Touha po psu aneb náš první pes 3

„Žádný pes tu není jen tak.“ W. Bruce Cameron: Psí poslání

Pozor na „malé obry“!

U štěňat velkých plemen se často projevují pohybové problémy. Jsou způsobeny nevhodnou výživou. Štěně velkého či obřího plemene má mimořádně rychlý růst, a proto jsou jeho nároky na vhodnou a vyváženou stravu mimořádné. Pokud si majitel povšimne nekorektního postoje končetin v období intenzivního růstu, nesmí nic dát na „babské rady“ = že se to spraví samo. Malé potíže mohou v pozdějším věku vyústit ve velký zdravotní problém.

Chyby výživy zejména v období výměny mléčného chrupu se projevují nejprve „prošlapy“ a vybočenými tlapami předních nohou a postojem „X“ u pánevních končetin. Pokud se ihned nepřistoupí k nápravě, potíže se stupňují – např. při vstávání z lehu či sedu. Mladičký pes brzy nato začne kulhat. Problémy způsobuje nedostatečná pevnost kostní tkáně a špatný stav kloubních chrupavek, vazů a kloubních pouzder. Je možné tvrdit, že všechny tyto patálie jsou způsobeny nedostatkem vápníku v kostech a špatným stavem kostní tkáně. Nárůstem hmotnosti štěněte, které je nevyváženě krmeno, jsou příliš zatěžovány velké klouby, které spojují dlouhé kosti končetin. Kosti jsou nedostatečně mineralizovány, což má za následek i úbytek vody v mezibuněčné hmotě a následně i metabolické poruchy ve tkáni.

Jak zjednat nápravu?

Především dodáním vápníku a aplikací chondroprotektiv. Zároveň je nutno podávat i adekvátní množství vitaminu C (ten je nezbytný pro vlastní biosyntézu kolagenu a urychlení obnovy kolagenních fibril).

Velká a obří plemena mají přirozenou tendenci k rychlému růstu a nabývání hmotnosti. Tento fakt nesmíme podporovat nadbytkem bílkovin a vitaminů v podávané potravě. Živočišných proteinů by nabízená strava měla obsahovat maximálně 24–28 %. Vitaminů – kromě kyseliny askorbové – by mělo být v misce taktéž jen optimálně limitované množství.

Nepřetěžovat!

V období růstu štěňat velkých a obřích plemen nesmíme mladá zvířata přetěžovat. Krajně nežádoucí je především dlouhotrvající namáhavý pohyb.

A především: vyhněte se obezitě! Nevhodný nárůst hmotnosti poškozuje zdraví štěňat! V dospělosti psů se obezita vždy negativně podepíše na jejich zdravotní kondici!

Mějte na paměti!

Při výchově psů musíme mít stále na paměti fakt, který geniálně precizoval John Bradshaw ve své knize Cesta do psí mysli: „Někteří lidé jednají se svými psy, jako by byli stejně chytří jako lidé, jiní jako by to byly přihlouplé děti. Ale oni nejsou ani jedno z toho! Psi jsou tak inteligentní, jak mají být psi – což znamená, že jejich inteligence nebude stejná jako naše. Psovití se vyvíjeli v jiném prostředí než v tom, které formovalo lidskou rasu, takže by nemělo být nijak překvapivé, že nemyslí přesně stejně jako my. Jisté podobnosti však existují; například jejich asociativní učební schopnosti a emoce, které představují jejich hnací sílu, se řídí obecnou savčí strukturou, a proto jsou stejné jako naše. Psi se stejně jako my snaží vyhýbat situacím, které je v minulosti vylekaly, a opakovat zážitky, které jim byly příjemné. Jejich složitější kognitivní schopnosti ale pravděpodobně budou kvalitativně odlišné od našich, protože u nich docházelo k takové selekci, která odpovídala způsobu života psovitých. Například užitečnost vodicích psů se opírá o jejich schopnost myslet mimo škatulku a o používání psího mozku k předvídání, co se stane v proměnlivém prostředí, v němž se pohybují jejich majitelé – tato dovednost je zřejmě odvozená od schopnosti divokých psovitých šelem předvídat, kam se bude pohybovat jejich kořist.“

