Zdravotní problematika v drobnochovu drůbeže, 4 – Parazitární onemocnění: endoparazité

Tématem dnešního článku navážeme na předchozí část seriálu, ve které jsme se zaměřili na parazity vnější, tzv. ektoparazity. V tomto díle se detailněji podíváme na tzv. endoparazity. Tedy na parazity vnitřní. Endoparazity můžeme rozdělit do několika skupin, a to na protozoózy, jež vyvolávají jednobuněční parazité, kteří způsobují například histomonózu a hexamitózu u krůt nebo kokcidiózu kura domácího. Další skupinou jsou helmintózy. Helminty si rozdělíme do dvou skupin: na ploché a oblé červy. Tito parazité se vyznačují vesměs poměrně složitými vývojovými cykly. Někteří část svého života mohou trávit v organismu mezihostitele a následně se společně s ním po jeho pozření definitivním hostitelem dostávají do jeho organismu, kde parazitují. Nebo dochází přímo k napadení definitivního hostitele bez využití mezihostitele.

Kokcidióza
Nyní se podrobněji podíváme na skupinu endoparazitů, kteří způsobují tzv. protozoózy. Jako první si uvedeme kokcidiózu. Některé z vás možná překvapí, že jejím původcem jsou parazité. Jedná se o onemocnění způsobené jednobuněčnými parazity, tzv. kokcidiemi, které postihují jak vodní, tak hrabavou drůbež. Kokcidie se v organismu zvířat vyskytují přirozeně, například u kura domácího je uváděno dokonce zastoupení devíti patogenních druhů kokcidií v trávicím traktu, které jsou uvedeny v přiložené tabulce číslo 1. Všech devět patogenních druhů kokcidií řadíme do rodu Eimeria spp. K propuknutí onemocnění dojde na základě vnímavosti zvířat, míry patogenity původce, zoohygieny v chovu a také na základě stresu, kterým můžou trpět například zvířata na výstavách. Kokcidie jsou lokalizovány ve střevech, většina patogenních druhů je lokalizována v tenkém střevě, kde porušují funkční vlastnosti střevních buněk. Díky tomu dochází ke sníženému vstřebávání živin, ovlivnění zpětného vstřebávání vody, což vede k dehydrataci organismu. S těmito faktory přímo souvisí pomalý a nedostatečný růst zvířat. Díky porušení střevních buněk dochází ke ztrátám krve, což se pak projevuje typickým hnědočerveným zbarvením trusu napadených zvířat. Dalším z příznaků je načepýření opeření, shlukování kuřat, apatie a vyhublost. Takováto zvířata snadněji podléhají dalším infekcím a může dojít až k jejich úhynu. Abychom pochopili, jak předejít vzniku tohoto onemocnění, je nezbytně nutné seznámit se ve stručnosti s vývojovým cyklem kokcidií rodu Eimeria spp. Jedná se o monoxenní kokcidie, jejichž vývoj probíhá v buňkách napadeného hostitele. K vyloučení kokcidií z napadeného organismu dochází společně s trusem v podobě oocyst, které ve venkovním prostředí sporulují, tím získají značnou odolnost vůči vlivům prostředí a stávají se potenciálním zdrojem nákazy pro dalšího jedince. Ten se nakazí pozřením vysporulované oocysty, ze které se v trávicím traktu působením pH, žlučových solí a trypsinu uvolní infekční stadia kokcidií, tzv. sporozoiti. Vývojový cyklus kokcidií trvá zhruba sedm dní. Jako prevence vzniku onemocnění je vhodné udržovat chovatelské zázemí v čistotě, důležitá je také čistota krmítek a napáječek. Kokcidie mají sedmidenní vývojový cyklus, v případě jeho pravidelného přerušování, při čištění odchoven snižujeme riziko vzniku infekce. Dále je vhodné chovat odděleně mladá a starší zvířata, která mohou být potenciálním zdrojem onemocnění, jelikož u nich může kokcidióza přetrvávat v chronické formě, bez příznaků. Je také možné podávání medikovaných krmných směsí, tzv. premixů, obsahujících ve