Mezi pěti desítkami účastníků byl i devětačtyřicetiletý Martin Messner, profesionální člen a psovod HS, který je synem jednoho ze zahynuvších záchranářů. Přestože o otce Jana Messnera přišel ve svých sedmi letech, a od té doby mohl vnímat nebezpečí hor, nakonec se i on stal záchranářem z povolání. K pomoci lidem na horách si později pořídil Německého ovčáka.
Je to v genech?
„Nebezpečí na horách příliš nevnímám, neboť všichni členové horské služby jsou vybavováni a připravováni tak, aby se rizika při záchraně osob minimalizovala. Já jsem navíc po smrti svého otce poznával hory ve všech podobách, a to společně s jeho kamarády a kolegy z horské služby. Chtěli mně nahradit ztrátu táty a postupně mě brali na stále náročnější krkonošské trasy a sjezdovky. Bydleli jsme s matkou ve Strážném, a tak asi bylo i logické, že jsem do svých patnácti let závodně lyžoval. K HS mě možná přivedla i hrdost být jejím členem a pomáhat lidem, kteří se dostali do nebezpečí. A zda při mém rozhodování hrály roli také geny? Možná ano, protože častý kontakt s tátovými kamarády z horské, a můžu říct, že pak i se svými kamarády, jsem od patnácti let téměř ztratil na šest let. Bylo to od roku 1981, po dobu studia na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Nové Pace, a následně po dobu povinné dvouleté vojenské služby. Přesto mě to po návratu domů, i po získání zajímavého zaměstnání v Tesle Vrchlabí, táhlo k horské záchranařině. Rozhodnutí padlo v roce 1991, kdy jsem se stal na dva roky čekatelem a po absolvování letní a zimní školy a složení zkoušek jsem byl v roce 1993 vyřazen jako dobrovolný člen HS,“ vzpomíná psovod na svoji cestu k horským záchranářům. V roce 2008 se stal profesionálním členem HS, a jelikož léta sledoval velký přínos záchranářských psů, stále uvažoval, že by si jednou pořídil vhodného psa.
Devatenáct let se Martin Messner se zájmem ohlížel po záchranářských psech a toužil mít jednou také takového pomocníka. Kynologií se sice nikdy předtím nezabýval, ale první zkušenosti se psy získával už v době, kdy si bral dovolenou, aby jako dobrovolný člen HS mohl dělat figuranta v kurzech lavinového výcviku psů. S kurzy je vždy spojené poučení a trénink figurantů, kde se dozvídají a učí vše, co je spojené s jejich bezpečností pod dvoumetrovou vrstvou sněhu, ale také jak si mají počínat při přípravě začínajících psů i při trénincích těch zkušených. Kromě toho během týdenních kurzů probíhá různě zaměřená teoretická příprava, takže když si Martin pořídil štěně německého ovčáka, už nebyl pejskařským laikem. „Štěně jsem si pořídil v roce 2010 a hned ho začal připravovat podle rad kluků od horské. Jenomže v té době, a ještě další dva nebo tři roky, byl u HS plný stav záchranářských psů, takže jsem nadále jezdil na výcvik psů HS jako figurant a bral si s sebou štěně, aby si zvykalo na prostředí, psí kolegy a postupně se tak připravovalo na budoucí poslání. S přípravou, jako člen kynologické brigády HS, jsem začal v roce 2012. Tehdy jsem absolvoval se svým Rockym v okolí Luční boudy lekce vyšší psí školy z poslušnosti a hledání způsobů k optimální motivaci pro práci na lavinách pod vedením armádní instruktorky Mileny Mareškové. Od té doby jsem byl plně zapojený do pravidelné přípravy záchranářských psů HS. S Rockym jsme složili nejnižší stupeň záchranářských psů HS označovaný jako A, později B. V roce 2016 jsme splnili první část nejvyšší zkoušky C, to bylo podzimní plošné a sutinové pátrání, a letos v březnu nás čeká zbývající část, to je atest na lavinách,“ popisuje výkonnostní růst Rockyho. Přesněji růst dvojice, neboť součástí hodnocení je i všestranná záchranářská připravenost psovoda.
Martin Messner byl samozřejmě také vzdát hold záchranářům u pomníčku pod vrcholem Sněžky, kde zahynul kromě jeho otce také Štefan Spusta. „Otci bylo tehdy 43 roků, jeho kolega byl o deset let mladší. Štefan Spusta patřil k prvním psovodům, které horská služba měla. Otec sloužil ve Strážném, ale všichni členové krkonošské HS se střídali po jednom týdnu ve službě na Luční boudě, v jejímž okolí bylo třeba často pomáhat turistům a sportovcům, kteří neodhadli svoje schopnosti nebo zabloudili. Tehdy spolu se Štefanem Spustou ze Špindlerova Mlýna posilovali záchytné opatření – přidávali lana podél chodníčku na Sněžku. Protože předtím vydatně pršelo a pak mrzlo, z hory se stala jedna ledovka. To sice viděl, ale ani zákazu sestupu nedbal jeden mladý turista. Když uklouzl a nezachytil se za řetězy u chodníčku, sjel na skalní převis. Tam se chvíli držel, a když to spatřili polští pohraničníci, oznámili nehodu nedaleko pracujícímu tátovi a jeho kolegovi. Bylo jim jasné, že se zde hraje o minuty, a proto se rozhodli jít na pomoc i bez patřičného lezeckého vybavení. Táta měl sice na botách řemenem připnutou kovovou konstrukci se čtyřmi hroty, to ale v takové situaci jen stěží stačí. Když uklouzl, jeho kolega ho zachytil, ale oba sjížděli dolů. Štefanu Spustovi nepomohl ani cepín, kterým se snažil skluz zpomalit. Oba se následně zřítili ze svahu. Táta byl mrtvý na místě, jeho kolega zemřel později v nemocnici. Jak se později ukázalo, pád nepřežil ani turista, kterému se vydali na pomoc,“ vzpomíná na tragickou událost Martin Messner. A možná i hrdost na odvahu jeho otce ho motivuje k práci u horské služby. A aby mohl při záchraně ještě účinněji pomáhat, rozhodl se mít čtyřnohého pomocníka.