Naši holubovití
Píšu, že v dutinách po datlovi černém pak hnízdí holub doupňák. Tedy chci psát, jenže koutkem oka vidím holuba hřivnáče, jak si lebedí na lucerně přes ulici. Myslím na doupňáka, píšu hřivnáč. Hned za pár dní referujou bráchovi: Docela pěknej článek, a von to takhle zmrší. Jelikož si myslím, že z každýho maléru si jeden má vzít něco pozitivního, tak si říkám: Překvápko, voni to opravdu čtou. Budu si muset dávat většího bacha. Není to ale nic lehkýho, to je jenom jako. Je to neustálej zápas s tímhlectím PC. Ob řádek vejš třeba napíšu překvápko, a ten lotr to okamžitě opraví na překup to. Když ho donutím to tam nechat, tak to aspoň červeně podtrhne. Asi v tý bedně sedí malinkej skřítek Škudibík, sveřepej překladatel. Ale nedivme se mu, je to Číňan. A na to, že je to Číňan, zase umí česky docela obstojně. My už však mluvíme malinko jinak. No, třeba ho to v tý Slavii eště taky naučej.
Naši holubovití – Holub hřivnáč
Protože to ten Číňánek zase hned opravil na houbovití, musím vysvětlit, že mám na mysli ptáky z řádu Columbiformes = měkkozobí a čeledi Columbidae (Leach, 1820), kterých má být podle Soustavy a českého názvosloví ptáků světa celkem na 309 různých druhů. V našich krajích se naštěstí životem protloukají jen čtyři druhy, o kterých víme, jak je správně zařadit, a jeden další, který dělá jaksi problémy, takovej obojetník. Můžeme začít tím nejznámějším, opravdu divokým holubem, kterým je dnes asi holub hřivnáč – Columba palumbus (Linnaeus, 1758). V časech, kdy ještě myslivost byla považována za hospodářské odvětví, kdy před Vánocemi visel pod každým oknem zajíc ještě v dece, připravený pro sváteční hody, býval hřivnáč plachým lesním ptákem, který se lovil. Lovnou zvěří sice zůstal dodnes, ale málokdo měl tu příležitost si na něm pochutnat. Se zajícem to byla jiná. Sice jsem ho neochutnal tak čtyřicet let, ale předtím jsme jej mívali docela často. Hřivnáče jsem neochutnal nikdy. Pak se něco zvrtlo. Zajíci zmizeli nejen z pod oken a balkonů, ale i z přírody. Sem tam sice nějaký přeběhne přes sídliště, ale jinak jsou vzácní. Hřivnáč naopak prosperuje. Nejenže nezmizel z přírody, ale ještě se nastěhoval do měst. Od periferie až po samotná centra. Jsou dnes snad všudypřítomní. Sice je máme v současnosti přímo před nosem, ale že bychom snad věděli, čím to, že se jim tak dobře vede, to tedy nevíme. Pokud se týká zajíců, tváříme se, že víme, proč mají na kahánku. Když se zamyslíte, mělo by vám snadno dojít, že jsou to jen takové náznaky, pohádky, holedbání. Samozřejmě že změna hospodaření s půdou má na život zvěře vliv, ale vidím také, že hned vedle polí je hodně ploch ležících ladem, v podstatě divočiny. Způsob hospodaření na poli však nezměníte. Jsme nakonec rádi, že se pole vůbec obdělávají. Je to totiž práce. Sepisováním peticí do Bruselu, nota bene, když se vůbec neříká, jakým způsobem chceme dosáhnout dřívější rozmanitosti, nezměníme nic. A o takzvané ochraně přírody mě nenapadá nic jiného než prastaré lidové: Střelil na lišku, trefil Maryšku. V kostce řečeno, připadá mi, že ochránci, za které se dnes považují snad všichni, hrají tu hru tím způsobem, že do ničeho nezasahujeme a jenom zdálky pozorujeme, co s tím matka příroda udělá. Mlčky vycházíme z toho, že na jedné straně jsou lidé, na té druhé pak všechno ostatní, co nazýváme přírodou. Jenže tak to není, i my jsme plodem přírody nebo dílem Boha, vyberte si. Jestliže něco nebo někdo dokáže z naší přítomnosti a činnosti profitovat, zatímco druhý to nedokáže, svojí nečinností napomáháme jen těm úspěšnějším. To je ale čistý klientelismus, ten se v případě, pokud se týká jen lidí, trestá. Vraťme se k našim hřivnáčům a něco si zopakujme. Býval to plachý lesní pták, kterého jsem tak před čtyřiceti léty viděl jen párkrát na úctyhodnou vzdálenost. Byl a je to u nás tažný pták. Tenkrát se tak koncem srpna shlukli hřivnáči před odletem v hejna. Jel jsem autem a vidím, že hodně daleko od silnice sedí na drátech možná asi padesát hřivnáčů. Opravdu daleko. Zastavil jsem, že si udělám fotku, i když by to vypadalo jen jako