Otázka invazních druhů

Čas od času se podívám na internetu i na stránky iFauny, do diskuse, jestli by tam nebylo něco zajímavějšího. Příspěvky typu, co povezete v neděli do Přerova na burzu nebo jak rozeznat pohlaví andulek, přehlížím. Rozeznat pohlaví musím u starších ptáků bez brýlí, jež si nasazuji jen v případě mláďat, anebo u některých barevných mutací. Ačkoliv mě tedy ta diskuse většinou neoslovuje, přesto jsem narazil na otázku, která se dá rozvinout a je koneckonců závažná. Někdo se ptal, zda je pravda, že na Moravě se objevili ve volné přírodě papoušci mniší. Druhý přispěvatel mu pak odpovídal, aby to nepublikoval, že orgány ochrany přírody se toho mohou chytit a zakázat chov těchto papoušků vůbec. To všechno je pravda, ale jak tomu již také bývá, zvláště okolo těchto otázek, je pozdě. Lidové přísloví pak říká, že je to s křížkem po funusu.

Otázky zdrojů informací
Proč je pozdě? Inu, existenci něčeho nelze v dnešní době do nekonečna utajit, dříve nebo později si toho někdo všimne. I kdybychom stále měli ocelovou cenzuru, stejně by ji šeptanda nakonec prorezavěla. Dnes to jde ovšem mnohokrát rychleji, nejlépe právě pomocí internetu. Pro chovatele je tedy otázka přítomnosti papoušků mniších v naší přírodě na světě a mnozí si přejí tuto skutečnost utajit, z pochopitelných důvodů. A jak jsou na tom ostatní? To si můžete snadno ověřit, zase pochopitelně nejlépe na internetu. Je to snadné, rychlé a v podstatě zadarmo. Česká společnost ornitologická dala do provozu server, nebo jak se tomu proboha správně říká, s pomocí něhož můžete vložit na internet svoje pozorování. A to ihned, třeba i s pomocí mobilního telefonu. Tako­vého toho za slušnější peníze, já mu soukromě říkám „šimrací“, jak ho drbete po obrazovce a on poslouchá. Já jej sice nemám ani zatím nepřispívám, jsem dosud jenom uživatelem, konzumentem. Přispívá ale více jiných. A na to se můžete podívat z počítače. Zadáte si avif.birds, pozorování ptáků. Právě dnes, když jsem se rozepsal, tak tam vidím, že Libor Schöpfer hlásí 60 čečetek u stavební průmyslovky v Plzni. Tomu se dá věřit, protože ten pán je známý aktivní západočeský ornitolog, a pokud vím, učí právě na té průmyslovce. Mohou tam však být vložena i pozorování, kterým zas až tolik věřit nemusíte. Tomu, co nevidíte na vlastní oči, koneckonců musíte jenom věřit. Anebo nevěřit, případně to může vzbuzovat určitou míru pochybností. Položím si sám sobě otázku, dokázal- li bych určit všechny ptáky naší přírody, které jsem kdy chytil nebo vyfotografoval. Vůbec ne. Pořád je okolo mne mnoho otázek, které nejsou zodpovězeny, pořád jsem neviděl všechny ptáky, co u nás létají, pořád je mnoho tajemství, jež nejsou odhalena. Ta aplikace má však jednu ohromnou přednost. Můžete tam vložit i fotografie. To sice dobře potvrzuje většinu pozorování, ale zase ne všechna. Naopak to otevírá mnoho dalších otázek, kterých bychom si jinak vůbec nevšimli. V případě papoušků mniších však tato aplikace dobře dokladuje jejich přítomnost v naší přírodě, a to i s pomocí vložených fotografií.

