Australská kelpie

Kelpie je plemeno poměrně zdravé, dlouhověké a kromě Austrálie a Ameriky téměř neznámé. Přesto její pracovitost a využitelnost zaručuje, že o ni bude zájem stále. Je velmi odolná a nenáročná na ubytování a stravu. Veškerá péče je jen o vyčesání či vykartáčování uvolněné srsti několikrát ročně, a to zejména v době línání. Další péče o její zevnějšek není zapotřebí.

Původ nejasný

Původ Australské kelpie má mnoho nezodpovězených otázek a některé údaje jsou sporné. Co jediné je jisté, že její historie začala a formovala se v 19. století v Austrálii, z dovezených kolií ze Skotska. Nejpravdě­podobnější je, že se skotské kolie dostaly do Austrálie s přistěhovalci, kteří sem dojeli za prací. Objevily se i v Západní Virginii, na farmě existující od 40. let 19. století, na farmě George Robertsona (některé zdroje uvádí jméno Rutherford). Protože v Austrálii v tu dobu bylo obrovské množství ovcí na velmi rozsáhlých pastvinách (uvádí se i velikost pastviny milion akrů), Robertson si velmi dobře uvědomoval důležitost dobrých psích pomocníků. A těch bylo zoufale málo. Pro odchov pracovních psů ke svým ovcím a k dobytku začal používat skotské kolie přistěhovalců a začal se věnovat chovu psů dle svých možností a představ. Chov psů, na jehož počátcích byly skotské kolie, začal rozvíjet v 70. letech 19. století.

Tito skotští ovčáci byli rozděleni do dvou skupin – „Kallade“ a „working collie“. Byly pouze v barvě černé nebo černé s pálením, tzv. black and tan.

Neexistují bohužel žádné záznamy o začátku chovu, a tudíž není jasné, jací další psi působili v chovu. Zda to byli místní krátkosrstí psi, anebo divocí či zdomácnělí dingové. Možnost přikřížení dingů však dodnes farmáři výrazně zpochybňují, a to pro jejich zcela nespolupracující povahu. Kdežto kelpie po spolupráci přímo prahnou. Je tak více pravděpodobné, že s koliemi křížil své vlastní psy, kteří se již na farmě vyskytovali. Do­kud nebude provedena analýza DNA, jednoznačnou odpověď, kdo je opravdu předkem kelpie, nedostaneme.

Proč zrovna „kelpie“?

První v širokém okolí známá kelpie patřila panu Gleesonovi a říkalo se jí „Kelpie“. Získal ji od synovce chovatele Robertsona výměnou za koně. Tato Kelpie vzbudila velkou pozornost poté, co v roce 1872 zvítězila jako jediné jiné plemeno než Border kolie v australském Shepp Dog Trial.

Slovo kelpie se natolik vžilo, že mnohé kelpie toto označení nesly ve svém jménu. Například King´s Kelpie. Také štěňatům se běžně říkalo „malé kelpie“. Tímto se zřejmě uchytilo hromadné označení pro nově vznikající plemeno – kelpie. Slovo „kelpie“ v nářečí znamená „duch vody, vypadající jako kůň“.

Někdy ji můžeme najít pod označením „australský ovčácký pes“. Je to však velmi zavádějící, neboť existují zcela rozdílná plemena, a to Australský honácký pes a australský ovčák.

Začátky cíleného chovu

Když Jack Gleeson dostal od svého přítele Marka Tullyho psa černé kolie jménem Moss, připustil s ním svou fenu Kelpii. V přibližně stejný čas, jako se narodila štěňata z tohoto spojení, byly do Austrálie dovezené další dvě skotské kolie, Jenny a Brutus, a to Gilbertem S. Eliotem. Tito jedinci byli další, kdo psali historii plemene. Jedním z potomků těchto skotských kolií byl pes Cäesar. A právě on se stal otcem třetího vrhu s fenou Kelpií. Ta svůj druhý vrh měla opakovaně s Mossem. Ze spojení Cäesara a Kelpie vynikala fena Kelpie II. Ta byla později nakryta Mossem. V oblasti Sydney se nejvíce vyskytovali jedinci celočerní. Předpokládá se, že právě tato linie se později stala výstavní (show) linií.

