Už od prvního pohledu se jedná o velmi milé plemeno, u kterého by snad nikdo neočekával výrazné lovecké instinkty. Slovo „briquet“ znamená „středně velký pes“. A toto je jediné plemeno, co si takové označení uchovalo. „Griffon“ lze přeložit jako „hrubosrstý“. A slovo „vendéen“ je dáno od místa vzniku, respektive od místa jeho historie.
Zašlá sláva
Za nízkonohou variantu briquet griffon vendéen lze považovat malého hrubosrstého vendéeského baseta a naopak vyššího příbuzného velkého vendéeského hrubosrstého honiče. Samozřejmě k jeho nejbližším příbuzným patří i velký hrubosrstý Baset">Vendéeský baset.
Původně existoval jen jeden hrubosrstý vendéen. A to zřejmě právě briquet griffon vendéen. Jeho původ údajně navazuje na Canis Segusius, psa, kterého používali Galové. Zároveň byl vedle hladkosrsté variety vendéeských honičů varietou hrubosrstou. Tito honiči pocházeli z greffierů a bíle zbarvených královských honičů. Hrubosrstých honičů bývalo mnoho, lišili se zejména zbarvením a rozdělovali se dle míst jejich chovu. A tak existovali i griffoni sv. Ludvíka v šedé barvě, griffoni z Bresse či plaví bretaňští griffoni. Všichni se různou měrou mohli geneticky ovlivňovat a bezesporu i ovlivňovali. Navíc jejich pojmenování se často pletlo a informace jsou tak dodnes částečně zkreslené. A tak není divu, že k existenci prvního griffona, ze kterého všichni vzešli, se hlásí i velký vendéeský hrubosrstý honič.
V 17. století lovci potřebovali i menší psy pro lov menší zvěře. A právě z velkého vendéeského hrubosrstého honiče s největší pravděpodobností vzešel jeho menší bratranec briquet griffon vendéen. Tito psi nadšeně pracovali ve velkých smečkách a byl na ně velkolepý pohled.
Briquet griffon vendéen je francouzské lovecké plemeno honiče, které bylo používáno ve velkých loveckých smečkách do doby Francouzské revoluce (1789–1799). Bohužel poté téměř vymizel, protože i on, stejně jako mnoho dalších loveckých plemen, byl považován za jeden ze symbolů buržoazie.
Něco málo z posledních 100 let
I když se ve 20. století našlo několik nadšenců, kteří se snažili plemeno zachránit, do dnešní doby rozhodně patří mezi málopočetné, a to i v zemi původu. Jeho šlechtění započal před první světovou válkou hrabě Elva. Byla vybrána fena Comte d´Elva, která vzešla z velkého hrubosrstého vendéeského baseta a byla zakladatelkou nového chovu briquet griffon vendéen. I přes veškerou snahu po skončení druhé světové války briquet griffon vendéen opět téměř vyhynul. Pár jedinců bylo v roce 1946 objeveno ve francouzské obci v departementu Vendée ve Fontenay–le–Comte. V tuto výrazně alarmující dobu se griffona vendéen ujal francouzský rozhodčí psů Hubert Dezamy.
Briquet griffon vendéen byl uznán federací Cynologique Internationale (FCI) a o několik let později, v roce 1996, také United Kennel Club (UKC). Ze čtyř variací vendéeských loveckých plemen je bohužel briquet griffon vendéen nejméně známým plemenem v Americe. Hodilo by se spíše říci, že tam je zcela neznámý.
Bohužel o historii tohoto plemene existuje velmi málo informací.
Jak mít vychovaného psa
Chce svého člověka potěšit, dobře se učí pamlskovou metodou spojenou s pochvalou a důsledností, ale s jeho ukázněností je nezřídka problém. Proto se doporučuje zkušenějším lidem.
Jedná se o plemeno velmi vnímavé, ale zároveň i hodně samostatné v jednání, z čehož plyne i do jisté míry tvrdohlavost. Rád se sám rozhoduje a sám řeší nastalé situace. Byl k tomu veden po staletí, kdy jeho samostatné chování rozhodovalo o tom, zda bude žít, či nikoli.
