Tajemství psího mozku
Dar učení
Mnoho z nás je fascinováno mnohostrannými schopnostmi psů. Ostatně kdo by nebyl fascinován jejich neuvěřitelnými loveckými schopnostmi při stopování zvěře od neškodných králíků přes impozantní losy až po nebezpečné šelmy? Kdo by neobdivoval geniální čtyřnohé „policisty“ (nemusí to být zrovna „komisař Rex“) na stopě zločinu? Kdo by nežasl nad neúnavnou prací psích záchranářů, vodicích psů nevidomých či asistenčních psů? Labradoři na Newfoundlandu vytahovali rybářské sítě, ve Francii hledají psi lanýže, na mnohých místech naší planety jsou čtyřnozí „bačové“ neúnavnými pomocníky pastevců a jejich tisícihlavých stád, na dalekém severu byli severští špicové jediným dopravním prostředkem; kdysi čínští šlechtici nosili v rukávech malé psíky pro zahřátí. Obětavá práce lavinových psů každoročně proniká do zpráv médií…
O psím nose by se dal napsat mnohasvazkový román: psí čenich ukrývá 220 milionů čichových buněk a je prý čtyřikrát citlivější než člověkem vyrobený nejmodernější pachový detektor. Psi svým geniálním orgánem vyčenichají takřka cokoliv – miny ukryté pod zemí, výbušniny, drogy, pašovaná zvířata, unikající plyn či utopencovo tělo pod hladinou… Lékaři v kalifornském výzkumném ústavu s úžasem zjistili, že psi (zejména prý labradoři a portugalští vodní psi) dokážou objevit rakovinu prsu a plic s dokonalejší přesností než mamograf nebo počítačový tomograf. Psi dokonce dokázali přesně detekovat 99 % nemocných s rakovinou plic a 88 % s rakovinou prsu z pouhého dechu potenciálních pacientů…
Kde se bere ona – pro laiky až „nadpřirozená“ – šíře psích schopností a jejich neuvěřitelná schopnost učit se? Na tuto jednoduchou, ale přece jen spíše „řečnickou“ a vágní otázku se většinou dočkáme jen značně mlžných odpovědí. Podle mého názoru odpověď na dotaz po psí učenlivosti musíme hledat u jejich prapředků – vlků, poněvadž právě jejich způsob života a jejich tvrdý lovecký chlebíček šelem může kýžené odpovědi přinést.
Velmistři spolupráce
Zoologové jsou přesvědčeni, že šelmy psovité byly původně zaměřeny na lov malé kořisti (do velikosti zajíce). Lovu na malé savce a ptáky je nemusí nikdo učit, mají k němu vrozené instinkty (úspěšnost lovu na malou kořist se zlepšuje pouze praxí a nabytými zkušenostmi). Technika není složitá: štvát prchající kořist, dostihnout, uchopit, zatřepat.
Jen bych – pro nezasvěcené – zdůraznil, že typické třesení malou kořistí, které nám např. předvádějí naši psi, když chytí myš či krtka, nemá za účel „zlomit kořisti vaz“, jak se mnohdy tvrdí; pes se tak instinktivně brání zranění a svou kořist razantním atakem paralyzuje. I maličká kořist se může v zoufalé sebeobraně srdnatě bránit: Hugo van Lawick, který studoval africké psy hyenové, jednou s překvapením sledoval, jak se lovecky nejúspěšnějšímu africkému predátoru postavila statečně na odpor obyčejná myš. Dokonce několikrát opakovaně divokého psa kousla, než ji zlikvidoval. Lawick však dodal, že pes toho dne se svou smečkou hodoval na uloveném pakoni a nebyl hladový; proto patrně jeho laxní útok na malého hlodavce. Lov na malé hlodavce není složitý – tradiční „myškování“ nám naši psi většinou předvedou na každé letní louce nebo v zimě na zasněženém poli.
Z psovitých šelem se lovem na malou kořist spokojují např. lišky, vlčci etiopští, psi ušatí, šakalové a kojoti (především dva posledně jmenovaní plní funkci mrchožroutů, a proto se snaží přiživit na kořisti větších šelem, což přináší další nebezpečí: šakaly v Africe zabíjejí hyeny i lvi a v Asii tygři, kojoty v Americe zase pronásledují – jako potravní konkurenty – vlci i pumy).
Na větší kořist se z psovitých šelem specializují zejména vlci, psi hyenoví, australští dingové a asijští dhoulové. Nebezpečný lov vyžaduje od těchto šelem dokonalou týmovou spolupráci, inteligenci, strategii… Takovýto způsob lovu vyžaduje schopnost UČIT SE! Vlci odchovaní v zajetí schopnost k lovu velké kořisti prakticky nemají. Neměl je tomu kdo naučit.
