Felinoterapie 2. díl – Existuje nejvhodnější plemeno pro felinoterapii?

Pokud se člověk rozhodne věnovat felinoterapii, stojí před zásadní otázkou, jakou kočku si vybrat jako partnera – koterapeuta. Často převládá mylný názor, že nejvhodnějším plemenem pro tuto činnost je ragdoll – americká hadrová panenka. I když je pravda, že ragdollové byli mezi prvními kočkami, které v České republice v této oblasti pracovaly, a dostávalo se jim tudíž nejvíce mediální pozornosti, nelze říci, že existuje plemeno nejvhodnější.

Každý člověk má poněkud odlišné preference, jde-li o vzhled kočky a její velikost, věk, hlasové projevy, délku srsti i temperament. Je nutné pečlivě uvážit, jakému druhu felinoterapie se chce člověk věnovat s ohledem na věkovou skupinu, které bude určena, případně na různé handicapy klientů. Nej­důležitějším předpokladem pro dobré partnerství v týmu je však dobrá socializace kočky od raného věku a to, aby si lidský a kočičí partner spolu co nejlépe rozuměli.
Někomu lépe vyhovuje malé kotě, které vidí vyrůstat, může je formovat a vychovávat, jiný preferuje kočičku již v dospělém věku, třeba i „z druhé ruky“, a naváže s ní pevné pouto. Někdo preferuje kočičku z útulku, které poskytne nový domov a zázemí, jiný volí raději koupi kočičky určitého plemene z chovatelské stanice. 
Nejsnáze dostupné jsou kočky domácí, tedy kočičky bez plemenné příslušnosti, které lze získat i darem. Délka srsti i vzhled mohou být velmi variabilní. Pokud kočka prošla úspěšně socializační fází, určitě může tvořit se svým člověkem– handlerem velmi úspěšný tým. Je však třeba počítat se skutečností, že tyto kočky jsou většinou velmi temperamentní, často i značně nezávislé a dospívají dříve než jejich příbuzné s průkazem původu, snad s výjimkou siamských a orientálních koček. Další nevýhodou může být fakt, že ne vždy známe rodiče takové kočky a až na PKD (polycystické onemocnění ledvin) nemáme ani možnost testování genetických chorob specifických pro jednotlivá plemena koček s ohledem na zdraví kočky a její pohodu (welfare) při zařazení do felinoterapie.
Pořizujeme-li si kočičku z útulku, nelze nikdy zcela vyloučit, že přišla do kontaktu s infekčními chorobami koček a že ji tyto choroby mohou provázet po celý život (například herpesvirus či calicivirus). Toto samozřejmě platí i v případě, kdy si pořídíme kočičku z chovu, kde je herpesvirus či calicivirus endogenní. Očkování proti těmto chorobám nechrání zcela a nechrání proti virulentním kmenům. Ve stresových situacích dochází k vylučování herpesviru, což může výrazně ovlivnit možnost zařazení takové kočky do felinoterapeutického týmu. U caliciviru je vylučování do prostředí kontinuální, tedy k němu dochází nejen ve stresových situacích. Zvláště v případě, kdy je v týmu více koček, může být situace těžko řešitelná.
Výhodou začlenění kočky určitého plemene do felinoterapie je možnost odhadnout její povahové vlastnosti, náročnost péče o ni, tělesný typ i nároky na potravu a prostor. Nezanedbatelná je i znalost již zmíněných genetických chorob specifických pro jednotlivá plemena a možnost jejich testování.
V textu dále uvedená plemena koček představují nástin zastoupení koček pracujících současné době ve felinoterapii a zcela jistě nejsou kompletním výčtem všech plemen.

