Důvody, které mě vedou k dokrmování
Chovatelská praxe
Druhý pár senegalských papoušků byl ke svým vylíhnutým mladým ohleduplnější, svědomitě krmil, ale byl velmi citlivý na kontroly budky – rodiče vždy poletovali tak divoce, že jsem myslel, že se zraní. Proto jsem mladé raději nekroužkoval, jen jsem nakrmil a rychle opouštěl místnost, ve které jsem papoušky choval. U tohoto druhého páru nastal zlom v chování, když mladí opustili budku – všechna tři do této doby dobře krmená mláďata byla najednou stále hladová, po nainstalování kamery jsem zjistil, že je oba rodiče odhání a nekrmí. Třetí den jsem hladová, vzletná a divoká mláďata odchytil, umístil do menší klece a začal s dokrmováním. Kdo někdy dokrmoval, ví, jak těžké je nakrmit divoké mládě, zanedlouho jsem měl prokousané všechny konečky prstů levé ruky. Celý tento proces s jejich odstavem trval asi 3 týdny, byl značně stresující pro všechny zúčastněné – já měl špatný pocit z násilného krmení, mláďata byla vystresovaná, jen co jsem se u klece objevil. Časem jsem sestavil ještě další páry senegalských papoušků, dociloval jsem u nich také odchovů, ale mnohdy byla mláďata po okroužkování zmrzačená na nožičkách, někdy jsem mladé našel vyhozené z budky. Zvolil jsem tedy u všech svých senegalců následující postup: v době kroužkování mladé odebrat, nakroužkovat a již k rodičům nevracet – umístit je do odchovny a ručně je dokrmit k samostatnosti. V současné době mám také pár senegalských papoušků, který střídavě rozbíjí svá vejce nebo nechává čerstvě vylíhnutá mláďata uhynout hlady. Totéž počínání je i jednoho z mých chovných párů papoušků konžských západních. Jeden z mých párů papoušků žlutotemenných (Poicephalus meyeri) zase bezdůvodně opouští své snůšky – také následuje líhnutí v líhni a dokrmování od prvního dne.
U mých chovných papoušku konžských byl jiný problém – pokud se vylíhla tři mláďata, bylo vždy to poslední nalezeno nenakrmené zahrabané v podestýlce v rohu budky. Totéž praktikoval i chovný pár kakadu bílých u mého kamaráda, úspěšného chovatele. Takže případný třetí mladý kakaďáček nebo konžáček byl vždy odebírán a dokrmován. Moji chovní papoušci konžští nebyli citliví na kontroly budek, samec vždy odletěl co nejdále, samice jen vylezla ven z budky a otvorem nakukovala dovnitř. Oba rodiče velice dobře a svědomitě krmili svá dvě mláďata. Tato idylka trvala u tohoto páru vždy jen do věku tří týdnů mladých, potom začali v krmení mláďat polevovat, mláďata byla často hladová. Protože rodiče nebyli plašani, rozhodl jsem se mláďata z budky vždy po jednom odebrat, mimo budku dokrmit kaší a umístit nazpátek do budky. Fungovalo to, ale jen z mé strany – reakce rodičů byla taková, že svá mláďata již nekrmili vůbec. Opět jsem tedy mladé byl nucen někdy kolem třicátého dne věku odebírat a ručně dokrmovat.
Další případ, kdy jsem byl nucen ručně dokrmovat mláďata, nastal u mých dvou nově složených párů agapornisů šedohlavých (Agapornis cana). Dva krásné roční samečky jsem měl dovezené z Holandska, ale samičky – které v té době byly silně nedostatkové – jsem koupil sice už šestiměsíční, ale dost špatné v opeření. Prodávající mě upozornil, že jim samička v budce dost oždibovala rašící brčka. Nakonec obě samičky dobře opeřily a nebylo na nich patrno předchozí špatné zacházení. Následujícím rokem obě samičky zasedly na své snůšky, obě odchovaly mladé – ale s prvními rašícími brky pírek byly mladé doslova na zádech a za krkem oholeny, nedotčené zůstávaly jen dlouhé letky na křídlech. V mládí škubané matky jako by pokračovaly v rodinné tradici. Takže nastala opět nutnost dokrmování i u tohoto druhu malých papoušků.
