Zemí sopek a tří moří – 2. díl

Oba vulkány na ostrově Ometepe se provokativně tyčí až do mraků a lákají k výstupu. My nejsme turisti, kteří by běhali dostihy pralesem a prahli po zdolávání vrcholků, spíš chceme v Nikaragui pozorovat přírodu. Navíc táhneme foťáky a někteří i trochu větší břicha. Zkrátka naše sportovní výkony plánovitě nestojí za moc.

A tak výstup na vulkán Concepción, který má 1 610 metrů, od začátku bereme jako procházku. Cílem je samotná cesta, bez ambicí šplhat v závěru po čtyřech na holém svahu vulkánu. Zdání klame, on je tenhle kopec sice skoro stejně vysoký jako Sněžka, na kterou se vylézt dá, jenže na tu stoupáme zpravidla z Pece, která je výškově na půli cesty, zatímco tady špacírujeme od nuly.

Setkání s trogonem
Deštný prales nám nabízí aspoň pohled na trogona černohlavého, i když z uctivé vzdálenosti. Koukne na nás jedním okem a mizí v zeleni na další lov. Po třech hodinách, během kterých je vrchol celou dobu zakuklený v mracích, to balíme a jdeme dolů. Jednak chceme ještě vidět rezervaci Chaco Verde na pobřeží a taky se šetříme na další den, kdy je v plánu výstup na Maderas. Tohle byl trénink, nižší sopku bychom rádi zkusili dotáhnout až do cíle.

Soudruzi a kolibřík
Zkoumám každý rozkvetlý strom, rád bych konečně viděl nějakého kolibříka, ale pořád nic. Po šesté večer padá tma a my nakupujeme v městečku Santa Cruz. Otevíráme plechovky piva Victoria před hospodou, jejíž stěny jsou posety portréty proslulých soudruhů, a pod pouliční lampou ho konečně vidím! Kolibřík tu využívá světlo a sosá z květů. Přímo na náměstí.
Ráno vyrážíme z našeho ubytování ve Finca Santo Domingo přímo na pobřeží sladkovodního jezera Nicaragua na vulkán Maderas. Dnes už máme navigace, které ukazují kdeco včetně nadmořské výšky. A tak víme, kolik nám ještě chybí, když vrchol je 1 394 metrů nad mořem. Jde to pomalu.
Čtyřnohý průvodce
Cestu nám ukazuje pes, který se k nám přidal. Když se loudáme, počká, nebo se dokonce vrátí. Stezka je pořád horší, mlha houstne, povrch se mění z kamenitého na klouzavou břečku nepředvídatelné hloubky. V protisměru sestupují místo lidí hroudy bahna. Jedna z nich se pohybuje ladně, rychle a mluví: „Ahoj! Už jsem byl nahoře za poslední dny pětkrát, baví mě to. Ale jenom jednou na chvíli vylezlo sluníčko, jinak byly pořád mraky a mlha.“ Vážně je to Čech! My jsme snad opravdu všude.

Amazoňani za odměnu
Nakonec naše nejodolnější čtyřčlenná skupina končí pokus v 1 340 metrech. Před koncem je třeba několikrát i klesat přes rokle a čas (na rozdíl od nás) utíká, tak to balíme. Je vidět stejně jen mlha. Když jsme konečně dole a v první restauraci totálně zmoženi doplňujeme tekutiny, jako odměna za ten výkon na nás z holého stromu křičí hejnko amazoňanů rudočelých.