Každý chovatel ví, jak vypadá zebřička. Najdeme je na všech chovatelských burzách, ve zverimexech a samozřejmě u chovatelů. Jedná se o nejběžněji chovaného astrildovitého pěvce. Mnoho chovatelů zvolilo tento druh jako první na začátku svého chovatelství. Jak můžeme pozorovat, u nejčastěji chovaných druhů v zajetí se nejvíce rozvíjí výstavní chovatelství. Andulka nebo Kanár jsou toho skvělým příkladem. Na velmi dobré úrovni je výstavní chovatelství právě u zebřičky, ale rozvíjejí se i další druhy, jako například agapornisové, korely, amadiny, amady a další… Já jsem poprvé choval Zebřičky pestré zhruba před 12 lety. Pak jsem jejich chov přerušil a vrátil jsem se k nim před šesti lety. Věnoval jsem se chovu takzvaných červených zebřiček. Jedná se o kombinace rudoprsé, černoprsé, vousaté. Nicméně tento chov mne po třech letech přestal bavit. Kýženého úspěchu dosáhnout kombinace takové, aby vypadl pták celý rezavě zbarvený, jsem dosáhl hned další rok. Třetí rok se jednalo již o opakování, a tak jsem si řekl, že to nemá žádný další vývoj a cíl. V tu dobu jsem choval obyčejný typ ptáků. Nicméně vždy mne lákalo vystavovat a soupeřit s dalšími chovateli. Vystavovat jsem toužil již od začátku svého chovatelství, ale s neofémami modrohlavými to dost dobře nejde. Nebo možná ano, ale je to obrovské riziko. Tudíž jsem od myšlenky vystavovat v bodované části upustil. Jednoho dne při brouzdání na internetu se mi zobrazil plakát holandského klubu chovatelů zebřiček. Doslova mne uchvátil. V tu chvíli jsem si říkal, jak je krásné, když i tak obyčejný pták, jako je zebřička, má úroveň, nějaké parametry a není to pouze symbol snadného odchovu bez cíle. Většina chovatelů chová zebřičky jen proto, že se dobře množí, a tak jim vydělají na krmení a zbylou režii chovu. Začal jsem přemýšlet, kterou kombinaci bych si zvolil a té se věnoval ve výstavním typu. Moje povaha je taková, že když už se do něčeho dám, tak pořádně. Proto jsem si vyhledal výsledky speciální výstavy zebřiček z Holandska za několik let zpět. Podle těchto pořadníků jsem sehnal kontakty na chovatele. Tato výstava je vrcholem výstavního chovatelství zebřiček. Každoročně se zde sjedou chovatelé z celé Evropy a vystaví okolo 2 500 zebřiček. Vyhrát takovou výstavu je snem každého chovatele. Bohužel jsem se opět nemohl pustit do „červených“, jelikož jsem limitován prostorem. Další možnou kombinací, která mne velmi oslovila, byla světlehřbetá pastelová vousatá šedá. Pro kvalitní mutace a jejich kombinace je nutné mít kvalitní základ šedých nebo v mém případě světlehřbetých ptáků. Bezkonkurenčně nejlepším chovatelem světlehřbetých šedých na světě je Jan Pastoor.
