodlivosti lidské oko nevšimlo. To je případ vrabce domácího. V Evropě bychom si mohli všimnout prospěšnosti chovatelství pro ochranu přírody. Schopnost člověka přizpůsobit si k obrazu svému rozličné živočichy a samozřejmě i rostliny je dána geneticky, chcete-li, můžeme říkat i od boha. Člověk tak činil od nepaměti a jakékoliv zákazy, třeba i pod ztrátou hrdla, nemohly nikdy fungovat. Zákon nabídky a poptávky však funguje dokonale. Jestliže ptáci odchovaní v evropských klecích jsou natolik laciní, že se v žádném případě nevyplatí je z Austrálie dovážet, potažmo pašovat, tak to nikdo nedělá. Na druhou stranu je nutné přiznat, že za úspěšnou domestikací stojí prvotní zákaz vývozu z Austrálie. Ten sice nevzal lidem chuť chovat a rozmnožovat v klecích ptáky, ale donutil je dělat to úspěšně. Tu chuť lidem nevezmete nikdy, je proto načase přiznat si také důležitost chovatelství i pro ornitologii jako vědu. Dovolím si zopakovat slova někdejšího významného funkcionáře České společnosti ornitologické Václava Kruise. Ten, v čase, kdy již nemohl nachodit za ptáky v přírodě kilometry, měl doma v pokoji čtyři klece. Seděli tam stehlík, čížek, motýlek a tygříček. Ti exotičtí mě přece jenom překvapili, a tak jsem to řekl. Odpověď zněla: Jak byste asi chtěl rozumět ptákům, když se na ně denně nedíváte? A o tom to je!
Amadinu pruhovanou – Aidemosyne modesta (Gould, 1837) popsal poprvé známý anglický přírodovědec John Gould v publikaci Synopsis Birds Australia 1: pl. 10, fig.3. Rod Aidemosyne vytvořil pak Reichenbach v roce 1862. John Gould zařadil původně tyto ptáky do rodu Amadina. Jiní autoři řadí amadiny pruhované i do dalších jiných rodů. Třeba Aegintha (Habropyga) modesta (Russ, 1898), Neochmia modesta (Christidis, 1987), Sibley & Monroe 1990). Domnívám se však, že chovatelům, kteří znají tyto ptáky důvěrně, vyhovuje nejlépe řazení do rodu Aidemosyne. U australských druhů astrildovitých panuje vůbec značná nesourodost názorů na jejich řazení do systému u rozličných autorů. Chovatelům ovšem i naznačuje, jak mají ke svým chovancům přistupovat, a v takovém případě je opravdu vhodné považovat mnohé australské druhy za monotypické. Za poněkud odlišné od jiných, i když příbuzných druhů. Rozpoznání zvláštních nároků je základem úspěšnosti chovu. Ve starém dělení tehdejší podčeledi snovačovitých, která bývala česky nazývána jako pěnkavy snovačovité – nádherné, které je sice dávno zapomenuté, není však od věci si to připomenout, byli tito ptáci řazeni do skupiny amadin. Z toho je odvozováno i současné české jméno. Že takové dělení nebylo již dříve bez otazníků, svědčí mimo jiné i některé názvy v cizích jazycích. Němčina třeba zná tyto ptáky jak pod jménem Zeresamadine, tak i Zeresastrild. Francouzština pak pod několika jmény, mimo jiné i Modeste Astrild. Angličtina rovněž pod řadou pojmenování, nejobvyklejší je Plum-capped Finch, což je pěnkava. Naši chovatelé nejčastěji používají synonymum ceresky, což je krapítko zkomolené německé pojmenování. Tak to již v češtině bývá.
