Altiplano
Největší a nejvýše položená část tohoto nehostinného prostředí, s průměrnými ročními teplotami pohybujícími se okolo 3 stupňů Celsia, se nachází na území Bolívie. Altiplano je zde obklopeno mnoha dosud činnými vulkány dosahujícími výšky až 6 000 metrů. Zatímco oblast jezera Titicaca, kde je podnebí relativně příznivé, s průměrnými teplotami 12 stupňů, je částečně osídlena, směrem k jihu, s rychle ubývajícími srážkami a klesajícími teplotami, hustota obyvatel rapidně klesá. Jihozápad Bolívie patří k nejméně osídleným oblastem Jižní Ameriky. Nedají se zde pěstovat žádné plodiny a přežít tu může jen velmi omezené množství živočišných druhů, které se dokázaly adaptovat na zdejší podmínky. Vesnice v oblastech bolivijského Altiplana jsou místy, kde se „zastavil čas“. Pouštní městečko Uyuni je položeno ve výšce 3 670 metrů a nachází se asi 600 km jihovýchodně od La Pazu, hlavního města Bolívie. Tato osada, jejíž název znamená seřadiště soumarů, je posledním místem na náhorní plošině, které je chráněno před krutými větry. Je také posledním místem na jihu Bolívie, kam vede částečně zpevněná silnice a kde končí i železnice, kterou jsme přicestovali my. Zde na nás mělo čekat terénní auto, ve kterém jsme se ještě týž den chtěli vydat přes solnou poušť k jezerům ležícím vysoko v Andách, v tom úplně nejjižnějším výběžku bolivijské náhorní plošiny. Řidič však nečekal, neboť jsme na domluvené místo v Uyuni přijeli s téměř dvoudenním zpožděním.
Stávky
Jak už to v Bolívii chodí, stávky jsou na denním pořádku. La Paz leží ve výšce čtyři tisíce metrů a je tak nejvýše položeným hlavním městem světa. Přesto leží v hluboké kotlině obklopené ze všech stran až šestitisícovými vrcholky And. Z města tudíž vedou v podstatě jen dvě silnice. Toho notně využívají stávkující, kteří na ně navezou balvany a z města ani do města nikoho nepustí. Během našeho třítýdenního pobytu v Bolívii jsme z La Pazu potřebovali dvakrát odjet a dvakrát se vrátit. Ani jednou se nám to nepodařilo napoprvé, a tudíž v termínu, ve kterém jsme cestu plánovali. Jednou stávkovali pěstitelé koky, podruhé učitelé. Výsledek byl vždy stejný – nikdo dovnitř a nikdo ven. Dvakrát jsme tak byli v La Pazu „uvězněni“. Tentokrát učitelé odvalili kameny již druhý den. Do necelých 300 km vzdáleného města Oruro jsme přijeli autobusem po šesti hodinách přerušované jízdy. Pět hodin jsme počkali na vlak a po dalších šesti hodinách noční jízdy v nevytápěném starém vagonu za mrazivého rána dorazili do vesnice na okraji solné pouště.
