Popis
Věřím, že tento krásný pták mezi českými a slovenskými chovateli příliš popisovat nepotřebuje. Tvar těla je typický jako u ostatních krasek, tedy štíhlé tělo s dlouhým výrazným ocasem. Zbarvení je velice kontrastní a mírně se liší dle poddruhu. U nás chované krasky jsou zbarveny následovně. Hlava, krk a prsa jsou černé. Na hlavě je výrazná korunka. Začíná modrými tečkami pírek, která se dozadu „protahují“ ve světlý modrobílý pás. Vrchní část těla je matně modrá, spodní část těla bílá. Ocas a letky jsou jasně modré s bílými špičkami. Zobák, nohy a tenké okruží oka jsou jasně oranžovočervené. Duhovka oka je také výrazně oranžovočervená. Délka těla je 53–68cm, z čehož však ocas může činit až 2/3 délky. Jedná se tak o jeden z nejdelších ocasů mezi krkavcovitými. Váha samce činí 145–192 g, samice váží 106–155 g.
Systematika a výskyt
Původně byla v roce 1783 popsána zoologem Boddaertem ve městě Kanton (jižní Čína) jako Corvus erythrorynchus. Odborný druhový název bývá často, i v české „literatuře“ chybně přepisován jako erythrorhyncha namísto správného erythroryncha.
Vyskytuje se v širokém pruhu zahrnujícím severní části Indického poloostrova a dále na východ a jihovýchod. Konkrétně obývá západní Himálaj, východně do Myanmaru, Kambodži, Laosu a Vietnamu.
Jak je zmíněno v úvodu, řadíme ji mezi pěvce (Passeriformes) do čeledi krkavcovitých (Corvidae). Do rodu Urocissa je nyní řazeno šest druhů, kromě krasky červenozobé ještě kraska srílanská (U. ornata), kraska tchajwanská (U. caerulea), kraska himálajská (U. flavirostris), kraska bělokřídlá (U. whiteheadi) a kraska (U. xanthomelana), která zatím nemá český název, jelikož se jedná o poddruh předchozího druhu nedávno povýšený na samostatný druh. Nejbližší příbuznou krasky červenozobé je kraska himálajská, která je i zbarvením nejpodobnější. Jak však napovídá odborný název, liší se především barvou zobáku, má jej světle žlutý. Za dosti podobnou a blízce příbuznou můžeme označit i krasku tchajwanskou. Tu si zjednodušeně můžeme popsat jako krasku červenozobou, které jsme vymazali všechnu bílou barvu z hlavy a „spodní“ části těla. Samotný rod Urocissa byl v minulosti začleňován do rodu Cissa, kam patří poměrně dobře známé „zelené“ krasky žijící více v jihovýchodní Asii. V současnosti jsou rozlišovány čtyři druhy těchto krasek.
U krasky červenozobé je uznáváno pět poddruhů:
•
U. e. occipitalis (Blyth, 1846) – SZ Indie (od Džammú a sousedství Kangra po Himáčalpradéš), východně dokonce až po východní Nepál.
•
U. e. magnirostris (Blyth, 1846) – SV Indie (jižně od řeky Brahmaputry) východně přes Myanmar a Thajsko do SZ Kambodži, Laosu a Vietnamu.
•
U. e. alticola (Birckhead, 1938) – J Čína (SZ a S Jün–nan) a přiléhající S Myanmar.
•
U. e. brevivexilla (Swinhoe, 1874) – V Čína (od JV Vnitřního Mongolska a Z provincie Liao–ning jižně po J provincie Kan–su, J Ning–sia, Šan–si a Che–pej).