Britské kočky
Britské kočky patří mezi nejoblíbenější plemena koček. Cho­vají se v krátkosrsté i dlouhosrsté variantě. Jedná se mohutné, masivní kočky, které byly vyšlechtěny kolem roku 1900 ve Velké Británii. K jejich šlechtění byly použity i perské kočky. Tyto kočky mají kulatou až oválnou hlavu s malýma ušima, zavalitým tělem a některé z nich mají poměrně krátký ocas. Péče o srst britské kočky není příliš náročná, ale pravidelné kartáčování je nezbytností.
V poslední době je značným problémem britských koček výskyt HCM. Toto HCM nelze geneticky testovat, je tedy nutné sonografické vyšetření.
Jsou to kočky většinou velmi milé a k lidem přátelské, hravé, ale mají rády i svůj klid. Vyrábějí se krmiva speciálně určená pro toto plemeno včetně krmiva pro různé věkové kategorie.

Mainské mývalí kočky
Jedná se o ame­rické národní plemeno považované v současnosti za největší plemeno koček na světě. Tyto kočky byly koncem 19. století vystavované na zemědělských výstavách jako pracovní. Jejich hlava má tvar širokého klínu s mohutnými plnými lícemi a hranatější bradou. Charakteristické jsou velké uši s pevnou chrupavkou a typickými štětičkami srsti na špičkách. Tělo je robustní, má spíše obdélníkový rámec, srst polodlouhá, vodu odpuzující. Patří mezi plemena přírodní, zadní nohy jsou poněkud delší než přední. Srst podléhá sezonnímu línání, v létě bývá kratší a není vzácností, že vylíná i jinak bohatý límec. V zimě je naopak srst bohatá. Přesto není péče o srst mainských koček nijak zvlášť náročná, větší péči vyžaduje pouze límec, místa pod předními a zadními končetinami a tzv. kalhotky, tj. srst na zadních nohou.
Mainské mývalí kočky plně dospívají přibližně ve čtyřech letech, vyspívají pomalu a jejich strava by měla být vyvážená (lze doporučit suché krmivo vyvinuté speciálně pro toto plemeno), aby byl zajištěn optimální vývoj. Většinou bývá nezbytností podávání masa, celkově pestrá strava i s ohledem na vlákninu a dostatek vápníku – vždy po poradě s veterinárním lékařem – v období růstu. Toto plemeno je známo výskytem hypertrofické kardiomyopatie (HCM), spinální svalové atrofie a degenerace ledvin odlišné od polycystického onemocnění ledvin (PKD). Jak HCM, tak SMA a PKD lze testovat genetickými testy. Doporučitelné je sonografické vyšetření srdce v rozmezí každý rok či dva, a to i navzdory negativnímu výsledku genetického testu. Tato vyšetření se provádí na specializovaném pracovišti. Při výběru mainského kotěte je dobré věnovat pozornost liniím, z nichž kotě pochází, protože i to může sloužit k predikci možného výskytu onemocnění srdce i přes negativní výsledek genetického testu.
Mainské kočky jsou vynikající lovci a tato jejich vlastnost stále přetrvává. Jsou hravé do vysokého věku, některé rády aportují. Velmi zajímavé je využívání předních tlapek, které kočky používají podobně jako lidé ruce. Dokážou si jimi podávat předměty a někdy loví například drobný hmyz nebo hračku „tlesknutím“. Některé mainské mývalí kočky mohou být polydaktylní (víceprsté), nicméně polydaktylie je považována za genetickou vadu.
Jsou to kočky velice inteligentní a přátelské k lidem. Jsou temperamentnější než kočky perské nebo norské lesní. Dosahují velké hmotnosti, která může působit jisté obtíže u různých cílových skupin klientů. Jejich hlasové projevy jsou velmi mírné, v poměru k velikosti těla mají jemný, „cvrkavý“ hlas. Milují tělesný kontakt, ale nemají rády omezování osobního prostoru, například pevné objetí v náruči. Velmi rády navazují přátelství se psy.
Některé mainské mývalí kočky jsou velmi teritoriální, což může způsobovat problémy při přesunech do cílových zařízení, kde se necítí dobře. Jistým řešením je využívat tyto kočky v tzv. kočičích hernách či kočičích kavárnách, kde jsou ve svém prostředí, a tudíž se projevují naprosto spontánně, beze stresu.

