Jak jsi začal s holuby?
Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Doma jsme měli zvířata, ale žádné holuby. Když mi bylo šest roků, zatoužil jsem po nich a řekl to tátovi, který mě podpořil a pořídil mi do začátku červeného štajgra a k němu žlutou holubici. To ovlivnilo můj celý další život, neboť jsem od té doby zaměřený hlavně na voláče, a i když mám i nevolatá plemena, je to spíš pro moji zálibu v pestrosti a dokázal bych se bez nich obejít. V dětství jsem vystřídal i jiné voláče a zákonitě přišel čas, kdy jsem holuby nechoval. Přišla ke slovu práce, rodina, stavba rodinného domu. S chovem holubů jsem opět začal ve 23 letech po policejní akademii, kdy jsem nastoupil k jednotce dálniční dopravní policie. Dá se říci, že pocházím z policejní rodiny, již můj táta byl policista, švagr je zástupce velitele policie v Linci a syn je vedoucí oddělení. Práce u dopravní policie byla velmi nebezpečná a náročná na psychiku, chov holubů mi mnohokrát pomohl si od profesního života oddechnout a načerpat potřebný elán. Jako policista jsem zakončil kariéru u jednotky v Linci a poměrně mladý jsem odešel do důchodu, kdy jsem získal dostatek času pro péči o náročná plemena voláčů.
Jakým holubům ses po návratu k chovu věnoval?
Poměrně dlouho jsem dělal bílé anglické voláče. Velcí angličtí voláči jsou vysokou školou pro posuzovatele voláčů, měl by je mít nějakou dobu na holubníku každý z nich, lépe pak porozumí celé skupině vysokonohých rousných voláčů. V Rakousku choval velké anglické voláče na nejvyšší úrovni na světě Franz Schuster, jeho prvotřídní žluté holuby používali někteří mí kolegové k zušlechtění bílých, ale já jsem u bílých „angličanů“ dělal jen čistou plemenitbu. Nedával jsem do nich jiná plemena nebo barevné rázy. Přesto se chov dařil a úspěch na výstavách byl pro mne další motivací. Naučil jsem se využívat v odchovu chůvy a být trpělivý, neboť vývoj velkých voláčů trvá běžně dva až tři roky. Pak přišli na řadu jiní vysokonozí i střední voláči. Brzy jsem poznal, že každé plemeno je jedinečné, vyžaduje různé chovné a šlechtitelské postupy, které by si měl chovatel osahat.
Jaká další plemena tě nejvíce oslovila?
Poté co jsem se stal posuzovatelem a byl jsem zván k posuzování speciálních výstav voláčů v Rakousku i v Německu, oslovili mě voláči sedlatí rousní, jejich kontrastní sedlatá kresba, vzpřímené držení těla a volatost perfektní u obou pohlaví. Jejich kvalita v Německu byla vynikající, později se toto plemeno velmi zlepšilo v Rakousku, takže se úroveň v obou zemích vyrovnala. Byl jsem tímto plemenem fascinován a choval ho po dobu 21 let. Vyzkoušel jsem si i mondény, esteticko–užitkové plemeno, jež se vyznačuje velkou, zakulacenou, nízko položenou postavou, vodorovným držením ocasu a menší hlavou. Měl jsem chov založený na materiálu z Francie, ale jinak u mne vždy převažovali voláči. Již 40 let chovám pomořanské voláče a nedám na ně dopustit. V porovnání s ostatními velkými voláči jsou čilejší, neustále poletují, zejména holubice jsou mimořádně přítulné, a když je necháte přes zimu v samostatném oddělení, mohou se při vaší návštěvě „zbláznit“. Létají k vám pro pohlazení a doslova se dožadují vaší přízně. Pomořanský voláč patří k největším holubům. Není tak vysoký jako velký anglický voláč, ale je mnohem silnějšího těla, s čímž se váže daleko větší volatost, a honosí se též hustými a dlouhými rousy, které vytvářejí pera ve třech řadách pokrývající nohy a prsty. Též supími pery, jež vyrůstají z běháků. Pomořanští voláči se obvykle chovají v anglické kresbě, což je náročná kombinace přesně předepsaných bílých a barevných ploch provázaná bílým půlměsícem na voleti. Já jsem ale vždy upřednostňoval holuby jednobarevné a začal jsem s bílými. Léta jsem se věnoval jenom jim, až pak kamarád Franz Sator zanechal chovu sedlatých rousných voláčů červených a přešel na bílé pomořanské. Je to velmi šikovný holubář, a tak jsem získal prostor k oživení pomořanských voláčů o jiné barvy. Dnes mám modré pruhové a modré kapraté, zkouším černé tygry. Něco mám i v anglické kresbě, za účelem zlepšení bílého rázu, aktuálně je mám v této kresbě ve žlutém zbarvení.