Tajemství úspěšnosti týmové spolupráce tkví v hierarchii smečky, v poslušnosti, kázni a věrnosti jejích členů, v respektování vůdce, jinými slovy – ve ctění ducha smečky. Těžištěm vlčí filozofie je větička: Sám nejsi nic! nebo bezpečí najdeš jen ve smečce! (Samozřejmě existují i osamělí putující vlci. Lze však plným právem předpokládat, že je to u nich pouze přechodová fáze: jde většinou o zvířata, která hledají partnera a svoje lovecké teritorium. Jakmile partnera naleznou, vytvářejí smečku: základem smečky je vždy rodina!)
Život šelem psovitých (samozřejmě nejen jejich) je vázán na roční a biologická období. Jejich rozmnožování, rození mláďat a jejich výchovy je nastaveno tak, aby na podzim bylo ukončeno dětství nového potomstva. V tomto období začíná sdružování vlčích smeček: k rodičovskému páru s odrůstajícími vlčaty se přidružují mláďata z minulého roku (někdy s rodiči těsně spolupracují i v letním období a pomáhají s výchovou mláďat) a někdy i další příbuzní – vlčí smečka může někdy obsahovat i tři vlčí generace. (Seskupování vlčích smeček nebylo donedávna přesně vědecky prozkoumáno, zásadní zlom nastal až s repatriací vlků do amerického národního parku Yellowstone v roce 1995, kdy byl velký počet vlků opatřen radioobojky.)
V období dospívání mladých vlků jim nastává tvrdá učednická dřina: lov se smečkou na velkou kořist. Je třeba mít na paměti, že lovecký chlebíček je nemilosrdně tvrdý: kořist je ostražitá a rychlá s dokonale vyvinutými smysly, je ozbrojena tvrdými kopýtky a ostrými parohy; hlad dokáže být krutý stejně jako mráz a zničující vichr a nástrahy lidských lovců jsou bohužel (a navzdory zákonným ochranám) nemilosrdné. Přežít, zachovat rod a předat své geny mohou jen ti nejsilnější, nejzkušenější, nejinteligentnější, nejopatrnější… V divočině se za chyby platí dvojnásob. Škola mladých vlků často svým adeptům reparáty nepovoluje!
Nezbytnost učení
V souvislosti s „vlčí loveckou univerzitou“ se naskýtá otázka – proč vlastně není lov velké zvěře zakotven a předáván již v dědičném vlčím materiálu? Odpověď je prostinká: forma lovu by musela být zakotvena pro každý druh velké kořisti zvlášť. Jeleni, srnčí zvěř, losi, bizoni, zubři, černá zvěř… Předávání vrozených instinktů v takovém rejstříku by bylo nesmírně komplikované (a také nepružné: životní areál i složení kořisti se ve vlčích teritoriích mění; kdysi například vlci s oblibou lovili v pravěké Evropě divoké koně – ti již dávno vymizeli).
Týmová spolupráce umožňuje vlkům přežít, posiluje sociální vazby, neustále jim přináší nové zkušenosti (a schopnost učit se) a dává jim sílu k mimořádné přizpůsobivosti a k schopnosti přežít.
Strategie lovu
O strategii lovu vlčí smečky bylo napsáno mnoho stránek – cenných pozorování – i pošetilých báchorek. Faktem však je, že týmová spolupráce zajišťuje smečce úspěšnost. Způsob lovu se mění nejen s terénem, v němž štvanice probíhá, ale i s druhem lovené kořisti. Na horské ovce Dahlovy útočí vlci takřka vždy ze stráně. Bizony zahánějí vlci na zamrzlá jezera – kluzký terén jim usnadňuje lov. V Karpatech štvou vlci vysokou zvěř nejraději do strmých roklí a do prudkých bystřin.
Představa vlků – jako čertovských zabijáků – je směšná. Jejich potenciální kořist je rovněž zkušená, odolná a schopná (často právě díky „vlčímu tréninku“). Odborné vyšetření vlčí kořisti nasvědčuje důkladnému „vlčímu výběru“; mnoho prozkoumaných úlovků byla zvířata nemocná nebo zraněná. Kanadský biolog Greg Mahony napočítal na uloveném jelenci ušatém sedm set klíšťat. Sobi karibu bývají napadeni larvami střečků, kteří jim parazitují v kůži i v nosohltanu. Kanadští losi často trpí cystami v plicích. L. David Mech napočítal u jednoho uloveného losa padesát sedm cyst o velikosti golfových míčků. Je třeba zdůraznit, že nemocní kopytníci na svůj handicap vlky bezděčně upozorňují: zapáchajícím dechem, způsobem chůze, stavem srsti, svým postojem při odpočinku (např. charakteristicky svěšenou hlavou), kulháním atd. Vlci poznají fyzický stav a kondici potenciální kořisti z testovacích útoků. Chrčení losa při běhu a namáhavý dech prozradí jeho nemocné plíce a mohutné zvíře se záhy stane lehkou a snadnou kořistí.
