Má-li milovník psů příležitost pozorovat hry štěňat, nemůže se toho pohledu většinou ani nabažit. Jak jsou ta štěňátka krásná a roztomilá… A to jejich dovádění... ňafání, vrčení, kousání, žužlání uší, jejich potyčky a honičky a přetahování o kus klacku… Kynolog však podobné hry nebere jen jako báječnou komedii a žertovné povyražení. Vždyť právě při pozorování těchto, na pohled bláznivých, her má jedinečnou příležitost nahlížet až do spodních pater prastaré univerzity šelem psovitých!
„Majitelé psů by měli svým štěňatům dovolit hrát si s jinými štěňaty a umožnit jim poznat důležité aspekty psího života, které jim později pomohou setkávat se s jinými psy bez problémů.“
Roger Abrantes
Hra – na život
Hry mezi psy jsou jediným, zato však nesmírně důležitým faktorem chování, který my lidé nikdy psa nemůžeme sami naučit. Často z přehnané (a nesoudné) úzkostlivosti bývají majiteli psů hry s cizími psy opomíjeny, přitom však mají rozhodující význam pro hladké a diplomatické soužití různorodého psího národa. Pro plnohodnotný psí život je nezbytné, abychom hravost svého mladého psíka nechali vybít ve hrách s jinými, cizími psy. Každý pes má v sobě uloženy dědičné detaily psí etikety a psího chování stejně, jako my máme založeny potřebné dokumenty, informace a „lejstra“ v přihrádkách psacího stolu nebo v šanonech a archivech.
Pokud bychom chovali psy ve smečce, vypadne příslušná informace „ze šanonu“ sama. Soužití a pravidla hierarchie ve psí smečce upevní ve štěněcí hlavičce správné chování pro celý život. Pokud však chováme v rodině pouze jediného psa, je tomu naprosto jinak. Rozumný majitel musí štěněti a mladému psu poskytnout mnoho příležitostí k dovádění s nejrůznějšími cizími psy. Pokud tak neučiníme, dočkáme se u svého miláčka všech projevů špatně socializovaného psa: při setkání s cizími „druhy“ bude náš psík vztekle štěkat jako pominutý, bude se na vodítku vzpínat jako chycený mustang a nabit agresivitou bude chtít svého domnělého soupeře napadnout. A je naprosto irelevantní, zda z pocitu agresivní nadvlády, či z pocitu strachu, který má rovněž agresivní průvodní jevy. Zmíněný fakt má jednu jedinou prostinkou příčinu: pes se nikdy nenaučil pořádně si hrát s příslušníky svého rodu, respektive: neměl k adekvátním hrám příležitost. Není to jeho vina. Kvůli této příčině však budou trpět všichni – pes, jeho pán i jejich nejbližší okolí.
„Existuje zřetelná chuť si hrát,“ tvrdil již rakouský zoolog a etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt (narodil se v roce 1928, byl žákem geniálního Konrada Lorenze a je považován za jednoho z nejvýznamnějších zakladatelů etologie), „jejímž základem je pud zvědavosti, tj. mechanismus, který zvíře nutí k vyhledávání nových situací a k experimentování s novými věcmi. Chuť si hrát a chuť se učit mají zřejmě společný kořen, hra je jednou z forem aktivního učení.“
„Tento pud učení, který je základem veškerého hraní, se u štěněte projevuje stejně nestále jako u menších dětí, které chtějí dělat každou chvíli něco jiného a nemají žádnou vytrvalost,“ vysvětluje psí expert Eberhard Trumler. „To, co je v tomto okamžiku nesmírně zajímavé, je v příští vteřině opuštěno, protože se do zorného pole dostalo něco jiného, co najednou vypadá ještě mnohem zajímavěji. Sledujeme-li vývoj štěňat pozorně, brzy zjistíme, že intenzita zvědavosti roste a že je stále více času věnováno jedné věci. To platí samozřejmě spíše pro případy, kdy se štěně zabývá nějakým předmětem. Vzájemné hry štěňat zůstávají i nadále velmi variabilní, jelikož každý pohyb partnera může přinést nové herní možnosti.“
Složité psí hry vedou k neustálému poměřování sil, které je pro psy nesmírně důležité, poněvadž v zásadě odpovídá tvorbě složité (a proměnné) hierarchie vlčích smeček. Hry však negují skutečnou agresivitu! Psí hry se skládají z neustálého pronásledování, štvaní, chytání a zadržování partnera a neustálou hrou na lovce a kořist. Pokud svému psu tuto zábavu, která je nejen kořením jeho života, ale která přímo vytváří, formuje a rozvíjí jeho osobnost a individualitu, nedopřejeme, ochuzujeme jej o rozhodující část jeho psího života a možná jej (snad nechtěně) vlastně znásilňujeme. Bráníme mu naučit se psí řeči a znemožňujeme mu umění komunikace se psími partnery.
