S logickým tvrzením, že k životu nedílně patří i smrt, si zpravidla nevystačíme. Odchody lidí i zvířat jsou přirozené, nicméně bolestné a smutné. Oproti mumifikaci však v naší staré dobré Evropě dáváme hlas krematoriu zvířat. A potom fotografiím a hlavně, hlavně vzpomínkám. Říká se, že vzpomínky jsou jediný ráj, ze kterého nemůžeme být vypuzeni…

Svědectví mumií

Když v roce 1888 nalezl u vsi Istabl Antar jakýsi egyptský rolník při kopání v pouštní krajině hromadný hrob, nevzbudilo to mezi vědci mimořádný zájem. V hrobu totiž nebyly nalezeny lidské ostatky, nýbrž mumifikované kočky. Pár mumií prodali domorodci náhodným turistům, drtivá většina vzácných relikvií však byla prodána jako hnojivo na pole (jen do Anglie bylo dovezeno 180 000 těchto vzácných mumií – vážily sedmnáct tun! – aby pohnojily anglická pole).

Nevděk světem vládne: dnes patří pavilony ve slovutném Egyptském muzeu v Káhiře s expozicemi zvířecích mumií k nejvyhledávanějším a nejnavštěvovanějším. Samozřejmě že zde nenajdeme pouze mumie koček, ale také psů, sokolů, krav a býků, krokodýlů, oslů, ryb, gazel, koní, ibisů, slonů (!), lvů, ještěrek, opic, beranů, skarabů (a jejich „kuliček“), rejsků a hadů.

Co mě však vlastně vede k těmto „egyptským reminiscencím“? Nedávno jsem v televizi sledoval reportáž o faktu, že movité Američany zachvátila kuriózní móda – nechat si mumifikovat své zesnulé psí (a nejen psí) miláčky. Balzamování, mumifikace, a vytvoření originálního sarkofágu, které realizuje specializovaný umělec, trvá asi jeden rok a stojí přibližně 25 000 dolarů. Nikomu jeho peníze nezávidím a plně respektuji jeho výsostné a nezadatelné právo dělat si s nimi, co chce. Samozřejmě: je to jen a jen jeho věc. Všechny své minulé i současné psy jsem bezvýhradně miloval, snažil se jim naplnit život zážitky a zábavou (a oni my to minimálně stonásobně vraceli), přesto však, i kdybych na to měl – a to určitě nikdy hrozit nebude – bych po jejich mumiích nezatoužil. Navíc mi smysl takového činu v dnešní době jaksi uniká… Ve starém Egyptě byla mumifikace panovníků, hodnostářů i zvířat součástí jejich náboženství, jejich chápání života i smrti, zkrátka součástí jejich běžného i duchovního života. Ale dnes? Je v tom něco jiného než snobismus? Samozřejmě ze stejného zorného úhlu lze sledovat neslábnoucí boom obchodu s „nezbytnostmi“ pro naše mazlíky. Opravdu pochybuji, že naši psi zoufale touží po špercích a drahé kosmetice…

V naší české kotlině jsem se s mumiemi pesanů dosud nesetkal. Ale netřeba věšet hlavu: obývací pokoj jednoho mého známého „zdobí“ dvě „vycpaniny“ jeho oblíbených psů. U konferenčního stolku stojí Čau-čau a před pohovkou leží kavalír King charles španěl a oba pozorně „sledují“ rozpačité návštěvy svýma skleněnýma očima. Přiznám se, že mi v tom pokoji vždycky naskočí husí kůže a cítím se očividně nesvůj, i když proti gustu… V duchu vzpomínám na slova nezapomenutelného Alana Aldy: „Ale jestli vážně potřebujete nějakou radu, jestli se bez té rady opravdu neobejdete; pak… ať děláte cokoli, propánaboha, hlavně si nikdy nedávejte vycpat svého psa!“ (Alan Alda: Nikdy si nedávejte vycpat svého psa – Všechno, na co byste se chtěli zeptat Hawkeyeho Pierce, ale neměli jste příležitost; nakl. Ikar, 2007.)

Naivní otázka?!

