Všichni honiči jsou považováni za nejstarší lovecké psy. Za první písemný důkaz existence srbského honiče, ale také všech ostatních honičů existujících na území bývalé Jugoslávie je považován záznam v knize starého řeckého autora Xenofona (430–354 př. n. l.). Tehdy tento učenec rozlišoval dva typy loveckých psů. Jednu skupinu tvořili lovečtí psi, kteří lovili převážně za pomoci zraku. Ti měli výrazně špičatou čenichovou partii a postavené uši. Předpokládáme, že tito psi patřili do skupiny chrtů. Druhou skupinu tvořili lovečtí psi, kteří sledovali zvěř za pomoci čichu a měli svěšené uši. Jednalo se o honiče. Lovečtí honicí psi jsou po staletí rozšířeni po celém Balkánu. Předpokládá se, že hlavní roli ve vytváření sedmi jugoslávských plemen měli maloasijští honiči, kteří se na Balkán dostali s mořeplavci.
Dávná historie balkánských loveckých psů
Další zmínku o existenci loveckých psů v okolí Srbska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska atd. uvedl v 1. století našeho letopočtu Flavius Arrianus, který napsal, že zdejší lovečtí psi pocházejí z Řecka. I Aristoteles se v knize Animalium Historica zmiňuje o honicích psech z Balkánu. Římští autoři jako např. Horaz, Marcus Terentius Varro, Strabon či Vergilius Maro také psali o těchto honicích psech. Následují další a další zmínky o loveckých psech na balkánském území postupně téměř v každém následujícím století. To přidává na jistotě, že lovečtí psi, honiči, existovali v oblasti Srbska již dlouhé stovky let.
Existuje i hypotéza, že se jedná o nejvýchodnější skupinu honičů keltského původu. To by znamenalo, že se na Balkánský poloostrov dostali s Kelty z východu v dávné historii. I když nelze vyloučit, že tomu tak bylo, nelze ani zastírat skutečnost, že neexistují přímé důkazy, že tito lovečtí psi přicházeli do oblasti bývalé Jugoslávie společně s Kelty. Existují mnohem starší záznamy o existenci loveckých honicích psů na tomto území. Není však vyloučeno, že psi kočovných národů indoevropského původu balkánské psy geneticky ovlivnili.
Samozřejmě, rozdělení na jednotlivá plemena a organizovaný chov dlouho neexistoval. Byli jen dobří, nebo špatní lovečtí psi. Tudíž se dlouho nedalo mluvit o existenci plemene, ale o existenci místních lovecky využívaných psů, kteří byli základním kamenem k vytvoření všech loveckých plemen nacházejících se na území bývalé Jugoslávie. Vyskytovalo se zde sedm typů psů, kteří dali vzniknout sedmi plemenům. Jedním z nich byl i Srbský honič.
Při hledání dávné minulosti tohoto plemene je důležité připomenout, že existoval pod různými názvy. Nejčastěji používané označení ve 20., ale krátce i v 21. století byly: balkánský honič, balkánská braka nebo také jugoslávský honič. Jak dnešní název prozrazuje, srbský honič se vyskytoval převážně na území dnešního Srbska. Poprvé je zmiňovaný Franzem Laskou, a to v roce 1905 v knize Das Waidwerk a Bosnien und der Hercegovina. Jeho popis balkánského honiče byl i základem pro pozdější standard plemene. F. Laska ve jmenované knize uvádí, že všichni evropští lovečtí honáčtí psi pocházejí z loveckých psů z Balkánu, s čímž souhlasil také předseda Deutche Bracken klubu, hrabě z Kleinsorgen-a-Blessenohl.
Sedm plemen
Po rozdělení Jugoslávie následovala i změna názvu a z jugoslávských loveckých plemen se stalo sedm plemen balkánských honičů. Do této skupiny vysokonohých honičů patří: srbský honič, srbský tříbarevný honič (bývalý jugoslávský tříbarevný honič), černohorský planinský honič (bývalý jugoslávský horský honič), posávský honič, Istrijský krátkosrstý honič, Istrijský hrubosrstý honič a bosenský hrubosrstý honič – barak. Tito psi tvoří morfologicky velmi vyrovnanou skupinu a není pochyb o tom, že se kdysi v chovu vzájemně ovlivňovali.
Všichni balkánští honiči byli a jsou ve své domovině oblíbení. Ani dovoz ohařů na území balkánských honičů neznamenal pro chov těchto loveckých psů žádnou tragédii. Místní lidé si dál chválili a drželi „své“ plemeno.