Naučit se správně si hrát je pro psa nesmírně důležité. Musí se totiž naučit celý repertoár mimiky, řeči svého těla, gest a zvukových projevů. Když byl některý hmat při hře příliš tvrdý, postižený psík vykvikne a silnější pes zákonitě v nátlaku ustane – a oba psi strnou ve vyčkávavé pozici. Pak mohou hry opět vypuknout.
Když budeme pozorně sledovat úžasné psí hry, naučíme se lépe porozumět psí řeči. Tento psí jazyk pochází z původního prajazyka vlků. Budeme-li pozornými diváky, poznáme, že kousnutí do kořene ocasu je báječným hmatem k zadržení partnera. Když jej pes použije v plném běhu, napadený musí nutně upadnout, neboť pozbyl svého „kormidla“. Olizování koutku tlamy kamaráda je vlčím žebráním o potravu, které je zároveň ritualizovaným uklidňujícím posunkem. Dívejme se – a budeme svědky vzájemného „šlechtění“, jemného okusování a čechrání srsti a vzájemného očichávání.
Je třeba pochopit, že výrazová forma našeho psíka vůči jedinci (či jedincům) téhož druhu, kterou zjednodušeně označujeme za hru, je především školou vzájemné komunikace, která má zásadní funkci původního chování ve smečce a kterou my, svou neznalostí nebo nepochopením, domestikací potlačujeme, či dokonce vědomě odstraňujeme.
Hra na boj?
„V hravém chování štěňat převažují bojové hry,“ zdůrazňuje Eberhard Trumler. „Z toho bychom ovšem neměli vyvozovat závěr, že boj je u psů jediným životním principem, který v jejich existenci zaujímá ústřední roli. Mnohem spíše je to tak, že ve hře se odehrává kromě aktivního učení i odreagování touhy po pohybu, nesmírně důležité pro vývoj svalů, šlach a kloubů. Jak by se však dala tato touha odreagovat lépe než při měření sil s jedinci téhož druhu – tedy v bojových hrách?“
I při divokých psích hrách je to jen „jako“… „Hry bývají zahajovány buď výzvami ke hrám, nebo ve vyzývavém vyskakování na partnera s přehnanými pohyby hlavy – poskakování, klusavé skoky, vrtění zadní částí těla,“ vysvětluje Eberhard Trumler. „Nepředchází tedy, jako při vážných potyčkách, imponování nebo hrozby – vždyť je to jen hra, i když se při ní vyskytují všechny druhy kousání, které lze pozorovat ve vážném zápase. Ovšemže toto kousání není opravdové; blokáda kousání zamezuje tomu, aby došlo ke zranění. Když zápal boje přece jen zajde trochu příliš daleko, je to kvitováno hlasitým bolestným křikem. Můžeme si však být jisti, že se jedná o značné přehánění – stejně jako u faulovaných fotbalistů, kteří vždycky budí dojem, že v příští vteřině zemřou. Vyskytuje se i hravé vrčení, které však zní jinak než při vážném boji. Je vyšší a krátké, zatímco ve vážných případech je hluboké, déletrvající a zlobné. Proto velmi dobře rozpoznáme, kdy se štěně ze hry vytočí ve skutečný hněv.“
