Saintgermainský krátkosrstý ohař
Vznik saintgermainského krátkosrstého ohaře se datuje na začátek 19. století. Malíři Desportes a Oedry zachytili na svých plátnech, která jsou k vidění zejména v Louvru, hned několik bílo–oranžových ohařů. Nelze sice s jistotou říci, že se jedná o saintgermainské ohaře (čte se „senžermenský ohař“ nebo u označení braque saint–germain „brak senžermen“), ale s ohledem na dobu, místo i jejich dřívější oblíbenost je to opravdu možné. Takto zbarvení lovečtí psi však byli tehdy velmi oblíbeni a mnoho francouzských ohařů (plemen a typů) se vyskytovalo v podobném zbarvení.
Královský pes
I když se o tomto plemeni říká, že má jasnou a přesně sledovanou historii, není to až tak pravda. Existují totiž dvě verze, kdy přesně se objevila pramáti tohoto plemene ve Francii. Základem pro chov se prokazatelně stala fena pointra jménem Miss, o které dnes víme, že měla tmavý pigment a všechny rysy elegánů pointrů. Tu, společně s fenou jménem Stop, dovezl v roce 1821 do Francie za vlády Ludvíka XVIII (1755–1824), lovecký mistr, generál Girardin. Obě feny byly po celý svůj život lovecky využívané. V roce 1824, po smrti Ludvíka XVII., přešly do majetku správce lesů v Compiegne, baronovi z Larminat. Bohužel krátce nato fena Stop zahynula.
Pan de la Rue, který měl být svědkem počátků chovu tohoto plemene, uvedl, že na počátku vzniku saintgermainského ohaře se podílela bílo–oranžová pointerka Miss, která byla dovezena do Francie za vlády Karla X. Proto některé dnešní zdroje uvádí, že šlo o Karla X., který dostal darem od hraběte (nikoli generála) Girardina tyto dvě feny, při nástupu na trůn v roce 1824, po Ludvíkovi XVIII. Král Karel X. však byl v roce 1830 svržen a feny tak skončily u barona Larminanta. Poprvé údajně byla Miss nakryta hnědým německým dlouhosrstým ohařem, ale odchov barona příliš nenadchl. Proto všechny potomky rozdal. K druhému krytí pravděpodobně došlo u hraběte l´Agle, který zároveň vlastnil bílo–hnědého starofrancouzského krátkosrstého ohaře Zamora. Jak se po narození štěňat ukázalo, Zamor nebyl opravdovým čistokrevným starofrancouzským ohařem, protože čtyři štěňata ze sedmi měla polodlouhou srst a tři štěňata byla bílo–oranžová s masově zbarveným pigmentem. Tento poměrně barevný vrh se však stal genetickým základem všech dalších saintgermainských ohařů.
Prvotním označením nově vznikajícího plemene bylo Braque de Compiegne, podle místa jeho vzniku. Avšak v roce 1830 byla správa lesů, a tím i „chovatelská stanice“, přeložena z Compiegne do Saint–Germain en Laye u Paříže – tak došlo i ke změně názvu tohoto plemene.
Počátky chovu s jasným cílem
Když byli v roce 1863 vystavováni na výstavě v Paříži, byli zařazeni do skupiny „anglických ohařů“. Vrhy nebyly příliš typově vyrovnané a velmi často se hodně podobaly pointrům. Není divu, vždyť byl následně ještě nejednou Pointr přikřížen. To také vedlo k tomu, že ještě velmi dlouho poté se občas objevoval, nebo dodnes i dokonce objevuje pod označením saintgermainský pointr.
Většina lovců v okolí Paříže si tohoto psa oblíbila, ale našli se i tací, kteří tvrdili, že není vhodný do členitých terénů, a tak upřednostňovali jiné typy ohařů. Mohlo to být však dáno tím, že přílišná „angličnost“ některým vadila. A proto se francouzští chovatelé následně snažili odstranit „zahraniční nádech“ a chtěli z tohoto ohaře udělat psa více „francouzského“.
Zpočátku byli tito psi poměrně těžkopádného typu s poměrně velkou kohoutkovou výškou běžně dosahující až 72 cm, jak uvádí Feuillot v časopise Aclimatation z roku 1878. Avšak brzy se situace změnila a byli upřednostňováni jedinci výrazně menší: 55–60 cm pro feny a okolo 60 cm pro psy, což dokazují popisy z výstav roku 1885.
První jedinci saintgermainského krátkosrstého ohaře byli zapisováni do francouzské plemenné knihy v letech 1880–1885. Na konci 19. století se tito psi objevovali na výstavách i mimo Francii. Např. v Belgii či Nizozemsku. Až do začátku 20. století byl jedním z nejpočetněji zastoupených ohařů na francouzských výstavách. Protože však byl v názvosloví tohoto plemene drobný zmatek, v roce 1909 bylo oficiálně rozhodnuto používat jediný název, a to Braque Saint–Germain.
