Bourbonský krátkosrstý ohař
Nejstarší a zároveň nejmladší plemeno francouzských ohařů
Je nejmenším krátkosrstým plemenem ohaře a je považován za klasického francouzského ohaře. V době, kdy ještě neexistovaly zbraně, lovili se ptáci za pomoci sítí. A tak hlavním zaměstnáním bourbonského ohaře bylo najít v křoví ukryté tehdy tolik oblíbené a rozšířené křepelky, strnulým postojem a s nataženou hlavou dopředu ukázat na místo, kde se křepelka ukrývá. Lovec následně dle svých zkušeností mohl tyto ptáky ulovit za pomoci sítě.
Jeho dávnou existenci a využití potvrzuje italská encyklopedie Bibliotheque Nationale od Ulissi Aldovandiho z roku 1590, kde lze najít ilustraci s názvem Canis Bourbonensis Sagax ad Conthur Nices Capiendas. Tento přírodovědec Ulissi Aldovandi z Boloně bourbonského ohaře popsal jako psa v barvě „pstružáka“, výborně se hodícího právě na lov křepelek.
Díky tomuto prokazatelnému důkazu je možné bourbonského ohaře považovat za nejstarší plemeno mezi francouzskými ohaři. Má to však velký zádrhel. Tento ohař byl po dlouhou dobu považován za vyhynulého a jeho chov byl obnoven až na konci 19. století. Díky tomu je naopak považován, společně s plemenem Dupuy, za nejmladší plemeno ze všech v současné době existujících francouzských ohařů.
Nelze bez zapochybování tvrdit, že dnešní a tehdejší bourbonský ohař je tentýž. Má se za to, že původní bourbonský ohař existující v 16. století zcela vyhynul během Francouzské revoluce. V 19. století však došlo k jeho regeneraci.
Bohužel neexistují žádné záznamy, jaká plemena a v jakém poměru či množství se podílela na znovuobnovení plemene. Pravděpodobně jedním z nejpříbuznějších plemen je auvergneský ohař. Ten je přímo ze sousedství bourbonského ohaře. Stejně tak se přímo nabízí spřízněnost s velkým modrým gaskoňským honičem, burgoským krátkosrstým ohařem či navarrským krátkosrstým ohařem. Bohužel pro zachování zbarvení „odkvetlého šeříku“ a vrozené krátkoocasosti, v určité míře i z důvodu nedostatečných znalostí genetiky chovatelé na konci v 19. století často tíhli k velmi blízké příbuzenské plemenitbě. To s sebou přineslo velkou degeneraci obnovovaného plemene. Objevovala se hluchá štěňata, psi s rozštěpy nosu a další degenerace spojené s neuváženým křížení jedinců s „merle faktorem“. Pro záchranu plemene tak byli dále přikříženi Pointer a německý ohař. Dá se předpokládat i přikřížení bretaňských ohařů. Přikřížení pointra pro záchranu bourbonského ohaře se však brzy ukázalo jako krajně nevhodné. Záhy však přišel na řadu i „Braque francais“, neboť chovatelé rozhodně chtěli udržet hrubší typ, tzn. psa v typu klasických francouzských ohařů. Není tedy divu, že vliv francouzského ohaře je na tomto plemeni patrný dodnes.
Oficiální chov bourbonského ohaře
První standard bourbonského ohaře, který sestavil kynologický znalec Delagen, byl vydán v prvním zpravodaji klubu, a to v roce 1930. I když se chovatelé snažili, klub nastavil tak přísná pravidla chovu, že se plemeno dostalo opět na pokraj zániku. Po 2. světové válce Federace Cynologique Internationale (FCI) rozhodla, že Braque du Bourbonnais vynechá ze svého registru existujících plemen kvůli nedostatku chovatelské činnosti a mizivému počtu existujících chovných jedinců. A tak od roku 1963 až do roku 1973 nebyl do francouzské plemenné knihy (LOF) zaregistrován žádný jedinec Braque du Bourbonnais. Naštěstí úplně na poslední chvíli se Michel Comte rozhodl plemeno zachránit.
V roce 1970 vyhledal všechny ještě existující jedince tohoto plemene. Bylo jich však žalostně málo. Zahrnul tak do svého chovu i všechny přístupné Křížence bourbonského ohaře bez ohledu na menší exteriérové prohřešky. Vrozená bezocasost šla stranou a svůj chov zaměřil na dobré lovecké využití s vyrovnanou povahou. První nejlepší výsledky svého chovu na základě příbuzenské plemenitby nechával od roku 1973 zapsat do LOF. Od roku 1975 se k M. Comteovi začali přidávat i další chovatelé, kteří chtěli zachránit a podpořit chov bourbonského ohaře.
