Brani, jak dlouho jsi holubářem?
S holuby jsem začal v šesti letech a nyní je mi 44. Už moji první holubi byli pávíci a nikdy jsem nechoval nic jiného, snad s krátkou periodou, kdy u mne byli paralelně k vidění místní záhřebští rejdiči. Pávíka je snadné si oblíbit, jeho do vějíře rozprostřený vějíř se lidem líbí. Je to plemeno, které vzorně odchovává mladé, ale na druhou stranu vyžaduje dost péče, pokud se rozhodnete pro jeho seriózní chov směrem k výstavnímu využití. Já jsem měl velké štěstí, neboť jsem se již v dětství seznámil s legendárním chorvatským chovatelem pávíků Josipem Briškim ze Zeliny, jenž mi během následujících let o pávících předával zkušenosti, které během svého života načerpal. Byl to jeden z nejlepších vyrovnávačů vějířů v Chorvatsku, který si dal se mnou značnou práci, aby mě naučil, jak správně před výstavou připravit vějíř holuba, aby byl celistvý, poskládaný jako střecha, bez mezer a naprosto kompaktní. Takoví holubi mají automaticky ohromnou výhodu při soutěžích, je na ně mnohem hezčí pohled a také pro samotné chovatele je příprava holubů fascinující. Přichází se svými pávíky do častého kontaktu kdykoliv během roku, holubi jsou pak velmi nebojácní a prohlubuje se vztah důvěry mezi chovatelem a jeho chovem. Pávíci jsou velmi klidní holubi, při pobytu na holubníku naprosto nelekaví, i to je vhodné ocenit. Pávíkům jsem se věnoval naplno a přišla doba, někdy kolem roku 1995, kdy jsem začal mít pocit, že mám nejlepší holuby v Chorvatsku. Vyhrával jsem totiž výstavy a moji pávíci nenacházeli konkurenci.
Devadesátá léta jsou mezi chovateli pávíků pověstná přechodem na americký typ…
Právě v roce 1995 jsme vyrazili na chovatelský trh v německém Wasserburgu. Byli tam známí bavorští chovatelé Rupert Steubl a Franz Huber. Já jsem tehdy byl jen nákupčí, intenzivně vzájemně spolupracovat jsme začali až později. Ten rok jsem pro ně byl ještě „kluk z Východu“. Viděl jsem tam holuby, co nabízel Rupert, a řekl jsem mu, že chci opravdu dobrou holubici. On mi povídá: „No, vždyť se podívej, toto je dobrá holubice.“ Já jsem mu odvětil, že není špatná, ale že chci něco opravdu speciálního. On mi řekl: „Kolik jsi ochoten dát za opravdu dobrou holubici?“ Já jsem mu řekl, že pokud dobrá holubice stojí 100 marek, za tu „zvláštní“ dám klidně tři stovky. A Rupert sáhl do krabice a vyndal holubici, která pocházela z odchovu po importovaných rodičích z USA. Při pohledu na ni jsem zjistil, že jsme v Chorvatsku zaspali o sedmdesát let. Zatímco jsme pořád říkali, že pávík je malý kulatý holoubek širokého těla a vypadá jako klubíčko nebo míček, teprve tato holubice mi otevřela oči, protože tak opravdu vypadala. Byl jsem v šoku a rozhodl se pro radikální řez. Ve Varaždinu na první nadcházející výstavě jsem do klecí dal všechny své tehdejší pávíky a prodal jsem je tam. Můj chov měl na tehdejší poměry takovou úroveň, že jsem prodal všechno, jak chovné holuby, tak výletky, a za každého holuba mi lidé dali v přepočtu po 100 markách. Ze starého chovu jsem si nenechal nic a rozhodl se jej komplexně obnovit směrem k americkému typu pávíka, kterého mi ukázal Rupert Steubl. Přijel jsem domů s penězi, které mi umožnily nakoupit kvalitní materiál v Německu, jenž byl v té době enormně drahý. Tehdy totiž přecházeli chovatelé ze západní Evropy na moderní typ tohoto holuba a vozili z Kanady a USA materiál, který stál třeba 1 000 dolarů za kus. Odchovy pak byli ochotni prodat, ale nebyli to holubi nijak levní.
