Zdravotní problémy v chovu králíků – díl 7. Šlechtění a plemenitba

U kulturních plemen králíka domácího bylo dlouhodobým specifickým způsobem šlechtění dosaženo poměrně velké variability ve velikosti, struktuře a délce srsti, a především v jejím zbarvení. Výjimkou není ani upevnění zdraví či žádaných vlastností v rámci fyziologie králíků či jejich užitku. Správně vedená realizace šlechtění a plemenitby králíků je klíčem pro prosperitu a budoucnost jejich chovu.

Evidence a rodokmeny králíků

Základním předpokladem pro realizaci sofistikovaného chovu králíků je evidence a označování používaných zvířat, aby mohl být bezpečně identifikován konkrétní jedinec. To je u nás dáno příslušnými směrnicemi vydávanými Českým svazem chovatelů (ČSCH), přičemž tyto pokyny jsou závazné pro členy svazu – chovatele (výstavních) králíků. S ohledem na nutnou nezaměnitelnost, trvanlivost a originalitu jsou u nás tito králíci označováni tetováním do ušních boltců. Z tetování každého králíka v České republice lze dosti přesně určit jeho věk – s přesností na měsíc. V případě náhlé potřeby (např. ztráty rodokmenu králíka) lze podle významu registračních čísel kontaktovat králíkářské orgány místně příslušné původnímu chovateli a tak získat kontakt na původního chovatele či rovnou získat duplikát rodokmenu. Rodokmeny králíků jsou vydávány formou jednotného dokladu s potvrzením a razítkem příslušného králíkářského subjektu ČSCH, který dotyčného králíka zaregistroval. Rodokmeny jsou vydávány pouze na u nás uznaná plemena králíků. Rodo­kmen obsahuje informace o původním chovateli králíka a dále detailní výpis tří generací předků s uvedením jejich chovatelů a rovněž s jejich registračními čísly, oceněním, případně dalšími informacemi. Podle rodokmenu králíka (ocenění, chovatelů předků) může jeho chovatel nezávazně a předběžně odhadnout budoucí kvality konkrétního jedince. To však vyžaduje poměrně velké zkušenosti a přehled o chovaném plemeni u nás a nezřídka i v blízkém zahraničí. Rodokmen králíka také dobře poslouží k posouzení příbuznosti dvou králíků, kdy je všeobecně tendence se vyvarovat úzké formy příbuzenské plemenitby.

Metody plemenitby a použití u králíků

• Čistokrevná plemenitba

Čistokrevná plemenitba je základem v chovu domácích zvířat. Jde o dopředu promyšlené, systematické připařování jedinců stejného plemene s cílem dosažení větší vyrovnanosti exteriérových znaků a vlastností daného plemene. U plemen, která mají uznáno více, zpravidla barevně odlišujících se variet (rázů), platí, že se čistokrevně připařují zvířata stejného plemene a rázu mezi sebou. To je běžně realizovaná situace u králíků. Při dlouhodobé čistokrevné plemenitbě dochází k větší ustálenosti znaků a vlastností populace, což je u chovu domácích zvířat žádoucí. To je většinou spjato s menší variabilitou fenotypu a často i genotypu zvířat, což by se mohlo po určité delší době projevit na vitalitě zvířat, jejich odolnosti, ve zvýšených nárocích na chov apod. Proto je běžně prováděnou technikou v rámci čistokrevné plemenitby tzv. osvěžení krve, kdy se do stávající populace (chovu) „vnesou geny“ z cizího chovu. Jedná se o techniku, kdy použijeme zvíře stejného plemene (a barevného rázu), ale od jiného chovatele, který dlouhodobě chov realizuje v jiných sociálně–geografických podmínkách, s dlouhodobě jinou výživou, mnohdy odlišným klimatem apod. Nezřídka to bývá jedinec pocházející z jiných států. To je typická situace u králíků, kdy jsou v pravidelných intervalech zařazováni do chovu jedinci z jiných chovů, často zakoupení na zahraničních výstavách. Chovatelé obvykle volí nákup samce, nicméně stejně tak systematické zařazení cizí samice může mít dobré a mnohdy i větší benefity pro budoucí chov. Zásadou při realizaci osvěžení krve pomocí samce (plemeníka) je, že tomuto samci má být vyčleněna pouze menší skupina našich králic. Až po jednom dvou letech poznáme, zda odchov po novém plemeníkovi pros­pe­ruje – a v takovém případě jej můžeme připářit na více králic. Naopak – pokud samec není zlepšovatelem chovu, vyřadí se. Neštěstím je téměř bezplánovité připáření nového samce na většinu králic v chovu, což se většinou odrazí v prvotní velké fenotypové variabilitě potomstva. Ještě více nežádoucí je situace, kdy nový plemeník má skrytou vadu, která se připářením na velký soubor králic může objevit sice rychleji, ale její následná eliminace z chovu je o to obtížnější. I proto někteří chovatelé volí raději osvěžení krve pomocí králic, kde je toto riziko rozšíření podstatně menší. Použití čistokrevné plemenitby (a současně vyloučení příbuzenské plemenitby) provádí kontrolou předložených rodokmenů mláďat registrátor základní organizace, přičemž následuje další kontrola registrátorem okresním nebo klubovým, který přiděluje registrační čísla. Tímto více než 80 let osvědčeným postupem je zabezpečena technika plemenitby s ohledem na perspektivní směřování plemen a rázů králíků.

