Každé jaro v průběhu května se projevovalo u mé samičky mníška šedého zvláštní chování. Stávala se hyperaktivní, hlučnější a dráždivější. Vyhledávala jen mou přítomnost, chtěla se často hladit a předváděla přede mnou na stole tanečky se skloněnou hlavou a s nadzdviženými křídly. Jsou to námluvy. Manželka se k ní nesmí přibližovat, ale také ne důvěrněji ke mně. A už vůbec ne k hnízdu, které si staví na horní polici knihovny v obývacím pokoji. Místo si zde sama vyhlédla a začala sem nosit nejrůznější předměty tyčovitého tvaru, které sbírá po celém bytě a nejčastěji v kuchyni. Odnáší čajové lžičky, propisovačky, ale hodila se jí i vařečka, která byla na ni příliš velká a těžká. Nakonec ji na stavbu hnízda dopravila, i když s ní za letu její hmotnost cloumala ze strany na stranu. Obdivuji její velké odhodlání učinit zadost rozmnožovacímu pudu, který ji pohání.
Z novin vykusuje svým ostrým zobákem proužky papíru, škube listy pokojových rostlin a tím vším tu navršenou nesourodou hromádku předmětů, které jí mají připomínat hnízdo, vystýlá. V tomto vypjatém období mníšek Bubina odmítá nocovat v kleci a chce sedět v hnízdě. Začala mi také nasedat na předloktí a bříškem se o ně třít nebo také o krk, když mi právě seděla na rameni. Děje se to několikrát za den, přitom vytáčí do strany ocasní pera a vydává jakési sípavé zvuky. Nakonec snesla s obtížemi jediné vajíčko, naklovla je a přestala se o ně dál zajímat, jako by věděla, že je k ničemu. Je to všechno velmi dojemné a mrzí mě v tu chvíli, že samička žije v umělém prostředí bytu, kde jí potenciálního sexuálního partnera nahrazuje jen moje přítomnost.
Mníšek šedý (Myiopsitta monachus) si v přírodě staví hnízdo z trnitých větviček na vysokém křoví nebo na stromech. Hnízdí zpravidla v koloniích o počtu kolem osmnácti až dvaceti párů, a to tak, že k prvnímu hnízdu kulovitého tvaru si další páry přistavují svá hnízda se samostatným vletovým otvorem a hnízdní komůrkou.
Ptákům stavějícím si hnízdo je vlastní instinktivní pohyb upevňování stébel či větviček, a pokud hnízdní materiál chybí, nedostanou se podle etologa K. Lorenze do vyladění k námluvám a do odpovídajícího hormonálního stavu. Podle téhož autora v izolaci trvale držený pták může z nedostatku příležitosti k získání materiálu pro stavbu hnízda zaměřovat agresi proti vlastnímu tělu a škubat si peří. Uvádí chování samičky kanára, která přísně izolovaná od všech podnětů si škubala hrudní peří a v rohu klece se s ním pokoušela provádět pohyby jako při stavbě hnízda.
Také delší izolace od sexuálního partnera vlastního druhu zvýší pářící pohotovost ptáka – mluvíme o tzv. „nadržení“. U jednotlivě chovaného papouška vzniká problém v období touhy zahnízdit, jak tuto zvýšenou apetenci – nadržení – tlumit. Veterinární specialisté nedoporučují u papouška upnutého na opatrovníka hlazení v oblasti kloaky a hřbetu. U samiček (např. u andulek, korel, agapornisů) by mohlo být nastartováno chronické snášení vajíček, k čemuž ještě přispívá tučná, nevyvážená a jednostranná potrava, dlouhá světelná fáze a mazlení.