•
U. e. erythroryncha (Boddaert, 1783) – střední, J a JV Čína (včetně ostrova Chaj–nan).
Rozlišit od sebe jednotlivé poddruhy by nemělo být složité, avšak pro nás je to dle množství dat zřejmě nemožné. Pokud si načteme fotografie na internetu, nalezneme řadu odlišných jedinců, kteří se liší především jasností modré barvy, mírou modré či šedé barvy na zádech a bílé korunky na hlavě a také barvou duhovky. U několika fotografií najdeme dokonce za okem proužek světlých peříček. Je zde vedena jako ssp. magnirostris (foto z Thajska). Jinde však u fotografie vedené jako tento poddruh tento proužek například nenajdeme. Dle konzultace se taktéž neví, respektive není určeno, jaký poddruh je chován v evropských chovech. Může se již jednat i o hybridní populaci. Opět dle fotografií se mi jeví naši ptáci nejvíce podobní poddruhu occipitalis, toť však pouze můj osobní názor po porovnání několika málo fotografií. Takovýto poddruh je však například uváděn i na fotografii ze Zoo Chester.
Život v přírodě
Obývá hlavně subtropické a temperátní stálezelené lesy v převážně kopcovité či hornaté krajině, obvykle v nadmořské výšce 1 500 m (v létě však i v nadmořské výšce 2 200 m). Doba hnízdění se samozřejmě liší dle lokality. Vejce jsou tak zaznamenána v Indii od dubna do června, od března do června v Myanmaru, v dubnu v J Číně a v červnu v S Číně. Hnízdí hlavně ve stromech a vysokých keřích (3–6 m nad zemí) v relativně křehkých a malých hnízdech. Ta budují obě pohlaví. Snůška obvykle čítá tři až šest vajec. Jsou krémově bílá, hnědožlutá nebo bledě zelená s tmavými tečkami (jejich hustota se zvyšuje směrem k širšímu konce vejce). Inkubaci zajišťuje pouze samice a trvá 17–19 dní. Samec ji po celou dobu krmí. O vylíhlá mláďata se starají oba rodiče.
Potravu hledá jak na zemi, tak na stromech. Jelikož se jedná o zástupce krkavcovitých, přijímá širokou škálu potravy, a je tedy všežravá. Hlavní část však tvoří živočišná složka. Jsou jí bezobratlí (rády mají například brouky), malí obratlovci, mršiny, plody a také semena. Často vykrádá hnízda jiných ptáků (vejce i mláďata).
V červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je vedena jako druh se statusem LC, tedy málo „málo dotčený“. Kvůli její extrémně velké oblasti rozšíření však nebyla všechna data dostatečně přezkoumána. Zdá se, že populační trend se zvyšuje, a ačkoli velikost populace nebyla dosud kvantifikována, nepředpokládá se, že by se přiblížila hranici pro zařazení do další kategorie, tedy mezi druhy „blízko ohrožení“. Ve většině lokalit je tedy považována za běžný druh.
Chov a odchov
V roce 2008 jsem vybudoval v zadní části zahrady dvě velké zasíťované venkovní voliéry. V podstatě se jedná o kruh o průměru 10 m rozdělený na dvě části. Střed tvoří vyztužený kmen starého ořešáku a v tomto nejvyšším místě má voliéra výšku 5 m. Jednu z částí jsem zrealizoval jako expozici stepních afrických ptáků, druhou jako voliéru pro lesní ptáky východní Asie. Dle této představy jsem se co nejvíce snažil zařídit i její „interiér“. Dominantu východoasijské části, která i drží síť, tvoří dvě, nyní již přibližně 8 m metasekvoje čínské (Metasequioa glyptostroboides) a také o něco menší borovice Wallichovy (Pinus wallichiana). Hustý porost dále tvoří buky, ořešáky, asijské trojpuky, aktinidie a bambusy rodů Fargesia a Phyllostachys. Metasekvoje a borovice rostou i nad voliéru. Ostatní dřeviny nechám vždy, pro větší pocit bezpečí ptáků, během sezony přerůst přes síť, na podzim je poté seříznu pod síť. Voliéru jsem plánoval především pro hrabavé (Galliformes) a měkkozobé (Columbiformes) této oblasti. Voliéra také sousedí s částí bývalého skleníku, kde mají ptáci zálet proti dešti a větru o rozměrech 2,5×1×2 m (dך×v).