Jeho výchova ve štěněcím a mladém věku, ale také důkladná socializace jsou velmi důležité. Je zapotřebí socializaci směrovat nejen do ruchu města a mezi lidi či zvířata všeho druhu, ale také do lesa a polí, kde se musí naučit správně chovat. Pokud nemá v dospělosti sloužit jako pomocník myslivce, je potřeba se zaměřit na potlačení loveckých vášní a chuť slídit a běhat za vším, co se pohne, tlumit. Naopak veškeré úsilí směrovat do her, společné zábavy a posílení touhy být v blízkosti svého člověka. Neustále je zapotřebí si uvědomovat, že se jedná o lovecké plemeno s výrazným loveckým pudem.
Když briquet griffon vendéen chybí zaměstnání a nudí se, snadno se u něj rozvine nežádoucí chování. Může mít pak sklony k utíkání z domu, k toulání, k ničení zahrady či bytu, zbytečnému štěkání anebo k různým poruchám chování (řekněme náladovosti).
Briquet v rodině
Rád si hraje, pobíhá, zkoumá a rozhlíží se. Je nadšený z každého pohybu. Je stále dobře naladěn a je šťastný, když je šťastný jeho člověk. Je rád se svou rodinou. Má rád děti a je jim pohodovým kamarádem. Briquet je poměrně tolerantní, láskyplný a zajímá ho vše, co jeho rodina vymyslí.
Velmi rád bude doprovázet celou svou rodinu na výletech, ale jeho volné pobíhání kolem musí být opravdu každou minutu pod kontrolou. Zároveň je potřeba ho od počátku vést ke slušnému chování mezi lidmi, aby svou přílišnou otevřeností ke všemu a ke všem nikoho neobtěžoval. Jakkoli dlouhé procházky ocení každý den. Je přátelský ke všem lidem. Tudíž s ním není možné počítat jako s hlídačem.
S dalšími domácími mazlíčky, jinými psy, ale i hospodářskými zvířaty nemá problém vycházet i se kamarádit. Každé nové zvíře v domácnosti, v době jeho dospělosti, však může alespoň zpočátku znamenat problém. Příliš se nedoporučuje k soužití s malými domácími zvířaty, která by mohl považovat za kořist.
Bydlet může na vesnici stejně jako ve městě, na zahradě nebo v bytě. V tomto ohledu je velmi přizpůsobivý. Ale aby jeho soužití probíhalo v klidu a beze škod, je nutné vymýšlet vhodný pohybový program, alespoň 4× týdně, u kterého vybije nadměrnou energii a zaměstná mysl.
Aktivní plemeno
Je aktivní, nadšený snad do každé činnosti. Potřebuje nejen fyzickou zátěž, ale také psychickou. Potřebuje běhat vedle kola nebo běžce, ale také něco tvořit, přemýšlet či být ve střehu, aby správně reagoval. Hodí se tak na nejrůznější sporty, jako je třeba agility nebo flyball či frisbee. Při vhodném přístupu nezklame ani ve výcviku poslušnosti a při dogdancingu. Patří mezi dobře cvičitelná plemena psů, která nezapomínají a jsou schopna se naučit dlouhé řadě cviků. Toto velké plus však kazí velké minus v podobě tvrdohlavosti a nestálých (nespolehlivých) výkonů.
Každopádně pro některé myslivce může být vhodným loveckým psem. Je velmi iniciativní. S jinými psy je bezkonfliktní a dobře tak pracuje ve skupině jiných psů. Má výborný čich a je náruživým lovcem připraveným kdykoli jít do akce. Je vytrvalý, obratný a neuvěřitelně rychlý. Je houževnatý a vhodný do každého terénu i povrchu. Ze žádného počasí není zklamaný.
Je to honič, který se používá k lovu se střelnou zbraní zejména na malou zvěř, ale také na lišky, zvěř spárkatou či černou.
