Tak nám zvolili za ptáka roku datla černého, paní Müllerová. Datla? Toho znám již od dětství. To je ten, jak byl tak pěkně nakreslený v té knížce pro děti, kterou jsme všichni v dětství četli. Doktor lesa. Jakpak se to jmenovalo? Přece „Dobrodružství veverky Zrzečky“. Kreslil to pan Karel Svolinský, svého času národní umělec. A kdopak to vlastně napsal? No, to už není tak všeobecně známo, ačkoliv je to napsané hodně dobře. Ten pán se jmenoval Josef Zeman. Jeho jméno je kupodivu jen málo v povědomí. Asi proto, že jeho text je málo ekologický, podle dnešních názorů. Hajnému se dostala do lesa kuna, na kterou musel nastražit železa, a představte si, dokonce macatý kocour. O toho se postaral strejda výr, aby nemohl škodit. Proto se Zrzečka dostala bez úhony až k panu doktoru Datlovi, který pak všechno dal do pořádku. To bylo, nebylo ještě za časů, kdy se hospodařilo postaru. Dnes hospodaříme jinak. Tak se pojďme podívat, jak se panu doktorovi daří dneska.

Datel černý – Dryoscopus martius (Linnaeus, 1758)

Tohoto velkého černého ptáka popsal již Linné. Mezi lidmi je dobře známý, ačkoliv jej málokdo viděl na vlastní oči. Také jej málokdo pozná, vidí-li jej letět mimo les, přes nějaké volné prostranství. Nejspíš si bude myslet, že je to vrána nebo havran. Pro člověka, který je přece jenom více obeznámen s ptáky svého okolí, je silueta letícího datla černého a jeho způsob letu nezaměnitelný. Když však přelétne blízko vás v lese, což se může stát leda tak někde ve městě, strnete úlekem. Mně se to stalo. Vypadalo to, že někomu snad uletělo sako nebo deštník. Má v rozpětí křídel něco málo pod metr a takový macek viděný koutkem oka vás dokáže překvapit. Stalo se mi to v oboře Hvězda v Praze, kde ptáci i zvířata dovedou rozeznat, jestli je vy sami vidíte a vnímáte, či nikoliv. V krčském lese jsem se s fotoaparátem nedostal ke stádu muflonů blíže než na sto metrů, ale lyžaře na běžkách nechalo zalehlé stádo proběhnout svým středem. Když dofuněl ke mně, povídám: Viděl jste ty muflony? – Jaký muflony? S datlem černým v oboře Hvězda je to jakbysmet. Stovky běžců a utíkalek s čelenkami na hlavě nechá s ledovým klidem proběhnout dva metry daleko od sebe, ale jakmile ucítí, že se na něho díváte, schová se na druhou stranu kmene a odletí. Ptáci se fotí v blízkosti hnízda, tam totiž přiletět musí. Vy zase musíte být v krytu, jinak svou přirozenou ostražitost nepřekonají. Přesto existuje množství fotografií datla černého, protože dnešní technika lovcům záběrů přeje. Ještě nedávno bylo vyfocení ostražitého datla černého skoro neřešitelným úkolem.

Systematika

Datla černého řadíme v systému do řádu Piciformes, jehož české jméno zní šplhavcI. Základním znakem pro řazení do tohoto řádu je uspořádání nohy, které je odlišné od ostatních ptáků. Dva prsty směřují dopředu, dva dozadu. Je tomu tak sice i u papoušků, ale šplhavci vykazují další odlišné morfologické znaky. Celý řád je dělen na více nižších taxonů – čeledí – a příslušníci těchto jiných čeledí se živí odlišně od pravých datlů. Pro chovatele je zajímavé, že někteří další příslušníci tohoto řádu jsou v současnosti chovatelsky atraktivními klecními chovanci. Mám na mysli především čeleď vousákovitých – Capitonidae (Bonaparte, 1851), která zahrnuje v současnosti na 83 různých druhů ptáků. Některé druhy vousáků najdeme i v českých klecích a mnohé byly již i odchovány. Dále je to čeleď tukanovití – Ramphastidae (Vigors, 1825), s 34 druhy, které česky jmenujeme jako arassari nebo tukani. Chovatelsky téměř neznámá je čeleď Indicatoridae (Swainson, 1837), zahrnující na 17 druhů, které česky nazýváme medozvěstky. Jádrem celého řádu je čeleď Picidae (Leach, 1820), česky datlovití, zahrnující na 218 různých druhů ptáků, které sice nazýváme různě, ale mohli bychom i říci, že jsou to praví datlové. Těmi různými jmény jsou rodová jména datel, datlík, datlíček, krutihlav, strakapoud a žluna. Kromě našeho krutihlava bychom ostatní mohli nazvat pravými dřevorubci.