• Křížení

Křížením rozumíme připařování zvířat různých plemen, případně barevných rázů mezi sebou. Vzniklé potomstvo je tedy vysoce variabilní, především ve znacích exteriéru. Na taková zvířata, obecně, nelze vystavit rodokmeny. Všeobecně vzato, u chovatelů „výstavních“ králíků se tento typ plemenitby nevyužívá. U králíků se tento typ plemenitby realizuje téměř výhradně jen ve vysloveně produkčně směrovaném typu chovu. V neorganizovaných drobnochovech (produkce masa pro vlastní potřebu) se využívá v rodičovských pozicích osvědčených, většinou středně velkých plemen. Výhodou při křížení různých plemen mezi sebou je výrazný projev tzv. heterózního efektu, kdy potomci mají většinou lepší charakteristiky zdraví a růstu než čistokrevná rodičovská plemena. Ve faremních typech chovů králíků se využívá obdobného fenoménu, ale konkrétní hybridní kombinace (linie) jsou daleko více prošlechtěny na ukazatele užitkovosti.

• Příbuzenská plemenitba

Příbuzenská plemenitba (inbreeding) je označována za nejvyšší formu čistokrevné plemenitby. Jde o připařování vzájemně příbuzných jedinců mezi sebou. Příbuzenská plemenitba, zejména její úzký stupeň, se běžně nevyužívá. Svůj význam má většinou jen u těch plemen a rázů, kde je omezená možnost osvěžení krve (malá populace). Použitím příbuzenské plemenitby dochází k poměrně rychlému upevnění žádaných znaků a vlastností u potomstva v konkrétním chovu a zvířata se stávají vyrovnanějšími (podobnějšími). Totéž však platí případně i o znacích nežádoucích, většinou dlouhou dobu skrytých, a proto by se pro účely příbuzenské plemenitby měla používat jen osvědčená zvířata. Příbu­zenská plemenitba by se měla využívat jen občasně a vždy cíleně u malé skupiny zvířat, což vyžaduje vyšší odbornou erudovanost chovatele. Její delší využívání se může negativně projevit na zdraví a konstituci potomků. V chovech „výstavních králíků“ je použití příbuzenské plemenitby povoleno pouze ve specifických, ojedinělých a odůvodněných případech, na žádost podanou ke konkrétní králíkářské komisi.

Selekce (výběr) králíků

Selekce je základní metodou používanou v chovech zvířat. Principem je, že další generace vzniká pouze z části populace zvířat.

• Přirozená selekce

U volně žijících zvířat je jejich případné reprodukční využití ovlivněno pouze jejich přirozeným prostředím. Do tvorby další generace se začlení pouze jedinci, kteří mají vhodné anatomické a fyziologické předpoklady. Slabí či jinak nepříznivě limitovaní jedinci se do tvorby další generace nezařadí (úhyn, ulovení predátorem, neadaptují se na podmínky prostředí apod.). Tím dojde k většímu rozšíření genů první skupiny jedinců, což je žádoucí s ohledem na jejich přežití.

• Umělá selekce

U domácích zvířat řídí tento výběr člověk. Ten rozhoduje o tom, kteří jedinci se začlení do reprodukce a kteří nikoliv, s ohledem na zamýšlený efekt. To vyžaduje vysokou odbornou erudovanost chovatele, aby do chovu zařadil jedince nejen exteriérově žádoucí, ale současně s dobrým zdravím a ukazateli reprodukce. Umělá selekce je hlavním nástrojem šlechtění plemen a rázů domácích zvířat. Původně nepřirozené znaky a vlastnosti (např. bílá barva srsti králíků), které většinou vznikly náhodně projevem mutace v genotypu, byly systematickým a dlouhodobým výběrem upevněny. Tyto znaky a vlastnosti se postupně staly plemennými (charakteristickými) znaky konkrétních plemen. Příkladem dalšího takového znaku je velikost – hmotnost králíků. Z původně cca 1,5 kg divokého králíka se vyšlechtila menší, ale převážně větší plemena (např. belgický obr s pravidelnou hmotností 8 kg i více). U králíků probíhala v počátku šlechtění selekce na velikost s ohledem na s tím spojenou vyšší produkci. Až později (cca od 18. století) došlo rovněž k selekci na barvu, strukturu srsti apod. Výsledkem této systematické a cílené šlechtitelské práce jsou desítky plemen králíků. Na celém světě je předpoklad existence asi 180 plemen králíků, ale svůj plošný význam a rozšíření má zhruba jen polovina.

Negativní výběr provádíme u králíků, kteří vykazují zásadní exteriérové, reprodukční či zdravotní vady. Každé plemeno má svůj standard, kde jsou uvedeny určité limity, „jak může a jak už nemůže vypadat“. Pokud se ve vrhu králíků např. vyskytne barevně nestandardní jedinec, je z dalšího chovu vyřazen, protože cílem je rozšířit v populaci geny žádoucí barvy plemene. Spe­ciální selekční kritéria jsou realizována u výběru králíků strakatých plemen, kde jsou zapotřebí jak teoretické, tak zejména praktické zkušenosti. Mimoto zpravidla přísnějším způsobem se postupuje, pokud u králíků zjistíme zdravotní vady (vrozené deformace chrupu, uší, očí, pohlavního aparátu atd.). Specifickou vlastností je selekce na plodnost a reprodukci obecně, přičemž se lze domnívat, že tato bude v brzké budoucnosti chovu „výstavních“ králíků nabývat na významu.