Chovatelský klub pro chovatele a příznivce saintgermainského krátkosrstého ohaře byl založen v roce 1913. Prvním předsedou se stal chovatel Delagrange vlastnící chovatelskou stanici d'Auxerre. Bohužel 1. světová válka zdecimovala chov těchto úžasných loveckých psů v rozkvětu. Bohužel se už nikdy poté Saintgermainský ohař nedostal k počtu jedinců, jaký byl na přelomu 19. a 20. století.
Klub dobře fungoval až do roku 1966. Poté byl zvolen nový předseda, pan Laporte. Přestože se jednalo o dobrého chovatele, který kladl důraz na práci tohoto plemene, zřejmě nedokázal stmelovat kolektiv a vést lidi k vzájemné spolupráci. A tak se stalo, že francouzští chovatelé saintgermainského ohaře se rozdělili na dva tábory. Chovatele a majitele saintgermainského ohaře na sever a na jih od Loiry. V roce 1981 se začalo jednat o změně předsedy a schylovalo se k velkým rozepřím. Než se však tak stalo, předsedající Laporte zemřel. Následovalo zvolení nového předsedy a postupné usmíření. Chov se následně ubíral více všestranně a bylo hleděno jak na výkonnost, tak na exteriér.
Pracovat s lovcem je pro něj radost
I přes jeho milou povahu je třeba si uvědomit, že se jedná především o lovecké plemeno, s výbornými loveckými instinkty a touhou pomáhat lovci při lovu. Je velmi vhodný pro polní práce a i díky své ovladatelnosti a eleganci vhodný také pro soutěže (Field Trial). Příkladem je fena Duchesse du Clos de la Mérouée, která získala titul šampionky práce a byla považována za ideálního pracovního psa, s vynikajícími výsledky v soutěžích Field Trials.
Saintgermainský ohař při práci dobře zabírá terén, kterému přizpůsobuje svůj pohyb. Výborně „vystavuje“ a ochotně přináší zvěř. Vystavuje vestoje a je přitom zpravidla velmi napjatý, pevný a zcela nehybný. Zvěř přináší spolehlivě, s jemným stiskem, a tato vlastnost je často vrozená.
Příliš se nevzdaluje od lovce, pracuje tzv. pod puškou. Výborně se hodí pro otevřené terény, kde je jeho práce jedním slovem vynikající. Má velmi jemný nos a je „stylový“. Jeho hledání zvěře je dostatečně rychlé a prostorné. Pohybuje se pružným cvalem, jen občas s klusovými pasážemi. Pracuje s vysokým nosem a zdviženým ocasem. Občas si krátce ověřuje pach při zemi. To však nebývá považováno za chybu.
Při lovu nebývá zbrklý, přesto je rychlý, pracovitý a poctivý pomocník. Někteří lovci jej však popisují jako méně vytrvalého a energického, než by se čekalo. Tak jako se o pointrovi říká, že je plnokrevník mezi ohaři, o saintgermainském ohaři se říká, že je to polokrevník mezi ohaři, neboť je méně energický, výbušný a bohémský než jeho bratranec pointr.
Má mnoho vrozených schopností, které využívá bez předchozího výcviku a rozvíjejí se během samotného lovu. Je specialistou na pernatou zvěř. Především je vhodný k lovu bažantů, koroptví a sluk, ale je schopen lovit i další zvěř včetně srstnaté. Přestože jeho doménou je pole, je schopen a ochoten lovit ve všech terénech. Jen se příliš nehodí k vodní práci. Není totiž moc otužilý.
Jak zachovat jeho vyrovnanou povahu
Je to velmi učenlivý pes, který je ochotný spolupracovat téměř na čemkoli. Je výrazně závislý na svém člověku. Je snadno cvičitelný, ale potřebuje při výchově a výcviku pozitivní motivování, klidný přístup a důvěru. Při výchově a výcviku je zapotřebí používat velké množství empatie. Zároveň potřebuje pevný, ale i laskavý přístup. Nepatří do rukou příliš autoritativního člověka.
Ve své podstatě přichází na svět jako vyrovnaný pes, který se těší na pracovní povinnosti. Je milý a přítulný, ohleduplný a laskavý. Je i příjemným psem do společnosti. Pro svůj zdárný rozvoj a vyrovnanou povahu potřebuje častý kontakt s lidmi. Protože je velmi dobře socializovatelný, je jeho výchova snadná. Jen se na něj nesmí příliš chvátat. Je výborným kamarádem a společníkem, ale je nutné si uvědomit, že je to lovecké plemeno s potřebou nějaké zábavy a zaměstnání. Je také důležité si přiznat, že výchova loveckého plemene má určitá specifika, pro některé začínající kynology by se dalo říci: úskalí.
Dětem je dobrým kamarádem, samozřejmě za předpokladu, že na jejich hry a partnerství dohlíží dospělá osoba, která si uvědomuje velikost psa i to, že i tento pes má své potřeby a svou hrdost.