Potrava a způsob života

Jejich potravní specialitou jsou ve dřevě žijící larvy dřevokazného hmyzu. Praví datlové je dokážou vyhledávat zalezlé hluboko v trouchnivějícím dřevu, které vysekávají zobákem a z jejichž chodbiček je pak vytahují speciálně narostlým jazykem. Ten je špičatý a na konci má malé zpětné háčky, které larvu spolehlivě vytáhnou z jejího úkrytu. Je to strava zřejmě natolik chutná, že evoluce zařídila datlům takovou speciální výbavu. V našich končinách nejsme sice zvyklí holdovat právě takovým delikatesám, ale třeba domorodci na Nové Guineji se na takové sousto jen třesou. Dávali to dokonce i v televizi. Shnilý kmen stromu se macatými bílými larvami jen hemžil a jedli je nijak neupravené. Jen ukousli a vyplivli kusadla. Zkusil to ochutnat i kameraman a říkal, že to chutná jako oříšky. Tak se datlům nijak nedivme. Mají to jenom malinko pracnější. Přece jenom se musí do dřeva nejdříve dodlabat. Aby silné otřesy, když mlátí zobákem, nepoškodily jeho mozek, mají jednak na zobáku podélné výztuhy a mezi zobákem a přední stranou lebky také houbovitou tkáň, která tlumí nárazy, jež se přenášejí na lebku. Jakmile se však datel proseká na chodbičku larvy, vytahuje ji ven jazykem. Datlové ho mají neobyčejně dlouhý a mohou jej vysunout až o délku svého zobáku. Mají zvláštní jazylkový aparát, který se vzadu za lebkou otáčí zpět kupředu. Proto mohou mít tak dlouhý jazyk. Zajímavá je i jejich lezecká výbava. Způsob uspořádání prstů na noze je nazýván „datlovitou“ nohou a slouží právě k lepší opoře těla při šplhání po kůře stromů. Noha má krátký běhák a silné svaly. K opoře těla při tesání slouží i ocas. Ten je poměrně krátký a zvláště prostřední ocasní péra mají silné stvoly a datel se o ně při lezení opírá. Pohybuje se po kmeni obvykle poskoky odzdola nahoru. Důležitou složkou potravy jsou i mravenci. Zvláště ty druhy, které si s oblibou stavějí mraveniště ve shnilém dřevě u paty stromů nebo v pařezech. Proto můžeme zahlédnout jak datla černého, tak hlavně žluny, jak cosi kutí na zemi. Datel černý dává přednost větším druhům mravenců, žluna si pochutná i na menších druzích mravenců „travních“. Jak jsem viděl na vlastní oči, dokáže vyhledat mraveniště i pod tlustou vrstvou sněhu. Divím se sice, jak to dokáže, ale umí to. Při vyhledávání hmyzu pod kůrou stromů se datlové řídí především sluchem. Larva ve dřevě nedělá nic jiného, než jen žere – její kusadla vydávají vrzavý zvuk, který datel dobře slyší. Další postup pak volí poklepem. Ztrouchnivělé dřevo vydává při poklepu jiný zvuk než dřevo zdravé. Většina datlů hnízdí tak, že si ve dřevě vysekává hnízdní dutinu. Nikdy to není dutina vysekaná do zdravého dřeva. Jednak zdravé dřevo je příliš odolné, ale hlavně, zdravé dřevo reaguje na poškození tak, že to místo zalévá lepkavou mízou či smolou a to by poškodilo ptákovi peří. Moderní izolační hmoty používané k zateplování budov znějí při poklepu strakapoudům jako ideální místa k založení hnízdní dutiny. Jsou navíc i měkčí než ztrouchnivělé dřevo, takže se nedivme, že jsou z toho tak nadšení. Naštěstí strakapoud je asi o polovinu menší než náš dnešní datel černý, což je štěstí pro majitele zateplených domů. Datel černý při své velikosti by jim zboural půl baráku. Ten potřebuje k vytesání hnízdní dutiny přece jenom větší stromy než menší druhy datlů. Asi nejoblíbenějším hnízdním stromem je buk. Staré buky bývají velké mohutné stromy, a ačkoliv mají tvrdé dřevo, jsou ve stáří hodně napadány dřevokaznými houbami i hmyzem. Můžete si všimnout, že na většině fotografií datlů černých u hnízda jsou hnízda vytesaná v buku.

