Německý špic malý a trpasličí / pomeranian
Bezesporu se špicovití psi vyskytovali v mnohých částech Evropy, ale vlastně i světa poměrně brzy, aniž by do jejich chovu člověk jakkoli zasahoval. Že se jedná o prastaré plemeno, respektive že praprapředci dnešního německého špice se po zemi proháněli v dávných dobách minulých, dokazuje například nález džbánu z Antiky z doby přibližně 400 let př. n. l., na kterém je zachycen pes velmi připomínající špice. Špicové jsou opravdu prastarou formou domácího psa, který byl mnohostranně používaný.
Starší a ještě starší
Jaký je jeho skutečný původ, zatím není možné s jistotou zjistit. Špic je na světě už tak dlouho, že dohledat jeho začátky je bohužel nemožné. Různí znalci a historikové se pouze „domnívají“, tudíž nic není jasně dáno, a navíc se ne všichni shodnou.
Jedna z nejznámějších teorií říká, že se jedná o plemeno se severským původem, jiná, že se od počátku jedná o plemeno střední Evropy, a další, že jeho prapůvod je možné hledat na severu Afriky a severovýchodě Afriky. Moc velké rozpětí a žádný jasný důkaz…
Občas se objeví názor, že špic je vlastně pes rašelinný. Nejstarší domácí pes, jehož ostatky byly nalezeny před 5 000 lety. Jenže kromě velikosti a tvaru lebky, srovnatelné s lebkou středního špice, neexistuje žádný další důkaz, jak rašelinní pes vypadal, jakou měl srst, jak se choval.
Nález a zkoumání kosterních pozůstatků z dob kolových staveb v oblastech jižního Německa a ve Švýcarsku v roce 1860 paleontologem Rütimeyerem opravdu silně připomínaly kostru dnešních špiců. Není však možné říci, že se přímo o německého špice jednalo nebo že se jednalo o jakékoli jiné plemeno. Existoval „jen“ pes domácí špicovi podobný. I z tohoto důvodu jej tento paleontolog pojmenoval pes rašelinní, bažinný – Canis Familaris palustris. To však milovníky špiců neodradilo, aby kosterní pozůstatky přisoudili ke svým německým špicům a pasovali je tak na jedno z nejstarších plemen psů. Každopádně tento Rütimeyerem objevený bažinný špic, respektive jeho lezené kosterní pozůstatky je první fází ve vývoji psa domácího. Jak se domnívá většina paleontologů a archeologů.
Jako na houpačce
Od počátku své existence se vyskytovali v nejrůznějších velikostech. Podle Beckmanna je původním typem všech německých špiců velký vlkošedý, tedy vlčí špic.
Důkazů o jeho existenci ve druhém tisíciletí je poměrně hodně. Jak psaných, tak vyobrazených. Údajně bylo poprvé slovo spitzhund použito v roce 1450. Název je prý odvozen od jeho špičatých uší a špičatého čenichu. A třeba vyobrazení špice velmi podobné dnešnímu typu nalezneme na kresbě F. Spechta z roku 1772.
Špic byl výborným povoznickým psem. Vlastně plnil stejnou funkci jako knírači v místech, kde knírači byli neznámí. Knírače bychom našli na jihu Německa a špice ve stejnou dobu na severu. I jim býval nezřídka krácen ocas. Říkalo se jim malinké lištičky. Kdysi i věřili, že tento pes pochází z lišek.
Jezdil na vozech, hlídal zboží, chytal myši a krysy a samozřejmě byl báječným společníkem za každého počasí. Každopádně ostražitost špice byla příslovečná. Stejně tak jeho velké lpění na střeženém majetku. Někteří autoři v dávných časech jízlivě uváděli, že špic má majetek radši než svého pána. To však může i znamenat, jak skvělí hlídači to byli.
Rozhodně to nebyl jen pes vozků. Bylo ho vidět na statcích i ve vinici, v osamělých chalupách, a dokonce u stád dobytka. Byl všude tam, kde se něco dělo a kde bylo zapotřebí psa. Zastal snad každou práci, všude byl k ruce a ke všemu byl uznávaným hlídačem. K čemu jedinému nikdy nebyl použit, byl lov. A to je dobře, protože tehdy, stejně jako dnes, téměř postrádal chuť lovit nebo se toulat.