Na nic jsem nečekal a jel jsem Jana navštívit za účelem nákupu kvalitního základu. Díky jeho pomoci se podařilo sehnat i jeden pár v kombinaci světlehřbetá pastelová vousatá šedá. Tato kombinace je jinak velmi problematická k sehnání, a vlastně i k odchovu. Návštěva takového chovatele, jako je Jan Pastoor, je vždy velkým očekáváním. Byl jsem nesmírně potěšen, jak přátelsky nás Jan přijal a ukázal svůj chov. Odpověděl na všechny otázky a prozradil několik důležitých zkušeností. Rozhodně byla tato návštěva inspirativní a poučná. Byl velmi překvapen, že jedu pro zebřičky 1 000 kilometrů jednu cestu. Tak jsem mu řekl, že když chci něco kvalitního, musím si pro to přece dojet. Na burze nikdo kvalitního ptáka neprodá a ti nejlepší tam často ani neprodávají, pouze po domluvě. S tím Jan souhlasil, nicméně potvrdil, že je málo lidí ochotných podstoupit daleké cesty, investovat do cesty, do kvalitních ptáků. Takoví lidé, kteří jen přemýšlí nad tím, jak nejlevněji nakoupit, většinou nikdy nic nedokážou, protože nejsou odhodlaní. Nejsou ochotni se obětovat pro danou věc, ale jak se říká: „Každý strůjcem svého štěstí.“ Jan jezdí pro skvělé výstavní zebřičky k nejlepším chovatelům do Anglie. Vyprávěl nám vtipnou historku, jak jel do Anglie pro zebřičky a utratil tam tolik peněz, jako kdyby byl na dovolené v Karibiku. Jeho žena z toho prý nebyla příliš nadšená. Jan již několik let pracuje s anglickými ptáky – a je to vidět. Skutečně ten typ je patrný na všech jeho ptácích. Velká hlava, krátký zobák, peří zasahuje hodně do očí a tak dále. Bohužel tento obrovský typ se potýká s komplikacemi. Životnost takového ptáka je maximálně tři roky, a to už je na medaili. Ptáci nekrmí mladé, nesedí, a někteří dokonce ani nesnáší. Takže jak on říká, když dostane jedno mládě po anglickém ptáku, je to úspěch. On vždy páruje anglické ptáky se svými odchovy, nikdy anglické na sebe. Jedním z důvodů je typ anglických zebřiček, který se ubírá jiným směrem než holandský. Nový anglický standard se přibližuje spíše typu postavy, jaký má Hýl obecný. Dle Janova i mého názoru to už není pěkné.
V dobrém chovu je základ dobré krmení, to tak vždy bylo, je a bude. Jan si míchá vlastní směs, kterou prodává po celém světě. Musím podotknout, že ptáci ji vyberou dokonale. Skládá se hlavně z drobných pros a lesknice. Jan říkal, že mu žádná směs nevyhovovala a ptáci v ní stále něco nechávali, tak začal míchat svoji. Například niger mu zebřičky vyberou jen z míchanice, protože je měkčí, ale ve směsi zrnin jej nechávali. Aktuálně vznikla i vaječná směs, kterou vytvořil Jan Pastoor. V minulosti používal vaječnou směs od Witte Molen. Hnízdní sezonu začíná v prosinci, kdy rozdělí páry do boxů. Mimo hnízdní sezonu jsou mladí a chovní ptáci v proletovacích voliérách rozděleni na samce a samice. Budky používá polootevřené plastové, které se snadno dezinfikují. Na dno dává savý papír a na něj dá základ hnízda. Jako stavební materiál používá hlavně bílý sisal a bavlnu. Jedna z mých otázek byla, jak je to s krmením mladých. Dle slov Jana většina párů mladé krmí, ale někdy se stane, že mladý pár nenakrmí mladé, tak je podloží a další hnízdění už je v pořádku. Pravidelný odchov činí 2–4 mladé, více ani není dobré, protože rodiče nestíhají nakrmit. Každoročně Jan odchová mezi 200 a 300 mláďaty. Věnuje se převážně chovu světlehřbetých šedých, mramorových šedých, světlehřbetých pastelových šedých, černolících šedých a také žlutozobé mutaci ve vysoké kvalitě.
Jan je skutečně špičkovým chovatelem, což dokazují jeho výsledky. Výstavnímu chovatelství se věnuje od roku 1991 a mezitím se stal několikrát mistrem holandského klubu, mistrem světa a podobně. V rozhovoru jsme narazili i na to, že na výstavní chovatelství musí mít člověk cit, pevnou vůli a musí umět riskovat. Musím zde použít slova pana Ladislava Grody. Chovat výstavní andulky jej stojí více než chovat ary. Špičková výstavní andulka má krátký život, nese v sobě roky šlechtitelské práce a její hodnota je často nevyčíslitelná. Pokud chcete nový materiál, musíte zaplatit obrovské částky za andulku, která má krátký život, často je problém odchovat jedno nebo dvě mladé za celý život. Investovat do chovu dlouhověkých papoušků je proti tomu snadné. U zebřiček je to podobné, i když se zde pohybujeme v menších číslech než u andulek, stále jsou to několikanásobně vyšší částky než za obyčejnou zebřičku. Dobrá zebřička u anglického chovatele stojí okolo 20 000 korun. To je dost peněz za zebřičku, která má sníženou životaschopnost, neodchová snadno mláďata a podobně. Nicméně pro chovatele, který chce dokázat to, že se přiblíží standardu, jsou tito ptáci nutností. Navíc další riziko je v tom, že i od špičkového ptáka mohu odchovat takřka bezcenného. Proto chov výstavních ptáků je speciální náročná disciplína, přesto krásná. Chovatel se neustále snaží přiblížit standardu tím, že vybírá správnou postavu, zobák, oči, kresbu, zkrátka každá část musí být dokonalá, a to i ten nejmenší detail.
