V hlavní kategorii Záchranný čin služebních a záchranářských psů zvítězila labradorka Cita Ladislava Pozdníčka. Ocenění obdržela za dvouhodinové noční pátrání v rozlehlém prostoru, aby na jeho konci našla třináctiletého kluka, který se nechtěl vrátit domů. Těch záchranářských činů však měla mnohem více, a rozhodně není bez zajímavosti, že Cita je také skvělým a žádaným canisterapeutickým psem. O tom všem nám bude vyprávět její psovod v samostatném článku. V kategorii Spící srdce, tedy ocenění In memoriam, obdržel za nebývale úspěšnou kariéru u Horské služby Šumava další záchranářský pes, Německý ovčák Erik psovoda Vlastimila Maxy. Jeho napínavé příběhy při záchraně lidí stojí rovněž za samostatný článek, který vyjde v jednom z příštích čísel Fauny. Pomáhající srdce, to je ocenění za nebývalou pomoc handicapovaným lidem, získala malá kříženka Malina, která si nejprve ve svém životě prožila doslova peklo, když se však dostala ke Zdeňce Koldové a poznávala, že lidé dokážou být i vlídní a hodní, odvděčila se jí za to nevídanými službami. I to stojí za samostatný článek, neboť handicapovaná paní Zdeňka toho dokázala se psy tolik, že může pomáhat i dalším postiženým lidem a jejich pejskům.
Jak úvodem vyhlašování výsledků ankety konstatoval šéfredaktor časopisu Psí kusy Dušan Stuchlík, který je spolu s dvouměsíčníkem Rescue Report pořadatelem ankety, organizátoři měli radost, že se seběhlo tolik krásných příběhů velebících nejlepšího zvířecího přítele. Zároveň však upozornil na jeden negativní jev, a to, že se v anketě sešlo několik příběhů, které popisovaly, jak vlastní pes uchránil páníčka před napadením cizími psy. To není dobrá vizitka pro pejskaře. Psi bohužel vlastní i lidé, kteří jsou neodpovědní nebo si nedokážou své miláčky zajistit tak, aby neohrožovali okolí. O to smutnější jsou situace, kdy ohroženým jsou děti. Naštěstí v oceněných příbězích to byli zase psi, kteří dokázali zabránit nejhoršímu. Nejprve tedy k příběhu kříženky Rózy, vítězky kategorie Záchranných činů neslužebních psů – laiků. Tu si vzala školačka Aneta na dlouhou vyjížďku s koloběžkou, a když se po půldruhé hodině vracela domů, její sestře se při pohledu z okna málem zastavil dech. „Viděla jsem, jak venku pobíhají dva psi z ulice, kteří jsou známí svoji agresivitou vůči ostatním psům, ale i k lidem. Dostala jsem obrovský strach, ale nic jsem v ten okamžik nemohla dělat, neboť k domovu se právě přibližovala Aneta na koloběžce, kterou táhla naše fenka Róza. Když vytušila nebezpečí, táhla koloběžku se sestrou jako o život a jen tak tak se dostaly za branku. Rozzuření psi prohraný boj vzdali a odtáhli pryč. Od té doby je pro mne Róza ten nejlepší parťák, který dokáže zachránit sebe i milovanou osobu,“ popsala při vyhodnocení ankety starší setra Veronika Tomášková. Nebezpečí ze strany nezvládnutých psů hrálo roli i v příběhu, za který byla udělaná pátá cena – Cena partnerů (sponzorů), jak se dozvíme v následujících řádcích.
K malému jorkšírovi jménem Monty přilnula školačka Denisa Novotná obzvlášť v době, kdy došlo k rozvodu rodičů. Těžké bylo i období, kdy si společně s maminkou hledaly nový domov. A tak po splnění školních povinností byly pro Denisku ty nejklidnější a nejkrásnější chvíle na procházkách ve společnosti jorkšíra. Studentka osmiletého církevního gymnázia v Kutné Hoře byla vedená ve škole i doma maminkou k lásce k lidem, k přírodě i ke zvířatům, a tak měla v podvědomí, že podobně by se měli chovat i všichni kolem. Jenomže psi vidí své čtyřnohé konkurenty poněkud jinak, a když se studentka tercie s tříletým jorkšírem přiblížila k plotu, za kterým urputně dával najevo americký stafordšírský teriér, že toto území je jeho, netušila, že se může stát něco špatného. Když už téměř míjeli zahradu se stafordem, tomu se podařilo proklouznout dírou v plotě a vmžiku se vrhl na Denisu vedoucí psíka. „Staford letěl na mne, ale malinký Monty se hrdinně postavil mezi nás a tak mě chránil. Pro silného staforda nebyl malý Jorkšír žádným soupeřem. Chytil ho do tlamy jako kořist a mával s ním ze strany na stranu tak, jak se šelmy snaží usmrtit malou kořist zlomením páteře. Já jsem tak měla šanci utéct, ale vzápětí jsem si uvědomila, že Montymu jde o život, vrátila se a jorkšíra se snažila stafordovi vytrhnout z tlamy. Snad po několika minutách útočník Montyho pustil, asi ztratil zájem, když se zdálo, že je mrtvý. Rychle jsem ho vzala a chtěla se vzdálit, načež se staford opět rozběhl za námi. To už ale po mém volání a křiku dalších čtyř přihlížejících osob, mezi nimi i dvou zdravotnických záchranářů, přibíhal majitel staforda a zachytil ho,“ vzpomíná Denisa na nejhorší chvíli svého života. Pak psíka odnesla domů, kde se k ní ještě snažil zvednout, ale zvládl se jen podívat. Smutný pohled nevěštil nic dobrého, bylo to psí loučení. Pak už ztratil vědomí a cestou ke zvěrolékaři vydechl naposledy. Bylo to 19. dubna 2016.