Na konci loňského roku ji obývalo trio bažantů stříbrných (Lophura nycthemera), kurové skvrnitobocí (Bambusicola fytchii), hrdličky východní (Streptopelia orientalis), holubi zelenokřídlí (Chalcophaps indica), lichý samec holuba kouřového (Columba pulchricollis) a lichý samec drozda východního (Turdus hortulorum). Plán se zdařil, druhová skladba byla dobře sladěna, všechny druhy, s výjimkou h. kouřového, s jehož chovem začínám, zde úspěšně hnízdily. Voliéra se i díky okolní výsadbě stala opravdu „východoasijským lesem“ a ptáky tak zde je více slyšet než vidět. Poměrně málo však, pro velikost voliéry, bylo využito horní patro voliéry. Dlouho jsem uvažoval o strakách modrých (Cyanopica cyanus) či kraskách červenozobých. Zkušenosti s chovem krkavcovitých ve společných voliérách jsou totiž veskrze negativní. Na konci loňského roku jsem ale narazil na zajímavý inzerát z blízkého okolí a rozhodl se zaexperimentovat. Když se krasky projeví negativně, menší druhy přesunu do jiných voliér, a věřil jsem, že bažanti vejce ubrání. I tak se jistě stanou královnami voliéry ve všech smyslech. Jelikož jsem neměl zkušenosti s chovem krkavcovitých, pořídil jsem si starší pár a po karanténě je umístil do zmíněné voliéry.
Vše dopadlo nad očekávání dobře, krasky nikoho nenapadaly a ani z druhé strany nebyla zřetelná žádná nervozita. Překvapilo mne, že si nevšímaly dokonce ani podstatně menšího samce drozda. Ten se stále pohyboval typicky v nižších partiích porostu. Samice krasky byla a dodnes je velice plachá, samec naopak vždy velmi hlasitě dává najevo svou přítomnost a nebojí se přiletět poměrně blízko. Krasky, jakožto všichni ostatní krkavcovití, jsou velice inteligentní a hluční ptáci a krásně vám tak dají najevo, že okolo voliéry jde pes či kočka. Na začátku letošního roku přišel problém, a to v podobě příchodu ptačí chřipky. Jelikož je voliéra zasíťována, musel jsem improvizovat a za pomoci kamaráda, chovatele Vojtěcha Čorby ptáky v této velké voliéře obtížně odchytit a přesunout krasky do podstatně menší, kryté voliéry o přibližných rozměrech 3×3×2 m (dך×v). Zde nutnou dobu žily se samcem holuba kouřového a chovným párem bažantů Edwardsových (Lophura edwardsi). Ani v této malé voliéře nedošlo, alespoň pokud vím, k jedinému konfliktu.
Po ukončení všech veterinárních opatření a návratu do původní voliéry jsem začal pomýšlet na odchov. Jednalo se o pár, který prý již několikrát odchoval. Kontaktoval jsem kolegu p. Nového, úspěšného chovatele strak modrých, který mi dal mnoho cenných rad do budoucna. Zakoupil jsem dva přírodní košíky malých rozměrů a umístil jsem každý nad druhý konec voliéry. Jeden do ještě neolistěného buku, druhý do borovice blízko venkovního vchodu. Je umístěn asi metr od plošky, na které je podáváno krmivo. Zálet prakticky nenavštěvovaly a v něm nabízené krmivo tak nepřijímaly. U košíků a hnízd je nutné, aby měly co „nejhlubší“ dno a vejce byla semknuta blízko sebe. Pokud by bylo dno mělčí či rovnější, vejce by ležela vedle sebe a samice by všechna nedokázala inkubovat. Mezitím začaly snášet vejce dvě samice bažanta stříbrného. Počet vajec nekolísal, rostl. Překvapilo mne, že se krasky nesnaží a nekradou bažantům vejce. Slepice je totiž nijak zvlášť nehlídaly.
