Rosela žlutohlavá je obyvatelem severovýchodního pobřeží australského kontinentu. Je středně velkým zástupcem rodu Platycercus. Nominátní formu a severní poddruh popsal Latham v roce 1790. Východní poddruh objevil a popsal Lear v roce 1832. Délka těla je 32 cm a váha dospělého jedince 120 gramů. Dříve byly rozlišovány tři zeměpisné formy tohoto druhu. V dnešní době je uznána nominátní forma (Platycercus adscitus) a dva poddruhy. Rosela žlutohlavá severní (Platycercus adscitus adscitus), jež byla dříve uváděna jako samostatný druh pod názvem rosela modrolící. Druhým poddruhem je rosela žlutohlavá východní (Platycercus adscitus palliceps). V přírodě je podle IUCN tato rosela málo dotčená. Oblast výskytu je od mysu Yorského poloostrova až po sever Nového Jižního Walesu, jižně až po řeku Namoi a její pevninské přítoky. Dále výskyt pokračuje až k řece Clarence.
Rosela žlutohlavá severní (Platycercus adscitus adscitus)
Popsána byla Lathamem roku 1790. Anglický název je Blue–cheeked Rosella. Německý zní Blauwangenrosella. Oproti východnímu poddruhu je menší, její velikost je přibližně 30 cm. V minulosti byla vedena jako samostatný druh pod názvem rosela modrolící. Výskyt tohoto poddruhu je na severu Queenslandu, od mysu Yorského poloostrova jižně po řeku Mitchell a Cairns, kde se překrývá s poddruhem Platycercus adscitus palliceps. Zbarvení hlavy je bílo–žluté. Téměř celé líce jsou modrofialové a tato barva přechází po celém těle až do ocasních per. Poměr fialové barvy v lících je variabilní. Někteří ptáci mají celou oblast krku fialovou a líce nejsou téměř viditelné. Další jedinci mohou mít líce bílé a fialová barva začíná až pod nimi. Zbarvení na zádech je rovněž velice variabilní. Barva je především podle oblasti výskytu v přírodě. Některým jedincům žlutá barva přechází z hlavy do oblasti zad, jiní mají záda modrá nebo modro–zelená. Nejedná se o rozlišení dalších poddruhů, ale pouze o variabilitu ve zbarvení způsobenou oblastí výskytu.
Rosela žlutohlavá východní (Platycercus adscitus palliceps)
Anglický název východního poddruhu je Pale–headed Rosella. Německý zní Blasskopfrosella. Oproti severnímu poddruhu je větší. Délka těla je zhruba 32 cm. Poprvé ji popsal Lear v roce 1832. Objevil ji v lokalitách Nového Jižního Walesu. Lícní skvrny tohoto poddruhu jsou bílé a poměrně velké. Rozhodně má tato rosela větší líce než její příbuzná. Hlava je zbarvena světle žlutě až sytě žlutě. Zpravidla starší ptáci mají bělejší hlavu a mladší více do žluta. Lemování per na zádech je oproti severní formě žluté, a to v různých odstínech a intenzitě. Tento poddruh je hojně chován tuzemskými chovateli i v zahraničí. Severní poddruh je čistý pravděpodobně pouze v Austrálii. V evropských chovech se vyskytují ptáci, kteří jsou kříženci obou forem. Čistá linie pravděpodobně neexistuje.
