S evropským šampionem Jiřím Sčebelem o chovu našich voláčů
Jaké byly tvé první krůčky s holuby?
Holubařit jsem začal ve 14 letech. Mým prvním plemenem se stali pávíci, což byl tehdy holub, který se doporučoval každému začátečníkovi. Krátce po pávících přišli čeští staváci, naši nejrozšířenější holubi. S českými voláči sivými jsem se setkal až v době učení. Byl jsem členem v organizaci Českého svazu chovatelů v Hradci Králové–Plačicích, kde byli členy Jirka Ehl a Jirka Cik, renomovaní chovatelé sivých voláčů, a také posuzovatel Jarda Šindelář, jenž později emigroval do Kanady, v holubářství je dodnes mimořádně aktivní a ve světě známý. Přátelství s těmito chovateli mne nasměrovalo k českému voláči sivému, jehož chov jsem rozjel pořádně po ukončení základní vojenské služby. Nejdříve jsem měl české voláče sivé v rázu pruhovém, pak přišli kapratí a teď dělám převážně bělohroté.
Jak dlouho jsi členem speciálního klubu sivých voláčů?
K založení klubu došlo 21. května 1978 v Praze a jsem pyšný na skutečnost, že jsem byl jedním z jeho zakládajících členů. Vznik klubu přinesl tolik očekávanou systematickou práci ve šlechtění tohoto voláče a došlo i k rozšíření a prošlechtění jeho barevných rázů. V klubu jsem zastával různé role, od řadového člena až po předsedu, nyní působím jako jednatel. Předsedou klubu je Petr Čech. Angažování Petra Čecha bylo pro klub zlomové, neboť vydával klubový zpravodaj, tzv. ročenku, jež přinášela na mnoha stranách a v kvalitní vazbě informace z našich chovů a výstav. Nejen dle mého názoru byl tento zpravodaj svojí kvalitou nesrovnatelný s jinými zpravodaji českých klubů. Dnes je Petr Čech vydavatelem a redaktorem holubářského časopisu Svět holubů, na vydávání ročenky již tolik času nemá, ale stále velmi příkladně působí na členskou základnu, již v současnosti tvoří 32 chovatelů. Těšíme se, že v příštím roce důstojně oslavíme klubové čtyřicátiny. Mívali jsme dlouhá léta i klubový stánek na celostátních výstavách a pro propagaci sivých voláčů jsme toho udělali, alespoň z mého hlediska, maximum. Na můj popud jsme založili internetové stránky www.sivaci.cz, které získaly velmi dobrou navštěvovanost. Dlouho jsem byl jejich správcem, až nedávno je převzal do péče můj kamarád.
Můžeš nám přiblížit klubové výstavy?
První speciálky se konaly v lednu v populární chovatelské hale v Hradci Králové–Plačicích. U příležitosti velkých lednových plačických výstav probíhala schůze i oblíbená burza holubů, kde byly výborné podmínky k prodeji, výměně nebo koupi. Pak jsme udělali výstavu v Třebechovicích pod Orebem, následovaly čtyři speciálky v Holicích a v posledních letech se pravidelně potkáváme v lednu na výstavišti v Lysé nad Labem v rámci rozšířené krajské výstavy Náš chovatel. S výjimkou ročníků, kde otevření speciálních výstav zabránila tzv. vyšší moc, jsme naše výstavy dělali pokaždé a uskutečnilo se jich již 38. Nejsme a nikdy jsme nebyli nějakým velkým chovatelským klubem a rekord v počtu vystavených holubů je 211. V klubu děláme řadu motivačních soutěží a hlavní z nich je klání o Mistra klubu. Jedná se o komplexní zhodnocení úspěšnosti chovatele, kde se započítává nejen hlavní lednová speciálka, ale také výsledky z výstavy mladých holubů, pořádané každoročně v první listopadovou sobotu. Velkou tradici měly výstavy výletků v Libčicích nad Vltavou, ale nyní jsme se přidružili k okresní výstavě v Kolíně.
Odkud pochází český voláč sivý a čím právě tebe zaujal?