Tak velký voláč vyžaduje bezpochyby speciální metodiku chovu…
Základem je prostor. Těžko bychom mohli takové velké a temperamentní plemeno držet v malých boxech. Prostorné jsou voliéry, holubníky, hnízdní krbce i hnízda. Protože je pomořanský voláč holub s dlouhými a hustými rousy, vyplatí se dát do voliéry vrstvu písku, v holubníku udržovat naprostý pořádek a podestýlat hoblinami. K odpočinku jsou ideální sedačky kulatého tvaru na horní části vybavené kusem nízkého koberce, aby holub seděl na měkkém a nedocházelo k mechanickému narušování per. Krmítka jsou vhodná dlouhá, zastřešená a od země pozvednutá, aby ani tady nedocházelo k narušení celistvosti per rousů. Je to tak velké plemeno, že by klidně mohlo mít krmítka zavěšená i 15 až 20 cm vysoko, ale s ohledem na mladé, kteří ještě neumí přijímat potravu, se zdá lepší krmítka zvednout jen 5 až 7 centimetrů. Obdobné platí i pro napáječky na vodu. Před chovnou sezonou se vyplatí zkrátit pera rousů, holubi pak nevynáší vejce nebo mladé z hnízd. Zkrátit rousy lze i u výletků, než plně dospějí, a na rousy si navyknout do období prvního pelichání ve věku 5 měsíců. Ve svém chovu upřednostňuji otevřené budníky, do kterých vkládám bedýnku nebo papírovou krabici podobného, nízkého a delšího tvaru, v nich probíhá samotné hnízdění nejlépe. Přestože pomořanští voláči jsou velmi dobří rodiče, vyplatí se mladé odchovávat pod nějakými chůvami v odpovídající velikosti. Sám jsem si oblíbil americké výstavní, tedy show racery, které jsem za tímto účelem dovezl z Německa. Tento holub je jako chůva ideální v tom, že dlouho krmí mladé, je velmi pečlivý a svojí velikostí dokáže mláďata velkých voláčů adekvátně obstarat. Několik párů pomořanských voláčů mám umístěno ve sklepě v bývalých voliérách pro exoty. Mají tam dostatečný klid pro pojímání, který je u některých jedinců žádoucí. Před výstavami provádím u všech plemen voláčů drezúru. Za tímto účelem mám v garáži soustavu klecí, kde holuby navykám v takovém prostředí, aby se na výstavě prezentovali jako doma a předváděli typický postoj a volatost.
Vidím, že tě stále fascinuje pestrost
Mít něco nového a získávat čerstvé poznatky, podněty a zkušenosti mě na holubaření stále fascinuje a nabíjí. Nedávno jsem začal s chovem šmalkaldských barevnohlávků černých a šedohnědých, jež jsem sehnal u předních chovatelů v Bavorsku. První rok jsem získal ze dvou párů 17 mladých, což je takový malý zázrak, neboť toto plemeno má obecně potíže s uvykáním na novém a prvoodchovy. Jenže letos se situace obrátila a ze čtyř párů jsem získal pouhopouhá dvě holoubata. Zčásti jsem díky tomu šmalkaldské barevnohlávky používal i jako chůvy a bylo příjemným překvapením pozorovat, jak výborně odchovávají pomořanské voláče, kteří jsou mnohem větší. Je to taková analogie s kukaččím mládětem. Z jiných plemen jsem si tu nechal tři páry modrých bezpruhých hesenských voláčů, jejichž kvalita je vynikající. Těší mě pozorovat tyto mohutné, vzpřímené, hladkonohé voláče s mohutnou volatostí. Ze středních voláčů stále dělám štajgry. Ano, to je to plemeno, se kterým jsem začínal. Trpím na bílou barvu, takže ani tady tě nemůže překvapit, že je chovám v bílém rázu, který je charakteristický perlovýma očima, jež u bílých holubů bývají obvykle tmavé. Na tomto voláči vyniká kromě bílých očí také zajímavý typ, výborná volatost obou pohlaví, dlouhé nohy a krk. Je to velmi svědomitý rodič. Jeden můj kamarád se před pár lety rozhodl skončit s chovem černých štajgrů, mně to bylo líto, tak jsem převzal i jeho chov černých. Držím kolem pěti párů v obou rázech. U štajgrů snadno docílíte odchovu, který je v kvalitě velmi vyrovnaný, což je příznačné právě pro střední voláče. U velkých či zakrslých voláčů je situace mnohem kolísavější. Pro štajgry jsem přistavěl menší holubník, ale jejich výletci putují do prostorných voliér u pomořanských voláčů. Dříve jsem štajgry nechával volně létat, ale pernatých dravců je čím dál více a byly ztráty, proto je držím trvale voliérované. Mám zde již zbytek z dřívějšího většího chovu maltézských slepičáků, které jsem dělal v modré pruhové, hnědé pruhové a červenopruhé. Je to plemeno, které má větší podíl čistých vejcí ve snůšce a není tak jednoduché na odchov. V Rakousku populární vídeňské slepičáky jsem nikdy nedělal, jejich kresba je příliš náročná. Svým holubům předkládám krmné směsi od jedné rodinné firmy z Rakouska, které jsou špičkové kvality, prané a čištěné. Z německých chovů pochází i další moji oblíbenci – zakrslé kočinky. Tyto atraktivní ozdobné slepičky dělám v barevných rázech žlutém, černém, „splash“ a modrém. Přislíben mám i kmen porcelánových. Je to velmi tiché plemeno, které se dle mého názoru hodí i do oblasti novostaveb.