Jistě je důležité zmínit, že smečka briquetů vyhrála v roce 1995 Mistrovství Francie v lovu srnčí zvěře. Ve Francii existují smečky briquet griffon vendéen specializující se jen na černou zvěř. Má jemný nos a příjemný hlas. Při lovu používá spíše slídění s vysokým nosem. Může pracovat stejně dobře při dosledu, nadhánění i štvaní zvěře.
Zdraví a srst
Přírodní střapatý vzhled mu musí být ponechán. Srst se neupravuje střihem, ale je ji zapotřebí pročesávat, kartáčovat a dle potřeby odstraňovat zamotané větvičky či bodláky. Pročesávání srsti je doporučováno 1× týdně, dle místa jeho pohybu a momentálního počasí. Největší pozornost potřebují uši a oblast kolem nich. Časté koupání jeho srsti škodí. Někdy je však zapotřebí upravit (zkrátit) srst kolem očí, aby nedráždila bulvu. Při péči o srst je zapotřebí se zaměřit i na čistotu ušních boltců.
Asi nejčastějším zdravotním problémem briquet griffon vendéen jsou alergie, zejména na určitý druh potravy. Ty mohou být jak geneticky podmíněné, tak vypěstované nesprávným krmením. K dalším problémům, které se, ač v malém množství výskytu mohou objevit, patří: epilepsie, anomálie očí kolie – Collie Eye Anomaly, vrozená hluchota, hypotyreóza a dysplazie.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Hlava briquet griffon vendéen je spíše lehká, linie mozkovny a nosního hřbetu musí být rovnoběžné a mozkovna je mírně vyklenutá, dost krátká a nepříliš široká. Jeho hlava nesmí být příliš mohutná, aby nepřipomínala v typu velkého vendéeského honiče. Stop je výrazný, nosní hřbet je rovný, nepříliš dlouhý a prakticky stejně dlouhý jako mozkovna. Nos je velký, černý, s výjimkou jedinců bílooranžově zbarvených, u nichž je hnědě zbarvená nosní houba tolerována. Pysky nejsou příliš vyvinuté, přesto dobře zakrývají horní čelist. Jsou porostlé pěkným vousem. Vyžadován je nůžkový skus. Oči jsou tmavé, velké a mají živý pohled. Spojivky nesmí být viditelné. Uši jsou pružné, úzké a jemné, jsou pokryté dlouhou srstí a zakončené do špičky. Stáčejí se směrem dovnitř a délkou nepřesahují konec nosu. Jsou nízko zavěšené, pod linií očí. Krk je dlouhý a elegantní, bez laloku. Tento hrubosrstý honič je střední postavy a kompaktní stavby těla. Jeho hřbet je silný a krátký, rovný nebo mírně stoupající. Hrudník je dost hluboký a nepříliš široký. Spodní linie se jen velmi mírně zvedá směrem k zádi. Ocas je silný u kořene, postupně zeštíhlující, nasazený vysoko, nesený šavlovitě, ale nikdy ne srpovitě a je spíše krátký. Končetiny jsou rovné, silné, ne však hrubé. Kůže je poněkud hrubší, ale pružná. Srst je dlouhá, ne však přehnaně, často chundelatá, s hustou podsadou. Na dotek je drsná. Srst se strukturou připomínající vlnu (vlnatá srst) je vylučující vadou. Břicho a vnitřní strany stehen nesmí být holé. Obočí je výrazné, ale nezakrývá oči. Zbarvení: černá s bílým stříkáním (černý bělouš), černá s červeným pálením, černá s plavými znaky, další možností je plavá s bílým stříkáním (oranžový bělouš), plavá s černým sedlem a bílým stříkáním (trikolor), plavá s maskou a příměsí černé (uhlovaná), písková s maskou a příměsí černé a s bílým stříkáním a v neposlední řadě písková s maskou a příměsí černé. Tradičně nazývaná zbarvení: zbarvení zaječí, vlčí, jezevčí nebo zbarvení divočáka.
Kohoutková výška psů je 50–55 cm, fen 48–53 cm, obojí s tolerancí plus nebo minus 1 cm.