Amadina diamantová a dva příbuzné druhy amadin
Díváte-li se dnes a denně na živoucí tvory tak zblízka, můžete si také sami upravovat svůj pohled na vlastní okolí, svůj vlastní postoj ke všemu živému. Mnohé takové naše postoje spíše tradičně vycházejí z nesprávných základů, jsou proto nepřírodní. A návrat k přírodě dnes hlásá kdekdo. Ptáky choval člověk v klecích od nepaměti a domestikoval tak mnohé druhy zvířat, bez kterých by se náš dnešní život neobešel. Drobné ptáky nepovažujeme za zvířata přímo „hospodářská“, o to více se u nich můžeme přiučovat o chodu přírody. Čím více jim budeme rozumět, o to více budeme rozumět i našemu okolí. Podmínky k získání ptáků k chovu se výrazně mění. Zatímco někdy před padesáti léty jste si mohli koupit tygříčky či motýlky běžně v obchodním domě tamhle v Mnichově, dnes to budete mít mnohem obtížnější. A některé druhy ptáků se nedostaly do evropských chovů téměř vůbec, proto je také chovatelé ani neznají. Proto se dnes chci zaobírat třemi druhy ptáků, kteří mají v evropských klecích odlišný osud. A můžeme se také podívat na to, jak člověk reaguje na všemožné zákazy.
Regulace dovozů ptáků do Evropy
Dovozy ptáků z Austrálie do evropských chovů postihl zákaz nejdříve. Austrálie řešila problémy s invazními druhy na světě jako první. Sice pozdě, ale jako první s tím začala. Jednoduše zakázali jakýkoliv dovoz i vývoz. Živočichů i rostlin. A týkalo se to třeba i makových buchet, které nějaká evropská babička přivážela do Austrálie svým uprchlým potomkům. Pokud se týká ptáků, situace na evropském chovatelském trhu byla v době zákazu, někdy v padesátých létech minulého století, jiná než u ptáků pocházejících z jiných kontinentů. Australští ptáci byli vzhledem ke komplikovanější a nákladnější dopravě cenově mnohem dražší než ptáci z Afriky, případně jihovýchodní Asie. Proto se evropští chovatelé snažili o jejich odchovy mnohem usilovněji a v čase, kdy ten zákaz přišel, byli přinejmenším na dobré cestě k jejich domestikaci. Většinu druhů australských astrildovitých máme proto v evropských klecích dodnes a jde o ryze evropské odchovy. Jsou to již domestikovaní ptáci, o čemž svědčí nejlépe početné, rozličné barevné mutace. Ne u všech druhů byl proces domestikace jednoduchý a také ne u všech druhů se to povedlo. Dnes budeme mluvit o dvou druzích, které v současnosti v evropských klecích nemáme. Proč tomu tak je, samozřejmě dnes absolutně přesně nevíme, můžeme se jen domnívat. Dají se samozřejmě vystopovat i bližší podrobnosti a v takovém případě je lze i sčítat. První z nich je i početnost druhu v přírodě a oblast rozšíření neboli dostupnost pro chytače. Nejsnáze dosažitelným druhem, a to i s největší oblastí rozšíření, byla
Amadina diamantová – Stagonopleura guttata (Shaw, 1796)
Můžeme si všimnout, že tento druh ptáků byl popsán o čtyřicet let dříve, než do Austrálie dorazil John Gould, který pak popsal mnohé další druhy australských ptáků. To nám napovídá, že amadiny diamantové žijí v těch krajích, které Evropané osídlili nejdříve. Neboli amadiny diamantové byli ptáci z našich tří dnešních druhů od prvopočátku nejdostupnější. Do Evropy se dostaly záhy, přesné datum známo není, ale protože se o nich zmiňoval již Vieillot, francouzský ornitolog narozený v roce 1748, jehož zprávy pochází z konce osmnáctého století a který zemřel i dříve, než Gould dorazil do Austrálie, upřesňuje nám to „záhy“ na přelom osmnáctého a devatenáctého století. Vieillot byl i jedním z prvních přírodovědců, kteří zkoumali živé ptáky, jak se píše. Rozumíme tomu tak, že byl i jedním z prvních chovatelů, kteří měli vědecké znalosti. Dá se říci, že tedy ptákům opravdu rozuměl. Díky jemu tedy víme, že amadiny