Ke komu jsi začal jezdit pro holuby nového typu?
Z původních cest na trhy jsem přešel na návštěvy přímo u chovatelů, které jsou daleko cennější. Získáš tak nejen osobní kontakt a navážeš přátelství, ale také vidíš způsob chovu, důkladně si prohlédneš holuby, vidíš, jak se určité znaky v liniích přenáší, a pak můžeš vybírat holuby, kteří daný znak, jejž potřebuješ vylepšit, opravdu předávají. Jezdil jsem zprvu k chovatelům do Bavorska, ať to byli již vzpomínaní Rupert Steubl či Franz Huber, ale samozřejmě i k Rudimu Fenzlovi, který tehdy byl v naprosté špičce. Od těchto chovatelů jsem koupil prakticky cokoliv dobrého v novém typu, ale z dnešního pohledu vím, že z dvaceti holubů byl opravdu kvalitní třeba jeden. Odchovy se mi dařily a chov šel pomalu nahoru. V prvních letech po importech z Ameriky se cena za kvalitní pávíky, vítěze barev na německých speciálkách, ještě pohybovala mezi jedním až třemi tisíci marek. Nakupovat šampiony nebylo jednoduché, ale jejich sourozenci či odchovy již byli výrazně levnější. Postupem času se cena snížila kolem 100 eur, kde se již udržuje. V roce 1996 jsem tak úplně přešel na nový typ pávíka, holuba kulatého, s úzkými křídly, pevně položenou hlavou na horních krovkách ocasních, nízkého a širokého postoje. Holubi u nás dříve prosazovaní, kteří se vyznačovali vysokými, úzkými těly, dlouhýma nohama a volně nesenou hlavou, se nemohli v eleganci holubům moderního typu dováženým ze Severní Ameriky jakkoliv rovnat.
Je o tobě známo, že jezdíš na každou speciální výstavu pávíků do Německa…
Na výstavy pávíků do Německa a do západní Evropy jsme začali jezdit už v dobách, kdy jsme nemohli vozit do Chorvatska žádné holuby. Než se cesta přes hranice pootevřela, jezdili jsme tam pro pobavení, pro navázání přátelství a samozřejmě se podívat na kvalitní pávíky a učit se jejich chovu. Chovatelům ze západní Evropy jsme občas pomohli vyrovnat vějíře u vystavovaných holubů a jim se to zalíbilo. Vedle výstav pávíků v klecích na velkých německých výstavách či na klubových speciálkách se vlivem importů holubů ze Severní Ameriky přešlo na jejich posuzování ve voliérách, kde se pávíci mohou i pohybovat a při chůzi by měli vykazovat stejné kvality jako při běžném imponování na špičkách předních prstů. Pávíky posuzuje vždy renomovaný posuzovatel, obvykle z USA či Kanady, když vybírá holuby s vadami, až pak zůstávají v klecích jen ti nejlepší. Je to ohromná show pro lidi, kteří se jimi zabývají, a zdroj motivace. Na první výstavě amerického klubu CFC, pobočky Evropa, jsem se potkal s Rudim Fetzem, poznal jsem jedinečnost jeho holubů a skamarádili jsme se. Když jsem viděl jeho pávíky, jako by mnou projela elektřina. Bylo to tak intenzivní, že jsem tomu nemohl ani věřit. Kamarád z Chorvatska Božidar Spoljarič od Fetze zakoupil jeden pár pávíků, ale jinak neměl na výstavě nic na prodej. Najednou ke mně Rudi Fetz přišel a požádal mě, abych u jeho bílého pávíka urovnal vějíř před zařazením do soutěže. Já jsem to udělal, jak jsem nejlépe dovedl. Rudi řekl jen O. K., nic jiného – a ten bílý pávík svoji barvu vyhrál. Večer jsme seděli společně v restauraci, Rudi přišel ke mně a řekl, že mu bude ctí, když mu tohoto pávíka porovnám při finále, které bylo nadcházející den. Bylo mi, jako by mi nějaký jezdec formule 1 řekl: „Posaď se za volant a odjeď poslední kolo.“ Holuba jsem Rudimu samozřejmě rád připravil a jeho bílý pávík celou výstavu vyhrál, stal se Grand Championem Evropy. Rudi Fetz byl šťastný a věnoval mi mladou holubici, která na výstavě obsadila šesté místo mezi bílými. Další rok mi nechal další holubici a tak to šlo dál, úspěšně jsem do chovu začlenil řadu jeho holubů a také výborné pávíky od Steubla, Hubera a také z veleúspěšné linie stříbřitých Rudiho Fencla. Nechal mi sestru a bratra jeho dvojnásobné evropské šampionky.