svém složení antikokcidika, zde je třeba dát si pozor na případnou ochrannou lhůtu u zvířat určených pro produkci masa a dodržet posloupnost zkrmování směsí doporučenou jejím výrobcem. Jednou z možností je také provést preventivní vakcinaci malých kuřat po vylíhnutí vakcínou LIVACOX T pro kuřata určená k produkci masa a LIVACOX Q pro zvířata jak masných, tak nosných plemen kura určených pro další chov. Na veterinární předpis je možné také získání antikokcidik na bázi sulfonamidů, tedy léčivých přípravků tlumících výskyt kokcidií v organismu zvířete. Tyto přípravky jsou zvířatům podávány buď preventivně, nebo léčebně v případě propuknutí infekce. Důležité je opět jako při podání všech léčivých přípravků dodržet potřebnou dobu podávání zvířatům a dávkování, které je uvedeno v příbalové informaci, abychom předešli vzniku rezistence. Jako preventivní krok je vhodné použití některých okyselujících přípravků do pitné vody určené zvířatům. Tyto přípravky zároveň slouží k lepšímu udržení kvality vody a čistoty napáječky – používají se přípravky na bázi jablečného octa nebo samotný jablečný ocet. Lze také využít některá přírodní antikokcidika, například v podobě přípravku Emanox PMX, založeného na bylinné bázi výtažků z různých druhů rostlin, jako je například dobromysl (Origanum vulgare).

Lokalizace některých vybraných patogenních
druhů kokcidií ve střevech hostitele:
Druh kokcidie / lokalizace ve střevě
Eimeria acervulina / přední část tenkého střeva
Eimeria mitis / přední část tenkého střeva
Eimeria mivati / přední část tenkého střeva
Eimeria necatrix / střední část tenkého střeva
Eimeria maxima / střední část tenkého střeva
Eimeria brunetti / zadní část tenkého střeva
Eimeria tenela / slepá střeva

Histomonóza
Dalším závažným protozoálním onemocněním postihujícím především krůty je histomonóza. Tu způsobuje bičivka krocaní (Histomonas meleagridis), která je vázána na roupa kuřího (Heterakis gallinae). Dalším vektorem, na kterého jsou histomonády nepřímo vázány, jsou žížaly, které v sobě mohou obsahovat infekční larvy roupa kuřího, jenž, jak jsem uvedl výše, v sobě obsahuje histomonády. Jak roup, tak žížaly jsou tedy rezervoárem histomonád v místě chovu drůbeže. Náchylné k onemocnění histomonádami jsou především mladá krůťata ve věku od tří do 12 týdnů. U kura domácího není průběh onemocnění tak bouřlivý a kuřata jsou nejnáchylnější ve věku od čtyř do šesti týdnů. K nakažení dojde buď pozřením některého z vektorů, tedy vajíčka roupa nebo napadené žížaly, a v neposlední řadě také pozřením krmiva či vody potřísněnými čerstvě vyloučenými výkaly napadeného zvířete. V prostředí nejsou samotné histomonády nijak výrazně odolné, pokud jsou ale vázány na roupa, dokážou se v něm udržet po velmi dlouhou dobu několika měsíců až čtyř let. Průběh onemocnění je následující: zvířata začnou vylučovat pěnivý, žlutavě zbarvený zapáchající trus, jsou ospalá, hlavu mají složenou k trupu nebo pod křídly, zavírají oči, mají svěšená křídla, snižuje se příjem krmiva a zvířata jsou vyhublá. Při pitvě zjišťujeme změny na játrech. Ta jsou zvětšená a mají nazelenalou barvu s výskytem žlutozelených kruhovitých skvrn na povrchu. Slepá střeva jsou taktéž zvětšená a překrvená. Abychom předešli tomuto onemocnění, je vhodné chovat odděleně jednotlivé věkové kategorie krůt, tedy krůťata a dospělce. Dále je vhodný oddělený chov krůt a kura domácího jako potenciálního zdroje roupa kuřího. Důležité je provádět pravidelné odčervení zvířat v chovu se zaměřením právě na roupa kuřího a také dostatečná asanace prostředí.