Špic zejména v 19. století rozhodně neměl mezi lidmi jen dobré jméno. Většina předních anglických kynologů, ale ne jen anglických o něm neměla zrovna dobré mínění. Ve svých popisech o charakterech vlastností ho rozhodně nešetřili, čímž některé možné zájemce odradili dříve, než o něj stihli projevit zájem. A tak původně až extrémně početné plemeno bylo k zahlédnutí stále méně a méně.
Je zajímavé, že oblíbenost špiců během dlouhých časů značně kolísala. Několikrát byl vyloženě oblíbeným plemenem v mnoha státech světa. Stejně časté však byly doby, kdy o něj byl velmi malý zájem, jako například v první polovině 20. století.
Popularita špice
O čistokrevném chovu se dá mluvit až od doby prvního popisu plemene, standardu – a ten byl u špiců sestaven poprvé v roce 1882. Špic byl dlouho v mnoha ohledech přiřazován k ovčáckým plemenům. Zajímavostí jistě také je, že za špice byl považován i třeba maltézský psík a některá ovčácká plemena.
Ve velké oblibě měl špice Vilém II., poslední král Württemberska. Kolem jeho špiců koluje mnoho historek, povětšinou úsměvných, protože král na špice nedal dopustit a všechny rošťárny, které jeho špicové prováděli, přehlížel a škody nadstandardně a bez řečí všem, bohatým i chudým, platil. Zřejmě i kvůli velkorysosti Viléma II. stoupli špicové ve Švábsku v oblibě.
Téměř po celé 19. století byl oblíbeným psem aristokracie a známých lidí. S malým bílým špicem se pojí historka skladatele Mozarta. Ten vlastnil tohoto věrného psa a odpouštěl mu, že ho ruší ve hře a při skládání melodií štěkotem. Dokonce pro svého bílého špice W. A. Mozart začal skládat skladbu. Bohužel smrt přišla nečekaně brzy a skladbu nedokončil. Nakonec byl však jen jeho věrný pes jediný, kdo doprovázel W. A. Mozarta na poslední cestě, na pohřbu.
Na konci 19. století malé špice chovala i královna Viktorie. A právě tito královští psi byli šlechtěni na co nejmenší velikost, tehdy běžně 2,5 kg.
První samostatný klub pro toto plemeno byl založen v roce 1899 v Německu. V roce 1906 došlo k jasnému rozdělení velikostních rázů a k určení možné variability zbarvení srsti. V Americe byl tento pes znám již koncem 19. století, přičemž v roce 1911 vznikl v Americe klub pro jeho chovatele a přátele plemene.
Špic se vyskytoval téměř v každé zemi Evropy. Všude měl svá specifika a nezřídka různá označení. Třeba staročesky se mu říkalo „pumrlík“. V České republice znalec psů Václav Fuks v roce 1903 o špicovi v knize Všecky druhy psů slovem i obrazem napsal: „U nás je mezi lidem ctěn, ba k velkým a těžkopádným hlídacím psům pro povzbuzení dáván, jako štika ke kaprům do rybníka. Tam, kde volně běhá, (je velmi přizpůsobivý každému počasí), nelze si přát ostřejšího, neúnavnějšího a obětavějšího hlídače a čipernějšího pomocníka nad špiclíčka.“ (Text byl s ohledem k době drobně poupraven.)
Když se začali v chovu objevovat modře zbarvení jedinci, objevovala se u nich lysá místa v srsti. Chovatelé si tento defekt mylně spojili s tím, že se jedná o nečistokrevného psa, že v jeho chovu se zajisté objevil naháč, a chov psů v modré barvě byl brzy zakázán. I když jejich úsudek přikřížení naháče nebyl správný, efekt zákazu modré barvy chovu po zdravotní stránce určitě pomohl. Je více než pravděpodobné, že tímto krokem se předešlo mnoha zdravotním problémům špiců v budoucnosti. Bohužel se později začali na určitý čas v chovu objevovat i modří jedinci, neboť spadli do skupiny „jinak zbarvený“.