Život v přírodě
Ve své domovině se pohybuje převážně v savanových oblastech Austrálie. Jen zřídka ji můžeme pozorovat v oblastech, které jsou více zalesněné, jako je oblast kolem řek. Zřídkakdy ji spatříme i v oblastech suchých křovin podél horských hřebenů nebo zarostlých farem. Využívá otevřených lesů, kde má možnost rychlého a efektivního úkrytu před predátorem. Část jejího přirozeného biotopu byla zničena farmařením. Nicméně po zemědělských zásazích se opět vrací do těchto lokalit, především proto, že tu má snadný přístup k potravě. V oblastech, kde je větší počet vodních toků, a to ať přírodních, či uměle vybudovaných, se její stavy zvedají. V některých lokalitách se jí daří natolik, že se velmi dobře množí a velké počty těchto rosel pak způsobují škody farmářům. Zřídka je můžeme spatřit i v městských parcích nebo v zahradách na předměstí. Často hledají potravu na zemi, kde je výborně maskuje jejich zbarvení. Nejedná se o druh, který by migroval na velké vzdálenosti, a tak se poměrně stabilně drží na svých stanovištích. Přesouvání ptáků je obvykle řízeno délkou období sucha, které ptáky donutí k přesunům z důvodu nedostatku potravy. Let rosel žlutohlavých je rychlý, typický pro celý rod. K odpočinku využívají vrcholky stromů nebo vysoké ploty, kde mají přehled a cítí se bezpečně. Při hledání potravy jsou potichu, nicméně za letu vydávají hlasité skřeky. Hlasové projevy rosel žlutohlavých jsou výraznější a hlasitější než u rosel pestrých.
V přírodě jejich potravu tvoří převážně semena trav, keřů, stromů, ovoce, bobule a samozřejmě hmyz. Velice oblíbená jsou v jejich jídelníčku semena skotského bodláku (Onopordon acanthium). Forshaw uvádí, že je můžeme často spatřit ve společnosti Papouška červenokřídlého (Aprosmictus erythropterus) a barnarda zeleného (Barnardius barnardi). Období hnízdění začíná v září a končí v prosinci, kdy v Austrálii probíhá období dešťů. Vlastní tok je velice podobný roselám Pennantovým (Platycercus elegans). Samci jsou poměrně agresivní, neustále se naparují a dávají najevo svou sílu. Hnízdí v dobře dosažitelné vzdálenosti vodních toků, kde mají zajištěn dostatek potravy a vody. S oblibou si vybírají hluboké dutiny větví a kmenů především eukalyptů. Samice snáší okolo šesti vajec. Délka inkubace je 22 dní. Samice zahřívá snůšku sama a je krmena samcem. Po vylíhnutí mláďat o ně pečuje samice i samec. Čerstvě vylíhlá mláďata mají bílé, poměrně husté chmýří. Následně jim vyroste šedé prachové peří. Přibližně v jednom týdnu života jim začíná růst peří krycí. Dutinu mláďata opouštějí ve věku 30–35 dní. Rychlost růstu závisí na počtu mláďat a péči rodičů. Ve věku 30 dní přestávají mladé krmit v dutině a lákají je ven. Po opuštění dutiny se o ně starají a přikrmují je 3–4 týdny. Poté se mladí dlouhou dobu potulují s rodiči a tvoří rodinná hejna. Zbarvením jsou mláďata odlišná od obou rodičů. Jejich zbarvení často postrádá žlutou barvu a jsou oproti rodičům matnější. Na hlavě mají obvykle červeno–hnědou barvu. Někteří chovatelé si myslí, že se jedná o křížence s roselou pestrou, ale není tomu tak. Takové zbarvení je u mláďat běžné i v přírodě.
Chov
Rosela žlutohlavá byla poprvé popsána roku 1790 Lathamem. První barevné ilustrace ztvárnil Lear. Do Evropy se poprvé dovezly v roce 1863. Získala je zoologická zahrada v Londýně. Postupem času se začaly tyto rosely dovážet ve větším množství. První odchov se pravděpodobně povedl u paní Croyové v Belgii roku 1870. U nás tyto rosely choval jako první pan Karásek, který je získal z bývalé NDR. Ptáci byli značně ochočení a úspěšného odchovu nikdy nedocílili. První odchov se podařil u pana Zídka, který o tom informoval ve Zpravodaji klubu pěstitelů exotického ptactva v roce 1947. Do roku 1965 se pouze výjimečně objevovaly v chovech našich chovatelů. Nyní se jedná o běžné a oblíbené papoušky.