Dále se budeme zabývat helmintózami. Helminty nebo také cizopasné červy si rozdělíme do několika skupin, a to na oblé červy z kmene hlístic (Nemathel­minthes) a ploché červy z kmene Platyhelminthes, mezi něž patří motolice (Trematoda) a tasemnice (Ces­toda). Vzhledem k velkému počtu zástupců jednotlivých kmenů parazitů si vybereme pouze několik zástupců každého z nich.

Oblí červi
Začneme oblými červy z kmene Nemathelminthes, zde se budeme zabývat těmito zástupci: kapilariemi (Capillaria spp.), škrkavkami (Ascaridia spp.), roupy (Heterakis), srostlicí trvalou (Syngamus trachea) a vlasovkou husí (Amidostomum anseri). Obecně můžeme říci, že hlístice nejčastěji parazitují v trávicím traktu drůbeže, někteří zástupci, jako je třeba srostlice trvalá (Syngamus trachea), parazitují v dýchacích cestách.
Nyní si zjednodušeně obecně popíšeme vývojový cyklus oblých červů, rozeznáváme u nich dva vývojové cykly, a to přímý a nepřímý. Hlístice s přímým vývojovým cyklem označujeme jako geohelminty, mezi ně patří například škrkavky. Jejich vývoj probíhá ve vnějším prostředí bez mezihostitele. Vajíčka jsou vyloučena v trusu do prostředí, kde probíhá za příhodných okolních podmínek vývoj do stadia infekční larvy, po jejím pozření dojde k nakažení zvířete. Hlístice s vývojem nepřímým označujeme jako biohelminty a patří mezi ně například kapilarie. Ke zdárnému vývoji potřebují mezihostitele. Po vyloučení vajíček v trusu jsou pozřeny většinou bezobratlým mezihostitelem, v němž probíhá další vývoj až do stadia infekční larvy. K nakažení konečného hostitele dojde pozřením mezihostitele, který v sobě obsahuje infekční larvy.
Škrkavka (Ascaridia galli) patří mezi geohelminty, ke svému vývoji tedy nevyužívá mezihostitele. Jedná se o žlutobíle zbarvené oválné červy, u nichž samičky dosahují délky až 11 cm a jsou větší než samci. Parazitují převážně v tenkém střevě. K nakažení zvířete dojde pozřením vajíček nebo lučních kobylek a žížal, které jsou jejich rezervoárem v prostředí. V organismu hostitele poté následuje vývoj škrkavek až do jejich dospělosti. Příznaky se projeví až při silné infekci ztrátou hmotnosti, apatií a průjmem. V trusu můžeme pozorovat pouhým okem dospělce nebo vajíčka za pomoci flotační metody s následným využitím mikroskopické identifikace. U uhynulých zvířat při pitvě nalézáme dospělce škrkavek v tenkém střevě. Jako prevence je vhodné oddělení věkových kategorií drůbeže. Podávání vitamínu A a B nebo podávání živočišných bílkovin, čímž dochází ke zvýšení odolnosti organismu před propuknutím infekce. Dále je vhodné pravidelně provádět odčervení zvířat, a to přípravky na bázi účinné látky levamisolum, například přípravkem Chemisole, nebo účinné látky fenbendazolum obsažené například v přípravku Helmigal.
Kapilarie (Capillaria spp.) jsou drobní nitkovití červi dosahující velikosti 10 až 60 milimetrů. Lokalizovat je můžeme prakticky v celém průběhu trávicího traktu drůbeže. Vývoj probíhá podle daného druhu kapilarie buď bez mezihostitele, nebo s mezihostitelem, kterým jsou žížaly. Kapilarióza nejčastěji propuká během vlhčího jara či podzimu. Při slabší infekci nejsou patrné prakticky žádné příznaky. Pokud dojde k silnějšímu zasažení organismu, dochází k výrazné vyhublosti, zaostávání zvířat v růstu, snížení užitkovosti způsobené v důsledku značných ztrát krve, kterou se kapilarie živí. V některých případech se může vyskytnout krvavý průjem nebo zvracení. Jako prevenci je vhodné v zamořeném prostředí nepouštět drůbež po dešti nebo v době ranní rosy na trávník, kde se vyskytují žížaly, které drůbež ráda vyhledává. Ty jsou totiž potenciálním zdrojem nákazy. Dále je vhodné odčervení zvířat přípravky s účinnou látkou levamisolum, například přípravkem Chemisole.