Ještě v roce 1955 existovaly jen dva velikostní rázy: malý a velký. V tomto roce bylo navíc zamítnuto otevření další třídy špiců – „střední“. Brzy ale přišla změna a byly přidány hned tři další velikostní rázy. Avšak anglický Kennel Club středního špice uznal až v roce 1985. Poté co anglický KC uznal vedle keeshonda (vlčí špic) a pomeraniana (Pomeranian">Trpasličí německý špic) i plemeno „německý špic“ ve variantě malý, střední a velký, vzrostl o něj zájem v celé Evropě.
Jedná se o autochtonní skupinu domestikovaných psů. Přiřazení jednotlivých plemen do skupiny špiců se děje podle fenotypických znaků. Typický pro všechna plemena špiců je stáčející se ocas přes hřbet, malé stojaté uši, spíše zavalitý trup a málo zaúhlené pánevní končetiny.
V FCI (klub v Evropě sdružující kluby většiny evropských zemí) existuje pět velikostních rázů německého špice: vlčí, velký, střední, malý a trpasličí/Pomeranian. Ve většině ostatních států v Americe, Austrálii a ve Velké Británii jsou však uznány tři varianty německého špice: malý, střední a velký, přičemž německý špic je v těchto státech téměř neznámý a pomeranian a keeshond jsou považováni za samostatná plemena.
Je to pomeranian, nebo trpasličí německý špic?
V 18. století přišli z Německa do Anglie poměrně malí bílí špicové. Jejich obliba stoupala a chovatelé hledali směr, jakým se vydat. Cíl viděli v miniaturizaci plemene. Chov špiců se tak od konce 19. století ubíral zejména u trpasličího a vlčího špice na různých místech světa různými směry.
Netrvalo dlouho a vzhled a v malé míře i povaha těch nejmenších špiců se v Anglii a Německu začaly odlišovat. I Amerika se držela své představy „malé plyšové hračky“. První pomořanští špicové se do USA dostali v roce 1891. A právě v Americe byl pomeranian uznán jako samostatné plemeno již v roce 1900. Přitom se jednalo o trpasličího německého špice.
V rozdělení trpasličího německého špice a pomořanského špice na jednotlivá plemena, anebo naopak v jejich sloučení, existují rozpory. To je způsobeno i již zmiňovaným rozdílným rozřazením ve světě. Možná by se dalo zjednodušenou formou říci, že pomořanský špic – pomeranian – se šlechtil v Anglii a Americe a trpasličí německý špic v Německu a okolních zemí. Ale na počátku měli stejný genetický materiál.
Anglicky mluvící země mají jasno: trpasličí německý špic neexistuje. Existuje jen pomeranian a následně malý, střední a velký německý špic. Vedle nich ještě keeshond, který byl uznán v Anglii za samostatné plemeno v roce 1928.
Země původu německého špice zas tak jasno stále nemá. Přijala sice do svého chovu importy z Anglie či Ameriky a smísila pomeraniana a trpasličího německého špice jako jedno a totéž plemeno, ale chovatelé špiců se rozdělili do dvou táborů. Jedni dělají, že rozdíl nevidí a chtějí za pomoci pomeraniana trochu změnit vzhled dnešního trpasličího německého špice. Druhá skupina naopak vidí přílišné rozdíly a trvá na tom, aby pomeranian a trpasličí německý špic byli chováni odděleně, protože v dnešní době se nepochybně již jedná o dvě různá plemena, více než 100 let chovaná odděleně. Pomeranian má dnes jiný genofond než trpasličí německý špic. Ať už v Americe, nebo v Anglii již nikoho ani nenapadne obě nejmenší „plemena“ špiců slučovat.
Angličané však v roce 1970 uznali, že jejich toy pomořanský špic je opravdu v krajnostech nanismu a s tím se i nabalovaly zdravotní problémy. Projevili snahu plemeno zvětšit dovozem větších jedinců z Německa a tím i zachránit. Ovšem ne každý byl tímto krokem nadšen. Proto se čím dál více objevovaly bouřlivé diskuse, že „čistý“ pomeranian má být chovaný odděleně od kříženců pomeranianů s německými špici. Kolem chovu nejmenších špiců bylo a stále ještě je hodně rušno.
Pomořanskému špicovi se v 19. století a ještě nějakou dobu ve 20. století říkalo „pomořanský vlčí pes“ (pomeranian wolfdog). Nebylo to kvůli šedému zbarvení, ale protože se domnívali, že jeho předkem je vlk. V tu dobu totiž špicové malé velikosti v barvě vlkošedé neexistovali.
