Felinoterapie 1

Když se v České republice poprvé objevil pojem „felinoterapie“, psal se rok 2002. Jen hrstka nadšených chovatelských dobrovolníků z Nezávislého chovatelského klubu věděla, co se pod tímto pojmem skrývá. Návštěvy dobrovolníků a jejich koček v zařízeních sociálních služeb či ve školských zařízeních byly naprosto novou aktivitou.

Začátky
V domovech seniorů či zařízeních pro handicapované občany pomáhaly kočky aktivizovat klienty a ve školských zařízeních se stávaly součástí přednášek a besed. Spolu s jinými druhy zvířat hrály v loutkových pohádkách určených dětem z mateřských škol. Kočičky musely splňovat přísná kritéria týkající se povahových vlastností i zdravotního stavu. Byly to kočky nebojácné, přátelské, se zdravým sebevědomím a s radostí z kontaktu s naprosto neznámými lidmi v neznámém a měnícím se prostředí. Jen velmi málo koček splňovalo tato kritéria. Bylo velkou výhodou, že u zrodu felinoterapie stáli organizovaní chovatelé, kteří při tvorbě metodiky mohli využít chovný řád stanovující veterinární podmínky pro chov, jako jsou očkovací schémata, pravidelné veterinární prohlídky, etologie druhu, reprodukční cyklus u koček atd. Nedocházelo tudíž k žádným problémům s neznalostí a neproškoleností dobrovol­níků – handlerů. V roce 2002 byl vypracován první zkušební řád a o rok později normy praxe a metodika.

Zahraniční pomoc
Neocenitelnou pomocí byla možnost účasti na mezinárodních seminářích pořádaných sdružením Filia z Brna a možnost diskutovat s vysokoškolskými odborníky z České republiky i ze zahraničí. Vynikající byly konference pořádané Jihočeskou univerzitou či konference pořádané Dobrovol­nickým centrem Fakultní nemocnice v Mo­tole. NCHK pořádal a pořádá pravidelné semináře a školení. Výměnu informací mezi organizacemi, které se věnovaly zoorehabilitaci, zprostředkovával Infor­mační věstník zooterapie.
Byli jsme mile překvapeni zpětnou vazbou zahraničních účastníků seminářů, protože se ukázalo, že felinoterapie byla – až na výjimku Mgr. E. Reisause z Rakouska – ryze českou záležitostí. Je třeba dodat, že například v anglosaských zemích a v USA se vývoj ubíral jiným směrem. Tzv. zoorehabilitace nebo zooterapie byly praktikovány bez dělení na jednotlivé podobo­ry – např. canisterapii, felinoterapii nebo terapii drobnými zvířaty. Na jednotlivých návštěvách tedy byla možná účast různých druhů zvířat současně.