Roup kuří (Heterakis gallinae) je rovněž červ, u něhož je samička větší než sameček. Dosahuje oproti škrkavkám velmi malé délky, okolo 1 až 2 cm. Parazitují v tlustém střevě napadeného zvířete. K nakažení dojde buď po pozření infekčních vajíček, nebo žížal, které fungují jako roznašeči roupa, pokud pozřou jeho infekční vajíčka. Příznaky nejsou nijak výrazněji patrné, uváděn je zapáchající průjem. V trusu můžeme pozorovat při mikroskopickém vyšetření vajíčka roupa. Jak bylo zmíněno výše, roup může sloužit jako zdroj některých dalších původců onemocnění, proto je třeba věnovat mu pozornost a preventivně provádět odčervení zvířat. Vhodná je aplikace přípravků s obsaženou účinnou látkou fenbendazolum v podobě přípravku Helmigal nebo účinnou látkou ivermectinum v přípravku Biomec, které účinně ničí i jeho vývojová stadia.
Srostlice trvalá (Syngamus trachea) postihuje především bažanty a může se vyskytnout i u kura domácího. Oproti ostatním výše zmíněným parazitům je lokalizována v dýchacích cestách, konkrétně v průdušnici a průduškách. Za zdroj infekčních larev v prostředí jsou považovány žížaly, brouci a plži, ve kterých se infekční larvy kumulují. Infekce nejčastěji propuká na jaře a na podzim. Larvy po pozření pronikají přes střevo do krve a následně do plic, kde dospějí a dojde k jejich spáření a produkci vajíček, která jsou při kašlání polykána a vylučována s trusem do vnějšího prostředí. Mezi příznaky onemocnění patří načepýřené opeření, natahování krku, typickým znakem je „zívání“ nebo ospalost. Jako prevence je vhodné přesunutí zvířat ze zamořeného prostředí a podávání přípravků s účinnou látkou ivermectinum nebo fenbendazolum.
A nejenom hrabavá drůbež, ale i vodní drůbež, tedy husy, pižmovky a kachny, je napadána celou řadou parazitů. Pro naše účely jsem vybral jednoho ze zástupců parazitů způsobujících amidostomózu, nazývanou též žaludeční červivost. Jedná se o parazita nesoucího název vlasovka husí (Amidostomum anseri), kterého řadíme mezi geohelminty, vývoj tedy probíhá bez mezihostitele. Zvířata se nakazí pastvou, infekční larvy totiž vylézají na vrcholky stébel trav, které husy spásají. Po průniku do organismu je konečným místem parazitování svalnatý žaludek, kde dochází k provrtání jeho vnitřní stěny a lokalizace pod ní, zde dochází k sání krve. Parazité produkují toxiny, které mají neurotoxický efekt. Větši­nou postihuje mladá housata nebo starší oslabené jedince. Příznaky jsou následující: hubnutí, průjem, slabost, anemie, časté posedávání a dávivé pohyby. Jako prevence je vhodné v podzimních a zimních měsících provést odčervení chovných zvířat s použitím přípravků s účinnou látkou ivermectinum.

Ploší červi
Nyní se zaměříme na ploché červy z kmene Platyhelminthes. Vzhledem k velmi vysokému počtu zástupců si obecně nastíníme vývoj motolic a tasemnic. Tyto parazity spojují poměrně složité vývojové cykly, při kterých procházejí několika vývojovými stadii a často i přes několik mezihostitelů, než se dostanou do organismu konečného, tedy definitivního hostitele. Výskyt onemocnění je významnější v místech, kde je drůbež chována ve volných výbězích, ve kterých se vyskytují mezihostitelé těchto parazitů. Motolice (Trematoda) řadíme mezi biohelminty, ke svému vývoji potřebují jednoho nebo více mezihostitelů. Jednotlivé druhy motolic se vyznačují specializací ke konkrétnímu orgánu definitivního hostitele, například oku, vejcovodu nebo trávicí soustavě.
