Psí epilepsie aneb život v křeči

Epilepsie je velkým strašákem nejen u lidí, ale také u zvířat. První zmínky o ní se objevily již v dobách babylonských (2080 př. n. l.). Lidé ji ve středověku považovali (u lidí i u zvířat) za trest boha a posedlost ďáblem. Vysloužila si tak pojmenování boží či svatá nemoc. Znát ji můžeme také pod názvem padoucnice. Teprve až v druhé polovině 19. století bylo definitivně rozhodnuto, že příčinou záchvatů je mozek.

Projevuje se hrůzostrašně vypadajícími záchvaty, které děsí nejednoho majitele. V současné době jí trpí přibližně 3 procenta psů všech plemen. Mezi nejčastěji postižená plemena patří německý ovčák, pudl a jezevčík, ale postihnout může i jakékoli jiné plemeno či křížence. Toto onemocnění můžeme přirovnat k časované bombě. Nejčastěji se projeví od 2 do 5 let, ale „vybuchnout“ může kdykoli během celého psího života. Víte, co dělat v případě, že postihne právě vašeho psa?

Co je to epilepsie?

Padoucnice je funkční onemocnění nervového systému. Tato neurologická porucha je charakteristická náhlými a opakujícími se záchvaty. Ty vyvolávají v mozku nadměrné a nekontrolovatelné elektrické výboje nervových buněk, které způsobují svalové křeče. Během svého života může i zcela zdravý pes prodělat jeden epileptický záchvat, jenž se u něj už do konce života nikdy neopakuje. Epileptikem se pes stává až po prodělání několika opakovaných záchvatů.

Příčinou bývají traumata mozku (např. úrazy), následky otravy, nedostatečné zásobování mozku kyslíkem (např. mrtvice), poruchy při porodu, vodnatelnost, mozková infekce (např. psinka, toxoplazmóza), nádory, stres, nadměrná zátěž a v nejčastějších případech je onemocnění vrozené. Dědičná epilepsie se nejčastěji projevuje koncem druhého roku života. Pes trpící tímto onemocněním by měl být vždy vyřazen z chovu.

Jak záchvat probíhá?

Charakteristickým znakem těchto záchvatů je svalová, psychická či smyslová dysfunkce. Často se tak stává, že pes během záchvatu nepoznává svého majitele. Z hodného psa se může stát rázem pes agresivní a nebezpečný, který si myslí, že svou agresí záchvat zažene. V žádném případě ho za tyto projevy během záchvatu netrestejte, zvíře za ně nemůže a často o nich po záchvatu ani neví. Samotný záchvat může mít hned několik podob a může probíhat vestoje či vleže.

Záchvaty můžeme rozdělit podle rozsahu zasažení mozku:

Jednoduchý parciální záchvat – postihuje „pouze“ určité ložisko v mozku, které se projevuje jen v určité oblasti (např. poruchou zraku/sluchu). Zvíře zůstává při vědomí po celou dobu.

Komplexní parciální záchvat – zasahuje více oblastí mozku. Projevuje se automatickými pohyby (např. mrkání či chůzí). Vědomí bývá narušené.

Generalizovaný záchvat bez křečí – zachvacuje celý mozek. Projevuje se náhlou a krátkou poruchou vědomí. Pes během tohoto záchvatu znehybní a má strnulý pohled. V některých případech se mohou projevit i problémy s koordinací pohybu.

Generalizovaný záchvat s křečemi – tyto záchvaty jsou považovány za těžké a je třeba při nich vyhledat veterinárního lékaře. Tento záchvat se projevuje ztrátou vědomí, třesem a křečí svalů. Většina lidí si vybaví tento typ záchvatu při slovech „epilepsie“.

Epileptický záchvat můžeme rozdělit do tří fází:

První fáze – před záchvatem

V první fázi nemocný pes změní své chování, je neklidný a ustrašený. V některých případech se snaží schovat, sliní či kňučí. Tato fáze může trvat různě dlouhou dobu, od několika vteřin až po několik dní.