Ještě dnes se hodně mluví o dvou šikovných chorvatských chovatelích na výstavách CFC…
Přišla doba, kdy jsme získali absolutní důvěru a někteří chovatelé, jako třeba Sigi Jopp ze Švýcarska, si nechali ode mne a od kamaráda Božidara vyrovnávat vějíře všech holubů. Dělalo mi to čest a bylo to zábavné, porovnat vějíře Sigiho 60 nebo 70 výstavních pávíků. Dobře provedená úprava vějíře je stále velkou výhodou při posuzování. Sám jsem se při vyrovnání vějířů a vpuštění pávíků do voliérek a jejich kontrole pohledem mnohé naučil. Asi před deseti lety jsem začal být pracovně vytížen a také jsem sám začal vystavovat na evropských speciálkách CFC a musel jsem upustit od přípravy vějířů pávíků jiných chovatelů. Kamarádům pomoci neodmítnu, ale chodí za mnou, abych jim nachystal vyloženě nejlepší jedince, nikoliv s desítkami kusů jako dříve.
Jak se dařilo prosadit nový typ pávíka v Chorvatsku?
Nejvíce tomu pomohlo založení klubu v roce 1996. Prakticky vzápětí jsme přešli na pořádání výstav podobných jako v Evropě, tedy ve voliérách jako show pro chovatele i návštěvníky, s bohatým výkladem posuzovatele o přednostech i nedostatcích vystavených holubů. Na naše výstavy se obvykle přičlenili i chovatelé jiných strukturových plemen, zvláště parukářů a čínských holubů. Tato plemena se posuzovala postaru. Se svými holuby jsem na výstavách v Chorvatsku a okolních zemích zaznamenal množství šampionů. Před pár lety jsem se rozhodl podpořit některé nové, převážně mladé chovatele pávíků a v Chorvatsku na speciálních výstavách již nevystavuji. Upřednostňuji evropské výstavy CFC, kde je skutečně silná konkurence. Moji pávíci zde dvakrát získali titul Grand Champion a dvakrát Reserve Champion Evropy, vyhráli řadu kategorií. Je to zkrátka událost roku, kterou si nenechám ujít.
Tvůj chov je velmi pestrý, jakým barvám se věnuješ?