První standard byl vytvořen dr. Ivanem Lovrenčičem a vydán v roce 1924. Avšak oficiálně byl uznán FCI až 14. května 1940, kdy bylo také uznáno toto plemeno.
První výstava pro jugoslávské honiče se konala v Bělehradě před policejní stanicí 11. 7. 1948. Účastnilo se jí 58 jedinců, z toho 38 balkánských (dnes srbských), z nichž však 2 byli drsnosrstí. Posuzoval je Janko Lovric z Lublaně. Na druhé výstavě podobného druhu konané v zoologické zahradě 18. 9. 1949 se již představilo 203 jugoslávských honičů, přičemž opět větší polovina se hlásila k dnešním srbským honičům.
Srbský tříbarevný honič byl původně považován za jinak zbarvenou variantu srbského honiče. Již v roce 1946 ale byly předloženy důkazy o tom, že toto plemeno má mít svůj vlastní chov a standard. Následoval boj o osamostatnění plemene. První zástupce srbského trojbarevného honiče byl předveden na výstavě psů v Bělehradě v roce 1950. Ale Jugoslávský Kennel Club v roce 1954 navrhl, aby byli do chovu srbských honičů přijati také trikolorní a žlutí jedinci. Srbský tříbarevný honič byl nakonec přijat jako samostatné plemeno, ale žlutá varianta srbského honiče zůstala bez povšimnutí.
Srbský tříbarevný honič, původně pod označením jugoslávský tříbarevný honič, byl uznán FCI v roce 1961. Nové, současné pojmenování dostal až v roce 2002. Toto plemeno je známé mezi chovateli i jako trobojac. Na první pohled je kvůli zbarvení podobný Foxhoundovi a samozřejmě má nejblíže srbskému honiči.
Rozvoj plemene a změna názvu
Od roku 1948 Kennel asociace Srbska začala sledovat a evidovat srbské honiče ve svém úředním registru. Výsledky studie byly zveřejněny dr. Slobodanem Pavlovicem a dr. Antićem ve Veterinárním archivu. Na základě podrobné evidence došlo 8. 4. 1955 na shromáždění FCI v Lucembursku k přijetí samostatného plemene pod číslem 150. Brzy nato, 19. 10. 1959, byl dle návrhu dr. Slobodana Pavlovice výrazněji pozměněn standard. K další změně standardu došlo 27. 11. 1970.
Společně s posávským honičem patří mezi nejznámější honiče z bývalé Jugoslávie. Běžně se o tomto plemeni majitelé vyjadřují jako o zečarovi, případně balkánci. Při zasedání Generálního výboru FCI v Kodani 12. listopadu 1996 však byla projednána zpráva předložená Jugoslávskou kynologickou asociací a byl vysloven souhlas se změnou názvu plemene z balkánského honiče na srbského honiče. První, kdo dal podnět na vytvoření nového názvu z balkánského honiče na srbského, byl Jovan Živadinovič. Podnět ke změně názvu dal zejména proto, že toto plemeno bylo chováno především na území Srbska. Bylo to však v době, kdy z politických důvodů nebylo možné se změnou názvu souhlasit. Jak se říká, vše má svůj čas, a tak i ke změně názvu nakonec došlo, třebaže podstatně později.
Dnes je dobře známý a velmi rozšířený ve své domovině a přilehlých státech. Jinde ve světě je k vidění jen ojediněle.
Především lovecké plemeno
Srbský honič je plemeno vhodné zejména pro myslivce. Jeho lovecký pud je výrazný a dobře vyvinutý, protože v celé jeho historii byl lov jeho hlavní pracovní činností. Srbští chovatelé dbali na jeho všestranné použití jak ve vysokých horách, tak v údolí či na planinách. Je to plemeno vyšlechtěné snad do každé nadmořské výšky. Žádný terén pro ně není složitý.
Jeho nejčastější prací je práce se škodnou, pomáhá zejména s lovem lišek, ale hodí se i na černou zvěř (divočáky), spárkatou (srny, jeleny apod.) nebo zajíce. Je velice odvážný a jde do všeho. Prakticky může však pracovat téměř s každou zvěří, kde se uplatní typická práce honiče. Srbský honič je velmi energický a pracovitý na stopě. Jeho hlas, štěkot, který je slyšet při práci na stopě, je velmi melodický, pronikavý a v různé tónině. Pracuje vytrvale a svědomitě, s nízkým nosem.