Jsou to velmi dobří letci. K jejich chovu je nutností voliéra. Rosely žlutohlavé jsou otužilí papoušci, kteří bez větších problémů přečkají naši zimu. Důležité je, aby měly voliéru krytou a v době nepříznivého počasí možnost se schovat. Ideální je voliéra se záletem nebo alespoň se závětřím. Pro chov jednoho páru by měla být délka alespoň tři metry. Je důležité, aby se ptáci dostatečně prolétli. Metrová šířka je pro jeden pár ideální. Pokud je voliéra užší, při vylétnutí mladých do sebe ptáci naráží a zbytečně se mohou zranit. Výška by měla být alespoň dva metry, abychom mohli ve voliéře pohodlně chodit a ptáci se cítili bezpečně. Pro ptáky je přirozené, že se před predátory cítí lépe ve vyšších pozicích. Ideální je, když jsou ptáci nad úrovní našich očí. Rosely poměrně rády zkoumají a okusují dřevěné části voliér. Rosely žlutohlavé nemají až tak devastující sklony jako například rosely Pennantovy, ale lepší je, když je voliéra zhotovena například z hliníku. Při dnešních cenách hliníkových profilů není voliéra nijak extrémně nákladná a vydrží dlouhou dobu. Například mezistěny voliér ze sololitu a jiných dřevotřískových desek ptáci začas rozeberou. Z toho důvodu ani budky nejsou vhodné z takových materiálů. Pletivo je nejlepší bodované, ale nemusí být výjimečně silné. Ideální rozměr oka je 19×19 mm a tloušťka drátu 1,6 mm. Všechny rosely se velmi rády sprchují na dešti. Je dobré, když část střechy zůstane otevřená, aby se ptáci mohli koupat v dešti. Další výhoda je možnost vystavení se slunci, a tedy tvorba vitaminu D. Sklo nebo plexisklo zabraňuje průchodu UV záření, které je pro ptáky důležité. Ideální je, když je otevřená část uprostřed voliéry. Je-li odkrytý strop na jednom konci voliéry, zpravidla je zde umístěno bidlo. Ptáci na nocování vyhledávají vysoko položená místa, a tak je možné, že by spali pod odkrytým stropem. Jestliže by v noci přišel déšť, ptáci by promokli, a hlavně u mláďat by takový déšť mohl mít nedobré následky. Pokud se nechá otevřená prostřední část a v ní umístíme bidlo do dolní poloviny voliéry, ptáci na něm nebudou nocovat, ale mají možnost se sprchovat v dešti a vyhřívat se na slunci. Nejlepší variantou je voliéra se záletovým prostorem, kde se ptáci naučí nocovat. Dno voliéry je možná nejhezčí přírodní, avšak takové dno komplikuje ptákům život v podobě nákazy různých parazitů, proto nesmíme zapomenout na pravidelné odčervení. Nejlepší variantou je betonové dno s podestýlkou v podobě štěpky, písku nebo například záhonové kůry. Uprostřed podlahy je možné nechat obdélníky nevybetonované a udělat pruhy s trávou, překryté pletivem. Ptáci nezničí trávu, ale mohou oštipovat vyrostlé výhony. Bidla je ideální umístit co nejdál od sebe, aby ptáci měli možnost létat a nic jim nepřekáželo v dráze letu. Strom nebo větev na šplhání můžeme umístit do jednoho z rohů voliér, kde nepřekáží. Budka na hnízdění může mít různé rozměry, a jak je patrné z poznatků získaných v přírodě, i různé tvary. Dle mých zkušeností je nejvhodnější stojatá budka s rozměrem základny maximálně 20×20 cm a výškou 50–70 cm. Vletový otvor o průměru 8 cm. Materiál na budku je nejlepší masiv, protože nejdéle odolá aktivitě rosel, které neustále budku opracovávají. Jako podestýlka se mi osvědčily jemné hobliny a štěpka. Samice podestýlku rozštípe a vytvoří si hnízdní kotlinu. Vrstva podestýlky v budce by měla být přibližně 5 cm.