Norské lesní kočky
Norské národní plemeno s bohatou, hustou, vodu odpuzující srstí. Pochází ze Skandinávie. Řadí se též mezi plemena polodlouhosrstá, přírodní. Předpokládá se, že mají společné předky s mainskými mývalími kočkami. Dospívají zhruba ve dvou letech a jsou poměrně nenáročné. Norské lesní kočky jsou menší než mainské mývalí, i když u kocourů není vzácností ani hmotnost přes 8 kg. Povahově jsou velmi vyrovnané, odolné a stoické. I u tohoto plemene se vyskytují specifické choroby. Patří mezi ně jak onemocnění srdce a ledvin, nedostatečná funkce slinivky břišní (pro žádné z těchto onemocnění zatím neexistuje genetický test), tak i GSD IV, které geneticky testovat lze. Testování pro tuto mutaci má však význam spíše pro další chov než pro felinoterapii. PKD lze testovat stejně jako u všech ostatních plemen.
Norské lesní kočky milují kontakt s lidmi, i když i ony si rády udržují určitý odstup. Nejsou tak teritoriální jako mainské mývalí kočky. Přesuny do cizích teritorií (cílových zařízení) jim většinou nepůsobí žádné problémy. Velmi snadno navazují přátelství se psy. Jsou hravé do vysokého věku. Velmi zajímavý je jejich způsob při šplhání směrem dolů – lezou vždy hlavou dopředu s předními končetinami nataženými vpřed. Někdy tak i spí.
Péče o srst je relativně nenáročná, pouze na zadních nohou a límci se mohou v období línání tvořit chuchvalce zcuchané srsti. V létě mají srst výrazně kratší.
Nároky na krmivo jsou podobné jako u mainských mývalích koček s tím rozdílem, že sousta musí být menší kvůli tvaru tlamičky. Je doporučitelné podávat alespoň dvakrát týdně vařené ryby. Existují průmyslově vyráběná krmiva pro norské lesní kočky.

Perské kočky
Dříve patřily mezi nejrozšířeněji chované ušlechtilé kočky. Jejich obliba poklesla v důsledku preferování extrémních typů s mimořádně krátkým nosem, jenž některým kočkám může činit problémy s příjmem potravy a dýcháním. Kočky těchto extrémních typů by neměly být preferovány pro felinoterapii právě kvůli zmíněným problémům zejména s dýcháním například v letním období a v relativně přetopených uzavřených místnostech. Pro felinoterapii by měly být preferovány kočky s delší čenichovou partií.
Tyto kočky jsou proslulé svou hustou, objemnou srstí, kde podsada je stejně dlouhá jako krycí srst. Péče o srst většinou vyžaduje denní kartáčování.
Obličej perské kočky připomíná svýma kulatýma, široce rozevřeným očima obličej dítěte. Je ideálním příkladem působení tzv. „Lorenzova dětského schématu“.
Perské kočky jsou přátelské k lidem, většinou mají rády svůj klid, jsou méně pohyblivé než tzv. přírodní plemena nebo siamské (orientální) kočky. Někdy jejich vystupování působí flegmatickým dojmem. Dospívají v 10–12 měsících.
Nároky na krmivo jsou s ohledem na srst a tvar lebky poměrně vysoké. Vyrábějí se krmiva určená výhradně perským kočkám i s ohledem na věkové kategorie.