Nezbytným úvodem k sexuálnímu chování (podle Z. Veselovského, 2005) končícímu kopulací jsou námluvy a tok, kdy dospělý papoušek si v přírodě potřebuje najít a zvolit vhodného partnera za předpokladu, že:
a) patří ke stejnému druhu, protože jinak nelze očekávat plodné podmínky,
b) patří ke stejné populaci, protože jen tak lze počítat s odpovídajícími adaptacemi na život ve stejných ekologických podmínkách, kterými se zvyšuje šance na úspěšné přežití,
c) vykazuje znaky vysoké zdatnosti, kterou mohou s velkou pravděpodobností jeho potomci zdědit. Přijatelnost samečka jako partnera lze nejlépe odhadnout podle tělesné síly, dokonalého zdravotního stavu, zbarvení a výrazného chování při námluvách.
Námluvy nejen v přírodě zahajuje tzv. imponující chování samečka, spočívající v předvádění vzpřímeného vyzývavého postoje, přešlapování se vztyčenými ocasními pery a v nastavování barev opeření k obdivu. Sameček krátkými krůčky obchází samičku, projevuje se hlasitým křikem nebo klepe zobákem o dřevo, aby předvedl svou sílu. Také zdvihá křídla, vějířovitě rozevírá ocas nebo jím pohybuje ze strany na stranu. Je možné pozorovat zúžení zornic, při němž se zvětšuje duhovka. V době námluv samička preferuje nejzdatnějšího samečka, který je zárukou zdatného potomstva, proto její taktikou je protahování námluv, aby se bedlivým pozorováním co nejvíce dozvěděla o budoucím partnerovi.
Jako v chovu, tak v domácí péči, chceme-li pořídit samečkovi partnerku a naopak, vzniká otázka, jestli se podaří sestavení harmonického páru a ptáci si padnou do oka. Nejdříve by se měli jen odděleně pozorovat, a to také z důvodu, aby nedošlo k přenosu nějaké infekce. Mnozí chovatelé nekaranténují nově koupené ptáky a rovnou je pouštějí do chovu, což vede nejen k nemocemi promořenému chovu, ale nakonec i k onemocnění chovatele – například chlamydiózou. Koupený pták (třeba na burze) by měl být měsíc v karanténě a měl by mít laboratorně vyšetřenou krev a trus.
Když se po ukončení karantény příchozího jedince bude nově sestavený pár chovat navzájem neagresivně, nastoupí rituál začínající něžnostmi v podobě sezení vedle sebe a probírání si peří, objeví tzv. zobáčkování a krmení samičky. Krmit chce sameček vyvrhováním potravy z volete do jejího rozevřeného zobáku. Samička hraje roli mláděte, které třepe křídly, rozevírá zobák a nechá se krmit. U jedináčka v domácí péči, který v nás vidí sexuálního partnera, se může přihodit, že nás začne krmit třeba do úst, ucha nebo i na konečky našich prstů. Samička připravená k páření sedí v rovnovážné pozici s lehce vychýleným ocasem a někdy také s třepajícími se křídly. Zvrácením hlavy dozadu na hřbet vybízí samečka ke spojení. Celý postup patří k pevné ritualizaci a po formální stránce lze najít určitou analogii v lidském chování.
Dosažení cíle, kterým je oplodnění, se také u papoušků neobejde bez velmi složitých sexuálních projevů, stejně jako u jiných ptačích druhů. Oba partneři se v přírodě musí nejdříve nalézt a poznat po stránce druhové příslušnosti, navzájem se ubezpečit svými projevy, že druhý partner je skutečně opačného pohlaví, a potom je třeba, aby překonali vzájemnou agresivitu. Tou v době rozmnožování každý z ptáků doslova překypuje. Není nic neobvyklého, když v páru kakaduů žijících dosud v naprosté shodě začátkem hnízdního období samec vážně poraní nebo ubije svou družku. K tomu zpravidla dochází, když se sameček chce pářit dřív, než je samička k tomu připravená. Pak je možným řešením umístění samečka na několik dní do klece, která je vložena do voliéry. Samička se tak může kolem klece bezpečně pohybovat a vyladit se přítomností samečka k páření, rovněž pomocí bohatšího krmení a delší světelné fáze. „Zabijáci“ samečci neexistují, jen nedočkavci, kteří se chtějí pářit dříve, než pro to uzrály podmínky na straně samičky, což každý zkušený chovatel pozná a včas zasáhne. V konečném stadiu toku se ptáci musí synchronizovat nejen po stránce fyziologické, ale i svého chování. Teprve potom může dojít k vlastní kopulaci a oplodnění. Proti námluvám, které jsou energeticky a časově náročné, je vlastní kopulace energeticky a časově zanedbatelná.