Brzy se v Austrálii kelpie stala velmi oblíbenou a odhaduje se, že v 60. letech 20. století jich zde existovalo na 80 000 pro přibližně 200 milionů ovcí. Je však nutné podotknout, že o práci s takovým množstvím ovcí i dalším dobytkem se dělily i s jinými plemeny.

Dnes se tento počet pohybuje kolem 100 000 jedinců. Není proto divu, že zrovna v Austrálii je nyní zcela běžným plemenem vyskytujícím se téměř všude. Tehdy však byly k vidění téměř výhradně na rančích zabývajících se chovem ovcí. S ovcemi pracovaly vždy bravurně a téměř samostatně. Věděly přesně, co, kdy a jak mají udělat. Bez okolků přebíhaly po hřbetech ovcí z jedné strany stáda na druhou, když to bylo potřeba. Říkalo se, že jedna dobrá kelpie udělá práci za 6 jezdců na koních nebo 10 pomocníků.

Za nejvýznamnějšího chovatele australských kelpií všech dob je považován Tim Austin z Hamiltonu (Austrálie), který ve 20. století pozvedl chov na vysokou úroveň a jeho kelpie s názvem jeho chovatelské stanice „Elfinvale“ se dostaly do celého světa. Plemeno bylo mezinárodně uznáno v roce 1946.

Nelze nezmínit…

Existuje legenda, že pes jménem Coil v roce 1898 při pracovní zkoušce získal jako jediný nejvyšší známku 100 bodů. Násle­du­jící den měl svůj výkon obhájit, ale nešťastnou náhodou si v noci zlomil nohu. Jeho chuť pracovat a odhodlání však tohoto psa vyburcovaly natolik, že i obhajovací zkoušku precizně splnil v rekordním čase a opět i s tak velkým handicapem získal neuvěřitelných 100 bodů.

Kelpie si zahrála v nejednom filmu či seriálu. Snad není australský seriál, kde by se neobjevila kelpie. Ať už se jednalo například o seriál „Skipi“, „McLeodovy dcery“, z filmů, kde je kelpie hlavním hrdinou, můžeme jmenovat film „Dusty“ či „Red Dog“. O kelpii je mnoho historek, příběhů a pověstí. Je to psí hrdina na mnohých místech Austrálie, a tak není divu, že například v hornickém městečku Dampier je na její památku postavena bronzová socha.

Není možné se nezmínit o plemeni nebo určité linii kelpií označované „Barb“. Jedná se o převážně černě zbarvené psy velmi připomínající vzhledem i povahou kelpie, jen jsou o něco větší. Je nesporné, že předci těchto jedinců jsou převážně kelpie, ale majitelé a chovatelé se již po desetiletí nemohou dohodnout, zda se jedná o samostatné plemeno, nebo o ustálenou linii kelpie.

Ke komu se hodí

Kelpie je velmi oddaná své rodině. K dětem se chová výborně a je jim dobrým kamarádem při skotačení. Miluje děti a celou rodinu, bez ohledu na věk i její početnost. Svého člověka uznává nadevše. Má velkou snahu se zavděčit. Člověk je pro ni středobodem vesmíru. Trpí, když nemůže svůj život sdílet s ním, ale je odkázaná na samotu na zahradě, nebo dokonce v kotci. K tomu, aby byla šťastná, potřebuje žít po boku člověka a být součástí veškerého společného děje. Pokud je bez kontaktu s lidmi, změní to její povahu špatným směrem, dokonce se mohou objevit psychické problémy.

