Jižní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku 4
Tohle město má být výchozím bodem do parku Amboro, kde bylo zaznamenáno přes 800 druhů ptáků. Ve vesnické hospodě na náměstí si na druhý den ráno objednáváme odvoz terénním vozem, jelikož jinak to ani nejde, a spokojeně uléháme. Spí se krásně, po dobré večeři, noci strávené ve vlaku, a navíc za rytmického bubnování deště.
Amboro za vodou
Jako skoro všechno v Bolívii má tahle cesta háček. Objednaný vůz nejede a nejede ani dlouho poté, co měl dorazit. Šéf penzionu se snaží sehnat nějaké informace. „Silnice vede přes řeku, kterou auto běžně přebrodí, ale po dešti by ho strhl proud,“ vysvětluje po telefonátu s babkou, které jsme den předtím odevzdali 200 dolarů zálohy. „Pojedete o den později,“ uklidňuje nás. Sice zrovna neprší, ale při pohledu na ocelovou oblohu to nevypadá úplně reálně. No co, kolem hotelu je kus lesa a přímo z terasy restaurace i od bazénu se dá pozorovat mnoho ptáků. Aby to nebylo jen o cestování nebo čekání: pohled z balkonu nabízí námluvy a stavbu hnízda vlhovců zelených, terasa hotelové restaurace je kousek od obsazené dutiny arů červenoramenných, každou chvíli přiletí pár aratingů, u recepce hnízdí krásný libohlásek nachovohrdlý…
Taxi s dírou
Z výletu taxíkem k nedaleké řece je nezapomenutelné jen to auto: stará toyota nejspíš dovezená z Japonska má přesazený volant zprava doleva. Před spolujezdcem zůstaly budíky, které stejně nefungují, hluboký kráter po původní tyči řízení je zakrytý lékárničkou. Ta je pěkně po ruce a auto jede, tak co víc řešit… Druhá noc kopíruje první: Chčije a chčije, řekl by děda Komárek. Nám se na samotě u lesa přestává líbit, jsme tam jako zajatci nevlídného počasí. Ráno rovnou vyrážíme za paní, které jsme svěřili zálohu. Ta krčí rameny, je jí líto, výlet do parku se nekoná. Peníze vrací bez říkání, tak jí aspoň děláme tržbu a dáváme si u ní jídlo.
Stoupáme do hor
A je tu zase přesun. Projet kus Jižní Ameriky vyžaduje spoustu času, jelikož na něco jako evropskou dálnici jsme nenarazili, ostatně ani jsme s tím nepočítali, tím méně v zaostalé a chudé Bolívii. Asfalt střídá hlavatá dlažba z oblázků opracovaných jen přírodou, která z auta málem vyklepe motor a z pasažérů duši. V kopci betonové koleje, jinde zase hluboké bahno. V chaotickém provozu se mísí obrovské kamiony i spousta mimořádně invenčně naložených motorek. Chvíli lije a přes silnici se valí potoky vody, chvíli svítí slunko a hory předvádějí krásná panoramata.
