Jižní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku
V jedné ulici překvapeně koukáme na kousek, který je tu raritou: otřískané embéčko z roku 1965, aspoň soudě podle nálepky na horním okraji čelního skla, které je podle všeho původní. Dost součástek autu chybí, to ostatně většině aut v Bolívii, ale je zřejmé, že je stále v provozu. Vzhledem ke kvalitě silnic, drsným zákonitostem zdejšího provozu i k nadmořské výšce 2 500 metrů se to zdá neuvěřitelné. Navíc jde o vůbec první škodovku, na jinou jsme nenarazili. Jinak tu jezdí hodně VW brouků, kteří se vyráběli v Brazílii až do roku 2003, všemožné toyoty, místní se často dopravují hromadně na korbách náklaďáků. A jak jsme se vezli my? Jezdí tu dodávky, do kterých se nás všech sedm objemných Evropanů s bagáží vtěsná jen obtížně. Ale musí to jít! Celkem asi 400kilometrovou trasu do Villa Yapacani, pak do Bulo Bulo a poslední úsek do Cochabamby jsme jeli každý úsek jiným vozem, protože řidiči mají přesně vymezeny hranice regionů a za ně nesmí.
Další park na odpis
Abych to zkrátil: Také poblíž Cochabamby je v horách národní park, ale ani sem jsme se nedostali. Recepční v hotelu City Centre, který má nejlepší časy za sebou (pokoj pro dva stojí 800 korun), nám při zajišťování dopravy sděluje, že nás tam nikdo nedoveze, jelikož přístupové cesty jsou ve špatném stavu a park je uzavřený. To už známe. Vyrážíme aspoň do botanické zahrady, ale to je spíš výletní místo pro domorodce s připravenými stanovišti na táboření a grilování. Uprostřed města je rozlehlé jezero, svahy kolem něj pokrývají nekonečná chaotická sídliště klasických jednoduchých cihlových a plechových staveb těch, kteří na lepší bydlení nemají. Jsou tu sice kormoráni a slípky, jenže břeh lemují na mnoha místech odpadky. Činžáky v centru jsou omšelé přinejmenším tak, jako bývaly ty naše v osmdesátých letech. Nad tím vším se tyčí, podobně jako v mnoha dalších městech kontinentu, obrovský Ježíš s rozpaženýma rukama – jako okopírovaný z Ria.
Jedině přes La Paz
Z neveselého města máme namířeno až do Putre a parku Lauca. Dobrá zpráva je, že opustíme Bolívii, obojí je totiž už o kousek v Chile. A špatná, že cesta bude dlouhá. Navíc na autobusovém nádraží v Cochabambě zjišťujeme, že ji nelze absolvovat přímočaře, budeme muset odbočit do La Pazu. Obnáší to 8,5 hodiny jízdy, přestup a pak dalších pět do Putre. Cena jízdenek je přijatelná – v přepočtu 400 a 600 korun, autobusy docela pohodlné, jen ta nadmořská výška děsí. My, kteří máme s řidším vzduchem nedobré zkušenosti, lapáme po dechu při pomyšlení, co nás čeká: La Paz 3 650 metrů, Putre 3 370 metrů. Altiplano, kde je NP Lauca a jezero Chungará, je dokonce 4 517 metrů vysoko.
(Pokračování příště)