Kraskám se zalíbilo hnízdo umístěné v borovici. Jednou jsem při krmení viděl z hnízda trčící ocas a zaradoval jsem se, v hnízdě byla tři vejce! Návštěvy voliéry i jejího okolí jsem omezil na opravdové minimum. Slyšel jsem o povaze krkavcovitých, kdy stačí delší „pozornost“ a opustí hnízdo. Kontrolu počtu vajec jsem tedy prováděl rychlým, ale opatrným vyfocením, nakonec jich bylo v hnízdě šest. Když jsem jedno 31. 5. ráno při výměně krmiva našel živočišné i rostlinné krmivo snězené jen z poloviny, bylo mi hned jasné, že samice zasedla. Obrovská radost i obrovská starost. Pro zamezení rušení jsme okolo voliéry i přestali sekat trávu. Jediný problém, do podzimu, nastal po vylíhnutí bažantích kuřat. Samce krasky jsem totiž zakoupil s poškozenými ocasními pery. Nemohl tak dobře létat. Pohyb ve voliéře mu však nedělal problém. Díky husté vegetaci přeskakoval z větve na větev. Kuřata se vylíhla a ani jich si krasky nevšímaly. Jednou, 1. 6., při úpravě zeleně poblíž voliéry jsem však měl štěstí v neštěstí. Zaslechl jsem křik a rychle doběhl k voliéře. Slepice napadala samce krasky, který se kvůli ocasním perům nemohl dostat na větev. Věřím, že samec neměl záměr napadnout kuře, jen se v nesprávnou dobu objevil příliš blízko kuřete, na zemi v misce nalákán moučnými červy či se „šel“ vykoupat, což si samice vyložila jako útok na kuře. Nutno podotknout, že je takto brání i před holuby. Každopádně jsem, především kvůli kraskám, slepici i s kuřaty odchytil a přesunul do jiné voliéry.
Mezitím, 18. 6., jsem pozoroval ze vzdáleného místa obě krasky vysoko na metasekvoji, tedy mimo hnízdo. Samice opustila hnízdo, ale z jakého důvodu? Vejce byla neoplozená? Naštěstí byla pravdou druhá možnost, vylíhla se mláďata! Okamžitě jsem upravil krmení a ze živočišné složky začal podávat pouze svlečené moučné červy a zofobasy, na malé kousky řezaná kuřecí srdíčka a na tři části řezaná myší holátka. Toto krmení bylo podáváno 5× denně. Jak krasky rostly, samozřejmě se zvyšovalo množství krmení, ale také velikost „kousků“ a přibyla také ochlupená myší mláďata. Kontrolou jsem poté zjistil, že se vylíhla tři mláďata. Hnízdo mělo sice správný tvar, ale bylo příliš velké. Vedle mláďat tak ležela tři vejce, která samice nedokázala obejmout. Cenná zkušenost! Neskutečně rostla spotřeba krmného hmyzu. Od běžné spotřeby 3 l zofobasů za měsíc k 6 až 8 l těchto červů. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem 2. 7. viděl spolu s hrdličkami východními i dvě jejich čerstvě vylétlá mláďata. Nevěřil jsem vlastním očím. Hrdličky si vybraly druhé hnízdo, v buku, který mezitím hustě olistil a krasky na ně neměly přímý pohled. Krasky si tedy ať záměrně, či náhodou nevšímaly ani jejich vajec, ani jejich vylíhlých a zcela bezbranných mláďat, a to ani při odchovu a krmení vlastních mláďat! Hrdličky se krasek nebály, a pokud jim připadlo, že kraska sedí příliš blízko mláďat, varovným postojem je bránily. Pár holubů zelenokřídlých byl nekompatibilní a o hnízdění se nepokoušel.