Pohyb je jeho život
Saintgermainský krátkosrstý ohař je výborným společníkem pro aktivní lidi. Je rád, když může něco tvořit a spolupracovat. Když může běhat, skákat, něco nosit, hrát si. Potřebuje pohyb, ale i volný pohyb bez vodítka. Protože je dobře ovladatelný, neměl by to být problém. Je vhodný pro agility či obedienci (poslušnost). Protože rád aportuje a umí být mrštný, může být i skvělým partnerem pro dogfrisbee. Doporučit ho lze i pro turistiku či jako parťáka pro běh. Tento ohař opravdu velmi rád běhá. Nestačí mu jen procházky kolem domu. Nestačí mu ani dlouhé procházky. Nudil by se a začal vymýšlet, jak si život obveselit. Jeho zaměstnání hrou či prací je tak nevyhnutelné. Každopádně, ať se budete věnovat s tímto psem jakékoli zábavě či sportu, je důležité mít stále na paměti, že nikdy pro něj nepřestane být extra lákavé rozběhnout se za zvěří.
Kam s ním?
Jeho srst je hodně krátká, a tak se nedoporučuje jeho ubytování ve větších mrazech venku. Kdyby si mohl vybrat, chtěl by žít v domě uprostřed rodiny. I když uvítá volný pohyb na zahradě, chce být právoplatným členem domácnosti. Doma se chová klidně a tiše a je poměrně bezproblémový. Dokáže se však slušně chovat i ve městě a v bytě, tudíž s jeho ubytováním problémy nebývají. Všechna pravidla je ochotný respektovat a brzy se naučí slušnému chování v domě. Problém může být s okusováním vybavení, neboť se tento pes jen velmi nerad nudí. V jeho dospělosti jsou však tyto nepříjemné zásahy v interiéru domu spíše ojedinělé.
Chov, zdraví a péče
Mimo Francii je chován jen zcela ojediněle. Ročně je ve Francii zapisováno kolem 50 narozených štěňat. Tím, že jinde je těchto psů jako šafránu, nebude celosvětově ani zdaleka dosahovat počtu 100 narozených štěňat ročně. To z něj dělá plemeno na hranici existence a zániku.
Protože jak bylo uvedeno, je početnost tohoto plemene malá, není příliš hleděno na testování geneticky založených nemocí. Zároveň pro malou populaci nelze objektivně posoudit, jaké zdravotní problémy se u tohoto plemene vyskytují ve větší míře. Proto tyto informace nejsou známy. Jediné, co se předpokládá, že se může vyskytovat, a někteří majitelé či chovatelé tak své psy testují, je různý stupeň postižení dysplazií kyčelních kloubů či loktů.
Péče o saintgermainského ohaře je snadná. Stačí občasné překartáčování, hlídání čistoty zvukovodů a kontrola, případné zastřižení drápů na vhodnou délku.
Jak by měl saintgermainský ohař vypadat?
Hlava v části mozkovny je mírně klenutá, v zadní části oválná, s výrazným týlním hrbolem. Nadočnicové oblouky jsou málo výrazné, stejně jako stop. Nosní hřbet je rovný nebo velmi lehce klenutý a je stejně dlouhý jako mozkovna. Nosní houba je široká a tmavě růžová. Pysky zakrývají kompletně spodní čelist. Jsou dost jemné a není na nich žádná černá skvrna, stejně tak ani na patře. Skus je nůžkový. Oči jsou dosti velké, zlatožluté, dobře umístěné v očních důlcích. Pohled je milý a přátelský. Uši jsou zavěšené, nasazené v linii očí a nejsou příliš dlouhé. Na boltci je podélný záhyb. Na koncích jsou uši zaoblené a mírně odstávají od hlavy. Krk je poměrně dlouhý a mírně klenutý. Velmi malý lalok je tolerován. Hřbet je vodorovný a záď je mírně spáditá. Hrudník je hluboký a široký. Břicho je mírně vtažené, pozvolna přechází v hrudník, není patrný žádný předěl. Ocas je v pohybu nesen horizontálně. Končetiny jsou rovné – směřují kolmo k zemi. Přítomnost paspárků je považována za chybu. Tlapky mají prsty uzavřené a velmi světle zbarvené drápy, téměř bílé. Typickým pohybem pro tohoto psa je cval. Ten musí být pružný, vyvážený a pravidelný. Při všech typech pohybu je hlava nesena mírně nad hřbetní linií, nikdy ne nízko. Kůže je spíše jemná, srst krátká, nepříliš jemná. Zbarvení je povolené pouze matně bílé s oranžovými (plavými) plotnami. Slabé „stříkání“ je tolerováno, ale je nežádoucí. Ucho je vždy v barvě – oranžové/plavé. Nepatrný náznak bílé na něm je tolerován, ale je nežádoucí.
Kohoutková výška u psů se pohybuje mezi 56–62 cm a u fen 54–59 cm. Pro zvlášť kvalitní jedince platí tolerance +2 cm.