Ragdoll – ragamuffin
Je to polodlouhosrstá kočka známá jako „hadrová panenka“ díky schopnosti některých jedinců výrazně uvolnit svaly například při vzetí do náruče či ve spánku. Je to jedno z největších plemen koček. Zatímco ragdoll je kočka se siamskými znaky s bílou nebo bez ní a s modrýma očima, ragamuffini mohou být v jakémkoliv zbarvení včetně plnobarevných bez důrazu na rozmístění bílé. Podstatná je vynikající, přátelská povaha.
Ragdollové byli vyšlechtěni v 60. letech 20. století v jižní Kalifornii. Jedná se tedy o plemeno umělé. Mají lidem oddanou povahu a mnohdy s nevinným výrazem rády provádějí různé lotrovinky, díky nimž mají pověst věčných dětí kočičího světa. Péče o srst je i v období línání srovnatelná s péčí o srst přírodních plemen. Dospívají přibližně ve čtyřech letech.
Ragdoll též potřebuje pestrou, vyváženou stravu odpovídající dlouhému období dospívání. Vyrábějí se krmiva určena specificky pro toto plemeno i s ohledem na věkové kategorie.
Ragdollové jsou velmi společenská zvířata se silnými rodinnými vazbami a rozvrstvenou, proměnlivou hierarchií. Dobře vycházejí se psy.
Typickými onemocněními tohoto plemene je degenerace ledvin odlišná od PKD a HCM, jehož jeden typ lze diagnostikovat pomocí genetického testu. Přes dostupnost genetického testu je vhodné sonografické vyšetření každý rok až dva a před pořízením ragdolla či ragamuffina se též vyplatí pečlivý průzkum linií, z nichž pochází, kvůli výskytu HCM na jiném genetickém základě, než je HCM, které lze geneticky testovat.

Siamské a orientální kočky
Jedno z nejstarších kočičích plemen původem z jihovýchodní Asie. Péče o srst je nenáročná, protože tyto kočky mají krátkou, přiléhavou srst, která vyžaduje pouze běžné česání a kartáčování. Siamské kočky jsou štíhlé, velmi elegantní, na vysokých nohou. Jejich hlava je výrazně trojúhelníkovitá, s poměrně velkýma ušima. To je možná příčinou, proč nejsou tolik preferovány jak mezi chovateli, tak i v zoorehabilitaci, protože jejich hlava má pro kočky ne zcela typický tvar v protikladu k dětsky vypadajícímu kulatému či oválnému obličeji perských koček. Jsou to kočky s povahou připomínající psa, inteligentní, oddané lidem a velmi komunikativní. Snadno se naučí aportovat či chůzi na vodítku. Z rodiny si většinou vybírají jednoho člověka, jehož uznávají za rovnoprávného partnera a bezmezně jej milují. Ostatní členy rodiny tolerují. Siamské kočky mají značné nároky na kvalitu krmení. Existují i krmiva určená výlučně pro toto plemeno. Hlas siamské kočky je výrazný a připomíná pláč dítěte.

Sibiřské kočky a něvskaja maskaradnaja
Ruské národní plemeno, které je některými organizacemi děleno na dvě sesterská plemena. Jedná se o přírodní plemeno s velkou heterozygotností stejně jako kočky norské lesní a mainské mývalí. Zejména kocouři dosahují 8–10 kg, vzácností nejsou ani kočky (samice) s hmotností kolem 11 kg. Péči o srst těchto koček lze srovnat s péčí o srst ragdollů a mainských mývalích. V porovnání s ragdolly má hrubší konzistenci a odpuzuje vodu. Povahově jsou to kočky k lidem přátelské, vyrovnané a nenáročné na péči o srst. Jsou značně nezávislé a poměrně temperamentní, dospívají přibližně v 10–18 měsících, přičemž něvské kočky dospívají dříve.
Uvádí se, že ve slinách některých linií sibiřských koček jsou obsaženy alergeny v mnohem menším množství než u jiných plemen, takže poletující srst se zaschlými slinami po olizování nezpůsobuje alergické reakce. Prokazatelné důkazy však zatím předloženy nebyly.
V NCHK je vedena pobočná plemenná kniha pro kočky pracující v návštěvní službě, která slouží jednak k mapování historie návštěvní služby, ale i k možnosti vyhledání potenciálně nadějných koček pro návštěvní službu z prověřených linií. Jsou do ní zapisována pouze zvířata prokazatelně pracující v dané oblasti a dlouhodobě jsou sledovány povahové vlastnosti případného potomstva nebo sourozenců.