Zima
Uyuni je místo, kam v srpnu, tedy uprostřed zdejší zimy, mnoho turistů nejezdí. Pronajmutí auta s řidičem šlo snadno domluvit i na místě. Ještě týž den tedy vyjíždíme dvacetiletou terénní toyotou a se zásobou všeho nutného na střeše auta do „nekonečné“ bílé solné pouště a „měsíční“ krajiny Altiplana. Salar de Uyuni je největší poušť v Andách, čistě bílá rovina rozprostírající se na ploše asi 12 000 km2 ve výšce téměř 4 000 metrů nad mořem, čemuž odpovídá i síla slunečních paprsků. Cestu pouští na jih nám zpestřil jen malý ostrov (Isla de Los Pescadores), který vystupuje do výšky 50 metrů jako oáza nad solným jezerem. Zaujalo mě, že v této pustině uprostřed nekonečné soli rostou až 12 metrů vysoké kaktusy, na kterých hnízdí čížci tlustozobí. Dalším zážitkem byla noc v hotelu, který je celý včetně interiéru – stolů, židlí i postelí – postaven jen z kvádrů soli a v němž jsme byli jedinými hosty. Jižní část Altiplana skutečně připomíná měsíční krajinu s mnoha dosud činnými vulkány. Krajina s kamennými „sochami“ vymodelovanými větrem, s tryskajícími gejzíry a bublajícími vroucími bahenními průduchy nabízí až surrealistické představení. Po většinu roku tu panují kruté pouštní podmínky a vane silný ledový vítr. Ve dne svítí velmi silně slunce na obloze bez mráčku a v poledne tu teploty dosahují i 30 °C, se západem slunce se prudce ochlazuje, a v noci klesá teplota až k minus 20 °C. Rozdíl teplot blížící se 50 stupňům během 24 hodin zde v tomto období není zvláštností. Jen v prosinci, lednu a únoru je rozdíl teplot mírnější. Avšak i v tomto období, kdy je na jiných místech Jižní Ameriky období dešťů, na bolivijském Altiplanu často sněží. My zde ale byli v srpnu. Nikdy v životě mi v noci nebyla větší zima. V těchto končinách je jen pár ubytoven a všechny jsou stejné – kamenné stavby, v oknech jednoduchá nebo žádná skla, elektřina z agregátu a jen pár hodin, na mytí ledová voda z kanystru a samozřejmě žádný zdroj tepla. V noci jsem nespal, měl na sobě veškeré oblečení, které jsem měsíc nosil v báglu, a pod roztrhaným spacákem se těšil, až si v pět ráno, kdy máme „budíček“, zadýcháme naší vrstvou ledu pokrytou toyotu, ve které hned první den naší cesty přestalo fungovat topení. Dodnes slyším větu kamaráda, který naši cestu plánoval a organizoval: „Chceš li poznat bolivijské Altiplano, musíš tam jet jedině uprostřed zimy.“
Fauna
Cestou náhorní plošinou potkáváme jen velmi málo živočichů. Jednou jsme zahlédli psa horského, což je největší psovitá šelma žijící v těchto končinách, a skunka velkého. Puma na náhorní plošinu zavítá jen zcela výjimečně. Často jsme pozorovali rodinná stáda lam vikuní a činčily ušaté. Uschlá a tvrdá stébla zdejší traviny kavyl ičů (Stipa ichu) jsou často jediným zdrojem jejich potravy. K obživě všem zde žijícím živočichům stačí malé množství chudé potravy, kterou dokážou téměř beze zbytku zužitkovat. Stejně jako křečkům, které jsme spatřili v holých skalách ve výšce téměř 5 000 metrů nad mořem. Adaptace živočichů „přežívajících“ v extrémních podmínkách bolivijského Altiplana je neuvěřitelná. Křečci rodu Eligmorontia dokážou pít i velmi koncentrovanou slanou vodu. Leguáni rodu Liolaemus byli pozorováni až ve výšce 5 200 metrů nad mořem. A žijí zde i endemitní druhy žab. Rovněž avifauna je velmi silně adaptována na prostředí. Kondor andský nad Altiplano zalétá jen výjimečně. V oblastech, kde rostou některé druhy trav, žije husice andská, tinama andská, ibis andský nebo nandu menší (Darwinův). Z ostatních ptačích druhů, které jsme během naší cesty pozorovali, to byli například ve skalách hnízdící datel velehorský nebo na zemi hnízdící dijuka rezavohřbetá. Nejvýraznějšími a ornitology nejvyhledávanějšími ptačími druhy bolivijské náhorní plošiny jsou plameňáci, hnízdící na solných jezerech poblíž hranic s Chile a Argentinou.
Plameňáci
Tato jezera jsou nejslanějším prostředím na Zemi, obsahují až desetkrát více rozpuštěných solí než moře. Pět lagun oddělených od sebe vulkány leží v nadmořské výšce nad 4 000 metrů. Každé z těchto jezer má jinou barvu podle druhu planktonu, který v nich žije. Největší z nich je Červená laguna (Laguna Colorada). Leží ve výšce 4 295 metrů a rozprostírá se na ploše asi 60 km2. Plankton (rozsivky rodu Surirella), který v její vodě žije, je červený a barva hladiny se v průběhu dne mění ze světle růžové na temně rudou. Další je 17 km2 velká Zelená laguna (Laguna Verde) ležící na úpatí aktivního vulkánu Llicancábur (5 930m) ve výšce 4 330 m n. m. Hladina tohoto jezera kvůli vysoké koncentraci olova, síry a uhličitanu vápenatého září jasně zelenou barvou. Na těchto jezerech žijí všechny tři ohrožené druhy andských plameňáků: plameňák chilský (Phoenicoptera chilensis) domorodci zvaný tokoko, plameňák andský (Phoenicoptera andidus) domorodci zvaný chururu a nejvzácnější z nich, plameňák Jamesův (Phoenicoparus Jamesi) domorodci zvaný jututu. V noci, kdy jsou jezera i přes vysoký obsah soli zamrzlá, se plameňáci zdržují v okolí horkých vulkanických pramenů, které do jezer vyvěrají. Část populace v zimě sestupuje k jezerům ležícím v nižších polohách.