Je houževnatý, odolný a tvrdý sám k sobě. Může pracovat v jakémkoli počasí, aniž by slevil ze svého nadšení z lovu. Výborně se orientuje v prostředí. Není konfliktní při styku s jinými psy, proto může být bez problémů využíván k lovu jak jednotlivě (o samotě), tak ve smečce jiných psů.
Je učenlivý, samostatný, flexibilní, energický a stále připravený k akci. Jeho houževnatost a neutuchající pracovní elán jsou srbským myslivcům velmi dobře známy. Jedná se o vytrvalého lovce, především v obtížném terénu. Je vyzdvihován jeho silný, hluboký hlas a jeho vhodnost při použití jako barváře. Podle zbarvení hlasu je možné určit, zda běží za černou zvěří, nebo ženou zajíce. Jejich doménou je a bude neúnavné nahánění zvěře v těch nejtěžších podmínkách.
Lovecké vlohy se u těchto psů projevují již v mládí. Psi nikdy nepřejdou bez povšimnutí čerstvou stopu. Každý jedinec může vynikat v něčem jiném. Jeden může být poctivější při práci na stopě a jiný např. razantnější při práci na černou v obůrce. Vždy jdou na zvěř, jak se říká, „odzadu“.
Může být rodinným psem?
Srbský honič je veselý a temperamentní pes, pro kterého by nicnedělání bylo utrpením. Je ochotný poslechnout, ale pes vyloženě poslušný „na slovo“ to není. Je mírně tvrdohlavý, za což může jeho samostatnost v jednání, ke které byl po staletí veden. Výcvik poslušnosti není úplně jednoduchý, ale rozhodně ne nemožný. Je ochotný spolupracovat a poslechnout, jen se člověk musí obrnit trpělivostí a důsledností.
Doma je k celé rodině přítulný, dobromyslný a milý, ale nejvíce uznává jednoho člověka, se kterým si vytváří silné pouto. Občas je k vidění i jen jako ryze rodinný pes bez pracovního využití, ale v zemi původu stále platí za prvotřídního pomocníka při lovu. Je to pes dobrého charakteru, vyrovnané povahy a spíš jen výjimečně se najdou dominantní jedinci. Dětem je dobrým kamarádem, ale jako u všech jiných plemen i zde je potřeba dohled dospělého člověka, aby vzájemná komunikace nepřekračovala únosnou mez. Doma je až pozoruhodně přívětivý, ve společnosti lidí je bezproblémový.
Pokud se někdo rozhodne pro srbského honiče, aniž by počítal s jeho loveckým uplatněním, musí myslet na jeho potřeby zaměstnání. Potřebuje pravidelnou práci nebo zábavu a hry. Jeho nadšení do běhání, rychlost a mrštnost lze využít v mnohých sportech, jako např. v agility nebo ve frisbee. Je také výborným průvodcem turistů, rád poběží vedle kola nebo jako doprovod při joggingu na libovolnou vzdálenost. Nudící se srbský honič = problém.
Také potřebuje dobrou socializaci, která má přispět ke správnému chování k lidem všech věkových kategorií, ale zejména ve vztahu ke zvířatům, především ke kočkám, hlodavcům a ptákům. Jeho „ostrost na škodnou“ může majitele překvapit i v běžném životě. Výrazný lovecký pud srbského honiče v rukou nemyslivce může znamenat problém. K jiným psům je zpravidla nevšímavý nebo kamarádský. Bez problémů je soužití i s jinými psy v jedné smečce.
Rád pohlídá svou rodinu
Je to pes, který upřednostní ubytování venku. Důležité je však dobré oplocení a dostatek zaměstnání a pohybu, aby ho nezačaly lákat zážitky, které se dějí za plotem. Výhodou je, že je ostražitý a odvážný, tudíž i dobrý hlídač, který vše podstatné oznámí štěkotem. Nevadí mu vysoké teploty ani hluboký mráz, ale musí mít prostor (boudu), kam se schovat před slunečními paprsky, dlouhotrvajícím deštěm, silným větrem či průvanem.
Není vyloučeno ani ubytování v domě či v bytě, ale jeho zaměstnání a vybití energie se nesmí v ničem ošidit. Jinak budou nešťastní všichni. Pes, majitel i sousedé. Rozhodně to není jen pes na mazlení ani pes pro hodně zaměstnanou rodinu. Potřebuje pozornost a prostor.
