Poněkud jinak je to s papoušky jedináčky v domácí péči, kteří mají plnit roli domácího miláčka či společníka. Jejich partnerem, k němuž se upínají, je člověk. Lze předpokládat, že ručně dokrmené mládě, ať už uměle vylíhnuté, nebo záhy odebrané rodičům, si vtiskne člověka jako svého rodiče a po vyhasnutí sledovací reakce a odeznění puberty v něm začíná vidět svého sexuálního partnera. Pták se empatického opatrovníka nebojí, sám se už zařadil mezi lidi a papoušků svého druhu se může dokonce obávat a vyhýbat se jim. Ale to neznamená, že by se nemohl stát dobrým rodičem, kdyby k tomu dostal příležitost, neboť instinkt – vrozené vzorce chování – by se nakonec jistě prosadil. Jenže tu příležitost často domácí miláček nikdy nedostane.
Vše, co ovlivňuje vyladění papouška, spadá do určitého okruhu chování, jakým je například chování potravní, sexuální, teritoriální, rodičovské, a patří sem i komunikace. Ve voliéře mohou být tyto okruhy v ptačím páru do jisté míry naplňovány, hůř je na tom jedináček, jehož apetence (cílená vyhledávací reakce) vedoucí k bezprostřednímu uspokojení aktuální potřeby, jakou je ukojení hladu, páření, rodičovské chování apod., je velmi omezená. Je obtížné takový problém uspokojivě řešit. Z. Veselovský uvádí (Člověk a zvíře, Academia, 2000) příklad vtištění člověka jako sexuálního partnera u krotkého zvířete: „Při svých studiích s australskými husicemi kuřími v pražské zoo si mě jedna ze samic, které jsem podle skvrny na hlavě říkal Flíček, hluboce vtiskla jako sexuálního partnera, a když jsem ji delší dobu nenavštívil, koketovala s jinými muži. Marně jsem se ji snažil ,vdátʻ za několik houserů. Housery ignorovala a trpělivě čekala, až ji navštívím, po husím způsobu se vždy položila na zem s nataženým krkem a hlasem se mne snažila přimět ke kopulaci. Samozřejmě marně.“
Také mě něco podobného potkávalo s mými samečky či samičkami různých druhů krotkých papoušků. Například samička Mníška šedého v době touhy se pářit, a sedící mi na rameni, tiskla se k mému krku s vytočenými ocasními pery do strany a bříškem se třela o mou bradu, přitom vydávala krátké sípavé zvuky. Bylo mi jí v tu chvíli velmi líto. V takové situaci vyvstane na mysli otázka, zda je vhodné mít doma jedináčka nebo pár. A je důležité tuto otázku rozhodnout včas, aby si ptáci na sebe zvykli ještě jako mladí jedinci, než dojde k plné fixaci jedináčka na opatrovníka.
A co když se rozhodneme ručně dokrmeného krotkého papouška později zapojit do chovu, aby prožil plnohodnotný život? Zde názor renomovaného a známého chovatele Milana Bartla (Papoušci 5/2013): „Často se říká, že dokrmení žakové nejsou vhodní pro zařazování do chovu, že postrádají mateřské a reprodukční pudy a reflexy. Podle našich zkušeností to není pravda. Právě naopak. Máme několik takových párů v našem chovu, jak žaky kongo, tak liberijské. Mohu doložit tato fakta i od svých kamarádů chovatelů, kterým krotcí nebo ručně odchovaní žakové také hnízdí.“
Nezbývá než se zodpovědně rozhodnout, jaký život můžeme a chceme papouškovi umožnit, aby netrpěl samotou a nenaplněním svého poslání, jakého by dosáhl ve volné přírodě či v chovném zařízení. Rozhodneme-li se pro jedináčka, je nezbytné mu věnovat náš čas a zájem i velkou svobodu pohybu. Stále však máme v rezervě možnost pořídit mu partnera. Chovatel a znalec papoušků – i jako společníků člověka Zdeněk Veger ve své knize (Papoušci – opeření přátelé člověka, Academia, 1988) neodsuzuje existenci jedináčka v domácí péči a říká: „Nesouhlasím s názorem, že vazba papouška na člověka mění vždy jeho přirozené chování. Mění pouze někdy jeho chování k jedincům druhého pohlaví vlastního druhu. Avšak všechny jeho ostatní roztomilé vlastnosti můžeme z bezprostřední blízkosti pozorovat, přijme-li nás za svého partnera. Nejsnadněji se nám to podaří, budeme-li mít pouze jednoho papouška. Existují samozřejmě i výjimky.“
Jenže pořídit si jediného papouška a nechávat ho zavřeného v kleci, protože musíme většinu dne trávit v práci, a také mimo domov o víkendech, by bylo jen jeho týráním a asi by se za takových podmínek stal stěží naším krotkým partnerem – společníkem. Za takové situace by bylo nejvhodnější mít papoušky dva, třeba stejného pohlaví či různého druhu, nechceme-li se zatěžovat péčí o mláďata. Ptáci si v naší nepřítomnosti plně vystačí a oba pak mohou soutěžit o naši přízeň. Americký primatolog a etolog Frans de Waal celý problém vystihl slovy: „Když vidím, jak si pár papoušků navzájem něžně čechrá peří, první, co mě napadne, není to, že to dělají jen v zájmu zachování svých genů.“