Zemí sopek a tří moří – 3. díl

Z trajektu přes obrovské sladkovodní jezero máváme ostrovu Ometepe a jeho dvěma (námi nezdolaným) sopkám. Jedeme prstem po mapě Nikaraguy směrem ke karibskému pobřeží a vypadá to snadno. Vždyť tahle země má v místě, kde se pohybujeme, napříč od západního pobřeží k východnímu jen kolem 350 kilometrů.

Provoz však odkrývá spoustu nástrah. I hlavní silnice mají po jednom pruhu pro každý směr a předjíždí se zhusta a divoce. Místní jsou naštěstí ve střehu a místo vztekání tolik typického pro Čechy se plně soustředí na zvládnutí situace.

Cirkus na kolečkách
Co chvíli potkáte cyklisty s obrovským nákladem v protisměru, tříkolku, vůz tažený koněm, volem nebo oslem, mezi tím se proplétají lidé na přetížených motorkách využívajících každou skulinu. A celý ten cirkus na kolečkách mnohdy postrádá osvětlení, takže cestovat po setmění vyžaduje silné nervy. Při řízení jsem neměl strach, že do mě někdo nabourá, ale že já nevědomky někoho srazím. Na neznačených křižovatkách jede větší. Limity jsou sice nízké (45 km/h ve městě, často ještě snížených na 25 km/h), jenže vůbec nikdo je nerespektuje!

Chudáci v kleci
Policistů je u krajnic dost, ale spíš se vyžívají v kontrole papírů. A tak po mně po zastavení chtějí mezinárodní řidičák, který Nikaragua neuznává. Když protestuju, naštěstí policajt volá vyšší šarži a kolega uznává, že moje kartička je v pořádku. Spíme cestou v Juigalpě a v hotelovém atriu smutně koukají z klece skrz zašlé mříže tři amazoňani. Jde o druhy, které se v Nikaragui vyskytují volně, ale jsou v ubohém stavu. K žrádlu mají gallo pinto, přesně to, co tu dostane na talíř každý – rýži s červenými fazolemi. Naštěstí pro amazoňany a naneštěstí pro nás jde o směs suchou a téměř nekořeněnou, která se po násobném požití pro mě stává dosti nechutnou.

Bahnem vpřed
Blížíme se do Karibiku, je kouzelné sledovat, jak se suchá západní strana země proměňuje ve svěží zeleň denně kropenou z tmavých mraků. Ve městě El Rama končí asfaltová cesta a noříme se do hlubokého bahna. Posledních 75 kilometrů do Kukra Hill auta zabírají všemi čtyřmi koly, co chvíli dře podvozek o zem. Toyota Hilux to zvládá o trochu lépe než Suzuki Vitara, v níž se vezu. Cesta je zničená od kolon těžkých aut, která budují novou silnici. Každou chvíli dívka s terčíkem a vysílačkou řídí jednosměrný provoz, aby se auta nepotkala. Po třech hodinách nás vítá billboard s prezidentem Danielem Ortegou a jeho chotí v Kukra Hill. Odtud už jen popojedeme lodí do Greenfields, unikátní rezervace, kde se chystáme strávit následující dny. Bez aut, protože ta se tam nedostanou.