diamantové se dostaly do Evropy téměř před 220 léty. Nicméně ještě sto let potom byli tito ptáci na trhu jen zřídka, vzácní, a tudíž drazí. První odchov se údajně podařil až v roce 1859 ve Francii. Literatura říká, že po dovozu byli ptáci velmi choulostiví. Tomu se nelze divit, protože cestovali přes půlku zeměkoule lodí, ve stísněném prostoru, na náhradním krmení, dlouhou dobu. Ve skutečnosti to museli být ptáci velmi odolní, když tohle vůbec přestáli. Otázkou je jejich skutečný život v přírodě. Jako všichni astrildovití jsou to v podstatě trávožrouti, tedy ptáci, jejichž základní potravou jsou travní semena. Avšak životní podmínky na travnatých pláních jihovýchodní Austrálie jsou poněkud jiné než život na afrických savanách. Zásadní je odlišnost střídání ročních období. V tomto případě suchých a vlhkých období. Sucha v této části Austrálie nejsou natolik výrazná, aby vedla k masivnímu stěhování ptáků za vodou, jako je tomu v Africe. Amadiny diamantové se proto neshlukují do tak velkých hejn jako afričtí astrildi. Vyskytují se spíše v rodinných skupinkách, i když se dočteme, že hnízdí v koloniích. To znamená, že je více hnízd na příhodném místě, ale ptáci nehájí přísně svá hnízdní teritoria. To lze dobře chápat tak, že když ptáci hnízdí v období dozrávání trav, je taková hojnost potravy, že je naprosto zbytečné se o její zdroje nějak hašteřit. Chovatelé se snažili chovat tyto ptáky ve větších voliérách společně, avšak ukazovalo se, že mnoho snůšek bývalo čistých. Promiskuita společnému chovu neprospívala. Odchovy pod vlastními rodiči bývaly považovány za velký úspěch. Tady pomáhaly japonské chůvičky, pod kterými byla odchována většina těchto amadin v té době. Někdy koncem šedesátých let minulého století vystavoval například chovatel Morávek z Peček v pražské botanické zahradě pár amadin diamantových i s mláďaty. Když se celá rodinka k večeru anebo někdy i přes den nacpala do své hnízdní budky, budilo to na výstavě pozdvižení. V současnosti je většina odchovů dosažena ve větších klecích a po párech. Ptáci jsou domestikovaní, zvyklí na život v klecích. Jsou známé i barevné mutace. I u nás jsou běžní ptáci žlutozobí, jejichž červená barva zobáku je zeslabena do oranžového tónu. Koncem minulého století se objevila v Holandsku mutace se zeslabeným melaninem, které říkali „stříbrná“. Takoví ptáci jsou dnes i u nás. V současnosti nedělá chov amadin diamantových chovatelům v podstatě žádné problémy. Krmíme je směsí různých druhů prosa a lesknice. Takové krmení je v současnosti běžně nabízeno v prodeji, rovněž tak směsi na základě vaječných míchanic. Tohle je asi zbytečné zmiňovat. Snad jenom upozornění, že amadiny diamantové, i když dnes domestikované, si potrpí na stavbu hnízd větší velikosti, proto je vhodné jim dávat i hnízdní budky větší velikosti, než dáváme jiným astrildovitým. Obě pohlaví jsou stejně zbarvená, takže samce od samice rozeznáváme jen obtížně. Odhadnout to však jde. Samci mívají mnohem tmavší zobáky než samice. Jejich barva zobáku přechází až do fialově tmavého tónu červené, zvláště u jeho kořene. Při posuzování kvality těchto amadin při soutěžích dbá posuzovatel především na kvalitu jejich postavy. Ptáci mají být silní, širocí v ramenou, avšak jejich tělo je poměrně krátké. To právě budí dojem silné postavy. Všichni další australští astrildovití mají postavy mnohem štíhlejší a s delšími ocasy. Kromě dvou dalších druhů amadin, u kterých není na první pohled pochyb o tom, že jsou s amadinou diamantovou příbuzné. Jejich postavy jsou nápadně stejného typu. Jsou to amadina vlnkovaná – Stagonopleura bella (Latham, 1801) a amadina rudouchá – Stagonopleura oculata (Quoy et Gaimard, 1830).