Rozšíření
Protože se jednalo o zcela novou činnost, k níž neexistoval porovnatelný vzor, bylo nutné metodou pokusů a omylů stanovit jak pravidla pro začlenění talentovaných koček do daných aktivit, tak vytyčit základní aktivity vhodné pro týmy tvořené kočkou a handlerem, případně týmy kombinované, kde byl zastoupen další handler se psem či s jiným druhem zvířete.
Zkušební řád pro návštěvní službu zpracovaný NCHK (Nezávislý chovatelský klub) vycházel ze zkušebních řádů pro canisterapii, zejména pak ze zkušebního řádu SVOPAP (vzdělávací centrum) a dalších organizací.
Jak šel čas, felinoterapie inspirovala další dobrovolníky jak z řad největší chovatelské organizace v České republice – Sdružení chovatelů koček – tak neorganizované majitele koček. Postupně se felinoterapie rozšířila do mnoha měst a obcí v naší zemi. Setkáte se s ní v Mladé Boleslavi, Praze, Brně, Soběslavi, Budislavi, Havířově, Chocni, Mnichově Hradišti i na dalších místech. NCHK napomohl rozšíření felinoterapie také na Sloven­sko.
Rozšířila se i škála aktivit a zařízení, v nichž návštěvy se zvířaty probíhaly. Dnes pomáhají kočky a jejich handleři nejen v domovech seniorů a školských zařízeních, ale též v nemocnicích, LDN, stacionářích sociálních služeb a dětských domovech. Pomáhají aktivizovat jejich obyvatele, přinášejí radost, pomáhají budovat mosty při komunikaci a celkově zpříjemňují pobyt v zařízeních. Nejvíce si vážíme možnosti pracovat s apalickými pacienty v LDN a s obyvateli židovského domova seniorů Hagibor, kteří přežili holokaust.
Handleři – chovatelští dobrovolníci – pracují s jedinci různých plemen i s kočkami domácími. K plemenům nejčastěji využívaným při felinoterapii patří britská, mainská mývalí, norská lesní, Ragdoll a nově též ragamuffin, bratranec ragdollů. Také siamské a orientální kočky jsou velmi úspěšné.
Tyto kočky jsou nuceny hrát naprosto jinou, mnohem náročnější roli, než jakou zastávaly dosud. Musí snášet změny teritorií, doteky cizích lidí, cizí pachy a zvuky, přesuny mnohdy i na značnou vzdálenost. To vše klade veliké nároky na výběr správných zvířat pro tuto činnost i na souhru týmu.

Výběr koček vhodných pro felinoterapii
Začlenění koček, ale i mnoha dalších druhů zvířat do asistenčních a terapeutických programů prošlo velkými změnami. Zatímco v 70. letech minulého století se v USA v těchto programech – zejména pak při návštěvách domovů seniorů a zařízení s dlouhodobou péčí – pracovalo se zvířaty z útulků, 80. léta poněkud zmírnila prvotní nadšení ze začleňování těchto zvířat. Šlo zejména o obavy o bezpečnost klientů jak z hlediska možných zranění způsobených zvířaty, tak z hlediska možnosti zavlečení infekcí a nákazy parazity. Naopak pracovníci útulků poukazovali na to, že zejména mladým zvířatům mohou tyto návštěvy způsobovat tak silné trauma, že je pak obtížné nabídnout je k adopci. V důsledku těchto obav vznikl v cílových zařízeních rizikový management a hledaly se cesty k co nejlepším způsobům testování zvířat, s nimiž se v dané oblasti pracovalo.
V 90. letech již tento management postupně začínal klást větší důraz i na welfare a zdraví zvířat a na roli handlera – tedy člověka, který s daným zvířetem tvoří asistenční nebo terapeutický tým.
V roce 1996 publikovala organizace Delta Society (dnes Pet Partners) Standardy praxe pro AAT (činnosti za asistence zvířat) a AAA (terapie za asistence zvířat). Tyto standardy již definovaly roli handlera a zvířete v daných aktivitách, ale stále byly primárně zaměřeny na zmírnění obav z hlediska možných rizik pro klienty.
S postupným rozvojem felinoterapie v České republice a jejím rozšířením do zařízení sociální péče, školských zařízení či stacionářů začala vyvstávat otázka, zdali je stávající zkušební řád ještě dostačující. Zkoušky probíhaly buď na setkáních chovate­lů – te­dy v umělém prostředí – či přímo v cílovém zařízení. Nejlépe se osvědčil model, kdy zájemce o felinoterapii dlouhodobě docházel s handlerem, který již delší dobu pracoval v daném zařízení, na společná setkání s klienty, mohl si sám pro sebe zvážit, zdali je to skutečně činnost, jíž se chce věnovat, a postupně přibíral i svou kočku. Pokud vše probíhalo dobře, po čase již mohl vykonávat návštěvy i sám.