Šťastná bude, jen když bude mít dostatek pohybu. Potřebuje hodně prostoru a volnosti. Velmi se hodí pro mladé temperamentní lidi, kteří chtějí sportovat se psem. Nerada se nudí a měl by si ji pořídit jen ten, kdo jí poskytne zábavu či zaměstnání. Velmi ráda plní úkoly a je užitečná. Je to chytrý pes toužící po neustálé pozornosti. Nutí člověka přemýšlet a být aktivní. Dalo by se říci, že s kelpií se člověk nenudí. Kde je její člověk, je i ona. Neustále po očku vše sleduje a chce být u všeho. Pokud má dostatečné fyzické i psychické každodenní zaměstnání, doma je v klidu a čeká, až zase přijde její čas. Celoroční ubytování venku jí nečinní žádný problém, ale mnohahodinový kontakt s člověkem velenutně potřebuje.

Má tendenci obíhat a shánět dohromady všechny zvířata. S oblibou to dělá i na rodinném výletě s členy celé své rodiny. Nemá ráda, když se někdo oddělí. Je to vítací veselý pes, který bude nadšený vždy, když uvidí svého člověka. A to se může jednat i o jen několikaminutové odloučení. Vypadá „voříškovatě“, až obyčejně, ale je okouzlující.

Kelpie a ostatní zvířata

V Austrálii je doposud neuvěřitelné množství ovcí, u kterých je zapotřebí velké množství kvalitních psích pracovníků. A to je pro kelpii výzva. Bezesporu je nejoblíbenějším psem australských farmářů. Je známá pro svou neuvěřitelnou houževnatost, dokáže i dlouhodobě pracovat a přežít bez vody či ve vysokých teplotách až kolem 40 °C. Na druhé straně jsou kelpie, které pracují se stády sobů nedaleko polárního kruhu. Je až neuvěřitelné, jak je toto plemeno přizpůsobivé klimatu.

Má vrozený instinkt k práci s ovcemi jak ve volné krajině – na pastvinách, tak v ohradě, přičemž je hodně samostatná. Přesto je v uzavřeném prostoru, stejně jako na pastvinách, nutná jejich ovladatelnost.

Jsou známé svým extrémně koncentrovaným pohledem na ovci. Údajně umí kelpie hypnotickým pohledem ovcím vnutit svoji vůli. Tento hypnotický pohled však nepoužívá každá kelpie. Některé upřednostňují hlas, štěkání, čímž zvířata pohánějí kupředu a výborně tak plní i funkci honáckých psů. Každopádně každá dobrá kelpie využívaná pro práci s ovcemi musí být dostatečně razantní a musí štěkat při práci v ohradách. Je známá neuvěřitelnou rovnováhou a přesností v běhání po hřbetech ovcí z jedné strany obrovského tisícihlavého stáda na druhou.

Úžasně se chovají ve smečce. Nemají problémy ani psi mezi sebou. Nevyhledávají konflikty, ale ani si nenechají nic líbit. Díky své učenlivosti i dobrému vnímání okolí se velmi dobře učí napodobovací technikou. Jsou-li psi ve smečce dobře naučeni, mnohé praktiky při práci pochytí od nich.

S jinými psy nejen při práci vychází zpravidla velmi dobře, a je-li dobře socializovaná, nedělá jí problém ani soužití s jinými domácími či hospodářskými zvířaty. Někteří jedinci se hodí i k práci se skotem.

Velkou výhodou kelpie je i to, že má-li dostatek zaměstnání a nenudí se, nemá tendence se toulat ani při procházkách neběhá za zvěří. V každém prostředí dokáže být dobře ovladatelná a pracovat při plném nasazení mnoho hodin.

Pohyb je její život

Rozhodně to není vhodné plemeno jen coby domácí společník. Potřebuje něco dělat. Je činorodá a pro neaktivního člověka by mohla být velkým oříškem. Naopak jako pracovní pes a pes pro podobně pohybově nadšeného člověka bude dobrým kamarádem a parťákem do každého počasí.

Je neúnavná, má smysl pro povinnost a disponuje snad nevyčerpatelnou energií. Je to pes, který vždy musel být schopen práce v australských podmínkách. To znamená v horku, v rozmanitém terénu, v písečných bouřích, a k tomu všemu denně naběhat 50 až 80 km. A to je schopna zopakovat další a další den. Je rychlá, mrštná a zároveň vytrvalá. Je to psí workoholik. Je prací doslova posedlá.