K úvaze Johna Bradshawa pokládám za nutné přiložit názor Alexandry Horowit­zové, který najdeme v její knize Uvnitř psa: „Studie psích poznávacích schopností vychází z komparativní psychologie, která již ze své definice srovnává zvířecí schopnosti s lidskými. Cvičení psi často řeší nepodstatné maličkosti: komunikují, učí se, napodobují a klamou – ale ne stejným způsobem jako my. Čím více se o zvířecích poznávacích schopnostech učíme, tím větší detaily musíme řešit, abychom udrželi hranici mezi lidmi a zvířaty. Ale i tak je zajímavé, že jsme zřejmě jediný živočišný druh, který tráví čas studiem jiných druhů – nebo alespoň z hlediska čtení či psaní knih. Velice zajímavé je, jak si psi vedou v úkolech posuzujících speciální schopnosti, o kterých jsme si mysleli, že jsou pouze lidské. Výsledky, ať už slouží k prokázání, do jaké míry psi jsou, nebo nejsou od nás rozdílní, jsou významné pro vztahy, jaké máme se svými psy. Zvažování, co po nich žádáme a co bychom od nich měli očekávat, chápání, jak jsou od nás odlišní, nám dobře poslouží. Snaha vědy najít rozdíly spíše demonstruje hlavní opravdový rozdíl: lidskou snahu potvrdit naši nadřazenost – učinit srovnání a soudit rozdíly. Psi, šlechetné mysli, to nedělají. Díky bohu.“

Síla rodiny

Vazby rodiny a rodičovské chování psovitých šelem jsou nesmírně silné. Bývalý dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady prof. Zdeněk Veselovský vzpomínal na událost z roku 1974: „Bylo nutné přemístit vlčici s vlčaty z výběhu, který byl zatopen vodou, do karantény na opačném konci zoologické zahrady. Vlk–otec a zbytek smečky zůstali v původním výběhu. Druhý den byl výběh prázdný. Nastal shon a hledání uprchlíků. Vlci však neutekli z prostoru zoologické zahrady, ale všichni klidně leželi v karanténě před klecí s vlčicí a mláďaty.“

Psovité šelmy jsou mimořádně starostlivými rodiči se vzájemnými silnými emocionálními pouty. Nejen matky, ale i otcové jsou nesmírně odpovědní a starostliví ke svým potomkům. To jasně dokazuje chování vlků, kojotů, šakalů, psů hyenových. „Samota“ ve slovníku mláďat neexistuje! „Vlčí mládež není nikdy bez matky či bez otce nebo jiných dospělých, se kterými si vytváří pevné svazky,“ zdůrazňuje Jeffrey Moussaieff Masson. Dokonce i samci lišek obecných (o kterých se tradičně předpokládalo, že žijí spíše samotářským životem) jsou starostliví otcové. Expert na lišky David MacDonald podrobně popsal chování lišáka, který se třásl nedočkavostí, jen aby mohl pečovat o svá mláďata. „Chodil kolem ústí nory a skučel, a když matka nereagovala, šťouchal hroudy potravy dolů do doupěte nosem jako biliárovým tágem. Nejraději ze všeho si hrál s liščaty.“

Ve světě psovitých šelem dokonce není neznámým pojmem ani adopce. V kráteru Ngorongoro byl zdokumentován zajímavý případ: ve smečce psů hyenových pošla jediná samice, když jejím devíti štěňatům bylo teprve pět týdnů. Dospělí samci smečky se mláďat ujali sami a každodenně se vraceli k doupěti, aby je nakrmili. Celý vrh nakonec úspěšně odchovali!

Úžasnou společenskost psovitých šelem podědili naši domestikovaní psi po svých divokých prarodičích. Právě tato jejich vlastnost umožňuje vzájemnou spolupráci člověka a psa, vzájemnou lásku a vzájemnou důvěru!