Druhá fáze – období záchvatu

Během této fáze nastane samotný záchvat. Pes obvykle nevnímá své okolí, nekontroluje své vyměšování, nadměrně sliní a může i zvracet. Zvíře během záchvatu většinou upadá do polohy vleže, dostává křeče, ztuhnou mu svaly, jeho končetiny se rytmicky pohybují a třese se. Během procesu pes nereaguje, má otevřené oči a často mu cvakají zuby. Záchvat může trvat od několika vteřin až po několik minut. Trvá-li záchvat déle než několik minut, může dojít k těžké poruše mozku. V případě takto silného záchvatu je třeba neprodleně vyhledat veterinárního lékaře.

Třetí fáze – po záchvatu

Po záchvatu bývá pes dezorientovaný, unavený, zmatený a může mít i problémy s rovnováhou. V mnoha případech má žízeň. Z vlastní zkušenosti doporučuji psa krátce vyvenčit a nechat ho odpočívat. Zvíře se nakonec vrátí zcela do normálu.

I přes hrozivě vypadající záchvat se nemusíte bát, že by váš čtyřnohý kamarád trpěl. Lidé, kteří trpí epilepsií, tvrdí, že při záchvatu žádnou bolest necítí. Je tedy více než pravděpodobné, že u psů je to v tomto případě stejné. V některých případech může být onemocnění smrtelné. Po období klidu se mohou dostavit silné a nekontrolovatelné záchvaty vedoucí k přehřátí a srdečnímu selhání.

Prevence

Za prevenci proti epilepsii můžeme považovat zdravý životní styl psa. Dále se snažíme zabránit úrazům, infekčním onemocnění mozku (např. vzteklina, psinka), otravám (např. jed na slimáky, výfukové plyny), nadměrnému zatěžování a nehodám (škrcení, topení). Dědičné epilepsii se bohužel předejít nedá, je proto velmi důležité zamezit rozmnožování nemocných psů.

Jak probíhá léčba?

Epilepsie bohužel patří k nevyléčitelným chorobám. Ale nezoufejte, částečně se léčit dá. Nemocnému psovi sice titul „epileptika“ zůstane už napořád, ale i s tím se dá žít. Tuto nemoc totiž lze udržet pod kontrolou podáváním správných léků. Hlavním cílem léčby je snížit závažnost a frekvenci záchvatů a vyhnout se vedlejším účinkům. Léky sice záchvaty zcela neodstraní, ale významně sníží jejich četnost. Nejčastějšími léky, které se při léčbě používají, jsou fenobarbitaly, bromidy nebo protikřečové léky.

Každý zvířecí pacient musí být pod neustálým dohledem veterinárního lékaře a dbát jeho rad. Významnou roli v léčbě hraje také pravidelné podávání určených léků.

Pozor:

Léky nikdy sami neměňte a nevysazujte! Mohlo by dojít k velkému a silnému záchvatu, který by mohl být pro zvíře fatální.

Nikdy nepodávejte psovi léky určené na léčbu lidské epilepsie! Můžete mu tím velmi ublížit.

Vždy hlaste veterinárnímu lékaři, že má váš pes epilepsii! Je to velice důležité, především před podáním anestezie. Takto nemocný pes nesmí dostat stejnou anestezii jako zdravý pes. Mohlo by to pro něj mít fatální následky. Současné užívání jiných léků může nepříznivě ovlivnit působení léků proti padoucnici.

Zabezpečte léky před malými dětmi a jinými zvířaty! V případě jejich požití může hrozit onemocnění epilepsií či jiné zdravotní komplikace.

Alternativní léčba

Tato léčba je pouze doplňková a nenahrazuje veterinární léčbu! Epilepsii je nutné vždy konzultovat s veterinárním lékařem.

Po diagnostikování padoucnice u vašeho psa změňte jeho jídelníček. Nepodávejte mu klidně i tři měsíce maso, především vnitřnosti (ledviny, játra…). Je to velmi důležité, maso a vnitřnosti často obsahují mnoho hormonálních látek, pesticidů a dalších nebezpečných látek, které mohou mít na epilepsii vliv. Naopak zařaďte do psí stravy doplňky pro nervovou tkáň, jako je například vitamin B.