V pondělí 3. července přišel den D a mláďata vylétla, avšak jen dvě, seděla na okraji košíku. Kontroloval jsem – o něco menší třetí mládě bylo v hnízdě a zdálo se v pořádku. Pro jistotu jsem však nastavil kameru, rodiče mládě, které zůstalo v hnízdě, krmili. Následující den se jedno z vylétlých mláďat pohybovalo i na zemi, později odpoledne i druhé. Avšak i v další den zůstávalo třetí mládě stále v hnízdě. Rodiče je dál krmili. Ve středu 5. července se vyšplhalo na okraj hnízda i třetí mládě. Pochopil jsem důvod nevylétnutí. Mládě mělo rozjeté nohy a na prstech pravé nohy nemělo rozvinuté šlachy. Vrátil jsem je zpět do koše a další den přijela na pomoc kamarádka, chovatelka Miluše Bukaiová, která má zkušenosti s fixováním nohou. V pátek 7. 7. přišla prudká bouřka a mládě zcela promoklo. Zkoušel jsem je i přesto odchovat v domácích podmínkách, přesně po týdnu však uhynulo.
Zbylá dvě mláďata krásně rostla, již 8. 7. byla ve více než dvoumetrové výšce na metasekvoji, ve voliéře se ale nic jiného zásadního nedělo. I to mne, samozřejmě příjemně, překvapilo. Proč agresivní krkavcovití tvrdě nebrání mláďata například před hrdličkami, které sedí přibližně 30 cm od nich? Nebránili je vůbec. Ve voliéře si spokojeně žili dále všichni ptáci, i lichý samec holuba krvavého (Gallicolumba luzonica), kterého jsem (ač zde zoogeograficky nezapadá) na sezonu přidal do této voliéry. V úterý 11. 7. jsem u mláďat krasek poprvé zaslechl typický varovný křik dospělých ptáků. V úterý 18. 7. jsem si poprvé všiml, že se zobák mláďat začíná pomalu vybarvovat do oranžové barvy. Pro první odchov těchto ptáků a obavu z nějaké chyby jsem vnitřní prostory dále než 1,5 m od vstupu nekontroloval. V pondělí 14. 8. jsem přestal nabízet krájené myši a podávat myši celé (váha 5–10 g). Později, 27. 8., přišlo další příjemné překvapení – vylétla další dvě mláďata hrdliček východních. O náhodu se tedy zjevně nejednalo, krasky o vejce ani mláďata těchto ptáků z jistých důvodů zájem neměly. Agresivitu od dospělých ptáků jsem nepozoroval. Pouze mládě občas „odstrčilo“ hrdličku či holuba, kteří seděli zřejmě příliš blízko pro její pocit bezpečí.
Dne 30. 8. jsme s kolegou a kamarádem Vojtou Čorbou ptáky odchytili pro určení DNA. Pořídili jsme i detailní snímky pro porovnání hlavy dospělého ptáka a mláděte, ale jak už to tak bývá, o snímky jsme selháním karty přišli. Za nepořízení kvalitních snímků mláďat ani dospělých ptáků se omlouvám, ale pro vysokou pohyblivost ptáků a hustotu porostu to bylo prakticky nemožné.
Určité problémy s agresivitou se objevily až začátkem října. Ve voliéře zůstaly všechny hrdličky, tedy šest dospělých ptáků a krom ostatních zmíněných ptáků také mladé krasky, které rychle doháněly velikost dospělých ptáků. Hrdliččí samec začal prohánět mladé samce, mláďata hrdliček jsem tedy odchytil. Všechna vypadlá pírka však nezpůsobil samec hrdličky, ale mnohá také starý samec krasky. Zřejmě z prostorového důvodu nechtěl vpustit hrdličky a holuby do nejvyšších partií voliéry, především na nejvyšší místo ve zmíněné výšce 5 m, kde je silný odlomený pahýl větve, který ptáci používají k pozorování a tokání. Nikoho jiného včetně malých hřadujících kurů skvrnitobokých nenapadal. Nejednalo se však o pronásledování, pouze o odehnání. Do voliéry jsem zpět vpustil slepici bažanta stříbrného s již odrostlými kuřaty pro rozptýlení pozornosti. Agresivita samce skutečně opadla. Po přesunutí mladých krasek (ze kterých se vyklubal pár) do jiné voliéry toto agresivní chování zcela