Je to holub, který historicky vychází z nevolatých holubů v sivém zbarvení. Sivá barva je rozšířená ve světovém holubářství poměrně vzácně, byť díky plemeni damascén patří k nejstarším popsaným modifikacím původního zbarvení holuba domácího. Vyskytuje se, a to opravdu velmi sporadicky, u některých plemen holubů barevných, rejdičů, racků či lalůčkovitých. Český voláč sivý pochází z Hradecka, Třebechovicka a Rychnovska, první návrh jeho standardu podal Alois Strnad z Rychnova nad Kněžnou v roce 1924 a v roce následujícím byl vzorník zanesen do Knihy standardů holubích plemen. Byli to holubi u nás chovaní pod lidovým názvem slezinka, sasík či saks, původně nevolatí, kteří polařili, což znamená, že zdroj své obživy nacházeli na polích v blízkém i vzdálenějším okolí holubníku sběrem semen či drobných živočichů. Holubi se museli uživit sami a na přilepšenou se mohli spoléhat převážně jen v zimě, kdy pole pokrýval sníh. Že se z tohoto holuba postupně stal voláč, bylo dáno přirozeným výběrem u hospodáře, chovatele. V oblasti původního rozšíření českých voláčů sivých byli velmi populární čeští staváci a volatost u holubů byla atraktivním znakem, který nijak nenarušoval původní vlastnosti těchto holubů ani příkladnou péči o mladé. S historickým vývojem úzce souvisí znaky temperamentu, které si český voláč sivý udržel dodnes. Jsou to holubi mimořádně ostražití, vhodní k volně vedenému chovu, kteří mají velmi dobře zachovaný orientační smysl a ze vzdálenosti pěti kilometrů se vždy vrátí domů. Při pohybu na střeše holubníku či po dvoře jsou velmi nebojácní, shánčliví a temperamentní, chovateli kolikrát přijdou až k ruce, přitom si ale zachovávají dobré prostorové vidění a okamžitě reagují na výskyt pernatých dravců nebo jiné rušivé prvky. Když přijdeš do holubníku, a přestože tě velmi dobře znají, nepřestávají být ostražití. Říkám o nich, že mají „divoké“ oči. Vyzkoušel jsem k nim dát jiná plemena, aby potlačila jejich vrozenou plachost, ale žádný z mých pokusů nevyšel. A to přitom mám velké štěstí, že můj chov pernatí dravci nikdy nijak významně nenapadali. Přímo nad holubníkem je koridor dravců mezi dvěma lesy, létají tam krahujci a káňata, ale za čtyřicet let, co toto plemeno chovám, jsem zaznamenal jen jeden útok krahulice, jež mi vlétla i do holubníku. Možná mám klid i díky tomu, že v okolí hnízdily poštolky, o kterých je známo, že si dovedou pohlídat rajon a nepustí do něho jiné dravce. Samotná poštolka přitom holuby nenapadá, proto je jako „biologická ochrana“ pro volně držené chovy nenahraditelná. Na doporučení kamaráda myslivce jsme spolu se sousedem z obce Jardou Volencem (také chovatelem českých voláčů sivých) umístili v okolí domu několik budek pro poštolky, ve kterých zpravidla hnízdí dva nebo tři páry a tuto formu biologické ochrany holubů jsme dále doporučili i ostatním členům našeho klubu, neboť funguje perfektně. I díky tomu jsou chovy českých voláčů sivých drženy s možností volného proletu holubů, jen tři z našich chovů jsou voliérované a jediný je voliérovaný celoročně.
Můžeš nám popsat zbarvení tohoto voláče a úskalí s ním spojená?