V přírodě papoušci synchronizují svou rozmnožovací úspěšnost a zdatnost v závislosti na zdrojích potravy. Například andulky, kakariki, neofémy obvykle načasují hnízdění do semenění travin, a pokud v důsledku klimatických poruch nevyraší všechny druhy travin vůbec nebo jen málo, ptáci zahnízdí jen ojediněle.
Čas toku je obdobím pohlavní aktivity předcházející či provázející ptačí páření, které je vyvoláno zvýšenou hormonální činností, přicházející periodicky v určitém časovém úseku roku. Tok je doprovázen druhově specifickými zvukovými a pohybovými projevy papouška, které jindy u něj nepozorujeme. V toku se zvyšuje nervozita páru, sameček může chovatele napadat, neboť ptáci se stávají ostražitými, mění své chování i návyky stravování. Potrava by měla být bohatší na obsah bílkovin a vápníku.
Mnohem obtížněji prožívá tok jedináček v domácí péči fixovaný na svého člověka, kterého považuje za sexuálního partnera. Papoušek, který se dosud choval klidně, začne být nesnášenlivý k ostatním v „domácím hejnu“ a vysoká hladina pohlavních hormonů (zejména testosteronu) v krvi zvyšuje jeho agresivitu, která se vyskytuje u obou pohlaví. Britská chovatelka a publicistka R. Low uvádí čtyři případy sexuálního chování klecových ptáků: Samička amazoňana žlutohlavého si začala protřepávat křídla, roztahovala ocas, přitom vydávala slabé křikavé zvuky. Samička pyrury si třela vyměšovací otvor o bidlo a u korely (pohlaví neurčeno) byl pozorován postoj se skloněnou hlavou a vyhrbenými zády s vydáváním tichých hvízdavých zvuků. Papoušek žako (pohlaví neurčeno) se snažil vyvrhováním potravy krmit chovatele. Můj sameček kakariki žlutočelý mě „krmil“ vyvrhováním potravy na konečky prstů a třel se mi bříškem o zápěstí, dokud nedosáhl ejakulace.
Jedináčkovi v období touhy zahnízdit by podle mé zkušenosti pomohl, aby tolik netrpěl nenaplněním této apetence, co nejdelší volný pohyb mimo klec a fyzický kontakt s „jeho člověčím partnerem“. K problému fixace ptačího jedince na člověka etolog Konrad Lorenc napsal (Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami, Granit, 2002): „Z mnoha dobrých důvodů předpokládáme, že u člověka a u velké většiny savců se objekt pohlavní lásky pozná podle neklamných zděděných znaků. Ale u ptáků je tomu jinak! Jsou-li vychováváni sami a nikdy nespatřili jedince stejné, jako jsou oni, ve většině případů vůbec ‘nevědí’, k jakému druhu patří, to znamená, že se jejich pud pospolitosti a jejich pohlavní láska orientuje na ty živé tvory, s nimiž bydlí v určitých, formujících fázích svého vývoje v mládí pohromadě; ve většině případů tedy na člověka. Pro tento pozoruhodný proces fixace pudového života na určitý objekt je typické, že jej už nikdy nelze zvrátit. Když moje kavka vyrostla, zamilovala se do naší pomocnice v domácnosti, která se přestěhovala do sousední vsi vzdálené 3 kilometry. Po několika dnech ji Čok vypátrala a usídlila se v jejím bytě. Pouze na noc se vracela na své obvyklé místo na půdě našeho domu.“