Eduardo Avaroa
Laguna Colorada je součástí národního parku Eduardo Avaroa, který byl založen v roce 1973 a rozprostírá se na ploše 7,2 km2 v nadmořské výšce od 4 200 do 6 000 m. Tento park je kromě úchvatných přírodních scenerií významný také vysokou biodiverzitou unikátní flóry a fauny Altiplana. Kromě travin drobných keřů a endemitních kaktusů zde roste i jeden ze symbolů náhorní plošiny. Azorella compacta je drobná stálezelená kvetoucí rostlina z čeledi Apiaceae, rostoucí nahloučeně v hustých oblých kobercích na kamenité půdě. Ačkoliv se roční přírůstky jednotlivých rostlinek pohybují okolo 1 mm, některé exempláře porostů zde dorůstají velikosti několika metrů a jsou staré i 3 000 let. Tato rostlina je v těchto končinách pro domorodce jediným zdrojem paliva. Popsáno zde bylo 40 ptačích druhů. Kromě výše uvedených plameňáků, kterých tu hnízdí největší světová populace, jsou to například kulík andský, racek andský, tenkozobec andský, timama andská nebo lyska velká a kriticky ohrožená lyska rohatá. Z menších ptačích druhů dijuka rezavohřbetá, dijuka bělobradá, dijuka popelavá, hrnčířík punový, hrnčířík kordillerský, šafránka zelenavá nebo písečník šedoprsý, štěrkovníček andský a kutálek šavlozobý.
Kočka horská
Na území parku žije nejvzácnější a zoologům nejméně známá kočka na světě. Podle posledních dostupných údajů se v zoologických sbírkách na celém světě nachází jen pět lebek této šelmy. Kočka horská (Leopardus jacobita) domorodci zvaná titi připomíná zmenšeného sněžného leoparda a žije vysoko nad hranicí lesa, ve výškách až do 5 100 metrů nad mořem. Indiáni ji považují za posvátné zvíře. Kupodivu ji však loví do pastí a ke svým rituálním obřadům používají jen její vycpanou kožku nebo lebku. V některých oblastech Altiplana je mezi domorodci tato kočka dokonce opředena legendou, že člověk, který ji spatří a nezabije, sám zemře. Zajímavé je, že se zoologům dodnes podařilo tuto kočku pozorovat jen několikrát a teprve v roce 2004 se jim podařilo odchytit a zkoumat první kus. Kočku horskou jsme na Altiplanu dle předpokladu nepozorovali ani my. Ale… Naše zpáteční cesta do La Pazu se opět, tentokrát kvůli stávce horníků, o den protáhla. Kvůli tomu nám uletělo letadlo do dalšího cíle naší výpravy, osady Rurrenabaque ležící v bolivijské džungli. Do příštího letu zbýval opět den našeho „nuceného“ pobytu v nejvýše položené metropoli světa. Ten jsme využili k návštěvě trhu čarodějů a šamanů, na kterém se dají sehnat veškeré potřeby používané k rituálům bílé i černé magie. Mezi varnami, rituálními maskami, lebkami, lektvary z různých živočichů a psychotropních rostlin, mezi sušenými hady a žábami, vycpanými pásovci, opicemi, lenochody a mumifikovanými těly nenarozených mláďat lam jsme ji spatřili. Trávou z náhorní plošiny „odborně“ vycpaná a mírně „opelichaná“ nejvzácnější kriticky ohrožená kočka světa se zde dala koupit za cenu odpovídající hodnotě dvou litrů místní pálenky.
