Zdravotní problémy v chovu králíků, díl 10. – Vnější parazitární onemocnění

Parazitární onemocnění patří k častým onemocněním králíků. Cizopasníci negativně ovlivňují organismus hostitele, ať už jen svou přítomností, odnímáním živin či tvorbou patologických změn. S ohledem na lokalizaci cizopasníka lze tato onemocnění rozdělit na ektoparazitární a endoparazitární původce. Ektoparaziti se vyskytují na povrchu těla zvířete, zatímco endoparaziti sídlí uvnitř těla hostitele. Komplexní boj proti parazitům je součástí technik a plánů ve snad každém chovu králíků.

Dva hlavní původci

Prašivka králičí (Psoroptes cuniculi) je roztoč o velikosti 1–2 mm. Má vývojový cyklus trvající asi 21 dní, v závislosti na podmínkách prostředí. Lidové termíny jako „králičí zákožka apod.“ jsou nepřesné a zavádějící, protože prašivky parazitují zcela jiným způsobem a nedestruují kůži králíka tvorbou chodbiček (vs. svrab u jiných zvířat). Zatímco dříve se věřilo, že výskyt ušního svrabu králíků je spjat pouze s jejich chovem ve špatných zoohygienických podmínkách, v dnešní době se s ním setkáváme i u chovů s dobrou hygienou. Zdá se, že onemocnění je hodně závislé i na individuální imunitě králíka.

Dravčík Cheyletiella parazitivorax je roztoč, který se vyskytuje v chovu králíků již delší dobu, nicméně výraznějšího rozšíření u nás dosáhl v posledních 15–20 letech. Dravčíci (cca 0,5 mm) nejsou paraziti v pravém slova smyslu. Živí se keratinovou vrstvou pokožky a nezpůsobují hlubší tkáňové poškození. Vývojový cyklus trvá asi 5 týdnů. Některé publikace je dokonce řadí mezi komenzály, kteří se u králíka běžně vyskytují a negativní účinky na zdraví hostitele mají jen v případech, kdy dojde k oslabení organismu králíka.

Mimoto, diskutováno je rozšíření dalších ektoparazitů – např. králičích blech (Spilopsyllus cuniculi), nicméně v našich zeměpisných podmínkách se jedná o vysloveně raritní situaci. Mezi obecné ektoparazity králíků u nás náležejí i klíšťata či sametky, ale jejich význam pro infestaci králíka je minimální a je spjat s volným přístupem zvířat do přírody, což je v praxi domácího chovu králíků většinou nereálné.

Podobný přenos

Šíření výše uvedených nemocí se děje přímou i nepřímou cestou. Přímý přenos kontaktem s nakaženým zvířetem je reálný zejména ve skupinových chovech králíků, zatímco individuální ustájovací systém dokáže tento proces zpomalit. Nepřímý přenos se však děje prostřednictvím chovatelských pomůcek, krmiva či samotného ošetřovatele/ cho­vatele. Onemocnění vykazují velký potenciál pro přenos, čehož si chovatel často ani nevšimne.

Rozdílné klinické příznaky

Ušní svrab způsobuje krustózní zánět zevního zvukovodu králíků. Krusty postupně vyplňují prostor zvukovodu. Struktura uší vykazuje obecné příznaky zánětlivého procesu. Onemocnění je doprovázeno silným svěděním a mokvavým procesem. U králíků se tak často projevují příznaky sníženého apetitu a hubnutí, což jen moduluje nepříznivý stav. V neléčených případech se léze šíří dál po těle králíka. V neléčených případech dochází až k úhynu zvířete v důsledku celkového vyčerpání a/anebo sekundární bakteriální infekce. Při proliferaci patologických změn v uších může dojít k poškození nižších etáží ucha a tak k neurologickým poruchám (tzv. torticollis), či dokonce k nekróze ušních boltců a k jejich odpadnutí.

