Je to jen přátelské pouto, či změna sexuální orientace?
Odhaduje se, že z více než devíti tisíc ptačích druhů ze všech kontinentů nemá rozlišovací znaky 20 až 30 % dospělých jedinců a u mláďat to může být až 50 %, což je označováno jako monomorfismus. Také u recesivních mutací mohou zaniknout znaky pohlavní dojtvárnosti. Například u samečka Alexandra malého mizí vlivem mutace růžový pásek v týle, který mají samečkové (přírodní samičky nemají černý lícní pruh ani růžový pásek v týle).
U dvou jedinců nerozlišeného pohlaví, snažících se kopulovat, nemusí jít hned o homosexuální orientaci. „Ne každé homosexuální chování je totiž motivováno odlišnou sexuální orientací. Platí to například o náhradních homosexuálních stycích vězňů.“ (J. Raboch, P. Zvolský et al., Psychiatrie, Galen, 2001). Etolog K. Lorenz (Takzvané zlo, Academia, 2003) k problému říká: „Pojem, který se obvykle spojuje se slovem homosexualita, je velice široký a velmi špatně definován.“ A uvádí svou zkušenost s housery, kteří se stali nerozlučnými partnery (na rybníku Ústavu Maxe Plancka v Buldernu ve Vestfálsku): „Když mladý houser přednese jinému samci svůj triumfální pokřik a ten ho akceptuje, najde každý z nich v druhém daleko lepšího partnera a kumpána, než by našel v samičce.“ A pokračuje: „Na jaře se více slaví ceremoniál úvodu k páření – krásné graciézní ponořování krku. Když chtějí samci po tomto rituálu přejít k vlastnímu páření, pokouší se přirozeně každý z nich skočit na záda toho druhého a žádný nemyslí na to, aby se po samičím způsobu položil ploše na vodu. Když průběh událostí tímto způsobem uvázne, samci se sice na sebe vzájemně trochu rozzlobí, ale pak jednoduše nechají pokus pokusem, a to bez nějakého zvláštního rozčílení nebo zklamání. Každý z nich jaksi pokládá toho druhého za poněkud frigidní samici, která naschvál nechce být ošlapána, což však jejich převeliké lásce nepůsobí nějakou viditelnou škodu. S postupem jara se houseři poznenáhlu naučí, že spolu nemohou kopulovat, a už se nepokoušejí na sebe skákat. Je však zajímavé, že na to během zimy zapomenou a příští jaro se opět s novou nadějí pokoušejí vzájemně se pářit.“
Je znám i případ, kdy dva samci plameňáků z rezervace Wildflov & Wetlands Trust na předměstí Londýna spolu žijí už šest let, a protože spolu nemohou vyvést mláďata, jejich zoufalství pravidelně v době páření vyvrcholilo krádežemi vajec z cizích hnízd. Strážcům rezervace se ptáků toužících po rodině zželelo, a tak když jiný pár plameňáků opustil hnízdo, v němž se vyklubalo mládě, zařadili oba samce na první místo potenciálních adoptivních rodičů. Nadšení plameňáci – gayové – je přijali za své. Také v jeruzalémské zoo si rozuměli houseři Nehuda a Dašík, kopulovali spolu, a dokonce si postavili hnízdo, v němž vyseděli vejce, kte ré jim darovali ošetřovatelé.
Etolog Z. Veselovský k takové problematice napsal (Etologie, Academia, 2005): „V určité senzitivní fázi nervového systému, záhy po vylíhnutí či porodu, nastává u mláďat proces rychlého učení – vtištění. Stačí několik minut, aby si mládě trvale vtisklo obraz svého rodiče, kterého poslušně sleduje jako svou matku. Později si vtisknou malí samci matku jako obraz své budoucí sexuální partnerky. Když malým samečkům uměle zaměníte matku za samce, stanou se z nich po dospění homosexuálové.“ Nemusí tedy někdy jít o vrozenou poruchu sexuální orientace, ale také v období procesu vtištění o poruchu získanou neuváženou socializací, nejčastěji po umělém vylíhnutí bez dalšího styku mláděte, třeba jen vizuálního, s rodiči. „Proto je o mnoho lepší nezkušené samici po vylíhnutí pomáhat mládě uměle krmit, ale zachovat mláděti denní kontakt s jeho skutečnou matkou,“ říká Z. Veselovský.
Protože přesně nikdy nevíme, jaký předchozí vývoj asi prodělali dva jedinci, kteří v sobě našli zalíbení potom, co si byli chovatelem přisouzeni s předpokladem, že jde o chovný pár, není od věci podívat se na celý úkaz očima zkušené chovatelky a publicistky Rosemary Low (Proč můj papoušek…?, DONA, 2002): „Ptačí vztah může být, stejně jako u člověka, celým komplexem vztahů. Občas i dva papoušci stejného pohlaví vytvoří silné pouto, a to i přes přítomnost ptáků opačného pohlaví. To se často stává u mladých ptáků, dříve než jsou sexuálně zralí, ale může se to stát i u dospělých ptáků. V žádném případě by však pták opačného pohlaví neměl být dáván do stejné voliéry jako ti další dva. Je totiž pravděpodobné, že by byl napaden jako vetřelec, stejně tak, jako by se to stalo v případě, že by ve voliéře byl pár samečka a samičky. Pouto mezi dvěma ptáky stejného pohlaví může být tak silné jako pouto mezi dvěma ptáky různého pohlaví a rozdělení takového vztahu by pro ně bylo stejně stresující jako rozdělení samečka a samičky.“
Protože ve skutečnosti není zcela jasné, co harmonický vztah dvou jedinců jako partnerů stejného pohlaví představuje, a zda vůbec lze mluvit o „homosexuální orientaci“ (jak ji chápeme u lidí) v soužití dvou ptáků téhož i různého druhu, je zde možné uvažovat spíše o „účelovém partnerství“ z nedostatku jiné vhodné příležitosti. A to neznamená, že by takoví „kamarádi“ nemohli mít následně sexuální styk s pohlavím opačným. K. Lorenz to dokládá opět na chování již zmíněných houserů: „V každém případě se dříve nebo později najde husa, která dva takové hrdiny sleduje ve skromné vzdálenosti a která – jak ukázalo přesné pozorování stejně jako konečný výsledek tohoto případu – je zamilována do jednoho z nich. Taková samička chodí, eventuálně plave nejprve stranou jako ubohá čekanka, když se oba houseři bezvýsledně páří. Avšak dříve nebo později učiní chytrý objev: vsune se mezi oba samce v okamžiku, kdy se její vyvolený pokouší pářit svého partnera. Nabízí se vždy jen témuž houserovi! Ten ji pak pravidelně odpáří, obrací se však bezprostředně nato ke svému příteli a provádí proti němu závěrečný ceremoniál páření: Myslel jsem přitom vlastně na tebe! Druhý houser se pravidelně této dohry účastní. V jednom zaprotokolovaném případě se husa nesnažila housery všude následovat; k polednímu, kdy houseři nejraději kopulují, čekala v rohu rybníka na svého milého. Houser rychle připlaval, odpářil ji, okamžitě vzlétl a přeletěl rybník zpět ke svému příteli. Aby s ním provedl dohru páření, což bylo vůči dámě obzvlášť nepřívětivé. Ta se tím však nezdála být nějak zvlášť uražená.“
Možnost, že zvířata jsou jenom heterosexuální a sex užívají výhradně k rozmnožování, není pravdivá. Že tomu tak není, bylo zjištěno u asi 450 druhů zvířat, z toho u 130 druhů ptáků včetně papoušků.