Šelmy obecně jsou rození oportunisté – instinktivně se obávají zranění a za všech okolností se mu snaží vyhnout. Proto preferují co nejsnadněji ulovitelnou kořist.
Samotné strhnutí velkého zvířete mívá několik fází: vlci zraňují svou oběť na bocích, na slabinách a v oblasti břicha; kousání a trhání oběť vysiluje a způsobuje jí šok. Pokud to situace dovolí, může zkušený vlk uchopit kopytníka za mulec, čímž ho znehybní. Jakmile se vlkům podaří zvíře strhnout k zemi, roztrhají mu dutinu břišní a tím způsobí jeho smrt. (V literatuře se často uvádí, že vlci při lovu velké kořisti záměrně překusují své oběti kolenní šlachy. Není to pravda: pokud se tak výjimečně stane, je to pouhá náhoda, nikoliv záměr.)
Vlci jsou nejen vynikajícími lovci, ale zároveň velmistry v hladovění. Obvykle bývají bez potravy tři čtyři dny (dokážou však hladovět až téměř tři týdny). Pokud se však smečce podaří ulovit velkou kořist, dokáže každý vlk spořádat najednou až pětinu své hmotnosti (tedy 8–10 kg).
Člověk – „alfa vlk?“
Tak jako se vlci učí pod vedením vůdčího vlka (většinou svého otce či rodičovského páru) technice a strategii lovu, tak mladý pes očekává od svého pána roli spravedlivého, přísného, ale zároveň laskavého vůdce. (Pán zároveň plní i roli rodiče – vždyť denně přináší potravu.) Od pána, kterého považuje za vůdce (smíšené) smečky, pes zároveň nutně očekává společnou činnost (která v podstatě nahrazuje učení lovem mladého vlka). Jedině tak se u psa může vytvořit absolutní důvěra a ze psa rozvinutá sociální osobnost. A přejeme-li si z psa vytvořit skvělého a spolehlivého přítele, je třeba mu věnovat maximum možného času: musíme mu být sebevědomým a ohleduplným učitelem a citlivě rozvíjet vrozené i naučené psí schopnosti. Nikdy nesmíme zapomenout, že pes – jako společenský a učenlivý tvor – duševně chátrá, když nevyhovíme jeho potřebě učit se a poznávat nové vjemy a zážitky. Životu psa je třeba dát barevný rozměr a bohatý obsah. Učením a výcvikem úspěšně aktivizujeme mozkovou činnost psa. „Více než tělesná převaha imponuje psovi převaha psychická, ať u jiného psa, nebo u člověka,“ zdůrazňuje Eberhard Trumler ve své knize Tykáme si se psem. „Mezi psími kamarády se často odehrává měření sil, zatímco otázku autority nikdo nezpochybňuje.“
Chybná výchova a metoda „bezohledného biče“ se v budoucnu vymstí. „Mladý pes pozorně sleduje svého pána a všímá si jeho psychické nadřazenosti stejně pečlivě jako jeho nejistoty nebo nedůslednosti,“ objasňuje Eberhard Trumler. „Všimne si také, když mu chce pán dát najevo nadřazenost pouze fyzickou silou. Dobře si to zapamatuje a při vhodné příležitosti z toho vyvodí důsledky. Pes, který nedokázal najít v bezcitném pánovi, budujícím svou moc na brutálním násilí, nadřazený vzor chytrého, rozumného, sebejistého vůdce, může mít v dospělosti dojem, že jeho existence bude zajištěna pouze v případě, že se sám stane vůdcem smečky. Připomínám, že štěňatům je dána schopnost nahradit si ztracenou rodičovskou péči. Tak je tomu i v tomto případě. Samozřejmě právě před takovým pánem bude psa ovládat výrazný strach, protože si uvědomuje jeho tělesnou převahu; ale jednoho dne přijde chvíle, kdy na svůj strach zapomene a bude bojovat o uznání zuby.“
Post scriptum
Vlci dali našim psům do vínku skvělé instinkty, ducha smečky a úžasnou schopnost učit se! I člověk by měl dostát svému závazku: být psu moudrým, důsledným a láskyplným vůdcem. Vložené investice se oběma – psu i člověka – tisícinásobně vrátí…