Cheyletielóza má naproti tomu méně drastický průběh. Paraziti jsou lokalizováni především v oblasti zátylku, kohoutku a hřbetu králíků. Vůči onemocnění jsou vnímavá starší, ale i mladší zvířata. Šupinovitý zánět kůže je spíše suššího charakteru a nevykazuje velkou svědivost. V místě vzniká alopetické ložisko s bílými lupy, mezi nimiž lze i pouhým okem spatřit původce onemocnění.

Léčba a prevence

Terapie ektoparazitárních onemocnění musí být komplexní a skládá se z chovatelských a zdravotních opatření. V rámci chovatelských praktik se jedná o důkladné vyklizení kotce a o korektně provedenou asanaci životního prostředí králíka. Vývojová stadia parazitů mohou v materiálu králíkárny a v substrátu přežívat týdny bez přítomnosti hostitele. Z fyzikálních metod lze doporučit dezinfekci plamenem, což však vyžaduje zkušenosti základní práce s ohněm. Metoda je efektivní pro řadu materiálů králíkáren (dřevo, kov, beton apod.), kde vede v podstatě k okamžité devitalizaci všech mikroorganismů. Tuto metodu však nelze využít v systémech, kdy se jako součást kotce využívá plast (např. vanový systém technologie podlah). Chemických dezinfekčních přípravků je celá řada. Obecným pravidlem je správná formulace, ředění a doba expozice, přičemž vycházíme z příbalové informace a využíváme ochranné osobní pracovní pomůcky. Účinnost mnohých preparátů lze zvýšit zahřátím roztoku. Použít lze i specifické akaricidní spreje – zahraniční literatura doporučuje prostředky založené většinou na účinných látkách např. permethrinu, methoprinu, pyripoxyfenu aj. Zvířata jsou zpětně ustájena v kotcích až po vyprchání účinných látek, aby nedošlo k dráždění sliznic.

Medikamentózní terapie ušního svrabu u postižených zvířat závisí na stupni poškození ucha. Zvířata v počátečním stadiu se daří vyléčit zcela, bez následků. U pacientů v pokročilém stadiu záleží na aktuálním zdravotním stavu. U těžkých stavů (zanedbaná zvířata) je prognóza spíše nepříznivá. Proti ušnímu svrabu se tradičně osvědčila účinná látka ivermektin, kterou veterinární lékař podkožně aplikuje. Zlepšení stavu je poměrně rychlé (již do 1 týdne), nicméně pro efektivní terapii je nutné aplikaci 2–3× zopakovat. Lék je adulticidní a nepůsobí tak na vajíčka parazitů. Krusty se neodstraňují násilím, protože při bázi tkáň silně krvácí; odpadnou samy. Topicky se osvědčilo i užití selamektinu.

U zvířat s cheyletielózou se daří léčbu realizovat poměrně úspěšně. S největší pravděpodobností zde velkou roli hraje individuální vnímavost a imunitní systém jedince. U některých jedinců bylo pozorováno spontánní uzdravení, zatímco u jiných již musela být zahájena terapie. U cheyletielózy je diskutována otázka zoonotického potenciálu dravčíka.

V praxi se osvědčilo provést kontrolu zdravotního stavu dalších králíků, kteří byli přímo či nepřímo v kontaktu s inkriminovaným zvířetem, a podle aktuální situace provést aplikaci účinných látek i u nich. Zevrubnou kontrolu zdravotního stavu lze doporučit zejména před a po výstavní sezoně a při připouštění králíků. Rizikovou skupinou jsou rovněž králice v laktaci či starší jedinci.

Výskyt ektoparazitárních nemocí králíků je častým nálezem a vyplatí se mu věnovat pozornost v rámci preventivní péče. Lze doporučit zevrubnou kontrolu rizikových kategorií králíků a rovněž věnovat větší pozornost při nákupu zvířat a realizovat alespoň základní karanténu.