Anketa Statečné psí srdce sice ukazuje psy v rolích zachránců zdraví či života lidí, je však škoda, že se o těch dalších veřejnost dozvídá jen v úzkém okruhu působiště psa a jeho páníčka nebo pouze v regionu. Proto by všichni, kteří mají rádi psy a chtějí ukazovat, jak hodně dokáže nejbližší přítel člověka pomáhat, měli takové příběhy dávat na vědomí do této ankety. Každý si snadno v internetovém vyhledávači najde podle názvu ankety příslušné stránky a tam může popsat příběh psího hrdiny nebo jen usilovného pracanta pomáhajícího lidem. Jedním z psích hrdinů, jehož záchranná akce se do ankety vůbec nedostala, je pes horské služby (HS), německý ovčák Rajo Roberta Hýči. „Měl jsem tři generace záchranářských psů a při pátracích akcích jsem vždy našel už jen nežijící osoby. Zvláště nepopsatelně smutný pohled to byl v případě, když můj pes našel nemluvně zabalené v igelitové tašce. Přeji si proto, aby aspoň jednou můj pes našel žijící osobu,“ svěřil se loni v létě psovod HS z Pece pod Sněžkou.
Aniž to tušil, ta chvíle nadešla v pondělí 14. listopadu 2016, kdy byl po osmé večerní hodině povolaný spolu s dalšími záchranáři k pátrání po jednasedmdesátileté nemocné paní z Trutnova. Odešla v tento den odpoledne na procházku, a protože se do večerních hodin nevrátila, obrátil se její manžel na Policii ČR. Brzy nato se rozběhla velká pátrací akce za účasti policistů, hasičů, městských strážníků z Trutnova a přiletěl i policejní vrtulník s termovizí. Horskou službu požádala policie o pomoc kolem osmé hodiny večerní. V tu dobu panovalo mrazivé počasí a seniorce hrozilo umrznutí. Náčelník HS služby Krkonoše Adolf Klepš vyslal na místo pátrání šest psovodů se psy. Kolem 21.30 dorazili na místo první psovodi – Stanislav Zmatlík a Robert Hýča z Pece pod Sněžkou. Jen co jim policisté souřadnicemi vymezili úsek pátrání, vydali se za tmy s pomocí svých německých ovčáků hledat postrádanou ženu. Ovčák Rajo Roberta Hýči pátral na povel páníčka v řídce zarostlé rokli. „Hledal samostatně a aktivně tak, jak jsem postupoval středem přiděleného úseku. Vydal jsem jen několik povelů, když asi po dvanácti minutách vyběhl na železniční násep a pak dál podél kolejí,“ popisuje psovod zlom v pátrání. V jednom místě se pes náhle zastavil a štěkotem hlásil nález. Vzápětí přiběhl psovod a po krátkém obhlédnutí ležící a nemluvící ženy, avšak očima reagující, usoudil, že je silně podchlazená. Vysílačkou oznámil místo nálezu a uvědomil psovody HS, kteří ještě nevyrazili do terénu, aby přinesli transportní prostředky a záchranný materiál. Všichni pak během pár minut zajistili stanovený tepelný komfort, opatrně ženu naložili na nosítka a za několik dalších minut předali posádce sanitky zdravotní záchranné služby. Ta ženu transportovala k dalšímu ošetření do nemocnice. Psovodovi se tak splnilo velké přání, on však záchranu ženy nepovažuje za svůj úspěch. „Je to kolektivní úspěch, neboť kdyby můj úsek pátrání byl přidělený některému z kolegů psovodů, našel by ženu jeho pes,“ konstatoval skromně Robert Hýča, který tímto příběhem jen potvrdil, že jsou i další psi, kteří by si zasloužili oznámení do ankety Statečné psí srdce.