vymizelo a vše se vrátilo do předchozího klidu. Je tedy pravděpodobné, že byl samec již nervózní z přítomnosti druhého páru krasek a vybíjel si stres, ačkoli se rodiče od mláďat nijak neodháněli. Nedostatkem stravy toto chování také způsobeno být nemohlo, záměrně jsem dával nadbytek krmení. S růstem mláďat samozřejmě postupně klesala četnost krmení, ale až do přesunutí mladých ptáků byla vždy krmena 2× denně. Jediným ptákem, který tak soužití s kraskami nepřežil, byl samec drozda východního, kterého jsem nalezl začátkem srpna mrtvého, s „ožranou“ hlavou. Zbytek těla nebyl nijak poškozen. Jak a za jakých okolností zemřel, se však nedozvím. Zdali byl zabit přímo kraskou, či kraska (jako i mrchožravý pták) začala s konzumací již mrtvého ptáka, kdo ví? Jsem si však jist, že v obou možných případech se jedná o mou chybu. Věřím, že když tito ptáci žili v souladu více než tři čtvrtě roku a krasky je nenapadaly ani při odchovu mláďat, je na vině krmení. Hmyz a ovoce jsem podával stále pouze na dvě místa, a tak je možné, že se drozd k zofobasům a jiným červům nedostal z jednoduchého důvodu – množství jsem málo navyšoval a na něj nic nezbylo nebo jej krasky na plošinku pro zdroj hmyzu nepustily. Upřímně však mohu říct, že jsem během mnoha pozorování (i přes kameru) nikdy záměrné pronásledování ani jakékoliv napadání neviděl.
Nelze se samozřejmě nezmínit krmení krasek. Mimo dobu odchovu mláďat jsou krmeny jednou denně. Dostávají dvě složky potravy rozdělené do dvou misek. Do jedné z nich jsou podávány kočičí granule, granule Nutribird T16 či Beo, na kostky nakrájená jablka, hrušky a široká škála jiných plodů. Překrojená či celá jablka jsou také často pokládána přímo na zem. Do druhé misky dostávají směs Teurlings Tovo, All pet All Mix, Universal Food, moučné červy, zofobasy, krájená kuřecí srdce, kousky masa (drůbeží, hovězí) a v době odchovu také cvrčky, myši v různém věku, v malém množství i sarančata. Ochotně také přijímají hovězí žebro k vyzobávání. Během odchovu je nutné zvyšovat množství a četnost potravy úměrně věku mláďat. Na tento fakt nesmíme v žádném případě zapomenout! Stejně tak je důležité i podávání krmiva na několik, od sebe vzdálených, míst. U krmení musím upozornit na důležitou zkušenost, kterou jsem během odchovu získal a tou jsou mravenci. Během kvetení aktinídií se několikrát stalo, že mravenci zamořili i misky s masem a červy a misky s ovocným krmením. Krasky pak samozřejmě přijímat potravu odmítaly, a nebraly ani červy z těchto misek. Při odchovu mláďat se tak může jednat o kritický bod.
Co tedy říci závěrem?
Předně musím poděkovat celé své rodině za pomoc při četných krmeních krasek, panu Jaroslavu Novému za cenné rady a stálou ochotu pomoci a kamarádům Miluši Bukaiové a Vojtovi Čorbovi za výše zmíněnou pomoc. Bez vás bych krasky neodchoval!
Ačkoliv se často dočtete o opaku, jiné druhy ptáků zřejmě lze chovat i odchovávat ve společnosti krasek! Záměrně píši zřejmě, jelikož se jedná o zkušenost pouze z jednoho roku. Je možné, že přiští rok se vše změní. Krasky nezahnízdí, příští rok budou agresivní a sežerou ostatním ptákům vajíčka či mláďata, uvidíme. Je možné, že příští rok krasky nezahnízdí, že další rok budou agresivní a sežerou ostatním ptákům vajíčka či mláďata, uvidíme. Pokud však vše zůstane pozitivní, stojí za tímto úspěchem pravděpodobně dodržení tří bodů – velikost voliéry, hustota porostu, a především dostatek a pestrost potravy. Nebojte se tedy a zkuste chovat exotické krkavcovité i v kombinovaných voliérách.