Označení „pomeranian“ se používá velmi dlouho. Tohoto malého špice bylo možné najít pod nejrůznějším obdobným označením: „Pommerscher Hütespitz“, „Loulou de Pommeranie“, „Pommerle“, „Pommerska Spetsen“… Dnes pomeraniana v Americe můžeme najít i pod označením „toy špic“.
Pravý pomořanský špic má tak hustou srst, že se v ní pomalu ztrácí hlava a je vidět jen kouzelné oči a čumák. Navíc je opravdu miniaturní, nepřesahuje zpravidla 2,2 kg. Pomeranian se odklonil od trpasličího německého špice zejména menší váhou a výraznějším osrstěním, které se na výstavách částečně upravuje střihem, aby se zdůraznil „vzhled plyšové hračky“.
Věrný jen své rodině
Člověk, který je pro špice cizí, si ne zrovna rychle a snadno získá jeho důvěru. Špic má totiž rád jen svou rodinu a po pohlazení od cizích zpravidla příliš neprahne. K cizím lidem je často rezervovaný a odtažitý.
Jinak je to veselý společenský pes, ve své rodině kontaktní a milý společník. Je výborným rodinným psem. Je vhodný jak k dětem, tak k seniorům, pro aktivní rodinu i domácí typy lidí. Samozřejmě každá velikostí varianta se hodí do trochu jiného typu rodin nebo do jiného prostředí a každý špic je něčím výjimečný či jiný. Ale v souhrnu platí, že se jedná po všech stránkách o enormně přizpůsobivé plemeno.
K malým dětem jsou doporučovány spíše vetší varianty špice – střední, velký či vlčí. Jsou shovívavější k jejich křiku, hrám a nečekaným pohybům. Malý a trpasličí špic nemají příliš rádi chaos a zbytečný ruch, navíc jsou k malým dětem příliš malí a tím i snadněji zranitelní.
Špic je mimořádně fixovaný na svého majitele, na kterém je až závislý. Je to velmi empatické a nadmíru vnímavé plemeno.
Do bytu i ven
Nejen stylu a typu rodiny se špic snadno přizpůsobí, ale i na místo života je nenáročný a přizpůsobivý. Trpasličí a malý špic mohou žít v bytě i těch nejmenších rozměrů. Pokud není zima vysloveně krutá, malý špic je schopen žít celoročně venku. Vždy je však důležitý častý kontakt s rodinou. Mají rádi volný pohyb a možnost hlídat svěřený prostor. Drží se u domu, i když zůstane otevřená branka nebo plot nebude zrovna dokonalý. Nemají sklony k toulání ani k lovení. Chápou hranice svého pozemku a nemají nikdy potřebu je překročit. Všichni špicové jsou teritoriální.
Spokojeně může žít na dvorku se slepicemi, s kočkou nebo hospodářskými zvířaty. Soužití s nimi špicovi nedělá nejmenší problémy. Nemá tendence honit slepice ani provokovat jakákoli zvířata. Dokonce ani ve smečce dalších psů nemá žádný větší problém. Není to plemeno, které by chtělo vyvolávat rvačky. Někteří jedinci se však dají vyprovokovat a rozhodně si nenechají nic líbit, ať už je jejich velikost jakákoliv.
Opravdu je uštěkaný?
Zřejmě pověstná štěkavost špiců ubírá na jejich popularitě. Jak jinak si vysvětlit, že takové milé a poměrně snadno vychovatelné plemeno má tak málo obdivovatelů? Předně je si třeba uvědomit, že po dlouhá staletí byl podporován a následně ceněn každý dobrý hlídač. A k dobrému hlídači patří ostražitost, kuráž a upozornění na nebezpečí nebo odrazení narušitele štěkotem. A tak se nemůžeme divit, že je dobrým a ostražitým hlídačem doposud. A k hlídání patří štěkání.