Jako další alternativní léčbu můžete vyzkoušet akupunkturu, práci s energiemi reiki či léčbu pomocí homeopatie.

Co dělat při záchvatu?

Smutnou pravdou je, že během epileptického záchvatu toho pro nemocného psa moc udělat nemůžeme. Naštěstí existuje pár pravidel, jak mu alespoň trochu pomoci:

Nejdůležitější je zachovat klid a nepropadat panice, kterou snadno přenesete na postiženého psa. Uvědomte si, že je-li pes v bezvědomí, nic necítí. Dále se snažte změřit čas celého záchvatu (podle hodin). Subjektivně se vám bude zdát čas nekonečný a mohli byste pak podat veterináři špatný údaj.

Snažte se zabránit tomu, aby si pes ublížil. Chraňte ho před vodou, schody, nábytkem a jinými předměty, o které by se mohl zranit. Můžete se pokusit dát mu pod hlavu polštář, aby nedošlo k jejímu poranění.

Je-li pes v bezvědomí, dávejte pozor na zvracení, dýchání a zástavu srdce. Ne­mu­síte se bát, že by se pes zadusil vlastním jazykem. Psi ho nepolykají, v žádném případě se mu ho tedy nesnažte vytáhnout.

Buďte rozhodně opatrní, pes v křeči vás může zcela nevědomky kousnout. Po celou dobu na psa mluvte klidným hlasem a snažte se ho uklidňovat.

V případě silného záchvatu změřte psovi teplotu, abyste předešli případnému přehřátí. V případě zvýšené teploty (více než 39,5 °C) opakujte měření po půlhodině. Je-li teplota stále stejná nebo v případě, že je i vyšší (40 °C a více), okamžitě kontaktujte veterinárního lékaře. Normální teplota zdravého psa se pohybuje od 37,5 °C do 39 °C.

Snažte se během záchvatu držet děti a jiná domácí zvířata dál od postiženého psa. Uvědomte si, že ve volné přírodě by takový jedinec nepřežil a byl by roztrhán v zájmu smečky. I když psi ve volné přírodě nežijí, zákony smečky respektují. Přítom­nost jiného psa mu tedy během záchvatu rozhodně nijak neprospěje, naopak ho ještě více zneklidní.

Po záchvatu stále sledujte chování vašeho zvířecího pacienta. Poskytněte mu dostatek čerstvé vody a v žádném případě ho nepouštějte ke schodům, dokud nebude zcela zotavený.

V případě, že by se váš pes choval po záchvatu jakkoli neobvykle nebo prodělal svůj první záchvat, neprodleně vyhledejte veterinárního lékaře.

Má váš pes svůj deník?

Každý veterinární lékař musí léčbu individuálně upravit pro konkrétního psího pacienta. K tomu o něm potřebuje vědět co nejvíce informací o průběhu a četnosti záchvatů. Veďte si proto psí deník. Do něho si zaznamenávejte veškeré významné změny a události v životě vašeho psa, které se týkají jeho zdraví. Zapište si do něho datum, dobu a průběh záchvatu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit psát si tam také, při jaké události k záchvatu došlo. Psychické stimulanty jsou jedním z významných epileptických spouštěčů. Po čase můžete zjistit, že váš pes má často záchvaty při silném stresu nebo po určitém jídle (i alergie na jídlo může vyvolat záchvat). Můžete se pak těchto „spouštěčů“ snadno vyvarovat. Zapisujte si změny léků, váhy či jakékoli podivné chování. Při každé veterinární kontrole vezměte tento deník s sebou. Veterinář jej určitě ocení a dozví se mnoho potřebných informací pro průběh další léčby.

Bobík

Dnes bych vám ráda představila svého psa Bobíka. Je to dvanáctiletý kříženec, který od svých dvou let trpí epilepsií. Do naší rodiny přišel jako půlroční štěně, když jeho předchozí majitel spáchal sebevraždu a přitom podpálil dům. Nevím, zda je u něho epilepsie vrozená, či zda má původ v tomto traumatickém zážitku. Vím jen, že i s ní může prožít plnohodnotný a šťastný život.