Období toku nastává brzy zjara, převážně na začátku března. Samci se začnou projevovat ostrým hvízdáním a zvýší se aktivita páru. Mně se osvědčilo hnízdní budky na zimu sundat a na jaře je vrátit. Ptáci se tak více nabudí a jdou lépe do toku. Záleží na tom, jak se ptáci chovají, a podle toho se musíme zařídit. Samci v toku bývají velmi agresivní, podobně jako rosely Pennantovy. Nejlepší je neumisťovat rosely vedle sebe tak, aby na sebe viděly nebo se měly možnost napadnout. Ideální je neprůhledná stěna nebo alespoň dvojité pletivo, aby nedošlo ke zranění. Často můžeme vidět agresi samce vůči samici, avšak najdou se i páry, kde hnízdění probíhá naprosto v poklidu. Můj názor je chovat rosely po párech a ideálně tak, aby na sebe neviděly, nýbrž se pouze slyšely. Období toku lze poznat i podle toho, že samci se naparují a roztahují ocasní pera, kterými třepou ze strany na stranu, současně rozevírají ramena a intenzivně hvízdají. V období toku jsou rosely mnohem hlasitější než po zbytek roku. Agresivita samce se dá vyřešit zastřižením letek na jednom křídle. Samec pak nemá takové manévrovací schopnosti a samici nedožene. Po přepeření mu opět narostou normální letky. Přibližně po 14–21 dnech od první návštěvy budky samicí by se mělo objevit první vejce. Starší samičky snášejí dříve než mladé. Další vajíčka jsou snášena ve dvoudenním intervalu. Po vylíhnutí krmí mláďata převážně samice a je přikrmována samcem. Samici i mláďata navštěvuje samec v budce a postupně mladé přikrmuje. Mladí se kroužkují ve věku okolo 10. dne, ale je to velmi individuální. Průměr kroužku je 5,5 mm.
Krmení
Někteří chovatelé si myslí, že rosela je větší pták, a tak potřebuje pouze velká semena. Naservírují svým svěřencům mix tří druhů: slunečnice, semence a ovsa. Taková směs je naprosto nevhodná. V přírodě si rosely, jako většina australských papoušků, hledá potravu v podobě travních semen. Pouze část krmení tvoří kukuřice nebo obiloviny ze zemědělských polí. Rosely žlutohlavé nepohrdnou ani ovocem, zeleninou, různými bobulemi, plody stromů a keřů. Směs pro rosely žlutohlavé se mi osvědčila od firmy Versele Laga Loro Parque mix pro australské papoušky. K suché směsi semen je možné střídavě podávat různé ovoce a zeleninu. Žlutohlavé rosely mají ovoce a zeleninu v oblibě podobně jako rosely Pennantovy. Suchou směs zrnin krmím tak, že ptáci mají krmení odměřené na dva dny. Druhý den v době krmení je všechno krmení spotřebované a ptáci po nakrmení jdou ihned na misku. Pouze v období odchovu mláďat je množství suchého krmiva, ovoce a zeleniny neomezené. Na jaře ptáci dostávají průmyslově vyráběnou vaječnou míchanici, a to jednu polévkovou lžíci na pár. V době krmení mláďat je dávka upravována. Jako doplněk je možné podávat klasy senegalského prosa, smetanku lékařskou, kokošku pastuší tobolku, černobýl, jeřabiny apod. Rosely žlutohlavé s oblibou konzumují i hloh obecný (Crataegus oxyacantha). Důležité jsou větve na okus. Prakticky je jedno, z jakého jsou stromu, samozřejmě ne z jedovatého. Nejoblíbenější jsou ovocné stromy, jedlové, borové, dubové a větve bezu černého. Ptáci se zabaví a získávají potřebné vitaminy a důležitou tříslovinu. Samozřejmostí v každé voliéře je grit na trávení. Mně se osvědčilo přidávat drcené vaječné skořápky, které jsou nejlepším zdrojem vápníku. Do vody používám Acidomid v minimální koncentraci pro udržení lepší kvality vody. Pro odčervení se mi nejvíce osvědčil přípravek TOPET OVO, který podávám přímo do zobáku. Mám jistotu, že pták preparát pozřel. Rosely jsou velice náchylné na nakažení červy a škrkavkami, proto by se nemělo odčervení podcenit.