Fascinace aneb Rosettská deska

„Co mne na zvířatech nejvíce fascinovalo, byl jejich volný přístup k vlastním emocím,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou. „Vždy své pocity dávali najevo. Rozzlobíte-li je, okamžitě to na sobě dají znát. Pohladíte-li kočku, začne příst a otírat se o vás. Kdo jiný umí tak dokonale projevit spokojenost jako kočka? Pes vrtí ocasem a svým pohledem vyjadřuje radost z toho, že nás vidí, tak nefalšovaně, jak by to nedokázal žádný člověk. Vypadá snad někdo mírumilovněji než kráva? Anebo jsou to jen naše představy, jež si do zvířat promítáme?“

Abychom chápali psy, musíme pochopit jejich emoce. Ale vysvětlit emoce a pochopit jejich pravý význam se podobá vzrušující (a občas lehkomyslné) procházce po tenkém ledě, ale je též vstupem do labyrintu, v němž je snadné se ztratit. Aby se tak nestalo, je třeba zapojit empatii, získat zkušenosti a nalézt ve zvířeti i v sobě Rosettskou desku… Jen pro osvěžení školních znalostí: Rosettská deska – francouzsky la pierre de Rosette – podle města Rosetta (arabsky ar-Rašíd) při ústí Nilu, je tradiční označení černé žulové stély a výšce 114 cm a šířce 71 cm, na níž je ve 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích – ve dvou egyptských (v hieroglyfickém a démotickém písmu) a jednom řeckém překladu. Konfron­tace řeckého překladu s do té doby nečitelným hieroglyfickým textem umožnila rozluštění hieroglyfů. Desku nalezl 15. července 1799 francouzský důstojník dělostřelectva Pierre Francois Xavier Bouchard při opevňovacích pracích u pevnosti Fort Jullien v rámci Napoleonova tažení do Egypta. Je do ní vytesán nápis kněze děkujícího roku 196 př. n. l. králi Ptolemaiovi V. Epifanovi ve třech shodných verzích. Jde o kopii dekretu, kterým synoda zahrnula panovníka poctami v devátém roce jeho panování. V té době byla v Egyptě úředním jazykem řečtina. Text zapsaný pomocí démotického písma se podařilo rozluštit roku 1814 britskému egyptologovi Thomasu Youngovi. Později pak pomocí desky rozluštil Jean Francois Champollion hieroglyfické písmo, přestože deska je poškozena právě v části s hieroglyfy. Tolik malý historický exkurz…

„Miluji psy. Odjakživa mi bylo jasné, že vedou bohatý emocionální život,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson ve své knize Když sloni pláčou. Intimní svět psovitých šelem, jakožto zvířat žijících ve víceméně složitých společenstvích, je nabit emocemi. Navíc se jemné nuance a valéry pocitů mohou prolínat a nemusí být vždy lehce čitelné a jednoznačné. Při pozorování vlků v přírodě je možno odhalit pouze transparentní, jednoznačné emoce – strach, agresi, sexuální či rodičovské chování. Existuje však nekonečné množství dalších kombinací. Sledování vlků chovaných v zajetí přináší na věc poněkud zkreslený pohled, který je nutno konfrontovat s pozorováním obdobných situací v divočině (což je zpravidla velmi složité).

Vítanou příležitostí je podrobné studování emočního světa domácích psů. Nelze sice mezi jejich chování a reakce – a mezi chování a reakce jejich divokých příbuzných – položit rovnítko, ale může nám to pomoci nalézt v bludišti směr.

Upřímně musím přiznat, že zobecňování emocí do jednotlivých modelů není u psovitých šelem jednoduché a je docela ošidné. Za více než půl století života jsem měl tu čest být nablízku stovkám psům a mnoha vlkům – a mohu přísahat na jediné: ani jeden z nich nebyl stejný! Zvířata nejsou klony.

Je třeba mít na mysli, že naši domestikovaní psi „čtou“ lidské emoce daleko lépe než my ty jejich. Dobře dokážou odhadnout naši náladu – radost, zlost, předrážděnost, nedůtklivost… vše v jediném okamžiku (a také na to po svém reagují). Co se může zdánlivě jevit jako neposlušnost, může mít daleko hlubší význam. Elizabeth Marshall Thomasová v knize Společenský život psů píše: „Psi jsou neobyčejně citliví na lidskou podrážděnost, zvláště když jsou sami její příčinou.“ Psovité šelmy vnímají svět a bytosti empaticky. Naučme se to od nich!