Výstavy, výkup
Diskutovali jsme také o výstavních ptácích a jejich přípravě na výstavu. Jan své ptáky umisťuje do bodovacích klecí 6 týdnů před výstavou a první generaci po anglických 8 týdnů. Je to nutnost, aby pták byl zvyklý v malém prostoru, neplašil se, uklidnil a dostal do pohody. Jinak neukáže svou krásu, a navíc posuzovatel nepřipravené ptáky vyřadí. Problém u anglického typu je v tom, že mají delší peří a hustší než běžný typ známý z Holandska, Německa nebo Česka. Pokud se takový pták i nepatrně rozpeří v bodovací kleci, je po výstavě. Je velmi složité načasovat období a kondici ptáků, aby nepřepeřovali v termínu výstav. Je škoda, že výstavnímu chovatelství se u nás věnuje jen malá část chovatelů. V západních zemích je tato disciplína vyhledávána mnohem častěji. Také na tamních burzách nevidíme několik výkupců, kteří atakují každého příchozího, co nese. U nás je takové chování běžné, a tak spousta „chovatelů“ chová ptáky pouze pro výkup. Samozřejmě není špatné tam dát ptáky, kteří jsou nevhodní do dalšího chovu, a to z jakéhokoliv hlediska, ale cíleně chovat ptáky do výkupu? Přijde mi, že mnoho lidí takové chování naplňuje. Jsou šťastni, že prodali zebřičku o deset korun dráže u vedlejšího auta. Nechápu, jak to někomu může přinášet radost. Úsměvné jsou komentáře typu: „Já to dělám jen pro radost.“ Takže to mám chápat tak, že kdo chová ptáky pro výkup, chová je pro radost a ti zbylí pro zlost? Přijde mi, že jakmile se někdo objeví na burze s kvalitními, ale dražšími ptáky, je vlastně zloděj. Smutné je, že drtivou většinu chovatelů nezajímá kvalita, ale cena. Vítězstvím je pro ně nákup nejlevnějšího ptáka, ne toho nejlepšího. Za tu dobu, co jezdím na návštěvy západních chovatelů, jsem něco postřehl. Mnohem více jsou aktivní, co se týče místních klubů chovatelů, účastní se výstav jako vystavovatelé. Celkově ptáky chovají s jiným cílem, více je vybírají a nechávají je hnízdit rozumně. Není to tak, že je nechají hnízdit třikrát nebo čtyřikrát, když ví, že by je neprodali. Raději jen jednou nebo dvakrát, ale pak mladé prodají za více peněz a jsou spokojeni. U nás pořád jako zadní vrátka funguje výkup. Když je neprodám, tak je dám do výkupu. Možná by bylo dobré zamyslet se nad tím, proč vlastně ptáky chováme? Myslím si, že proto, že nám tento koníček přináší určitou radost a dělá náš život pestřejším. Proč se tedy nezamyslet a nezačít brát chovatelství trochu více vážně? Co se týče zebřiček, existuje u nás speciální klub, který jejich chovatele sdružuje. Každoročně je pořádána speciální výstava v Dašicích. Otevřená je i pro nečleny klubu a každý může porovnat své odchovy.
Od Jana Pastoora jsem si dovezl několik ptáků. Nejlepší světlehřbetý šedý samec stál 200 eur (cca 5 500 Kč). Cena začínala na 30 eurech. Není tedy lepší chovat kvalitní ptáky a držet důstojnou cenu a nedegradovat je tím, že jich chci odchovat co nejvíc? Já osobně budu nadšený, když odchovám jednoho kvalitního, a ne deset bezcenných. Taková situace se mi jeví u většiny chovaných ptáků. Není pravidlem, že pěkný pták musí stát vždy velké peníze, ale je to jistý faktor. Je na každém z nás, jak se k tomu postaví.