korálky navlečené na niti. Kdepak. Jakmile jsem zastavil, všichni okamžitě odletěli. Dnes si vyfotím hřivnáče sedícího na střeše sousedního domu, ani ne dvacet metrů daleko, a vůbec jej nezajímám. Máme je dnes přímo před nosem a přitom netušíme, jak a proč došlo k takové změně chování. „Vědci“ uvažují o dvou možnostech. Buď došlo k takové změně na našem území, nebo spíše toto chování vzniklo někde na západ od nás a bylo k nám importováno. Existují menšinově totiž stále hřivnáči jako plaší lesní ptáci a vedle nich i ti z měst a samozřejmě i z vesnic. Uvědomme si, že ti lesní jsou potom našinci, ti ostatní přistěhovalci. Něco se nám děje před nosem, aniž bychom si dokázali klást správné otázky. Klidně dáme nějaký grant na ochranu opic z Bornea, na výzkum městských hřivnáčů to nikoho zatím ani nenapadlo. (Ty opice jsem si vymyslel, ale našlo by se určitě něco podobného.) Některých podrobností jsem si všiml i z okna, jelikož chůze mi ani zdaleka nejde tak, jako když jsem sloužil u pěchoty. Třeba skutečnost, že někteří z těch měšťáků se jistojistě vrací nejen na svoje předchozí hnízdiště, ale dokonce na svoje stará hnízda. Můžeme pozorovat, že některá z hnízd jsou dnes „vícepatrová“.
Holub hřivnáč je největší a nejsilnější z našich holubovitých a nosí v křídlech bílé znaky, podle kterých je dobře rozeznatelný i v letu. Často je vídám, jak osamělí ptáci míří někam daleko. Kde se asi pasou ti, kteří hnízdí přímo na jedné z nejrušnějších křižovatek Prahy u Anděla? Na zemi je tam neuvidíte. Hřivnáč je dostatečně silný pták, aby unesl vysílačku. Někdo by to ale musel zaplatit. Třeba tím napovím někomu, kdo to s těmi granty umí. A my se pak i ve Fauně dozvíme spoustu zajímavého.
Holub doupňák
Dalším z našich holubovitých je holub doupňák – Columba oenas (Linnaeus, 1758). To je ten, jak měl vykukovat z otvoru hnízdní dutiny zbylé po datlovi černém, ne sedět na sloupu přes ulici od mého okna. Petr Lang, který si mojí boty hned všiml, je „zažraný“ fotograf ptáků a muzikant s absolutním sluchem, který svým pískáním umí obalamutit leckterého ptáka. Jako desátek dodal dvě fotky doupňáků, abyste na vlastní oči viděli, že to s tou závislosti těchto holubů na datlech je pravda. Ty fotky se mu povedly. Jako dodatek přidávám rozdílné názory na to, jestli doupňáci berou i hnízdní budky. Jeden znalec tvrdil kdysi, že doupňáci na Kokořínsku budky neberou, zatímco druhý tvrdil, že v jižních Čechách ano, protože jsou pro na vejcích sedící samice pohodlnější, jelikož nemusí držet svůj ocas neustále vztyčený nahoru. Ať je tomu jakkoliv, jisté je, že doupňáci jsou závislí na datlech černých, jejichž hnízdních dutin využívají k vlastnímu hnízdění téměř výhradně. Počítat při mapování ptáků doupňáky je záležitost komplikovaná. Za letu je totiž v podstatě nerozeznatelný, podle siluety, od prostých domácích holubů nebo věžáků. Doupňáci však také často „polaří“. Můžeme je zastihnout mimo les nejčastěji v okolí dočasných polních louží. Tato okolnost byla věrohodně vysvětlena v jednom překladu zahraničního atlasu ptáků. Při březích takových polních louží bývá dostatek naplavených různých semen, která slouží za jejich potravu. Dodávám, že navštěvují i místa, kde bývala nahromaděna polní hnojiva a po čase vznikl vhodný grit. Asi před čtyřmi léty byl deštivý květen a v poli stála celé léto velká louže. Dokonce tam vyhnízdily i kachny. Zastihl a nafotil jsem tam asi čtyři druhy bahňáků a také celé hejno doupňáků. Proto jsem se je naučil lépe rozeznávat. Doupňáci se v době hnízdění nedrží v hejnu, což je vzhledem k jejich způsobu hnízdění pochopitelné. Datlové přece nehnízdí v koloniích. Na místech s příhodným zdrojem potravy ale můžete nabýt dojmu, že se v hejnu drží. Je to jen obranná taktika, víc očí více vidí. Pak si však všimnete, že odlétají jednotlivě nebo v párech. Doupňák je náš nejméně početný holub, jeho počty jsou odhadovány na 3 500 až 5 500 hnízdících párů. Oba naše druhy divokých holubů jsou tažnými ptáky a zimují v téměř totožné oblasti, a to v jihozápadní Francii pod Pyrenejemi. Kde je hojně loví.