Druhý klub Braque du Bourbonnais byl založen v roce 1982 s oficiálním uznáním společností Centrale Canine (SCC), francouzskou pobočkou FCI v roce 1985. Až do roku 2001 byl předsedou klubu M. Comte. V roce 1991 byl standard přepracován a v roce 1998 uznán a předložen veřejnosti.
Třebaže se nikde na světě nechová ve velkém počtu, kromě Francie se od 80. let 20. století několik jedinců začalo objevovat ve většině evropských zemí a pak i ve Spojených státech amerických a v Kanadě.
Výborný pes do rodiny
Předně je si třeba uvědomit, že se jedná o lovecké plemeno a chovatelé tohoto plemene chtějí, aby jeho pracovní vlastnosti zůstaly nejen zachovány, ale i se dále rozvíjely. Je to pes určený především pro myslivce, lovce, avšak zároveň se jedná o výborného rodinného psa. Je dobrosrdečný a snadno vychovatelný. Nedělá mu problém dodržovat nastolená domácí pravidla a velmi dobře se snese i s dalšími domácími mazlíčky. Na domácí zvířata a domácí zvířecí mazlíčky si však musí zvykat od štěněcího věku. Stejně tak k dobrému chování musí být důsledně veden. Rozhodně však lze toto plemeno doporučit i kynologickým začátečníkům. Je mírné povahy a je znám svým neprůbojným chováním.
Nemá úplně poutavý vzhled, a tak ani příznivců tohoto plemene není mnoho. Což je velká škoda, protože je to povahově výborný pes. Je to přítulný, laskavý a milý společník. Potřebuje však hodně pohybu, aby byl spokojený. Hodí se do rodin s malými dětmi, stejně jako k seniorům. Jeho nekomplikovanou povahou si oblíbí snad každý. Miluje pozornost své rodiny, ke které je hodný a loajální. V domě se chová klidně a ohleduplně. Nesmí se však příliš dlouho nudit. Pak je schopen začít ničit věci, jen aby se nějak zabavil. Nemá-li dlouhodobý dostatek pohybu a zaměstnání, odrazí se to v jeho povaze formou nezvladatelné hyperaktivity, destruktivity, nadměrného štěkání a dalších, pro člověka špatně snesitelných zlozvyků.
Většina jedinců tohoto plemene je přátelská, ale najdou se i jedinci, kteří jsou zbytečně moc ostražití, jiní zase nedůvěřiví či v kontaktu s cizími lidmi rozhodně opatrní. Většina bourbonských ohařů dobře hlídá, ale obranáře u nich nehledejte.
Příjemný parťák pro sportovního majitele
Je považován za jedno z nejovladatelnějších plemen z francouzských ohařů. Velmi snadno se cvičí, je učenlivý a má výbornou paměť. Další plus spočívá v chuti jeho člověka poslouchat. Pro svou poslušnost, dalo by se říci, že u loveckého plemene až nadstandardní, se hodí i k výcviku zaměřenému na spolupráci a plnění cviků. Je velmi obratný a ve skoku je schopný změnit rychle směr dle potřeby. Je hravý a plný energie, kdykoli je potřeba.
Zábavu tak najde jak při agility, tak v různých soutěžích zaměřených na poslušnost, včetně dog dancingu. Je vytrvalý, a tak bude rád běhat rekreačně při joggingu nebo závodně při canicrossu. Je skvělým aportérem. Proto se ve výcviku dobře motivuje aportem a může vynikat také ve sportu frisbee.
Dalším kladným atributem tohoto plemene je rozvážnost a ochota s klidnou hlavou spolupracovat. Ovšem jsou citliví na hrubé zacházení. Na ostřejší chování cvičitele reagují rozpačitě, až nervózně. Nebývají dominantní ani výcvikově nároční.
Bourbonský ohař při práci
Rozhodně platí, že bourbonskému ohaři jen procházky nestačí. Potřebuje i nějaké zaměstnání, u kterého použije svou mysl nebo čich. Dokáže pracovat i celý den v rozmanitém terénu. Je vytrvalým pracantem, který neúnavně hledá a spolehlivě vystavuje (ukazuje na zvěř ohařům typickým postojem, aniž by ji vyplašil dříve, než se lovec připraví ke střelbě) snad v každém terénu. Nedělá mu problém křoví ani močály. Jde rád do vody, bez ohledu na její teplotu. Jeho lovecká inteligence je zřejmá během celého lovu.
