Jižní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku

Těžko najít větší trosky než naši skupinku po vylodění z autobusu v Chile. Po zhruba osmnáctihodinové cestě z bolivijské Cochabamby s přestupem v La Pazu nás linkový autobus vysazuje na hlavní silnici u odbočky na Putre, což obnáší ještě pětikilometrový přesun po vedlejší silnici do města. Vykládáme bagáž, po pár krocích končí batohy zase na zemi v prachu a my na nich.

Pěšky to zkrátka nejde. Jsme 3 400 metrů nad mořem, každý krok je dvojnásobná námaha, zadýchám se i při zavazování tkaničky. Nic na tom nemění ani krásná panoramata se sněhem pocukrovaným vrcholem sopky Parinacota v pozadí, která nabízí frekventovaná silnice přes park Lauca, kam se ještě vrátíme.

 

Špitál místo fotbalu

Když jsme u přesunu, který začal v centrální Bolívii: na noční trase Cochabamba – La Paz nás vezl dokonce lůžkový autobus, který měl v každé řadě jen tři sedačky místo čtyř – daly se sklopit do polohy téměř ležaté. Rozdávaly se přikrývky a měkké čalounění dovolilo i na mizerných horských cestách občas zabrat. Podle GPS jsme jeli jednu chvíli až 4 679 metrů vysoko, a když autobus ve tři ráno zastavil, točila se mi hlava tak, že jsem málem nedošel na záchod a zpět. Vzpomněl jsem si na vyprávění našeho průvodce v Pantanalu. Do La Pazu jel na svatební cestu a tam ho jako Brazilce zlákali místní, aby si s nimi šel zahrát fotbal. Žádný gól si nepamatoval, jen to, jak se probral v nemocnici na kapačkách. Tomu jsem se tedy vyhnul – já šel jen na záchod.

 

Pohádkový děda

Zpět do Chile, kde by člověk snad začal věřit na pohádky. Z bezmocného čekání na krajnici v ostrém slunci nás po půlhodině vytrhává vyhublý šlachovitý děda, který se zjevil z okolní buše. Domluva je sice složitá, ale jemu stačí pohled na nás – hned vytahuje mobil a volá nám dodávku. Pak zase svižně mizí mezi obrovskými kameny. Jeho poslední pokyn je jasný: Čekejte na místě, auto přijede! My bychom se stejně nehnuli i bez téhle rady.

Odvoz je po další hodině realitou. Krouží s námi i po Putre, kde není úplně snadné najít ubytování. Končíme v lodži Chakana, kterou tu prý postavili Nizozemci. V obrovské místnosti se šesti postelemi, sedmou nám musí přinést odjinud. Stojí to 12 dolarů na osobu i se snídaní. Kolem chodí lamy a vůbec je tu docela živo s ohledem na to, že v noci teplota často klesá pod nulu a přes den slunce nemilosrdně pálí. Sice mi obvykle chutná jíst, tady ale večerní vycházku, kterou většina z nás vylepšila prý poměrně tuhým steakem z lamy, vynechávám. Jsem rád, že ležím v posteli. Ráno už je mnohem líp, zvlášť když nám s prvními paprsky do místnosti otevřeným oknem zavítá i kolibřík fráčkový, který má venku pod převisem střechy hnízdo.

(Pokračování příště)

text a foto: Ondřej Michálek