Je báječným společníkem, jen je nutné vzít v úvahu jeho snadné vyprovokování ke štěkání. Je však velmi učenlivý, a tudíž i schopný pochopit, že soustavné štěkání není žádoucí. S odnaučováním štěkat je nutné začít od štěněcího věku a usměrnit se rozhodně dá. Opravdu je možné důsledně a jasně určit pravidla, kdy se může štěkat a jak dlouho. Ale každopádně špic nikdy nebude psem, o kterém nikdo v širokém okolí neví. Vlčí a velký špic, ale také pomeranian štěkají poměrně málo. Neznamená to však, že jsou méně ostražití. Jsou jen méně výbušní a horliví. Nejdříve přemýšlí a potom jednají.
Všichni špicové skvěle hlídají, ale nikdy nejsou agresivní nebo útoční. Jsou to nedůvěřiví a neúplatní hlídači. Někdy jsou troufalí až moc, jako by si vůbec neuvědomovali svou velikost. Velmi je baví mít na starosti ochránění majetku a jejich rodiny. Někteří jedinci mají silné majetnické sklony, a tak pokud jsou v domácnosti děti nebo slabší povahy, je potřeba již od štěněcího věku špice dbát na správnou výchovu a jeho chování k bezproblémovému životu.
Nepřehlédnutelným důvodem, proč někteří špicové štěkají víc, než je příjemné a nutné, je přístup jejich majitelů. Malé chlupaté štěně poměrně tiše, ale vytrvale štěkající kolem sebe působí legračně, jako štěkající plyšová hračka, a všichni se tím baví a v horším případě ho ve štěkání ještě podporují. Jako by si ani neuvědomovali, že i z tohoto štěněte vyroste dospělý pes. Se silnějším hlasem a zbytečným obtěžujícím štěkotem.
Špic je poslušný a vnímavý
Jeho výchova a výcvik jsou snadné, protože se jedná o velmi vnímavé plemeno. Samozřejmě v mládí musí pochopit, co se může a co se nesmí, a k tomu je zapotřebí důslednosti. Snadno se vychovává „za pochodu“ a nemá tendenci dělat problémy. Je tak vhodným psem i pro začátečníka.
Špic je velice dobře ovladatelný, tvárný, neobyčejně přizpůsobivý, ale také neuvěřitelně zvědavý. Je plný života, aktivní, veselý, někdy rozpustilý. Přesto naučit ho přivolání není problém. Chce být v blízkosti svého pána a chce něco dělat. Potřebuje řádnou socializaci. Určitě není daleko od pravdy rčení, že je takový, jak si ho člověk vychová.
Většina jedinců se hodí k různým psím sportům. Výborně se učí a je pozorný. Není to s ním vždy úplně jednoduché. Někteří jedinci jsou tvrdohlaví, jiní až příliš tvořiví a snadno rozptýlitelní okolím. Výborné výsledky se dostaví jen pevnými nervy, trpělivostí a správným výběrem štěněte s vhodnou povahou, pokud se člověk chce se svým špicem věnovat nějakému sportu na vyšší úrovni.
Díky možnosti výběru špiců z mnoha velikostních rázů je snadné zvolit sport či zábavu, která bude vhodná pro konkrétního člověka i jeho psa. Špicové největších velikostí jsou méně horliví a temperamentní než jejich menší bratránci a také výběr sportu zřejmě bude jiný. Ti úplně nejmenší špicové nejsou příliš vhodní jako parťáci ke sportování a postačí jim jen krátká městská procházka. Ovšem ani ti větší špicové nutně nepotřebují vybít energii sportem. Co nabídne jejich člověk, to rádi přijmou, ale nechce-li se člověku sportovat, špic mu to odpustí.
Na výběr je z mnoha sportů, které se pro malé špice hodí. Může se jednat o dogdancing, agility či flyball. Neopovrhne ani čímkoli jiným, co jeho člověk vymyslí. Svůj temperament a nadšení si udržuje až do vysokého stáří.
Jak již bylo zmíněno, špic téměř postrádá lovecký pud. A když ano, tak jen minimální. Ovšem pokud se nepočítá náruživost k myšilovu. Někteří jedinci velice nadšeně chytají hlodavce. I zde však platí: „Plemeno, které neloví, neexistuje.“ Tudíž i u špiců se tu a tam může objevit jedinec, který bude mít větší tendence běhat za zvěří se snahou ji ulovit. Ale bude se jednat o opravdovou výjimku.