Je velice pozorná, horlivá a dobře se učí. Je velmi vnímavá a schopná sama řešit problémy. Proto má i tendenci některé problémy řešit po svém. To může způsobovat třecí plochu mezi ní a jejím člověkem.

Vším je nadšená. Hlavně že se nebude nudit. Bez zaměstnání bude nešťastná, což se negativně může odrazit na její povaze. Protože však je velmi oddaná a s nadšením spolupracuje, je možné za každé situace najít společnou řeč.

Je to všestranný pes, který jde do všeho. Hodí se pro nejrůznější kynologické sporty, kde je základem poslušnost a obratnost. Téměř každý kynologický sport uvítá s nadšení. Vrhne se s nadšením sobě vlastním na agility, flyball či frisbee. Kelpie je rozený skokan a dalo by se říci, že pro ni běžné limity neplatí. Když je výcvik zábava, nadšeně bude reagovat třeba i dlouhé hodiny. Překypuje velkou oddaností vůči svěřeným úkolům. Ovšem důslednost je důležitá vlastnost pro každého majitele kelpie.

Hodí se pro ni i všestranný výcvik, výcvik poslušnosti nebo dog dancing. Na výcvik ve stopování je zbytečně rychlá až zbrklá, ale dobrým výcvikem je schopná se uchytit i v tomto sportu. Nebude to však její silná stránka. Obdobné je to se sportovní obranou. Ta musí být vedena svědomitě, s dobrým výcvikovým plánem a se zkušeným figurantem.

Uplatní se však dobře u záchranářů. Trochu problematičtější však může být její neochota jít do kontaktu se zachráněnými lidmi. Miluje dlouhé procházky, a je tak vhodná pro dogtrekking či canicross. Pro svou vytrvalost, ovladatelnost a téměř nulový lovecký pud je skvělým doprovodným psem pro jezdce na koni. Může běžet i vedle kola, ale takový jednotvárný dlouhotrvající pohyb ji může občas nudit. Miluje plavání v každou roční dobu a je velice otužilá.

Není však rozhodně dokonalá a všeuměl. Je totiž velmi temperamentní. A právě její horlivost a temperament nemusí každému vyhovovat a ne každý si s nimi dokáže poradit. Stejně tak její velká kreativita nutně potřebuje důsledné vedení při výchově.

Výchova a výcvik kelpie má své specifika. Důležitou vlastností jejího člověka je vynalézavost, smysl pro humor a kreativní vedení. Nesnese dril ani neustálé opakování stejného cviku. Potřebuje pozitivní smýšlení, motivaci třeba v podobě pamlsku, aportu nebo cvičení za pomoci klikru apod. Ráda se učí novým věcem, je pozorná a v jistém ohledu velmi jemná. Jejím největším nepřítelem je nuda. Pokud se nudí, má tendence si zábavu hledat sama. Ta je ale dost často v rozporu s představami člověka, jak vypadá slušné psí chování.

Kelpie a cizí lidé

S láskou k cizím lidem to nepřehánějí. Doslova kamarádské kelpie ke všem lidem jsou spíš výjimkou. Když se s někým seznámí, dá se ji označit za nevlezle kamarádskou. Zpravidla si drží od cizích lidí odstup a snaží se kontaktu s nimi vyhýbat anebo je alespoň přehlíží. Kelpie jsou od přírody poměrně ostražité a k cizím lidem spíše rezervovanější. Málokdy to se štěkáním přehání, ale bedlivě sledují okolí a dle závažnosti podezřelý děj nebo člověka ohlásí. Není to sice zuřivý hlídač, ale funkci hlásiče plní skvěle. Má tendenci hlídat. Je bystrá a velmi zvědavá, což jsou základní vlastnosti dobrého hlídače.

Chov

V Austrálii je samozřejmostí rozdělení na výstavní a pracovní linie (výstavní a pracovní chov). Výstavní jedinci jsou převážně jednobarevní a mohutnější. Výstavní jedinci jsou registrováni Kennel Clubem. Pracovní linie se v Austrálii registrují u Working Kelpien Council of Australien (WKC). Rozdělení na pracovní a výstavní linii je možné najít pouze v zemích, kde je toto plemeno chováno ve velkém počtu, a tudíž je takové rozdělení nejen reálné, ale i přínosné.