Historie papoušků mniších v naší přírodě
Není to vůbec poprvé, kdy se u nás o jejich přítomnosti mluví. Kdysi jeden chovatel ptáků, který je touto zálibou opravdu hluboce postižen, dělal takové pokusy, asi tak před čtvrtstoletím, v okolí městečka Sázava. To leží ve středních Čechách a má předlouhou historii. Jsou o něm písemné zmínky již z roku 1053 a v roce 1032 tady poustevník svatý Prokop založil čtvrtý nejstarší klášter v Čechách. Jeho zbytky jsou k vidění dodnes. Sázava je také rodištěm česko–amerického herce Jiřího Voskovce. Dnes jsou odtud známé hlavně sklárny. První pokusy s papoušky mnišími v přírodě tak můžeme zařadit do historie Sázavy. Zprávy o těchto pokusech se docela široce roznesly. I do ornitologických kruhů, proto se na jejich potvrzení vydal pozorovatel. Ten tady však již žádné papoušky mniší nenašel. Ani nemohl. Chovatel je totiž z dobrých důvodů vychytal. Říkalo se sice, že je vystříleli myslivci, což je také docela dobře možné, ale podle slov toho chovatele jich většinu vychytal zpět on sám. V okolí se totiž dobře vědělo, komu ti ptáci patří, hrozila mu proto inzultace ze strany zahrádkářů, na jejichž pečlivě šlechtěných ovocných stromech dokázali tito ptáci nadělat značné škody. Nejenže se samozřejmě živili všemožným ovocem, ale hlavně okusovali větve a lámali je na stavbu svých hnízd. Jinak nemohli svému okolí v podstatě nijak škodit, nikomu z domorodců zabírat životní prostor, snad s výjimkou strak, které se jim vyhýbaly, což bylo a je více než žádoucí, protože straka je vůbec největší škodná naší přírody. Ta je sice domácím druhem ptáků, avšak v posledních létech se natolik rozmohla, že se nemůžeme vůbec divit znatelnému úbytku drobných pěvců, které s takovou oblibou slovně chráníme. Prakticky však neděláme v podstatě nic. Tolik k původnímu výskytu papoušků mniších v naší přírodě. V současnosti se potom na aktivním serveru objevily zprávy o jejich výskytu v lokalitě jihomoravské obce Kurdějov, a to v průběhu od května 2017 až do prosince 2017. Celkem 12 zpráv, z toho 7 doložených fotografiemi, a jsou tam i videa. Jsou tam na fotografiích doložená i hnízda, v jednom případě to vypadá na hnízdo postavené na chovné voliéře zvenčí, ale i hnízdo na stožáru elektrického vedení. Ještě důležitější je, že se na lokalitě výskytu byli podívat i ornitologové. Mimo jiné i ředitel sekretariátu České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek nebo ornitologové až od Rakovníka. Česká společnost ornitologická je organizace, dá se říci vědeckého zaměření, ale i zaměření řekněme silně ochranářského. Jsem sice i já členem této organizace, rovněž i stoupencem ochrany přírody, což ale neznamená, že jednoznačně souhlasím se všemi názory, postupy nebo doporučeními, které mi poskytují její „hlavy pomazané“. Mám svoje vlastní zkušenosti, a to letité, které mi dovolují mít vlastní pohled na věc. Dá se tedy říci, že celá záležitost vlastně dávno praskla! Jaký je ochranářský pohled na věc, neznám, předpokládám, že bude ventilován na jarní velké schůzi České společnosti ornitologické, a jsem připraven k diskusi, pokud se mi podaří ukořistit v sále místo v první řadě, kde uslyším možná o něco více, z druhé řady pak již skoro nic. Naslouchátka nesnáším. Dá se však předpokládat, že situace může být zneužita skutečně proti chovatelské obci s použitím doporučení Evropské komise proti invazním druhům.