Živě si vybavuji jeho první záchvat. Pamatuji si, jak byl před celou událostí velmi neklidný a neustále za námi chodil – až se nám občas i pletl pod nohy. Bobík totiž patří mezi psy, kteří v době před záchvatem i po něm vyžadují naši společnost. Prvotních příznaků (jako jsou vykulené oči či slinění) jsem si vůbec nevšimla a jeho dotěrnému chování jsem nevěnovala žádnou pozornost. O tom, co je to epilepsie, jsem v té době neměla ani ponětí. Říkala jsem si, že se chce prostě třeba jen mazlit, a na to v tu chvíli nebyl čas.

Slovy ani nedokážu popsat, jak velký šok to byl, když zničehonic upadl na zem. Do celého těla dostal silnou křeč, která doslova kroutila jeho tělem, a začal se silně třást. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a jak mu mohu pomoci. S mamkou jsme se na něho snažily mluvit, ale on vůbec nereagoval, dokonce i oči měl tak divně „vyvrácené a vytřeštěné“. Okamžitě jsme s ním spěchaly k našemu veterináři. Hrozně jsem se o něj bála a upřímně jsem si myslela, že to snad ani nepřežije. Během cesty záchvat ustal. V autě se mu ještě udělalo špatně, ale než jsme stihli dojet do veterinární ordinace, Bobík vypadal mnohem lépe. Byla jsem stále obrovsky vyděšená a on na tom byl podobně. Okamžitě jsme šly do ordinace, kde jsme veterináři popsaly hrůzostrašný zážitek. On jej prohlédl a sdělil nám, že šlo o epileptický záchvat. Domů jsme se vrátily s tím, že máme psa pozorovat a v případě dalšího záchvatu okamžitě přijet. Pan doktor nám také vysvětlil, že občas se záchvat ukáže (jednou za život) i u zdravého jedince a další záchvat tak přijít ani nemusí.

Druhý záchvat na sebe ale nenechal dlouho čekat. Nebylo to ani 14 dní a jely jsme k veterináři znovu. Vše bylo už jasné, náš Bo­bík trpí epilepsií. V ordinaci mu odebrali krev a udělali zbylá vyšetření. Za pár dní přišly výsledky krevních testů a Bobík dostal své první prášky.

Upřímně mohu říct, že při veterinářových slovech – „epilepsie je neléčitelná a my můžeme pouze zmírnit její průběh“ – se mi udělalo mdlo. Naštěstí nám pan doktor brzy vše vysvětlil. Pochopila jsem, že Bobík může prožít plnohodnotný život. Bude sice muset brát už napořád léky a občas ho přepadne záchvat, ale jeho život se tím více nezmění.

Po celý život se Bobík aktivně účastní našeho života. Občas ho sice postihne nepříjemný záchvat, který si pak zapíši do jeho deníčku, ale více u nás převažují ty dobré dny. Jeho zdraví se s přibývajícím věkem sice o něco zhoršilo, ale i to zvládáme. K práškům na epilepsii nám přibyly ještě léky na srdce a problémy s klouby. Bobík si z toho ale nic nedělá, spíše naopak. I když chci, aby odpočíval, vydrží sám chodit po místnosti „sem a tam“ i desítky minut. S naším druhým psem Samem rádi dovádějí, hrají si a občas vymýšlejí různé „lotroviny“. Bobík toho se mnou prožil už mnoho a já pevně věřím, že nás čeká ještě spousta krásných let.

Ať už je epilepsie vašeho psa způsobena čímkoli, je nesmírně důležité ji vždy řešit s vaším veterinárním lékařem a dodržovat jeho léčbu. Léčená padoucnice nikterak neovlivňuje délku života vašeho psa. Buďte mu tedy oporou v jeho těžkých chvílích a poskytněte mu láskyplnou péči. To, jak kvalitní život prožije, záleží pouze na vás…