Chovám štítníky, což jsou bílí holubi s barevnými křídelními štíty a bílými letkami, a mým druhým rázem jsou pávíci bílí. Všichni barevní holubi, které u mne vidíš, slouží na vylepšení bílých, eventuálně štítníků. V posledních letech jsem importoval z Kanady třeba opály od Briana Pogue, něco z linie Daniho Falconeho po jeho náhlé smrti, kdy jsem připravoval velký import holubů pro evropské chovatele z jeho pozůstalosti. Vždy tu mám i nějaké holuby od Johna Hartmanna z Nizozemska, a tak bych mohl pokračovat. Základem mých holubů ale je práce chovatelů Fetze a Fenzla z Německa, kteří uskutečnili mnoho importů ze Severní Ameriky v dobách, kdy se přešlo na nový typ, a dovedli s těmi holuby pracovat s pověstnou německou precizností. Často přivezete holuby, kteří vypadají kvalitnější než ti, které máte doma, ale bohužel se velmi rády ukazují nějaké chyby, jež ty nové linie přenáší. Pokud dáte do páru oba jedince s takovou chybou, dojde k jejímu upevnění a celá linie je znehodnocena. Každý rok mám přání nechat si do chovu mladé jedince vychované v té konkrétní chovné sezoně a starší holuby přenechávám jiným chovatelům. Obvykle končím sezonu v srpnu, kdy odchovávám kolem 150 mladých. Jen opravdu výjimečné jedince nechávám do chovu déle, maximálně tak dva tři roky. Jak vidím, že mi dají něco lepšího, vyřadím je. Chov je tedy založen na mládí, které ho posouvá dopředu, dle mého názoru, nejlépe. Moji bílí pávíci jsou založeni na importech od Fetze, ke kterým jsem připářil stříbřitou linii Fencla. Z tohoto základu čerpám dosud, protože vykazuje solidní kvalitu a má nejméně chyb. Štítníky mám již od začátku přechodu na nový typ, neboť se jimi zabýval Fetz. Nejlepší štítníky jsem ovšem udělal křížením přes bílé. Vždy jsem dával nejlepšího bílého na nejlepšího štítníka, nikdy jsem nepracoval s průměrnými jedinci. Když chcete zlepšit nějaký ráz, musíte to dělat přes nejlepší jedince, jinak je to medvědí služba. Kresba štítníků se dostavuje ochotně již v F2 generaci. Líbí se mi kontrast, proto je naprostá většina mých štítníků černě zbarvená. Tento ráz se nedá dělat ze dvou párů, které obvykle chovatelé drží a myslí si, že uspějí. U běloocasých či barevnoocasých pávíků můžete získat odchov v těchto barvách z různě zbarvených rodičů a ti vám mohou vyhrávat výstavy, ale nikdy nedostanete z barevných holubů štítníka. Chov štítníků není jednoduchý, musíte pracovat nejméně s deseti, lépe však 15 páry, a pokud možno jejich kvalitu zlepšovat přes bílé.
Mohl bys nám přiblížit své chovné zařízení?
Dlouhé roky jsem pávíky choval v prostorném komorovém holubníku na zahradě domu svých rodičů. Před pár lety ale na tomto místě vyrostl náš vlastní rodinný dům a holuby jsem musel přestěhovat na půdu domu rodičů. Půdní holubník je spíše nouzovým řešením, v létě je tam totiž horko a není tam ideální cirkulace vzduchu, ale nešlo to jinak. Holubník je velmi prostorný, rozdělený na několik oddělení. Po jeho obvodu jsem vybudoval boxy, kde mohou nasedat některé páry individuálně, všichni ostatní holubi hnízdí v jednoduchých prostorných krbcích, zčásti i na podlaze, což mi zas tak nevadí. Chov pávíka je náročný na péči. Během chovné sezony se zkracují krajní ocasní pera, u holubic je možno i délka zbylých per. Pak jsou nejlepší výsledky v procentuálním oplození vajec. Pávíci jsou velmi svědomití a spolehliví rodiče. S některými mláďaty ale musíte dále pracovat, aby jejich vějíř vyrostl souměrný. Občas musíte některé oblasti vějíře podlepit, aby do doby prvního přepeření získal vějíř ideální podobu.
Jsi oblíbený posuzovatel pávíků se zkušenostmi v zámoří …
Bylo mi ctí, že jsem byl pozván k posuzování speciální výstavy v Kanadě, kterou organizoval Bob Philippo. Překvapil mne poměrně nízký počet tamních pávíků, kterých bylo kolem dvou stovek. Myslel jsem, že tam budou kvalitní bílí, ale ti tam nebyli vůbec. Bob Pommer předvedl výtečné štítníky i Bob Philippo měl solidní štítníky, u některých holubů byly k vidění horší postoje. Takže „svými barvami“ jsem nebyl úplně nadšen, velmi dobře prošlechtění tam byli holubi tmavých rázů. I z těchto se dá do bílých pávíků čerpat. Dvakrát jsem byl pozván k posuzování do České republiky. Při druhém posuzování jsem byl nadšený zejména z bílých, ale také z černých či straků, více jsem očekával od štítníků. Lidé jsou tam skvělí přátelé a vždy se tam rád vracím.