Není specialistou na konkrétní práci, ale je všestranným loveckým plemenem. Miluje svou práci. Jeho horlivý nos nezná odpočinek. Znamenitě hledá a větří s vysokým nosem. Dobře zastane veškerou práci na poli, v lese, stejně jako ve vodě. Je výborně adaptovatelný na různé druhy lovné zvěře.
Chov, péče a zdraví
Jeho zbarvení je nevšední a ojedinělé, nezaměnitelné s jiným plemenem. Braque du Bourbonnais se někdy rodí s krátkým ocasem (brachyury) nebo zcela bez ocasu (anury).
Krátká srst nepotřebuje téměř žádnou péči. Jen občasné vykartáčování, a to zejména v době línání – výměny srsti. Kromě kontroly zvukovodu a délky drápů není potřeba žádná další péče.
U tohoto plemene nebyla zaznamenána téměř žádná dědičná onemocnění. Přece jen se však může objevit např. dysplazie kyčelního kloubu či plicní stenóza srdce (pulmonic stenosis of the heart). Není vyloučen ani oční defekt zvaný entropium nebo ektropium.
Jak by měl vypadat typický představitel plemene
Je to pes silné kostry, kvadratického rámce, jenž působí dojmem robustnosti a síly, aniž by však postrádal jistou eleganci. Feny mají siluetu jemnější a elegantnější, jejich délka těla je stejná nebo o málo větší, než je kohoutková výška. Hloubka hrudníku je stejná nebo o něco málo větší, než je polovina výšky v kohoutku.
Tvar hlavy je „hruškovitý“. Není ani příliš lehká, ani hrubá, jařmové oblouky jsou výrazné. Stop je vyznačen mírně. Nosní houba je široká, u některých jedinců může přesahovat přední linii pysků. Její zbarvení odpovídá odstínu srsti, bez známek depigmentace. Nosní hřbet je rovný nebo lehce klenutý. Pysky nejsou příliš tlusté, horní překrývá spodní, aniž by tvořil v koutku kapsu. Okraj pysků je dobře pigmentován. Je vyžadován nůžkový skus, avšak klešťový skus je tolerován. Oči jsou velké, spíše kulaté, oříškové nebo tmavě jantarové, v souladu se zbarvením srsti. Okraje očních víček jsou dobře pigmentované. Uši jsou středně dlouhé, mohou dosahovat k hrdlu nebo je mírně přesahovat. Jejich úpon je spíš široký, jsou zavěšeny v linii očí nebo mírně nad ní, což je ceněno. Přirozeně spadají podle lící, jsou ploché nebo mírně stočené. Krk není příliš dlouhý, je svalnatý a uvolněný. Mírný lalok je tolerován. Horní linie hřbetu je rovná, pevná, kohoutek je výrazný. Záď je zaoblená a mírně šikmá. Hrudník je široký, dlouhý a hluboký, dosahuje až k lokti nebo pod něj. Hrudní kost je dlouhá a dosahuje co nejvíce dozadu. Žebra jsou dosti klenutá. Linie břicha se pozvolna zvedá směrem k zádi, slabiny jsou ploché a málo vtažené. Někteří jedinci se rodí bezocasí. V opačném případě se ocas kupíruje hned u kořene. Je níže nasazen. V zemích, kde je kupírování ocasu zakázáno zákonem a ten je ponechán v celé délce, musí být nesen pod úrovní hřbetní linie. Končetiny jsou při pohledu zepředu a zezadu rovné, silných kostí, tlapky kulaté nebo lžícovité. Kůže je bez kožních řas, pružná a nepříliš jemná. Srst je jemná, hustá a krátká, na hřbetě někdy poněkud tvrdší a delší. Na hlavě a na uších musí být krátká. Zbarvení srsti: na bílém základě je jemné stříkání hnědou (původní název: barva vinné sedliny) nebo drobné tečkování plavou (barva broskvového květu) ve všech jejich variantách. Uši jsou obvykle tmavé, bíle stříkané. Směs bílé a barevné srsti, tvořící zbarvení tzv. bělouše, je rovněž povolené. Barevné plotny na hlavě a také na těle jsou přípustné pouze v malém počtu a jen malých rozměrů.
Kohoutková výška u psů je 51–57 cm a u fen 48–55 cm. Tolerance +-1 cm je přípustná.