Jak má vypadat ideální představitel plemene?

Jedná se o mrštného, aktivního psa vysokých kvalit, spojujícího výbornou svalovou kondici s velkou pružností končetin a schopností neúnavně pracovat. Nesmí jevit žádné známky přílišné hubenosti a na první pohled musí být zřejmé, že jde o psa pracovního, téměř čtvercového rámce v poměru 10:9. K dosažení téměř neomezené vytrvalosti vyžadované od pracovního ovčáka v rozlehlých otevřených prostorách musí kelpie mít dokonale zdravou tělesnou stavbu i pohyb. Pohyb je volný a neúnavný a pes musí mít schopnost dobře manévrovat i ve vysoké rychlosti. V klusu mají tlapky tendenci se se zvyšující se rychlostí vzájemně přibližovat, ale v klidu pes stojí dostatečně široce.

Hlava je v dobrém poměru k velikosti psa. Celkový tvar a obrysy vytvářejí dosti liščí výraz, který je změkčen očima mandlového tvaru. Lebka je lehce zaoblená a mezi ušima široká. Čelo probíhá v rovném profilu až ke stopu, který je vyjádřený. Barva nosní houby odpovídá barvě srsti. Tlama je jasně modelovaná a vyznačená, upřednostňována je tlama lehce kratší než mozkovna. Pysky jsou vždy pevné a suché, bez známek volnosti. Požadován je nůžkový skus. Oči jsou mandlového tvaru, střední velikosti, s jasně vyznačenými koutky, s inteligentním a horlivým výrazem. Barva očí je hnědá, harmonizující s barvou srsti. U modrých psů je přijatelná i světlejší barva oka. Uši jsou vztyčené a stoupají k jemné špičce, jejich kůže je jemná, ale v bázi silná. Jsou nasazené na lebce široce a směřují dopředu, jsou lehce zaoblené na vnějším okraji a střední velikosti. Vnitřek ucha je dobře osrstěn. Krk je střední délky, silný, lehce klenutý, postupně přechází v plece. Bez volné kůže, s dostatečným osrstěním tvořícím límec. Hřbetní linie je pevná a rovná. Záď je poměrně dlouhá a spáditá. Hrudník je spíše hluboký než široký. V klidu je ocas svěšený v lehkém oblouku. V pohybu nebo v afektu může být zvednutý, ale nikdy nesmí být nesený nad vertikální linií procházející kořenem ocasu. Je osrstěn huňatou srstí a je nasazen v prodloužení spadající zádě, přičemž dosahuje zhruba k hleznu. Hrudní končetiny jsou svalnaté, se silnou, dobře modelovanou kostrou, rovné a paralelní při pohledu zpředu. Při pohledu ze strany má být nadprstí lehce šikmé, což zajišťuje pružnost pohybu a schopnost rychlého manévrování. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny od hlezen k tlapkám rovné a paralelní, s postojem ani úzkým, ani širokým. Tlapky jsou kulaté, silné, s hlubokými polštářky, kompaktní, s dobře klenutými prsty a silnými drápky.

Srst je dvojitá, s krátkou hustou podsadou. Krycí srst je uzavřená, každý pesík je rovný, tvrdý a ploše přiléhající, takže srst je voděodolná. Pod trupem až dozadu ke končetinám je srst delší a u stehen tvoří malé praporce. Na hlavě (včetně vnitřku ucha), na hrudních končetinách a tlapkách je srst krátká. Na krku je delší a hustší, tvoří límec. Ocas je huňatě osrstěný. Příliš dlouhá i příliš krátká srst je vadou. V průměru má být srst na trupu 2 až 3 cm dlouhá. Barva srsti je černá, černá s pálením, červená, červená s pálením, fawn, čokoládová a kouřově modrá.

Výška v kohoutku: psi od 46 do 51 cm, feny od 43 do 48 cm.