Dravci

Mám rád výstavy holubů a holubářské řeči snad ještě raději. Nedávno za jednoho deštivého dne jsem seděl v příjemně vytopené místnosti v sousedství výstavní haly a společnost mi dělali dva postarší holubáři. Neznal jsem je, jenže "holubář všude bratra má", semleli jsme kdeco, až se řeč stočila na dravce.

Jak známo, draví ptáci vadí hlavně holubářům, zatímco ostatní svět je příliš nevnímá. Řečem o té holubí metle se pokud možno vyhýbám, jsem toho názoru, že to nikam nevede, jenže tihle dva si v zášti k dravcům přímo libovali. Když mne ty nářky přestaly bavit, zeptal jsem se, co udělali, aby řádění dravců učinili přítrž. Je to osvědčená metoda, český holubář moc dobře ví, co by se mělo udělat, přesněji, co by měli udělat ostatní, jen on nemůže nic, protože je tu přece zákon, který dravce chrání.

Zákon je zákon, měl by se ctít, ale děláme to? Okolo mého domu vede silnice II. třídy. Stačí se jen chvíli dívat a porušení zákona se děje hned několik. Můj soused nemá na svém domě číslo popisné. Ně­kolikrát jsem mu říkal, že tím porušuje zákon a vystavuje se nemalé pokutě. V naší vesnici je takových několik a v celé zemi jsou jich jistě tisíce. Zkrátka zákony se porušují běžně a mnohdy si toho nikdo ani nevšimne. To tady bylo vždycky, ba je spousta příkladů, když ti, co zákon v určité době nedodržovali, se později při změně režimu stali oslavovanými hrdiny.

Zákon o ochraně dravců tu tedy máme, ale co když mi ta cháska loupežnická škodí, jak se s tím vyrovnat? Já, chovatel okrasných holubů, jsem udělal to co většina ostatních – zavřel jsem své holuby do voliéry. Jenže co takový chovatel poštovních holubů, ten své svěřence nemůže zavřít, jeho holubaření by ztratilo smysl. A tak zbývá smířit se s velikými ztrátami nebo se chovu vzdát. Také se najdou takoví, co „zákon nezákon“ hubí dravce, jak jen to jde. Ono to není vůbec nic jednoduchého a připomíná to nikdy nekončící boj s větrnými mlý­ny – těch, co se zákonu zpěčují, není zas až tolik, zatímco dravců nepočítaně. Protože vím, oč jde, a jsem všímavý, vídával jsem jestřábí koše, kovové ježky a kdejaké lapáky, dokonce i v areálu státní instituce. Nejú­činnější je samozřejmě brokovnice, je-li holubář zároveň i myslivcem a nemá-li strach. Jsou ale i způsoby války s dravci ne tak razantní a možná i účinnější než sklopec.

Míval jsem kamaráda z vojny, Slováka od Trnavy. Holubář to nebyl, zajímaly ho byliny, brouci a taky o sobě prohlašoval, že je „lebkár“. Jak to přeložit do češtiny, to přesně nevím, ani jsem se v Čechách s podobným člověkem nesetkal. Můj kamarád lebkár si dělal sbírku lebek živočichů a jednou si do místních novin dal inzerát, že odmění toho, kdo mu přinese hlavu dravého ptáka, značka „Lebkár“. Naprosto nevinný inzerát, který občas kamarád vylepoval po zastávkách a různých vývěskách. Za hlavu dravce dával 50 Kč, ale ani ho nenapadlo ji vařit a bílit. Nosil je předsedovi místních pošťákářů a za každou dostával 75 Kč.

Čí to byl nápad, nevím, ale funguje dodnes. Na vývěsce rybářského svazu jsem se dočetl o požadavku kohosi, jež za odměnu touží po hlavě kormorána, prý ke studijním účelům. On i kormorán jednou sejdou z tohoto světa, najdu-li ho, proč hlavu neodnést někomu, kdo ho potřebuje, zvláště když je ochoten za ni platit. Zajímalo by mne, kolik se onomu inzerentovi těch hlav sešlo.

Ať tak, či tak, popisuji tady velice marný boj, kapičku proti moři. Ochránci se dál budou chlubit fotografiemi hnízd sokolů ověšenými nožičkami holubů okroužkovanými kroužky z celé Evropy. Holubářů je prostě příliš málo, aby na jejich nářek bral někdo zřetel. Nedovedu si vůbec představit, co by se muselo stát, aby se to změnilo, zákon byl zrušen a z milovaného dravce se stal nepřítel, tak jako po celá staletí předtím. Připusťme ale, že by se tak stalo a dravec by své ochrany pozbyl. Myslím, že by se mnoho nezměnilo, leda by vstala z mrtvých Marie Terezie a nařídila dravce ničit. Dnešní myslivec střílet nebude, tomu jestřáb nevadí, není totiž, kde by škodil, když zajíci a koroptve dávno nejsou. Zbraň má málokdo, za Rakouska–Uherska i za následné Československé republiky si lehčí zbraň (ale na dravce vhodnou) mohl pořídit každý bezúhonný občan. Před sto lety většina národa žila na vesnicích, dnes je to přesně naopak. Městskému člověku dravci přece vůbec nevadí. Největším nepřítelem dravců a škodné vůbec nebyl člověk se zbraní, ale kluci. Ti prošmejdili les, vybrali vejce a škůdci se ani nestihli na tento svět vyklubat. Kdeže ty časy jsou, kdo by dnešní kluky dokázal odlákat od elektronických hraček a vůbec, kdo by je naučil lézt po stromech?

Když to tak shrnu, usuzuji, že nemá cenu se tou věcí vůbec zabývat, je to jen mlácení prázdné slámy.