Efekt sivého faktoru spočívá ve specifickém probělujícím účinku. Zatímco jiné faktory zesvětlují nebo vybělují barvu a světlejší bývají také vzorky, u sivého faktoru dochází k efektu, který zesvětluje vrchní část opeření a ztmavuje jeho spodní část. Tato tmavší spodní část u voláčů velmi často prosvítá při nafouknutém voleti, a proto je snahou vychovávat co nejlépe utažené jedince ve struktuře peří. U plavých rázů, na jakékoliv barvě a jakémkoliv vzorku, přináší zinkově šedé vybarvení při zachované kvalitě barvy vzorku a letek v křídelních štítech a ocasního pruhu. Vzniká tak kontrast, který je mi velmi blízký a jenž mne provází celým životem. Když jsem si vybíral plemeno králíků, zvolil jsem si českého strakáče, nějakou dobu chovám brněnské voláče tygry, čapíky a černé bělopruhé. Nemám rád jednoduché věci, baví a motivuje mne spíše něco složitějšího. I český voláč sivý je holub kontrastu. Nemůžeš na něm hledat lesky a svit jako třeba u staváků, ale kontrastní je barva, kresba, hlava s červenýma očima a tmavými obočnicemi. Základní barevný ráz je pruhový, který je nejvíce rozšířený. Do popředí se v poslední době dostali kapratí, u nichž se podařilo zapracovat na kvalitě barvy i typu. Bělohroté rázy bývaly popelkou, kterou drželi dva až tři chovatelé. I dnes je bělohrotých holubů jako šafránu, ale kvalitou dostihli ostatní rázy. Jejich chov je mnohem obtížnější než u holubů s tmavými letkami. Nelehké je dosažení dobrého zbarvení při žádoucím počtu šesti koncových bílých letek. Tolerujeme rozdíl jedné letky, od dvou letek trestáme doporučením. Bělohrotí holubi trpí na světlejší oči, ale jejich barva vzorků nenese stopy rzi, takže je lze použít na zlepšení barvy rozšířenějších rázů. U pruhových holubů žádáme pravidelné pruhy, u kapratých zase kaprování, někdy se u nich vyskytuje náznak rzi na voleti, který je u pruhových vadou, zatímco u kapratých lze tuto vadu trestat v rámci doporučení. Nežádoucí jsou zahnědlé letky, na které trpí pruhoví holubi, zatímco u kapratých k vidění nejsou. Ocasní pruh je také tmavý. Důležité je, aby se postupně odstranila dlouhá zadní partie, která se nachází také u linií, jež mají vynikající volatost.
Vím, že tě baví i šlechtění zcela nových rázů českého voláče sivého…
Sivá se zpravidla uplatňuje na modré barvě, ale obdobný projev sivého efektu je běžný na hnědé a popelavě červené barvě. Kombinace hnědé nebo cihlové barvy vzorků křídel se zinkovou šedí je obdobně lákavá jako tradiční kombinace se vzorky tmavými (černými). Do České republiky se dostali hnědopruzí „siváci“ v roce 1998, kdy je na evropskou výstavu do Brna přivezl Jaroslav Šindelář z Kanady. Hnědopruhým jsem se krátce věnoval. Poslední zbytky jsou v chovu Jirky Cika, který je ale nijak nerozšířil a dnes u něho létá jen několik jedinců. Asi před deseti lety mne napadlo udělat siváky červené pruhové a červené kapraté. Můj záměr se mi podařilo zrealizovat, ale během evropské výstavy ve Francii v roce 2015 mě kuna připravila o čtyřicet holubů a rázem jsem přišel o desetileté úsilí. S přenosem červené barvy jsem už opětovně nezačal, ale na zbytcích několika kříženců jsem si vyzkoušel faktor dominantní opál. Vznikli tak čeští voláči siví bělopruzí, když jsem přenesl modifikátor dominantní opál ze slezského voláče modrého bělopruhého, na kterého jsem dal holubici sivou. Dle mého názoru vypadají bělopruzí siváci zajímavě, jsou dobří v typu a věřím, že osloví i jiné chovatele. Všechny moje pokusy byly jen o poznání, jak to funguje v praxi.
Jakým vývojem prošlo šlechtění typu?