Každopádně naučit špice přijít na přivolání a chodit spořádaně na vodítku je poměrně snadné a zvládne to i odrostlejší dítě.
Rodina špiců
Plemen špiců je hned několik. Do skupiny špiců a tzv. primitivních plemen (dle FCI skupina č. 5) patří na padesát plemen psů. Nejznámější, ale bohužel až na trpasličího špice dnes málo chovaný je německý špic v pěti velikostních variantách. Kupříkladu Japonský špic, Finský špic nebo italský volpino se od německého špice liší opravdu minimálně. Ale třeba italský volpino může být pouze v barvě bílé a rezavé. Trpasličí či Malý německý špic mají paletu barev výraznější. Kromě utváření lebky po porovnání standardu zřejmě nenajdeme rozdíl. Proto rozpoznání těchto plemen je opravdu pro nejen odborníka, ale spíše specialistu přes špice.
Péče o špice
V množství krmení je špic velmi skromný. Není to žádný velký jedlík, který by pro kousek jídla udělal všechno. Celkově je to nenáročný pes, u kterého jedinou větší péči je potřeba směrovat na srst. A ani to není žádný větší problém. Srst je nejlepší důkladně pročesat a překartáčovat jednou za týden až 14 dní. Samozřejmě může se i častěji, ale ne každý chovatel toto doporučí, neboť se častým česáním může lámat srst. Na výstavy je péče o srst náročnější a je ji potřeba pročesávat 2–3× týdně proti srsti a celkově jí věnovat zvýšenou pozornost. Srst neplstnatí, pouze místa za ušima, kterým je proto zapotřebí věnovat větší pozornost. Rozhodně nestačí jen zběžné překartáčování po povrchu. Díky krátké srsti na končetinách nenanosí domů příliš nepořádku. Navíc srst je takové textury, že se v ní nedrží bláto ani jiné nečistoty. Koupání vhodným šamponem je dostačující dvakrát do roka. Ve dnech sychravého počasí, kdy je opláchnutí zapotřebí, je zcela dostačující čistá tekoucí voda.
Zda je vhodnější na vodění psa postroj, nebo obojek a jaký, o tom se vedou spory. Srst je totiž dlouhá a při působení těchto věcí na těle má tendenci se lámat.
Zdraví a chov
Německý špic je znám svým pevným zdravím. Samozřejmě i u tohoto plemene se tu a tam může objevit nějaký zdravotní problém. Zmiňováno je například onemocnění PRA. Protože ta nejmenší forma špice je už opravdu velmi malá, nevyhnou se chovatelé určitým druhům problémů. Malý ráz špice nejčastěji trpí na vykloubení (dislokaci) čéšky, dále se u nejmenších z nejmenších může objevit neuzavřená fontanela a výrazná chudozubost. Chovatelé malých typů špiců se občas potýkají s neplodností a složitými porody svých psů.
Po roce 1990 byly FCI povolené vedle základních barev srsti i další barvy. Nejméně chovaný, a tudíž i nejvzácnější je velký černý špic, ale i velkých bílých a všech středních špiců je poskromnu. Lidé nejvíce tíhnou k nejmenším špicům, přičemž nejpopulárnějším zbarvením je momentálně barva oranžová.