Amadiny pruhované – ceresky – žijí ve východní části Austrálie, která není natolik suchá jako centrální vnitrozemí. Jsou to oblasti velkých travnatých plání, někde světlých savan. Na mapce je nakreslen možný výskyt těchto ptáků, ale oni nejsou rozšířeni plošně po celém tomto rozsáhlém území. Literatura hovoří o sporadickém výskytu. Amadiny pruhované jsou více závislé na vodě než jiné druhy australských astrildovitých. Vyskytují se tudíž jen tam, kde mají dostupnou vodu k pití. Pijí po způsobu většiny ptáků, tak jak jsme zvyklí to pozorovat i u nás v Evropě. Některé jiné druhy australských astrildovitých však pijí vodu po způsobu holubů, sají, nenabírají ji nejprve do zobáku a zvednutím hlavy nechají doušek ztéci do hrdla. Holubím způsobem pijí vodu třeba pásovníci nebo Amady Gouldové. Ty jsou schopné se napít i z opravdu mělké loužičky nebo i rosy. Amadiny pruhované pijí často v průběhu dne asi v hodinových intervalech, což je v literatuře zdůrazňováno. Znamená to mimo jiné i to, že by měly mít v přenoskách napáječku. Jiné druhy většinou tak často pít nepotřebují, kromě amad modrolících, kde je tato skutečnost rovněž zdůrazňována. Jednou mi omylem zapomenutá chůvička japonská vydržela v přenosce bez vody celý týden. V době sucha pak amadiny pruhované hledají zdroje vody a u stálých napajedel se shlukují ve velká hejna s příbuznými ptáky, nejčastěji a astrildy bělolícími. V té době se mohou objevovat i v polích, sadech nebo zahradách, kde se jinak nezdržují. Místa, kde je v době hnízdění můžeme hledat, jsou popisovaná jako travnaté pláně v blízkosti zdrojů vody. Ta bývají samozřejmě při březích vodních toků, v Austrálii často jen dočasných, když v průběhu období sucha zcela vysychají. Jako oblíbená stanoviště pak nejčastěji okraje rákosových porostů v blízkosti vody. Jenže vody nebývá v těch končinách nazbyt, navíc jsou to zdroje často jen sezonní. Proto lze amadiny pruhované považovat do jisté míry za nomády. A jsou to také území prakticky lidmi neobydlená. Když se bavíte s lidmi, kteří Austrálii mohli vidět na vlastní oči, a položíte jim otázku, co je nejvíc vyvedlo z míry, shodnou se, že to byla právě ta „liduprázdnost“. Nejedete hodiny, ale dny, aniž byste potkali živáčka. A území, odkud pochází amadiny pruhované, jsou právě takové končiny. Někde odtud má nebo měl pocházet i papoušek překrásný – Psephotus pulcherrimus (Gould, 1845), který je považován za vyhynulého. Uvažuje se však i o tom, jestli skutečně existoval, jestli náhodou třeba nešlo o Křížence. Teorií je povícero.
Tito ptáci se objevili na evropském ptačím trhu poprvé v roce 1872 v Německu a až do 1. světové války na trhu byli, i když jen sporadicky. Potom se uskutečnily větší dovozy až v roce 1928. Po 2. světové válce se uskutečnily dovozy z Austrálie v roce 1950, následně potom Austrálie veškeré vývozy zakázala. Poprvé je pravděpodobně odchoval Russ v roce 1872, to znamená, že to muselo být krátce po dovozu. V Anglii je zaznamenán první odchov v roce 1904, to je od dovozů trochu větší odstup. V naší literatuře je zmiňuje Karásek pod číslem 187 a říká, že na trhu jsou ptáci zřídka. Ptáci podle něho se v zajetí rozmnožují snadno, ale vyžadují klid, proto se jejich chov daří spíše v malých klecích, kde je párek sám. Ve velkých voliérách při prvním hnízdění často snáší samička vejce do cizích hnízd. Tato informace byla dříve téměř vždy citována, ale v novější literatuře je popírána. Inu záhadně vzniklá fáma, o čemkoliv, mívá vždy tuhý život. Jestli tedy byly amadiny pruhované v českých klecích přítomné již v meziválečném období, dnes spolehlivě nevíme. Po druhé světové válce je pravděpodobně choval Rudolf Vít někdy začátkem šedesátých let nebo koncem let padesátých, který udržoval čilé styky s německými chovateli. Sepsal totiž knížku Cizokrajní ptáci v klecích, která však nebyla volně na knižním trhu. Vydal ji Svaz chovatelů drobného zvířectva, odbor cizokrajného ptactva, jen pro své členy. Její vydání nebylo bohužel datováno tak, jak to bylo obvyklé u jiných knih. V textu píše, že před několika roky získal dva párky těchto ptáků výměnou pro svůj chov. Proto lze nepřímo předpokládat, kdy to asi bylo. Později však přešel Rudolf Vít na chov papoušků a drobné ptáky již nechoval. Prohlídkou katalogů tradičních výstav v botanické zahradě v Praze by se asi dalo najít více informací o chovu těchto amadin u nás, byla by to ovšem