Holub skalní – věžák
Nejviditelnějším naším holubem je takzvaný holub „věžák“. Zoologický systém jej stále považuje za holuba skalního – Columba livia (Gmelin, 1789). Ten u nás nežije, nejblíže k našemu území jej najdeme ve Středomoří. Je považován za přímého předka všech člověkem vyšlechtěných plemen holubů, co jich jen po světě je. Je jedním z nejstarších druhů živočichů člověkem domestikovaných. Kdy k tomu došlo, můžeme dnes jenom hádat. Dr. Mlíkovský jej ve svých tabulkách vědecky jmenuje Columba livia forma fera a odhaduje jejich počty na osm set tisíc až milion šest set tisíc hnízdících párů. Jejich stavy byly až do nedávné doby vydatně posilovány zběhlými domácími holuby. K nelibosti městských úřadů, které s nimi neúspěšně bojovaly, se tito ptáci drželi stále v blízkosti lidí a nedařilo se jejich počty oslabovat. V poslední době se mi však zdá, že jejich počty řídnou. Výrazně ubylo chovatelů holubů, kteří dnes drží svoje chovance takzvaně na volno. To znamená, že stavy divoce žijících věžáků již nejsou tak masivně posilovány z domácích chovů. Projevuje se to i na pestrosti zbarvení peří věžáků. Dnes vidíme mnohem více ptáků, kteří jsou podobní svému předku, holubu skalnímu. Pro genetiky by studium jejich vybarvení mělo být hodně důležité. Neméně důležité, avšak námi nepoznané, je jejich chování. Stále se vám sice v centru města pletou pod nohama, přitom však můžete pozorovat přilétající nebo odlétající menší hejna. Že mají holubi ohromný orientační smysl, víme snad od pradávna. Jak se vlastně orientují, se jenom dohadujeme. Oni ale musí mezi sebou nějakým způsobem komunikovat, sdělovat si poznatky. a to hodně rychle. Když zaseli onehdá, tak před čtvrtstoletím v Letňanech hrách, bylo tam to pole věžáky přímo poseté. To málo, co vzešlo, sklidili věžáci po dozrání, na zemědělce nezbylo nic. Jak se taková zpráva o zasetí hrachu může tak bleskově rozšířit? Predační tlak roste však i na věžáky. Poštolky a straky se umí postarat o holoubata a je zajímavé, jak si predátoři vybírají ta o nejlepší jateční kvalitě. Žádná vejce nebo malá holátka, ale brojlery těsně předtím, než jim vyrazí peří. Jestli tohle všechno by nestálo za hluboký výzkum, tak již nevím co vlastně.