Běžně se dožívá 15 let, ale najde se i nemálo špiců, kteří tuto horní mez výrazně překonají.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Hlava špice je středně velká, při pohledu shora vzadu nejširší a zužuje se klínovitě ke špičce nosu. Stop je mírně vyvinutý až zdůrazněný, nikdy ne náhlý. Nos je kulatý, malý a čistě černý. U všech hnědých špiců je tmavě hnědý. Čenich není příliš dlouhý, ani hrubý, ani zašpičatělý a je ve vhodném poměru k mozkovně. Pysky nejsou převislé, pevně přiléhají a netvoří ke koutkům záhyby. U všech barevných rázů jsou černě pigmentovány, u všech hnědých špiců hnědé. Skus je nůžkový. Klešťový skus je však u všech německých špiců přípustný. Předkus nebo podkus. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, poněkud šikmo uložené, tmavé barvy. Okraje víček jsou u všech barevných rázů černě pigmentovány, u hnědých špiců tmavě hnědé. Malé uši jsou relativně blízko u sebe nasazené a trojúhelníkovitě zašpičatělé. Jsou neseny vždy vzpřímeně s tuhými špičkami. To dodává špicovi jeho tolik typické smělé vzezření. Středně dlouhý krk je nasazen na plecích široce, v šíji je lehce klenutý, netvoří lalok a je osrstěn límcem připomínajícím hřívu. Špicové vynikají krásnou srstí, jež díky bohaté podsadě odstává od těla. Zvlášť nápadný je mohutný límec kolem krku připomínající hřívu a huňatě obrostlý ocas hrdě nesený nad hřbetem. Hlava je podobná lišce, s bystrýma očima, zašpičatělýma malýma blízko sebe stojícíma ušima. Horní linie začíná na špici vzhůru nesených vztyčených uší a přechází v měkkém oblouku v krátký rovný hřbet. Huňatý překlopený ocas, který částečně překrývá hřbet, zaobluje siluetu. Ocas je vysoko nasazen, je středně dlouhý, hned u kořene se stáčí vzhůru a dopředu přes hřbet. Leží pevně na hřbetě. Je velmi huňatě osrstěn. Dvojitá smyčka na jeho konci je přípustná. Poměr kohoutkové výšky k délce psa je 1:1. Vysoký kohoutek neznatelně přechází v pokud možno krátký, rovný, pevný hřbet. Záď je široká a krátká, nikdy není spadající. Hrudní koš zasahuje pokud možno co nejdále dozadu, břicho je pouze mírně vtaženo. Končetiny jsou přirozeně rovné, s dobrými praporci na zadní straně. Zadní končetiny stojí rovně a paralelně. Kolenní kloub je silný, jen mírně zaúhlený. Tlapky jsou pokud možno malé, kulaté, s dobře vedle sebe ležícími a dobře klenutými prsty, tzv. kočičí tlapky. Drápy a polštářky jsou u všech barevných rázů černé, u všech hnědých špiců tmavohnědé. Kůže na těle pevně přiléhá bez jakýchkoli záhybů.
Zbarvení (dle FCI):
Trpasličí špic / pomeranian: černá, hnědá, bílá, oranžová, vlkošedá, jiná
Malý špic: černá, hnědá, bílá, oranžová, vlkošedá, jiná
Popis zbarvení
Vlkošedá: Stříbrošedá s černými špičkami pesíků. Čenich a uši tmavě zbarvené, okolo očí výrazná kresba sestávající z jemné černé linie, která probíhá šikmo od vnějšího očního koutku k dolnímu okraji nasazení ucha a také čárkovaných linií a stínování, jež tvoří krátké, ale výrazné obočí. Hříva a oblast plecí světlé, hrudní a pánevní končetiny bez černých odznaků pod loktem, resp. kolenem, s výjimkou lehkého čárkování přes prsty. Špička ocasu je černá, spodní strana ocasu a kalhoty světle stříbrné.
Černý špic: V osrstění černého špice musí být také podsada stejně jako kůže tmavě zbarvená a zbarvení povrchu osrstění musí být lakově černé bez jakéhokoli bílého nebo jiného odznaku.
Hnědý špic: Hnědý špic má být stejnoměrně jednobarevně hnědě zbarven.
Bílý špic: Srst má být čistě bílá, bez jakéhokoliv (zvláště pak žlutavého) nádechu, jaký se zvláště na uších vyskytuje častěji.
Oranžový špic: Oranžový špic má být pravidelně jednobarevný ve středním odstínu.
Jinak zbarvený špic: Pod označení jiné zbarvení spadají všechny barevné tóny, jako krémový, creme-sable, orange-sable, black-and-tan a strakoš. Strakoši musí mít základní barvu bílou. Černé, hnědé, šedé nebo oranžové skvrny musí být rozděleny po celém těle.
Barevné variace vyplývající z merle faktoru jsou vylučující vadou, stejně tak zřetelné bílé skvrny u všech ostatních než bílých špiců.
Kohoutková výška
Trpasličí špic / pomeranian:
20 cm +/- 2 cm (jedinci pod 18 cm jsou nežádoucí)
Malý špic:
26 cm +/- 3 cm
Na stránkách Klubu chovatelů špiců naleznete velmi podrobný a zajímavý popis barev špiců zpracovaný Bc. Jaroslavou Smištíkovou.