Mutace
Mutace u rosel žlutohlavých nejsou zatím příliš rozvinuté jako u jiných zástupců rodu. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že se tento druh nechová tak hojně jako například rosela Pennantova nebo pestrá. Můžeme se podívat na další druhy rosel a je dobře patrné, že čím méně je druh mezi chovateli zastoupen, tím méně je u něj mutací.
Jako první a aktuálně nejpočetnější mutací je skořicová. Poprvé se objevila v Belgii okolo roku 1978. Její dědičnost je vázaná na pohlaví a genetický symbol je cin. Zbarvení těla je světlejší než u přírodní barvy a oblasti, které jsou černé u přírodních ptáků, u skořicové mají barvu hnědou. Zobák a nohy jsou světlejší než u přírodních. Ve stejné době se odchovala mutace lutino v bývalé SRN. Dědičnost této mutace je rovněž vázaná na pohlaví a genetický symbol je ino. Lutino je v chovech méně zastoupena, přestože její dědičnost je vázaná na pohlaví rovněž jako u skořicové. Nicméně u mutace lutino byly v počátku mnohem větší ztráty. Koneckonců tak jako u většiny lutino mutací v jejich začátcích. Nyní je možné tuto mutaci spatřit častěji, ale stále není tak hojná jako skořicová. Třetí z nejhojněji chovaných mutací u rosel žlutohlavých je recesivní straka. Jak název napovídá, dědičnost je autozomální recesivní. Genetický symbol je r. Neexistují však příliš stabilní linie, a tak jejich počet je ze tří jmenovaných mutací nejnižší. Poměrně novou a zajímavou mutací v evropských chovech je opalinová. Její dědičnost je vázaná na pohlaví a genetickým symbolem je op. Z pohledu milovníků červené barvy se jedná o krásný přínos pro rosely žlutohlavé. Opalinové rosely žlutohlavé jsou červené, jako je opalinová Rosela pestrá, avšak hlava je žlutá. Původ této mutace nebo lépe řečeno trans mutace je zřejmý. První ptáci pocházejí z křížení rosely pestré a žlutohlavé. Pravděpodobně stejným způsobem vznikla melanistická mutace, která je pravděpodobně pouze v Austrálii. Další mutace, které se objevují, jsou například pastelová, modrá a podobně. Je zřejmé, že budoucnost mutačních rosel žlutohlavých je celá před námi. Zcela jistě tento rozmach přispěje k větší oblibě mezi chovateli. Přírodní ptáci jsou vždy důležití, to je jisté. Avšak mutace rozvíjejí smysl chovatelství přece jen mnohem dál.
Možnosti párování:
Recesivní vázaná na pohlaví
1,0 přírodní / skořicová × 0,1 přírodní = 50 % samců přírodních a 50 % samců přírodních / skořicová, 50 % samic přírodních a 50 % samic skořicových
1,0 přírodní / skořicová × 0,1 skořicová = 50 % samců přírodních / skořicová a 50 % samců skořicových, 50 % samic přírodních a 50 % samic skořicových
1,0 přírodní × 0,1 skořicová = 100 % samců přírodních / skořicová a 100 % samic přírodních
1,0 skořicový × 0,1 přírodní = 100 % samců přírodních / skořicová a 100 % samic skořicových
1,0 skořicový × 0,1 skořicová = 100 % samců i samic skořicových
Recesivní mutace
1,0 zelený / straky × 0,1 zelená – 50 % samců zelených a 50 % samců zelených / straky, 50 % samic zelených a 50 % samic zelených / straky
1,0 zelený / straky × 0,1 zelená / straky – 25 % samců zelených, 50 % samců zelených / straky a 25 % samců strakatých, 25 % samic zelených, 50 % samic zelených / straky a 25 % samic strakatých
1,0 zelený × 0,1 straka – 100 % samců i samic zelených / straky
1,0 zelený/straky × 0,1 straka – 50 % samců zelených / straky a 50 % samců strakatých, 50 % samic zelených / straky a 50 % samic strakatých
1,0 straka × 0,1 straka – 100 % samců i samic strakatých