K čemu vlastně potřebujeme psa? Jistě, naivní a hloupá otázka – ve vztahu s tradiční charakteristikou psa jako nejlepšího přítele člověka. Odmysleme si všechny lovecké, služební a sportovní aktivity, v nichž nám psi tak nadšeně dělají sparingpartnery, odmysleme si všechny chovatelské ambice, ale také snobismus, módnost a marnivou touhu po budování originální image. Jaká je ta prazákladní potřeba, která pudí člověka mít psa? Myslím, že to nádherně a výstižně vyjádřil ve své knize Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami (nakl. Granit, 1998) otec etologie a nositel Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii (z roku 1973) Konrad Lorenz (1903–1989): „Měli bychom si přiznat a nenalhávat si, že potřebujeme psa jako ochránce nebo hlídače. Potřebujeme ho, ale nikoli proto! Já jsem zcela určitě potřeboval psa, který mi v zasmušilých cizích městech poklusával v patách, a nacházel jsem velkou oporu ve společnosti, že tu byl. Právě tak nachází člověk oporu ve vzpomínkách na dětství a na hluboké lesy, právě tak hledá oporu v něčem, co mu v životě uplývajícím jako film říká, že je stále ještě sám sebou. Existuje jen málo věcí, jež mě o tom ujišťují tak jasně a tak mě uklidňují jako věrnost mého psa.“

Sociální sodomie

aneb všeho s mírou

Náhle, trochu zmatení a nepřipravení jsme se ocitli ve světě virtuálních vztahů, zatímco vztahy lidské se hroutí: píšeme maily a esemesky, písemný dopis známe jen z úřadů. Ocitáme se v izolaci, která by vyděsila i Robinsona Crusoea. Potřebujeme svého „papouška“. Pojítkem s vyrvanými kořeny se pro některé stává pes. Milující tvor, který nekritizuje a který nevyčítá. Psi nejsou lidé, jsou to „jiné národy“. Nepolidšťujme je…

I když obdivujeme a milujeme psy sebevíc, je třeba nespustit ze zřetele důležitou věc: pokud zcela jednoznačně dáváme přednost vztahu ke psům před vztahy a kontakty s lidmi, je v našem konání cosi podezřelého, ba chorobného. Nepíše se mi o tom ani lehce, ani s blahosklonným nadhledem: sám jsem se dvakrát třikrát ocitl v situaci, kdy jsem své psy považoval za jediné tvory, kteří mě dokázali a chtěli (!) chápat. Kteří mě milovali a toužili se mnou být. Asi nikdo nebude podezírat Konrada Lorenze, který obýval zámek Altenberg s mnoha husami, kavkami, psy, kočkami, rybami a spoustou dalších zvířat a zvířátek, z nedostatku lásky a pochopení ke zvířatům. Přesto ve své knize – Život se psem není pod psa (nakl. Granit, 1997) – píše: „Motivy, které mohou lidi přivádět k tomu, aby si opatřili a drželi nějaké zvíře, mohou být velice rozdílné; ale ne všechny jsou dobré. Především mezi lidmi, kteří mají rádi psy, existují takoví, co hledají útočiště u zvířete jen kvůli tomu, že mají nějaké trpké zkušenosti. Pro mne je povážlivé a smutné, slyším-li zlou a zcela nesprávnou větu: „Zvířata jsou přece jen lepší než lidi.“ To totiž skutečně nejsou! Budiž, psí věrnost nenachází snadno sobě podobnou mezi sociálními loajalitami, jaké jsou vlastní člověku. Zato však pes nezná onen labyrint morálních závazků často si vzájemně odporujících, nezná nebo zná jen v nepatrné míře rozpor mezi náklonností a povinností, zkrátka všechno to, co v nás ubohých lidech zanechává pocit viny. I ten nejvěrnější pes je ve smyslu lidské odpovědnosti amorální.“ A na jiném místě Lorenz zdůrazňuje: „Věta, že zvířata jsou lepší než člověk, je prostě rouhání; i pro kritického přírodovědce, který jméno Boží nebere tak snadno nadarmo, znamená ďábelské popírání tvůrčího vývoje k vyššímu ve světě organismů.“

Samozřejmě i Konrad Lorenz má pochopení pro lidi, kteří psa berou jako lék proti samotě a izolaci: „Je přirozeně neškodné a nic nelze namítat proti tomu, když si osamělí lidé, kterým z nějakých důvodů chybí sociální vazba, opatří psa z vnitřní potřeby milovat a být milován. Člověk se pak už skutečně necítí být na světě sám, je-li tu alespoň jeden tvor, který má radost, když pán přijde zase domů.“