mravenčí práce. Existují však i jiné zdroje, kam můžete jít téměř najisto. Nezapomínejme, že v roce 1980 se konal v Olomouci světový šampionát C.O.M. Samozřejmě tady byly amadiny pruhované vystavované. Jedna kolekce ze Švýcarska, druhá z Holandska. To máme osm ptáků. Potom ve třídě jednotlivců bylo vystaveno jedenáct ptáků. Pouze jeden však byl z tehdejší ČSFR, když vystavovatel byl pan Gábor, asi ze Slovenska. Dá se předpokládat, že zřejmě nějací ptáci u nás zůstali. Potom podle adresáře tehdejšího KPEP, tehdy vlastně ZO ČSCH Praha 2, z roku 1986, drželi amadiny pruhované dva chovatelé. Jaroslav Král a L. Starosta. Ten býval ředitelem tiskáren Naše vojsko a jako takový se dostal na Západ, když toto zařízení potřebovalo nakoupit modernější tiskařské stroje. Při té příležitosti se asi dostal k ptákům, kteří u nás nebyli právě běžní. Již dříve se jeho jméno proslavilo chovem bílých korel. Měli společný chov s O. Sezemským a měli tehdy bílých korel hodně, neprodali však ani pírko. Mezi chovateli to vřelo a nakonec to donutilo Zverimex k dovozu asi šesti párů bílých korel ze Západu. Zverimex spočítal jejich cenu na 18 000 Kč za pár. Tím pádem existovala oficiální cena, a tudíž nemohl být nikdo napadán kvůli neoprávněnému obohacování. Sehráli to geniálně a pomohli si. Investice do bílých korel byla klasickým letadlem, kdo si opravdu nepospíšil, prodělal. Během několika málo let spadla cena těch kdysi raritních bílých na cenu korel všech jiných barev a pro mnohé chovatele se staly nezajímavými. Bohužel přitom zaniklo i několik vynikajících chovů drobných astrildů, kteří byli v rychlosti nahrazeni korelami. Pro nás může být poučením, jak je důležité, když spolky dbají na publicitu a vydávají zdánlivě neužitečné publikace. Když vydávají co nejpečlivější katalogy výstav nebo seznamy členů s tím, co kdo chová. Zakrátko je to historie, která se bez podkladů neobejde, když lidská paměť je, jak známo, krátká.
Já sám jsem se dostal k cereskám na světovém šampionátu v roce 1994 v Bocholtu. Byla tam i obchodní firma, která nabízela tak třicet až čtyřicet kusů od každé barevné variace. Tedy přírodní a zesvětlené mutace. V roce 1994 tedy již existovala zesvětlená mutace těchto ptáků. Jeden pár jsem koupil přírodní, druhý světlý. Ptákům se do hnízdění moc nechtělo, nakonec jsem však něco málo odchoval od obou párů. A to jak pod vlastními rodiči, tak pod chůvičkami, což nedělalo žádné potíže. Amadiny pruhované neboli ceresky však mají pověst vybíravých ptáků, pokud se týká výběru partnerů do páru. A mají také pověst ptáků dosud méně odolných, kteří hynou někdy bez viditelné příčiny. Díval jsem se na samce, opticky ve viditelně vynikající kondici, který na bidýlku zpíval, když náhle spadl dolů a byl mrtev. Klepla jej pepka, jak se lidově říká. Měl jsem sice ještě jednoho samce lichého, toho ale samice přijmout nechtěla. Tak jsem to všechno zabalil a jel se zájezdem na tehdy oblíbenou burzu do Wolfenbütelu, kde jsem všechny ceresky prodal. Cestou zpátky jsem si koupil svářečku na střídavý proud, abych zjistil, že mám již začínající stařecký třes rukou, elektrody se lepí, měl jsem ty marky raději propít. Daroval jsem ji bratrovi, je mladší.
U amadin pruhovaných jsou obě pohlaví téměř shodně vybarvení ptáci, existuje však jeden drobný detail, podle kterého se dá pohlaví spolehlivě rozeznat. Samec má poněkud větší červenohnědou čepičku na hlavě, proto je i nad okem tmavý. Samice má vždy nad okem světlý pásek. To je asi nejdůležitější informace pro chovatele. Umět rozeznat pohlaví je základ. Samozřejmě existují jaksi podpůrné znaky, v první řadě zpěv. Zpívají jen samci. Vejce jsou, jako u všech astrildovitých, čistě bílá. Staví překlenutá hnízda a mají tendenci stavět pro další hnízdění hnízdo nové. Je proto dobré jim tuto možnost poskytnout.
Dá se předpokládat, že s postupující domestikací se i tito ptáci zbaví své diskutabilní menší odolnosti, než jakou mají jiní australští drobní exoti. Ostatně amady Gouldové bývaly asi nejméně odolné při chovu v klecích, dnes se již nikdo o nějaké choulostivosti nebaví. Samozřejmě že nemůžeme takové ptáky chovat v celoročně otevřených voliérách jako papoušky ze stejných krajin. To však původně také nešlo. Stále jsou to ptáci nejvhodnější pro chov v klecích. Avšak je mezi námi asi hodně takových, kteří musí chovat ptáky na zaskleném balkonu panelového domu. Tak jen do toho.