Biolog M. W. Fox sledoval v roce 1976 se svým týmem v laboratorních podmínkách mláďata psovitých šelem. Vladimír Mikulica ve své knize Poznej svého psa bádání Foxova vědeckého týmu shrnuje: „Fox se spolupracovníky pozoroval, že u psů, vlků, kříženců vlků se psy a kojotů se psy bylo vzájemné kousání, vyskytující se od 24. dne věku, tlumeno a že mláďata brzdila svoji agresivitu vůči sourozencům. Jen u kojotů se tato sociální blokáda nevyskytla. Štěňata kojotů se navzájem kousala a toto kousání nebylo tlumeno. Podobně jako u kojotů je tomu i u některých ras domácích psů, např. u teriérů je výrazná agresivita jedním z plemenných znaků a štěňata bulteriérů mohou mít na sobě už při odběru jizvy ze vzájemných šarvátek. U kojotů však začne od 34. dne stáří přece jen působit sociální blokáda a kousání se tlumí do hravého způsobu. Rozdílný stupeň vývoje sociálního chování tří druhů psovitých šelem se tak projevuje již u mláďat. Bylo by proto zajímavé pozorovat, kdy a jak se vyvíjejí první sociální blokády u jednotlivých plemen domácích psů, a porovnat tento vývoj.“
Staří Římané měli přísloví: „Lupus non mordet lupum“ – Vlk vlku neublíží. Mysleli to nepochybně v přeneseném významu jako podobenství, my však můžeme úsloví chápat doslovně: hry vlky vyzbrojí pro život zkušenostmi a naučí je společnému soužití bez zbytečných a nebezpečných konfliktů.
Vstupme do hry!
Člověk vstoupit do hry nejenže může, ale – pokud chce nastolit mezi psem a sebou dokonalý vztah – prostě musí! (Vladimír Mikulica zdůrazňuje: „Činnost chovatele či majitele většinou odpovídá potřebám štěňat, neboť pohled na nemotorná a rozdováděná štěňata vyvolává u člověka radost a potěšení. Tyto emoce nejvhodněji a nejjasněji formují potřebné postoje a jednání chovatele.“) V období socializace totiž hra jednou provždy určuje vztah psa a jeho pána! „Zde můžeme napodobit chování při bojové hře a hodně přispět k budoucímu vztahu mezi námi a naším psem,“ nabádá Eberhard Trumler. „Naše ruce přitom mohou nahradit hned dva sourozence! Když se například štěně snaží kousnout do pravé ruky nebo se vyhnout její snaze uchopit ho za krk, „kousneme“ ho levou rukou do zadní nohy; otočí se, aby se vrhlo na nového útočníka, a už znovu zasahuje pravý partner a přitiskne ho k zemi s pomocí úchopu za zátylek, lehne si na něj a pevně ho přidrží. Když má z malého štěněte jednou vyrůst doga nebo Bernardýn, můžeme mu ovšem v boji poskytnout jen jednoho partnera, protože budeme potřebovat obě ruce najednou. V té době už pes ví, že blokády kousání vůči nám musí fungovat ještě o několik stupňů výrazněji než vůči jinému psu – lidská kůže zajišťuje menší ochranu než hustá srst v týle. Pes se učí hrou. Při bojových hrách s člověkem se především naučí, že nad námi nikdy – nikdy! – nemůže zvítězit, že jsme mnohem silnější než on a že máme při hrách stále navrch. To je pro něj velmi snadno pochopitelné, protože totéž se učí i v přirozené psí rodině: rodiče jsou mu vždy a všude nadřazení. To, co se naučí při hře, však v něm nevyvolává žádné komplexy méněcennosti; ve hře je i porážka nesmírně zábavná. Ostatně i štěňata si mezi sebou hrají na vítěze a poražené. Poraženost nebo podřízenost je hrána se stejnou oblibou jako nadřazenost. Takže tady máme tu nejkrásnější a nejpřirozenější metodu, jak čtyřnohého přítele bez použití hrubé síly a bez konfliktů odmalička navykat na to, že stojíme na žebříčku hodností nad ním.“
Umění přežít