Na větu, že zvířata jsou lepší než člověk, byl etolog Konrad Lorenz alergický a v souvislosti s ní si dokonce vytvořil termín „sociální sodomie“: „Avšak na tomto eticky nanejvýš nebezpečném stanovisku bohužel setrvává hrozivě velká část milovníků zvířat, a především ochránců zvířat. Jen taková láska ke zvířatům je krásná a zušlechťující, která pochází z širší a obecnější lásky k veškerému světu živých tvorů, jejíž nejdůležitější a ústřední součástí musí zůstat láska k lidem: Miluji vše, co tu žije, vkládá J. V. Widmann do úst Vykupiteli ve své dramatické legendě Světec a zvířata. Jen ten, kdo o sobě může říci totéž, smí bez morálního nebezpečí přilnout celým srdcem ke zvířatům. Kdo však zklamán a zatrpklý lidskými slabostmi odnímá svou lásku lidstvu a obrací ji ke psu nebo kočce, dopouští se nepochybně těžkého hříchu, jakési sociální sodomie, která je stejně odporná jako sodomie pohlavní. Nenávist k člověku a láska ke zvířeti představují velice špatnou kombinaci.“

Věrnost až za hrob

aneb východisko?

Dnešní díl jsme započali úvahami o egyptských mumiích, které symbolizují věčnost i zánik. A poněvadž nám na této procházce světem čtyřnohých géniů dělal průvodce etolog Konrad Lorenz (na jehož dílo se v současnosti až trestuhodně zapomíná), popřejme jeho názorům ještě kousek místa: „Když Bůh tvořil svět, musel mít nevyzpytatelné důvody, proč vyměřil psu zhruba pětkrát kratší život než jeho pánu. V životě nám působí velké utrpení, když vidíme, jak se blíží čas rozloučení s milovaným člověkem, neodvratně předurčený tím, že se tento člověk narodil o pár desetiletí dříve než my. Neměli bychom si tedy položit otázku, zda jednáme rozumně, věnujeme-li své srdce tvoru, u něhož musí přijít stařecká slabost a smrt dříve, než člověk, který se narodí stejného dne jako tento tvor, sotva odroste vlastnímu dětství? Je to smutná připomínka, že život rychle pomíjí, když na psovi, kterého jsme před několika málo lety – nám se zdá, jako by to byly měsíce – znali jako neohrabané a dojemné mládě, se začínají projevovat známky stárnutí a když víme, že za dva, nanejvýše tři roky můžeme očekávat jeho smrt. Přiznávám, že stárnutí psa, kterého jsem měl rád, vždy vrhalo stín na mou náladu, že patřilo mezi mraky starostí, které každému člověku ztemňují pohled do budoucnosti.“

Pochoval jsem už hodně svých psů a všechna loučení byla těžká a bolestná. Někteří z nich odešli věkem, jiné bylo nutno uspat. (Na smrt nemocný Irský teriér Andy, u kterého jsem hlídal ve spacáku, mě před svítáním probudil, zavrtěl ocasem a zhroutil se mi mrtev do náručí.) Moudrý muž Konrad Lorenz však, jak už to moudří lidé dělávají, nalézal východiska: „Jistě, umírání věrného psa, který provází půldruhého desetiletí člověka životem, přináší těžký zármutek, téměř tak těžký jako smrt milovaného člověka. Avšak v jednom podstatném bodě je přece jen snadněji snesitelný: místo, jež vyplňuje v tvém životě lidský přítel, zůstává prázdné navždy; avšak místo po tvém psu může být zase zaplněno. Psi jsou sice individuality, osobnosti v nejvlastnějším slova smyslu, a já jsem ten poslední, kdo by to chtěl popírat. Ale psi jsou si vzájemně mnohem podobnější než lidé. Individuální rozdílnost živých tvorů je v bezprostředním, přímém vztahu k tomu, na jaké duševní vývojové výši se nacházejí: dvě ryby jednoho druhu jsou ve všech způsobech akce a reakce prakticky jedna jako druhá; mezi dvěma zlatými křečky nebo dvěma kavkami může dobrý znalec jejich chování zjistit už pozorovatelné individuální rozdíly; dva havrani nebo dvě husy šedé mohou být někdy už doopravdy různými osobnostmi. Oč více se to týká psů, vždyť se přece jako domestikovaná zvířata vyznačují nesrovnatelně větší šíří individuálních variací chování než uvedená nedomestikovaná zvířata. Avšak na druhé straně jsou si psi přece jen velmi podobní, a to v hlubokých, instinktivních základech duše, v tom, co určuje jejich vztah k pánovi; opatří-li si člověk hned poté, co mu umřel pes, štěně téže rasy, ve většině případů shledá, že psík přesně vroste do oněch prostor našeho srdce a našeho života, v níž odchod starého přítele zanechal smutnou prázdnotu.“