Zákony profesora Parkinsona
Ochrana přírody se stala regulérním zaměstnáním mnoha lidí a také součástí státní správy. Takoví lidé samozřejmě musí vykazovat nějakou činnost a prokazovat výsledky své práce. Řekl bych, že je to zaměstnání vcelku příjemné, dokonce i příjemně honorované, není to rozhodně ruční práce někde v kamenolomu,vyhrazená v literatuře spíše trestancům nebo nešťastníkům, kteří se dostali do mlýnice nacistických koncentračních táborů. I v případě boje proti „invazním“ druhům bych nebyl vůbec překvapen postupem pověřených pracovníků směrem nejmenšího odporu. Zákaz chovu papoušků mniších by skutečně byl dobrým způsobem, jak prokázat kompetentnost! Není nic snazšího, bez ohledu na to, že ta lokalita se dá bez problému vychytat, zbytek případně vystřílet, ačkoliv by to byla škoda. Lepší by skutečně bylo ty ptáky vychytat a dát do výkupu. V Belgii nebo Anglii je sice neprodáte, mají jich tam dost, ale na „ptičim rynku“ v Moskvě si namastíte kapsu. Ale vraťme se k profesoru Parkinsonovi. Cyril Norhcote Parkinson (30. 7. 1909–9. 3. 1993) byl britský důstojník, historik a spisovatel, který zformuloval zákony o fungování státní správy, případně kolektivním lidském rozhodování, které platí stejně neúprosně jako třeba zákony Newtonovy o zemské přitažlivosti. Jeho knížku Zákony profesora Parkinsona jsem míval ve své knihovně, tak jsem si ji chtěl zase otevřít, musím však přidat ještě jedno ponaučení. Totiž, že kolik příslušníků rodiny se okolo té knihovny projde, úměrně tomu také tolik knížek zmizí. Vraťme se však k citacím pana profesora. Ta základní říká, že každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času. Neboli když vám zadají práci, kterou máte udělat za týden, a vy ji vykonáte za den, jste vlastně pitomec, který si neříká o nic jiného než o maléry i v budoucnosti. To samozřejmě udělal jen málokdo, a to i v socialistické minulosti, kdy se tak hlasitě zpívalo buď práci čest. Udělal to za den a zbytek času využil na to, aby šel na „melouch“. Dalších citací, které opravdu fungují, je celá dlouhá řada, pro případ papoušků mniších je přiléhavá třeba tato: Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím více času, čím menší je její význam! Samozřejmě že nelze pochybovat o tom, jestli papoušek mniší neboli Mníšek šedý je, anebo není součástí naší přírody. Není! Ovšem je pro naší přírodu v podstatě neškodný, když se živí téměř výhradně rostlinnou stravou, semeny počínaje, okusováním větví konče. Navíc je jediným druhem papoušků, který si staví svoje vlastní hnízda. Nezabírá proto dutiny jiným druhům ptáků. Jestli se tedy někdo chystá využít jeho přítomnosti k boji proti invazním druhům, jak se někteří obávají, je to hra na falešnou notu, přesně podle zákonů profesora Parkinsona! Můžeme si však připomenout pár druhů, které oproti tomu budí obavy z invazních druhů, protože se živí dravým způsobem, avšak o nějakém boji proti nim jsem nikdy nic neslyšel. Naopak. Zářným příkladem budiž norek americký, který zaplevelil naše vodní toky, když byl násilně vypuštěn agresivními ochránci zvířat z kožešinových farem. Slyšeli jste snad někdy něco o tom, že by snad původci těchto činů byli vypátráni, případně potrestáni? Nebo snad nějak omezovány, řekněme, jejich mateřské organizace, které jsou navíc podezřelé z vydírání? Zabývá se snad někdo případem severoamerických dravých želv, které žijí dnes i v malých rybníčcích? To jsou však jen dva příklady, kterých může být bezpočtu. Ty otázky jsou však více než choulostivé, protože v zásadě mohou být druhy vítané, někdy vysazené i záměrně (ryby nebo kdysi bažanti), oproti tomu pak druhy nevítané. Ve své podstatě nakonec jde o to, že omezená skupina lidí dostane do rukou nežádoucí moc, všichni je budeme platit, ale nějaké smysluplné práce či nápravy se od nich nakonec nedočkáme. 

Co to vlastně jsou invazní druhy?