Příroda své děti vybavuje uměním přežít a hra je její výukovou metodou. „Prostřednictvím hry se štěňata učí „psí jazyk“ tím, že si ve styku s příslušníky stejného druhu spojují své a jejich výrazy s chováním, které následuje,“ vysvětluje Roger Abrantes. „Prostřednictvím hry také štěňata zažívají konflikty, které by měly katastrofální důsledky, kdyby byly myšleny vážně. Štěně kouše své sourozence a na oplátku je také kousáno. Skáče na a přes různé překážky a snaží se řešit neřešitelné problémy. Výsledkem toho všeho je, že štěně získává životně důležité poznatky samo o sobě i o svém okolí. Později v životě už na takové omyly a chybné úsudky nebude čas. Přežití v přírodě záleží na okamžitém a správném rozhodnutí. I když naše štěňata nebudou asi muset řešit v dospělosti otázky života a smrti, důležitost hry a její opodstatnění se geneticky uchovaly po generace.“
Věčně mladí?
Psům, stejně jako ostatním šelmám psovitým, zůstává smysl pro hru po celý život (samozřejmě – s rostoucím věkem třeba s poněkud menší intenzitou). Hra nekončí s dosažením dospělosti. (V tom se ostře odlišují zvířata se společenským způsobem života od druhů zvířat se samotářským „životním stylem“.) Hra a rituály přispívají k pospolitosti vlčí smečky, soudržnosti smeček psů hyenových, rodinných uskupení šakalů, kojotů, psů ušatých, vlčků etiopských, rodin lišek i početných smeček psů pralesních. „Hra má svou roli i u dospělých psů, hlavně jako způsob, jak si vyzkoušet nové strategie, které by mohly být ve skutečném životě nebezpečné,“ zdůrazňuje Roger Abrantes. „Při hře i dospělý pes si může leccos dovolit tím, že projevuje infantilní chování. Tělesný kontakt se členy smečky, který by byl jinak nemožný, se může při hře uskutečnit bez jakýchkoliv následků.“
Co je to fetalizace a její tajemství
Pohlavní dospělost psů nastává vlivem domestikace již (plus minus podle plemen) okolo půl roku zvířete (u vlků až ve dvou letech!). Tento jev se nazývá fetalizace (= pozastavení vývoje chování na určitém stupni). Vladimír Mikulica píše: „Pro kynologii má obzvlášť velký význam fetalizace sociální expanzní tendence, která se projevuje u domácích psů, ale ne u divokých psovitých šelem. Mnoho lidí už totiž zatoužilo mít doma krásného dinga. Ale všichni divocí psi (i vlci a šakali) se po pubertě osamostatňují a pak odmítají uznávat trvale svoji podřízenost. Dingové tak získávají pověst divokých, nevrlých a kousavých psů, protože z milého štěněte vyrůstá dospělý pes, který si chce založit svoji vlastní rodinu a být v ní prvním. Feny dinga či vlčice bývají mnohem ovladatelnější, protože fena vlastně přechází z podřízenosti vůči rodičům do podřízenosti vůči pohlavnímu partnerovi. Postoj samce ale diktuje příroda – dingo se stal dospělým, a to natolik dospělým, jak se už domácí pes nestává. Domácí pes ve srovnání s divokými psy nikdy duševně nedospívá, lépe řečeno nedochází u něj k plnému dozrání všech instinktů, což vlastně umožňuje jeho ovladatelnost. Poslušný pes je věčně mladý i při své pohlavní a fyzické dospělosti.“
Post scriptum
Přijměte nádavkem citát nesmrtelného autora Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga: „Můj kokr je můj nejupřímnější obdivovatel. Miluje mě, aniž četl mé knihy.“