Původně se na exteriérové znaky figury a volatosti tolik nehledělo, ale během dlouhého, postupného vývoje se u tohoto plemene posouvaly chovatelské znaky k současnému stále lepšímu a atraktivnějšímu stavu. Nikdy ale nedošlo k nějaké náhlé změně typologie a už vůbec nemáme snahu udělat z tohoto holuba tzv. eurovoláče, kdy dnešním trendem jsou voláči vysocí, na dlouhých nohách, s jemnějšími hlavami a vhodní převážně na výstavy, zatímco na jejich původní letové a jiné projevy se již tolik nehledí. Oproti minulosti se zvýšily nohy, zlepšila se volatost a její tvar, zejména u holubic. Hlava by měla být širší, s dostatečně klenutým čelem a znatelným záhlavím. Zobák by měl být co nejtmavší, šíře nasazený, středně dlouhý a ve tvaru klínu. Držení těla je žádoucí ve sklonu kolem 45 stupňů. S kolegou z klubu Josefem Fabiánem, úspěšným chovatelem kapratých, jsme názoru, že máme raději do chovu holubice silné v těle a nemusí být příliš volaté, které dáváme do páru s perfektně volatými samci. Z nich pak máme silné a dobře volaté odchovy. Důležité je zachovat u nich přirozenou reprodukci. Hodně volatá holubice je někdy v chovu těžko využitelná z důvodu špatného sezení a krmení holoubat. Pokusy o modernizaci českých voláčů sivých v minulosti probíhaly vícekrát. Někteří chovatelé zkoušeli vylepšit volatost, typ, ale i sílu těla. Vedle českých staváků, zejména těch bělohrotých, kteří jsou historicky příbuzným plemenem, došlo k nakřížení moravských moráků a slezských voláčů, v jednom chovu i poštovního holuba a v jiném chovu se vyzkoušel gigant. Byly s tím „skokové“ úspěchy. Zlepšila se síla zobáků a volatost, ale pak se kvalita zase rychle zhoršovala. Po většině křížení se nedařilo ustálit typickou barvu, kříženci měli zbarvení obvykle hodně zamodralé a „vločkovaté“ a ani v dalších generacích se to nedařilo vyčistit. Asi nejlepších úspěchů docílil J. Cik u bělohrotých, kde používal sedlaté modré staváky. Již během tří generací docílil výborně volatých odchovů, které byly snad jen nepatrně užších těl, ale měly již dobrou barvu. Diskutována bývá i samotná intenzita „sivé“ barvy. V poslední době mi připadá, že už je hodně světlá, a je to vidět už i na holoubatech a jejich vývoji vybarvování kůže, očí i opeření.
Velkým překvapením pro mne je tvůj chov brněnských voláčů…
Když jsem uvažoval o tom, že budu posuzovatelem, přibíral jsem k chovu vždy dva tři páry jiného plemene, na kterém jsem se učil. Měl jsem tu nějakou dobu parukáře, bagdety, hýly a také brněnské voláče, kteří si mě získali svojí krotkostí. Je to přilnavé plemeno, jak říkám, pro důchodce, které dovede chovateli veškerou péči náležitě oplácet. A když mi v roce 2015 kuna „pročistila“ chov, najednou se dostali brněnští voláči dokonce do popředí. Alespoň v počtu chovných párů, kterých držím u brněnských voláčů 20, zatímco u sivých voláčů jen 12. Rozhodl jsem se pro chov čapíků, což je nejsvětlejší forma tygrů, která má vybělenou většinu opeření, jen krajní letky, ocas, tabulka na hrudi a nějaké peří na hlavě bývá zbarvené. Někteří čapíci se ve správné kresbě rodí, u některých ale trvá i tři roky, než postupně vybělí. Obvykle pářím čapíka s partnerem v kresbě typického tygra. Snažím se, aby samec byl výborného typu, měl dobré křížení křídel, správný tvar a velikost volete a jemnou postavu. U holubic dbám na výborný postoj a výšku nohou, slevím na vodorovnějším držení těla a trochu i na objemu volatosti. Mám černou, šedohnědou a žlutou barvu a sehnal jsem i plnobarevné modré tmavé výborného typu. Mým cílem je udělat modrého čapíka. Věnuji se omezeně i černým bělopruhým brněnským voláčům, kteří jsou těžkou výzvou, neboť je jich hodně málo a jejich kvalita není nejlepší. I v současné době mám na vyzkoušení jiné plemeno holubů a jsou jím modré kapraté slezské straky. Mezi posuzovateli holubů mám řadu kamarádů, ale nejbližším kamarádem je mi Josef Brandejs, který bydlí nedaleko, a s ním též působím na řadě výstav. Zatímco brněnský voláč se prezentuje na výstavách velmi ochotně a patří k nejlépe se předvádějícím plemenům, český voláč sivý zůstává poměrně plachým holubem. Aby se co nejlépe prezentoval, měl by vždy před výstavou projít klecovou drezurou. Proto i já mám vedle holubníku místnost, kde jsou umístěny výstavní klece a kam vybrané výstavní holuby umísťuji v předvýstavním období. Na výsledcích výstav je pak tato práce nepochybně znát. U holubů pracuji rád s dobrým genofondem a pak se nebojím jim dopřát to nejlepší ke krmení. Předkládám jim směsi od firmy Versele Laga, k nimž přidávám do samostatných krmítek pšenici a ječmen. Jako jednatel klubu českého voláče sivého se snažím o maximální propagaci tohoto plemene a k tomu slouží i chovatelská setkání, jež jsme nedávno rozšířili o setkání milovníků a přátel tohoto plemene, které nese název Den českého voláče sivého.