Měly by to být takové druhy rostlin nebo živočichů, které nejsou na daném území původní. V tom není problém. Nové druhy se sice mohou na novém území objevit jak cestou přirozenou, tak vlivem člověka, který je na nové území přinesl neboli reintrodukoval. Problém je v tom, kdy a jak chce ten někdo využít objevení se nového druhu na novém území, tak ovšem i v tom, jak nový druh dokáže potlačit druhy původní. Ani v agresivitě nových druhů neleží však jádro problému. Skutečný problém je opravdu v přístupu odpovědných lidí. V mládí jsem se třeba aktivně, a samozřejmě organizovaně, zúčastnil boje proti mandelince bramborové. Bram­bory jsou v Evropě také nepůvodní rostlinou, avšak vítanou. Mandelinky se dnes nepočítají. Problémy, o kterých se občas i píše, působí například bolševník velkolepý nebo křídlatka japonská. Mně však spíše lezl na nervy úporný plevel pěťour malokvětý, rostlina pocházející z Jižní Ameriky, která se objevila v Evropě někdy okolo roku 1790 a té se již nezbavíme. Je těžké, pracné a také nákladné zbavit se bolševníku nebo křídlatky, o pěťouru vůbec nemluvě. Ale oproti tomu tady jsou již příklady toho, že odpovědné orgány působí razantně v případě toho nejmenšího významu. Známe příklad toho, když „ochrana přírody“ nařídila likvidaci nalezeného hnízda husice nilské s odůvodněním, že jde o nepůvodní druh, přičemž u tohoto druhu jde s vysokou pravděpodobností o rozšiřování původního území přirozenou cestou. Takový zvonohlík zahradní se k nám nepůvodně rozšířil teprve okolo poloviny devatenáctého století. Jeho případ však nelze použít k novým zákazům a šikanování lidí s jinou oblastí zábavy, protože jeho chov a držení v zajetí je již zakázán jiným způsobem. My si opravdu musíme dávat vždy a všude bedlivý pozor na skupiny lidí, kteří se všemožnými zákazy dobře živí. A také bychom si neměli myslet, že všechny ty zákazy a doporučení jsou opravdu, řekněme bohulibé a fungují k dobru věci. Před časem jsem třeba zachytil zprávu o tom, že finská státní lesní správa dělá pokusy s ozdravným vypalováním. Já jsem přesvědčen, na základě vlastních pozorování, že absolutní zákaz jarního vypalování staré trávy vedl paradoxně k výraznému úbytku hmyzu a tím také ptáků, protože došlo k významnému úbytku diverzifikace travních porostů vůbec. Místo toho, abychom vypracovali přesná pravidla, jak se to má dělat, třeba za přítomnosti dobrovolných hasičů, přišel jednodušší celoplošný zákaz. Takže nám zbyly jen ty nejagresivnější druhy rostlin a třeba motýla, jehož housenky jsou specializované jen na určitý rostlinný druh, neuvidíte. Neustále poslouchám nářky nad rostoucím počtem velkoskladů, avšak žádného státem placeného ochránce ani nenapadlo doporučit, třeba jak vysázet na jejich střechy suchomilné porosty trav, které v širém okolí tak zoufale chybí. Nebyl by to vůbec žádný problém. Na staré Písecké bráně v Praze roste tráva dobře 300 let a uvnitř je stále ještě sucho.

Tak stále dokola. Měli bychom mít na paměti, že profesor Parkinson říká, že každý úředník stoupá v kariéře, jak přibývá jeho podřízených. Když navštívil v devadesátých létech svou původní vlast úspěšný světový podnikatel pan Baťa, ukazoval také ústředí své firmy v Kanadě. Reportér se divil. A on říkal: Malý, co? To je schválně, aby se sem úředníci, kteří se množí, nevešli! Tak snadno jako Baťa tomu sice nezabráníme, ale měli bychom být aktivnější. Politika všeho druhu je sice umění, jak udržet stádo ovcí pohromadě, ale divoce žijící příbuzné ovcí neudržíte ve stádu tak jako ty domestikované. Je sice záhodno naslouchat, avšak když to nějak příliš nabobtná, je zapotřebí být na pozoru a umět říci dost!