Tasemnice (Cestoda) jsou parazité, s nimiž se opět setkáváme v chovech, kde se vyskytují jejich mezihostitelé. Stejně tak jako motolice se totiž jedná většinou o biohelminty. Mezihostitele si můžeme rozdělit do dvou skupin: na mezihostitele pro tasemnice vodního ptactva tvořené převážně vodními korýši a mezihostitele hrabavé drůbeže, kteří jsou zastoupeni především žížalami, slimáky a hmyzem. Jako příklad si můžeme uvést mravence, mouchy nebo brouky. Tasemnice podle stavby jejich těla dělíme do dvou skupin: na kruhovky (Cyclophyllidea), které při svém vývoji využívají dva mezihostitele, a štěrbinovky (Pseudophyllidea) využívající pouze jednoho mezihostitele.
Zmíníme si zde několik z nich, první bude tasemnice Davainea proglotida, mezi jejíž mezihostitele patří slimáci. Dalším druhem je tasemnice Raillietina cesticillus, k jejímž mezihostitelům patří brouci. Obě tyto tasemnice parazitují u hrabavé drůbeže v tenkém střevě. Dalšími zástupci jsou tasemnice z rodu Hymenolepis, které postihují vodní drůbež. Mezi jejich mezihostitele patří drobní vodní korýši jako buchanky (Cyclopoida) nebo lasturnatky (Ostracoda).
Jako prevence před napadením chovu plochými červy z kmene Platyhelminthe je vhodné, je-li to možné, přerušit jejich vývojový cyklus tak, že se ve výběhu s drůbeží budeme snažit omezit výskyt mezihostitelů. Dále je vhodné preventivní povápnění výběhu. Důležité je také pravidelné podání anthelmintik. Jako vhodné se ukázaly přípravky na bázi účinné látky fenbendazolu, oxybendazolu nebo niclosamidu.

Prevence
Parazité jsou velmi pestrou skupinou organismů, které v našem chovu mohou způsobit závažné zdravotní problémy zvířat vedoucí ke snížení jejich produkce. Proto je vhodné zaměřit se na prevenci vzniku parazitóz. Mezi preventivní opatření můžeme zařadit oddělení jednotlivých věkových kategorií chované drůbeže nebo druhů drůbeže. Při nákupu nových zvířat je vhodné po jejich umístění do karantény provést preventivní odčervení, aby nedošlo k zavlečení některého z parazitů do našeho chovu. Vhodné je rovněž střídaní anthelmintik, aby nedošlo ke vzniku rezistence parazita na účinnou látku obsaženou v přípravku. Pokud byl na základě vyšetření trusu nebo případné pitvy uhynulých zvířat určen konkrétní druh parazita vyskytujícího se v našem chovu, je možné pokusit se přerušit jeho vývojový cyklus za pomoci tlumení výskytu mezihostitelů nebo očisty prostředí, čehož můžeme dosáhnout například letněním výběhu. Letnění výběhu provedeme tak, že je výběh rozdělen do několika částí. Do těchto částí jsou zvířata vždy umisťována po určité časové období a následně dochází k regeneraci daného úseku bez přístupu zvířat za pomoci působení vnějších vlivů, například slunečního záření nebo mrazu. Vhodné je také pravidelně provádět povápnění výběhu. Dalším krokem je omezit přístup volně žijícího ptactva jakožto potenciálního zdroje parazitů pro naše zvířata do prostor, kde zvířata krmíme, aby nedošlo ke kontaminaci krmiva jejich trusem. Na závěr je nutné uvést, že pravidelné odčervování chovaných zvířat, odpovídající hygiena společně s technologií chovu a správná výživa vedou k lepší odolnosti organismu proti propuknutí invaze endoparazitů.

Použité zdroje:
JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva – metabolické poruchy, parazitární infekce nemocí trávicího ústrojí. 1. vyd. Brno: ES VFU Brno, 2003. 167 s. ISBN 80-7305-456-6.
HELLMUT WOERNLE/SILVIA JODAS. Geflügelkrankheiten: 23 Tabellen. 3., völlig neu bearb. und aktualisierte Aufl. Stuttgart: Ulmer, 2006. ISBN 9783800149148.
KLIMEŠ, Bedřich. Nemoci drůbeže. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1961.