Závěry
Ne vždy se dá odsuzovat umělý odchov a jednoznačně upřednostňovat odchov pod rodiči. Každý jedinec je jiný a také za dost podstatný považuji způsob, jak byli dokrmeni, od kterého dne a hlavně jak probíhala jejich následná socializace. Výjimky z běžného chování při odchovu se najdou v obou skupinách – ale osobně se domnívám, že socializace je nejdůležitější faktor při dalším použití daného jedince: buď při uplatnění v chovech, nebo při záměru použít jej jako domácího mazlíčka. Můj současný nejúspěšnější chovný pár papoušků konžských západních je složen z ručně dokrmeného samečka po odchytových rodičích a ze samičky odchované pod rodiči až k samostatnosti – a každoročně bezproblémově odchovávají svá mláďata. Pár papoušků žlutotemenných je zase složen z ručně odchované (ale nyní již zdivočelé) samičky a ze samečka odchovaného rodiči – a tento pár dokáže jen snést oplozená vajíčka a následně své snůšky samička bezdůvodně opouští. Je mi znám i případ, kdy ručně dokrmená samička Amazoňana kubánského (Amazona leucocephala) se projevila jako vzorná matka svých odchovů, které dotáhne až na bidlo, navíc byla vylíhnutá v umělé líhni!
Samozřejmě že pokud nám pár papoušků mláďata nevylíhne nebo nekrmí, je někde problém – buď ve složení takového páru, nebo to mohou být chyby v podmínkách chovu. Anebo to je jen tak? Neznám správnou odpověď na tento problém! Zastávám názor, že ručně dokrmený odchov je téměř stejný chovatelský úspěch jako odchov pod rodiči, žádný rozumně uvažující chovatel přece nenechá mladé stále dokola mrzačit, nebo dokonce hynout u jejich rodičů. Nelze jednoznačně konstatovat, že v případě neúspěchů je to jen a pouze selhání chovatele. V mnoha případech sebevětší změny v chovatelském prostředí, ve složení krmných dávek, ve výměně papoušků sousedících s neúspěšných párem, s odbouráním rušivých možných vlivů nevedly ke kýženému úspěchu – přirozeném odchovu pod rodiči. Mnoho mých přátel zastává totožný názor – nechám párům jednou až dvakrát příležitost odchovat a pak již dokrmovat spíše než mladé vyhazovat mrtvé či odebírat zohavené. Není horší pohled při první kontrole mladých po jejich nakroužkování než pohled na mláďata bez nožiček a bez zobáčků.
Praxe u větších a komerčně zajímavějších druhů papoušků je ale v reálu trochu odlišná – mnohým chovatelům stačí jen snůška oplozených vajec a o zbytek se již postarají sami. A tato praxe je běžná v mnohých uznávaných chovatelských zařízeních u nás i ve světě, i LPF na Tenerife se netají skutečností, že první snůšky chovným párům odebírá a odchovávají je uměle a až následnou snůšku nechávají vysedět a odchovat rodičovským párům.
Důsledky ručního odchovu
Přímý vliv ručně odchovaných jedinců na jejich další schopnosti reprodukčního chování, na schopnost odchovávat vlastní potomstvo nebyl prokazatelně dokázán. Spojovat umělé odchované papoušky s agresivitou vůči vlastním mláďatům, s opouštěním snůšek je jen neprokazatelné tvrzení, které se nyní dost často v různých diskusích či papouščích periodikách objevuje. Výzkum podílu vlivu ručních odchovů na možném neúspěchu v další reprodukční činnosti nebyl dostatečně prozkoumán, nebyl nashromážděn dostatek věrohodných údajů, který by vedl ke zveřejnění nějaké seriózní studie na toto téma.
Na závěr bych použil citaci jednoho ze svých přátel: „Nesdílím názor, že ten, kdo dokrmuje, je v něčem horší než ten, kdo neustále vyhazuje mrtvá mláďata.“