Životní prostředí

Datel černý je ptákem větších lesních celků, v oblibě má zvláště lesy listnaté. Najdeme jej však i v čistě jehličnatých porostech. Vyskytuje se od nížin až po horní hranici lesa, kde může najít dostatečně mohutné stromy k vytvoření hnízdní dutiny. Při minulém mapování byl zaznamenán v 92 % mapovacích kvadrátů (čtverce o straně 10 km). Hustota osídlení je téměř stejná, není příliš hojným ptákem. Vyskytuje se v příměstských lesích a větších parcích. Zatím nikde uvnitř města. V pražské oboře Hvězda, která je v literatuře považována za park, se obvykle uvádí výskyt dvou párů. Jenže to je spíše modelový příklad lesa. Celá obora je obehnána zdí, která chybí jen na malé části, a má rozlohu 84 hektarů a dosti členitý terén. Parku odpovídá jen zvýšená přítomnost lidí, někteří se pohybují rychle. To je dneska moderní. Ptáci záhy zjistí, že člověk nepředstavuje nebezpečí. Vzrostlých stromů je tady převaha, přičemž další lesní porosty jsou v okruhu sotva jednoho kilometru. Také jsem viděl černé datly z obory a do ní přeletovat, avšak vždy přes nezastavěné části. Na Rakovnicku jsem je docela pravidelně zastihl na území, které dost dobře považovat za les nejde. Šlo o porost borovic podél silnice sotva dvacet metrů široký navazující na smíšený porost podél břehu rybníka. Musíme si přiznat, že chování a život datlů zase až tak hluboce neznáme. Je proto dobře, že právě on byl vyhlášen ptákem roku, protože taková akce přináší zvýšený počet pozorování, a to i lidmi, kteří se jinak o ptáky vůbec nezajímají. Předpokládá se, že počty datlů se u nás zvyšují. Ornitologické tabulky sestavené roku 2003 dr. Mlíkovským uvádějí 3 000–6 000 párů na celém našem území. Zvyšující se počty souvisí s nenápadným zvyšováním rozlohy lesů. Nejnižší rozloha lesů byla na přelomu 18. a 19. století. Proto také byl vydán tereziánský lesní zákon, který zabránil další devastaci lesa. V současnosti se uvádí, že třetina území je zalesněna, avšak zdá se mi, že tato hranice byla již překročena, když mnohá území, která zarostla, stále v katastru lesem nejsou. Datel černý je závislý na lese, ne na člověku, proto jeho počty rostou. Vidíme to i na zvyšujících se počtech ptáků, kteří jsou přímo závislí na datlovi. Nejvíce na holubu hřivnáčovi, který hnízdí prakticky jen v dutinách po datlovi. Také hohol severní nebo sovy hnízdí v dutinách, případně kavka.

Rozšíření datla černého

V Evropě se datel černý vyskytuje od severu Španělska v Pyrenejích a pak až od střední Francie v širokém pruhu táhnoucím se východním a severovýchodním směrem přes celou Eurasii až po její východ. V Itálii za Alpami směrem k jihu není, jen na malém území na jejím jihu. Na Balkáně ostrůvkovitě, větší území obývá jen ve vnitrozemí Bulharska, Makedonie, Bosny a Srbska. Výskyt pokračuje přes severní území Ruska směrem k východu. Jižněji je jen na Kavkazu. Pruh výskytu má severní hranici na hranici lesa, kde přechází v tundru, jižní hranice kopíruje v podstatě severní hranici Mongolska. Tedy hranici Ruska a Mongolska. Na východě dosahuje výskyt až k pobřeží Tichého oceánu. Vyskytuje se i na Kamčatce a na severu Japonska. Zcela na východě je rozšířen více k jihu, až do střední Číny.

Zbarvení a rozlišení pohlaví

Zbarvení ptáků se popisuje snadno. Jsou celí černí, kromě červené čepičky na hlavě. Zcela černá jsou i z hnízda vylétlá mláďata. Samec a samice, jakož i mláďata se dají rozlišit podle rozmístění červené barvy na hlavě. Samec má hlavu červenou od čela až po zátylek, samice je červená jen v týle. No a mláďata mají červenou jen na vrchu hlavy. Jejich hnízda bývají dosti vysoko, proto budete potřebovat k rozlišení pohlaví nejspíš dalekohled.

Nakonec snad jen malá pomůcka pro pozorování v terénu. Datel letící přes volné prostranství dá se rozlišit hlavně od vran – podle dlouhého těla s krátkým ocasem, intenzivně mává křídly. Neplachtí nikdy. Prý se hlasitě ozývá, bohužel jsem jej nikdy neslyšel. Což ovšem neznamená, že je němý. Třeba budete úspěšnější. Budu vám držet palce.