Systematika
Všechny tyto tři druhy astrildovitých ptáků byly při původním popisu řazeny do jiných rodů, než do kterých je řadíme nyní. Nejznámější amadina diamantová byla původně popsána jako Loxia guttata (Shaw, 1796), a to v publikaci Museum Leverianum. Rod Stagonopleura ustanovil v roce 1850 Reichenbach, který je do tohoto rodu přeřadil. V průběhu času byli tito ptáci u jiných autorů řazeni i do dalších rodů. U australských ptáků panuje jakási roztříštěnost názorů. Uvádím některá jiná řazení. Spermestes guttata (Russ, 1898), Zonaeginthus guttatus (Immelmann, Nicolai, Steinbacher & Wolters, 1977), Emblema guttata (Clement, Harris & Davis, 1993). U nás Vít řadí amadiny diamantové, rudouché i vlnkované do rodu Stagonopleura s tím, že pak amadinu rudouchou a vlnkovanou odděluje do podrodu Zonaeginthus.
Amadina vlnkovaná byla původně popsána jako Loxia bella (Latham, 1801), a to v publikaci Index ornitologicus, Suppl.: 44. Do rodu Zonaeginthus ptáky přeřadil v roce 1851 Cabanis. Území, odkud pocházel vzorek, podle kterého byl druh popsán, je nazýváno Sydney, Nový Jižní Wales. I tento druh byl v průběhu času řazen do rozličných rodů. Jako Spermestes nitida = synonymum, Habropyga bella (Russ, 1898), Emblema bella (Blakers, Davies & Reilly, 1984), Stagopleura bella (Christidis, 1987).
Amadina rudouchá byla původně popsána jako Fringilla oculata (Quoy & Daimard, 1830) v publikaci Voyage de l´Astrolabe Zoologie, Svazek 1, strana 211. Vzorek pocházel z území popisovaného jako King George Sound, Západní Austrálie. Opět se setkáváme u těchto ptáků s odlišným řazením u jiných autorů. Spermestes oculea (Russ, 1898), Stagonopleura oculata (Christidis, 1987), Emblema oculata (Blakers, Davies & Reilly, 1984).
Souhrnem o amadinách vlnkované a rudouché
Oba tyto druhy ptáků nejsou v současnosti v Evropě s největší pravděpodobností chovány vůbec. V minulosti se sice do Evropy ojedinělé kusy dostaly, ale jejich chov nebyl úspěšný. U amadiny vlnkované je považován za první import do Evropy dovoz jednoho páru do zoo v Londýně v roce 1870. V roce 1875 pak dostal Russ od Hagenbecka osamocený kus. Po druhé světové válce se měl uskutečnit dovoz do Kestonské farmy v Anglii, počet kusů uváděn nebyl. U amadin rudouchých uvádí Vít, že do Evropy vlastně dovezeny nebyly. V pozdější době se podařil dovoz a první evropský odchov dr. Burkardovi v roce 1974. Tento chovatel byl zřejmě významnou osobností s mezinárodními styky, něco málo ptáků bylo nachytáno v západní Austrálii speciálně pro něho. V roce 1977 jsem se pokusil u něho o návštěvu, pochopitelně bez předchozího ohlášení a doporučení bez úspěchu. Dále jak ke vstupní bráně vily jsem se nedostal a telefonní automat hlásil, že dr. Burkard není přítomen. Koncem devadesátých let je chovala zoologická zahrada v australském Perthu v rámci záchranného programu s úspěchem. Podle informací z roku 1992 měli odchovat 42 mláďat.
Amadiny rudouché jsou dnes na seznamu CITES. Nikdy se s nimi v podstatě neobchodovalo, to však neznamená, že by nemohly být před obchodem chráněny. Také to ale neznamená, že by se v budoucnosti nemohly na základě výjimek z australských chovů nakonec do Evropy dostat. Byla by možnost lépe tyto ptáky pochopit. Zmínky o jejich choulostivosti při uvykání na život v klecích musíme brát s určitou rezervou. Dnes víme, že chovat, a dokonce odchovávat lze v podstatě všechno, když ptákům rozumíme. V současnosti máme jiné možnosti, než jaké jsme měli ještě včera, a samo sebou také mnohem více zkušeností. Je více než překvapivé, když vidíme, jak ptáci v zajetí berou život pragmaticky. Mnohdy se mi zdá, že nejvíce oceňují pocit bezpečí, který jim omezený prostor klece dává. Tolik v kostce o ptácích, z nichž jeden druh dokázali chovatelé udržet v klecích oněch dvě stě let, i když zpočátku jen s obtížemi, zatímco zbylé dva druhy v Evropě neznáme. Dokonce neseženete ve fotobance ani jejich fotky za rozumnou cenu. Proto jsem vzal štěteček a v rychlosti je načrtl.