Hrdlička zahradní
Mezi naše holubovité patří i dva druhy jiného rodu, které česky nazýváme hrdličky. Dnes vidíme okolo našich domovů hlavně hrdličku zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldszki, 1838). Předválečná literatura znala tohoto ptáka pod jménem hrdlička balkánská. Přejmenována byla až následně, aby její jméno lépe odpovídalo situaci. Před válkou u nás tento druh hrdliček vůbec nežil. Jejich původní vlast leží někde v Turecku, odkud se začala postupně šířit na Balkán a odtud dále do Evropy. Těsně po druhé světové válce se objevila v Praze, v Brně o něco dříve. Jak žijí původní populace v Turecku, se bohužel nedozvíte, ale v nově osídlených zemích se drží lidských sídel. Zdá se sice, že početnost jejich populací je o něco nižší než v časech největšího rozkvětu, ale stále ji mohu vídat denně. I tento druh hrdliček je dnes vystaven velkému predačnímu tlaku, přesto vidíme, že se drží dobře. Zvláště na vesnicích, kde není tak vysoký počet strak a krahujců jako v Praze. Hrdlička zahradní se sice může stát obětí dravce, zvláště samice krahujce, ale ona není obětí snadnou. Jsou to bystří ptáci, výteční letci a jdou hodně nebojácné. Viděl jsem třeba, jak dvě straky prchaly usilovným letem a říkal si: Žene je krahujec. Kdepak, hnala je hrdlička. Na místech s příhodným zdrojem potravy jich můžeme vidět velké počty, jinak v hejnech nelétají. Kdysi v zoo ve Dvoře Králové měli velké hejno jeřábů královských a drželi je ve velkém výběhu pod širým nebem. Krmili je někde vzadu, kam nebylo dobře vidět. Že je krmí právě tam, bylo rozeznatelné podle hrdliček, kterých tam byl mrak. Nebo asi před nějakými čtyřiceti léty vyšla v jednom přírodovědném časopise, asi v Živě, studie přírodovědců, která se týkala právě hrdliček zahradních. Šlo o to, že tehdejší olomoucké tukové závody Milo skladovaly ve velkých silech semena slunečnice. Na tuto slunečnici se slétaly hrdličky, jak bylo zjištěno, až ze vzdálenosti třiceti kilometrů. Roční ztráty, jak bylo vypočítáno, se pohybovaly okolo šesti tun semene. Jak si však ptáci sdělovali informace o takto bohatém zdroji kvalitní potravy, si nedovedeme ani představit. Že je dnes vídáme především ve městech a na vesnicích, kde se pasou hlavně podél cest a silnic, je pochopitelné, ale jejich celodenní chování neznáme. Hrdličky zahradní jsou u nás stálí ptáci, které můžeme vídat celoročně. Hrdlička zahradní v podstatě neznamená žádnou konkurenci pro naše původní hrdličky, kterými jsou hrdličky divoké.
Hrdlička divoká
Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758), to je ta, jak ve večerní máj její hlas zval ku lásce, kde borový zaváněl háj. Snad proto se v jeden čas jmenovala hrdličkou lesní. Bylo to však pojmenování zavádějící, protože tyto hrdličky jsou spíše polními ptáky. Potravu hledaly a hledají především v polích. Jsou to tažní ptáci, kteří zimují až v podsaharské Africe. Je z našich holubovitých nejmenší. Jsou to rychlí a vytrvalí letci. Jedna z nich drží i náš rychlostní rekord při tahu, když byla kroužkována 26. 8. 1961 na Moravě a ulovena v Káhiře 19. 9. 1961, což je 2 491 kilometrů. Musela tedy uletět nejméně 104 kilometrů za den. Většina našich hrdliček zimuje ve východním sahelu a na zimoviště táhne přes východní Středomoří. V roce 2003, podle tabulek dr. Mlíkovského, ale údaje musí být ještě o něco starší, se odhadovaly počty u nás hnízdících hrdliček divokých na 60 tisíc až 120 tisíc párů. Jejich počty u nás však viditelně klesají. Co je toho příčinou, nevíme. Ochránci brojí proti lovu ptáků na Maltě, ale našich ptáků se to v podstatě netýká, přesto u nás viditelně ubývají. S oblibou hnízdily tyto hrdličky v pobřežních vrbinách okolo rybníků, na Ledečsku jsem jejich hnízda nacházel nejvíce v šípkových keřích nebo na černém bezu. Tenkrát tam ale nebyla jediná straka. Mláďata hrdliček nejsou na hnízdě rodiči v pokročilejším věku nijak chráněna a jsou vítanou kořistí strak. Hlavní příčinu, proč hrdličkám divokým zvoní hrana, vidím v přemnožení některých predátorů, hlavně strak a sojek. Sojka je přitom nesmyslně chráněna, straka se přes zimu lovit může, ale v podstatě tak nikdo nečiní, protože nemusí. Všichni mluví jen o svých právech, o povinnostech nemluví nikdo. Strakám a sojkám jsme připravili ráj na zemi, hrdličky bychom rádi chránili jen někde na Maltě.
V letošním roce je poslední rok dalšího cyklu mapování ptáků v naší zemi. Jsem zvědav, jaké údaje zjistíme u těch druhů, které se nejvíce podílí na stavech slabších druhů, když životy těch slabších ohrožují. Dříve se takovým říkalo škodná. Byl bych rád, kdyby se naše lidská činnost odrazila na stavu okolní přírody, nejen na počtech pracovníků, kteří mají její ochranu v popisu práce.