Zdraví a péče
Jedná se o přirozeně zdravé plemeno. Nejsou známé žádné častěji se vyskytující vrozené genetické choroby ani nemoci, ke kterým je srbský honič náchylnější. Průměrná délka jeho života se zpravidla pohybuje do 12 let.
Péče o toto plemeno je minimální, srst je ve skutečnosti velmi krátká a zcela dostačující je překartáčování uvolněných chlupů jednou za 14 dní nebo přetření vlhkým hadrem. Čas od času je nutné zkontrolovat čistotu zvukovodů a dobrou délku drápků.
Počátky chovu v České republice
Prvním jedincem importovaným do České republiky byla v roce 2005 fena Zeda Potkozarska. Tu následoval v roce 2006 pes Centrum Rašinovački. Oba dva jedinci byli dovezeni do chovatelské stanice Popův keř, jejímž majitelem je Rostislav Soja z Brumova-Bylnice. Psi byli dovezeni pro ryze pracovní využití, a to jako pomocníci při lovu černé zvěře. Oba dva složili úspěšně zkoušky z výkonu a byli zapsáni jako první chovní jedinci v České a Slovenské republice. V roce 2008 byl z této chovatelské stanice zapsán taktéž první vrh srbských honičů. V současné době, i po úspěšném importování dalších nepříbuzných jedinců, se počet chovaných srbských honičů u nás může pohybovat kolem 60 psů.
Jak by měl vypadat srbský honič?
Při pohledu z boku i zepředu je mozkovna mírně vyklenutá, dělicí rýha je zřetelná. Týlní hrbol je málo výrazný, kdežto nadočnicové oblouky jsou výrazné. Stop je jen slabě vyznačený. Nosní hřbet je rovný. Čenich postupně zeštíhluje od stopu k nosní houbě. Nosní houba je vždy černá. Pysky dobře přiléhají k čelistem. Lem pysků musí být černý. Horní pysk překrývá spodní, přičemž koutek je uzavřený. Zuby jsou silné a mají kompletní korektní nůžkový skus. Klešťový skus je přípustný. Oči jsou středně velké, oválné, mírně šikmo uložené. Oční víčka jsou tmavě (nejlépe černě) orámována. Duhovka je co nejtmavší. Uši jsou vysoko nasazené, střední délky a šířky, zavěšené, přiléhající k lícím. Jejich konec je více či méně zaoblený. Uši jsou spíše slabé než silné. Délka krku je přibližně stejná, jako je délka hlavy. Jeho horní linie je mírně klenutá. Tělo je mírně protáhlé, jeho délka přesahuje o 10 % výšku v kohoutku. Horní linie je rovná. Kohoutek je jen slabě vyznačen. Záď je jen mírně skloněná. Hrudník je mohutný. Jeho hloubka odpovídá 50 % kohoutkové výšky. Břicho je slabě vtažené. Ocas je nasazen v prodloužené linii hřbetu a zádi. U kořene je silný, ke konci zeštíhluje. Dosahuje k hlezennímu kloubu. Je mírně zatočen směrem vzhůru, ale nesen je pod úrovní hřbetu. Háček na konci ocasu nebo ocas vychýlený (zakřivený) do strany je považován za vylučující vadu. Je porostlý hustou srstí. Hrudní končetiny jsou paralelně postavené. Přední tlapky jsou tvaru kočičího, prsty jsou silné a sevřené. Pánevní končetiny jsou taktéž zcela paralelně postavené, přičemž tlapky mají protáhlejší tvar než tlapky přední. Drápy jsou zbarveny černě. Kůže je pružná a dobře pigmentovaná. Srst je krátká, hustá, lesklá, dosti hrubá a přiléhavá po celém těle, s podsadou. Poněkud delší srst je na zadní straně stehen a na spodní straně ocasu. Zbarvení bývá rezavé (liščí červeň) přecházející do žlutavě rezavé s červenavým nádechem, s černým pláštěm nebo sedlem. Plášť nebo sedlo dosahuje až na hlavu, kde vytváří černé znaky na obou stranách uší. Malá kulatá bílá skvrna na hrudi, nepřesahující průměr 2 cm, je přípustná. Upřednostňuje se energický a rychlý krok.
Pro psy je stanovena ideální výška mezi 51–52 cm a pro feny mezi 48–49 cm.