Testování týmu
Velkým přínosem bylo získání publikace Handbook on Animal Assisted Therapy z USA. Jedná se o ojedinělou publikaci a kromě mnoha jiných kapitol obsahuje i tu o způsobu výběru zvířat pro AAT a AAA. Stala se pro nás velkou inspirací.
Dříve totiž bylo testování týmu, resp. práce zvířete, zaměřeno zejména na atributy, jako jsou:
• spolehlivost,
• předvídatelnost,
• ovladatelnost,
• vhodnost.
Rozšířili jsme nyní pozorování souhry týmu a práce zvířete mnohem více. V současných podmínkách je totiž původní testovací model plochý a nedostačující, protože jednak nemůže obsáhnout celou škálu možných situací a zařízení, ve kterých bude tým pracovat, a za druhé není schopen určit, jaký druh činnosti je pro tým z hlediska bezpečnosti klientů, ale i zvířete, jeho pohody, potřeb a zvládání stresu nejvhodnější. Též nám neumožňuje okamžitě reagovat na možné probíhající změny ve vývoji zvířete či v proměnlivosti vztahů v týmu.
Rozhodli jsme se tedy se svolením zařízení, v nichž pracujeme, využívat krátké videozáznamy z jednotlivých sezení a vyhodnocovat je jak pro potřebu daného týmu, tak kolektivně v rámci výměny zkušeností a supervize.
Tyto videozáznamy nám pomáhají nejen určit nejvhodnější typ AAA či AAT pro daný konkrétní tým, ale umožňují nám též takovou úpravu podmínek, aby byla co nejvhodnější pro dosažení aktivizačního či terapeutického cíle a zároveň co nejméně stresující pro kočičího koterapeuta a jeho handlera. Kromě toho nám umožňují také předvídat možnou budoucí hrozbu – například pokud na videozáznamu jasně vidíme u zvířete její náznak (např. stahování uší k hlavě) či můžeme z náhlé změny jinak standardního chování usuzovat na možné počínající onemocnění. Toto pořizování videozáznamů je dnes již neocenitelnou pomůckou, která podstatným způsobem rozšiřuje možnosti testování.
Supervize se pak koná formou společného zhlédnutí daných videozáznamů a diskusí o nich na seminářích či on-line.
Vzhledem k tomu, že jsme schopni pociťovat emoce zvířat a naopak zvířata naše, je třeba, aby aktivity AAT a AAA probíhaly způsobem, který bude příjemný všem zúčastněným – tedy účastníkům, zaměstnancům daného zařízení a stejně tak i zvířeti a handlerovi. Netěší-li kočku daná aktivita, není taková aktivita pro klienty či účastníky přínosná, ale naopak potenciálně nebezpečná jak z hlediska možného nežádoucího chování zvířete a nebezpečí zranění, tak je nebezpečná i pro kočku, protože může dojít k přetížení jejího organismu a propuknutí onemocnění či daná činnost přestane kočku těšit a ztratíme nadějného, talentovaného jedince.
Chování, které zabraňuje úspěšné intervenci, zahrnuje apatii zvířete, odpor k zapojení se, nerespektování osobních hranic a obecně jakékoliv chování, jež by mohlo být spojováno se stresem.
Nový přístup k testování týmů pro AAT či AAA nám dává možnost dlouhodobého sledování týmu. Handlerovi, který byl v českých podmínkách tak dlouho přehlížen a nedoceňován, přestože nese stoprocentní zodpovědnost za práci svého zvířete i sebe, dává tento nový přístup větší sebejistotu v rozhodování a v možnostech ochrany jeho zvířete proti přetěžování. Nabízí mu též další možnosti vzdělávání se, pokud se setkává s dosud neznámým problémem a musí hledat jeho řešení.
Tento nový testovací model byl představen na Semináři o zoorehabilitacích, který se konal v Ekocentru – Zahradě DDM v Mladé Boleslavi 27. května 2017 a je již využíván. Původní zkušební test je nadále využíván pouze jako úvodní screeningový test pro předběžné zařazení týmu do již probíhajících programů. Pomocí videozáznamů je pak v průběhu času vybírána nejvhodnější aktivita a prostředí pro daný tým.