Jak se fotografují ptáci?

Před časem jsem o tomhle psal ve Fauně. Jenže je to již nějakou tu dobu a na světě se mění všechno, na co se jenom podíváte. Nic není stejné, jak bylo včera. Vývoj nezastavíš. I když máme všude okolo prognostiky přímo poseto, budoucnost odhadovat neumíme. Možná je to i proto, že to, co se za ta léta seběhlo, si tak nějak ani neuvědomujeme. Naše poznatky mají vždy velké zpoždění, než se stanou šířeji známé, než nám zalezou pod nehty. To, z čeho vycházíme, bývá mnohdy letité klišé, často i od základu chybné nebo i třeba začas nějak změněné. Kdo ví? Proto musíme stále a stále studovat a kontrolovat i to, o čem si myslíme, že je jednou provždy dané, že je to zákon. Něco ano, něco ne. Třeba poznatky formulované kdysi Newtonem o zemské přitažlivosti jsou zákon. Teorie Darwinova je dosud stále jen teorií, dodnes se zákonem nestala, i když převážná většina nás všech k ní přistupuje jako k zákonu. Je okolo nás tisíce a tisíce jiných, drobných otazníků, které bychom měli studovat, objasňovat a revidovat. Příznivé je to, že možnosti ke studiu, k revizi našich dosavadních poznatků, jsou dnes na rozdíl od těch, které jsme měli ještě nedávno, natolik lepší, že jsou vzájemně neporovnatelné. Proto se vracím ke svému starému námětu fotografování ptáků v přírodě.

Jak to bývalo
Je to letos již šestnáct let, kdy jsem o tom ve Fauně psal. Kdo chce, může si ten text stále ještě vyhledat na internetu, a to v podstatě zadarmo. Již toto, samo o sobě, je nesmírnou výhodou oproti včerejšku. Ještě nedávno jste si museli koupit nějakou knížku nebo si ji vypůjčit někde v knihovně. Všechno šlo neskonale pomaleji. Knížka je sice stále ještě knížkou, oko spočine na tištěném textu s větší zálibou, jenže to leze do peněz. Co se týká fotografování ptáků v přírodě, měl být nadpis výstižnější, měl znít spíše Jak se fotografovali kdysi a jak dnes.
V první řadě se zběsilým tempem zdokonaluje technika. Před těmi šestnácti léty se teprve začínalo fotografovat digitálně a na ptáky byly ty digitály ještě krátký. Doslova i přeneseně. Takže se to muselo dělat na filmy. Vesměs na barevné diapozitivy většího rozměru, nejméně 6×6, a to proto, že při použití k tisku byly vhodnější právě diapozitivy. Film s dvanácti políčky stával 60 Kč a jeho vyvolání ve speciální laboratoři dalších 60 Kč. Samozřejmostí pak bylo, že se fotky na všech těch políčkách nepovedly, jenom některá, docela často se vám nepovedl celý film. Utopil jsem v tom slušnou kopu peněz. Stále však mohu něco z té zásoby použít. Samozřejmě že největší rozdíl oproti včerejšku je ve fotografické technice. Existovaly sice i tenkrát fotopřístroje dokonalejší, než k jakým jsem se mohl dostat u nás, ale i to, co bylo u nás k mání, nebylo tenkrát nic laciného. V podstatě jsem si mohl pořídit jen východoněmecký Pentacon six. Stával asi šest a půl tisíce, což při platu okolo dvou tisíc čistého bylo jen málo dostupné. No, musel jsem spáchat hned několik zločinů. Podařilo se mi provézt nějaké ptáky do Lipska na výstavu a prodat je tam. To se nesmělo. A hned v NDR jsem si koupil ten fotoaparát. To se taky nesmělo. A zase jej přivézt k nám, což se zase nesmělo. Ono se nesmělo vlastně vůbec nic. Dneska nám připadají vzpomínky na to, jak se jezdilo do Drážďan a kupovaly se tam boty, což se nesmělo, aby pak na hranicích mnozí, kteří měli na nohách nové boty, vraceli se do vlasti obuti do igelitových pytlíků, jako legrace a dobrodružství.
Zatím tedy popisuji, jak jsem za použití nezákonných metod získal tehdy základ v podobě fotoaparátu. Samozřejmě se ihned porouchalo přetáčení filmu a samo sebou jsem to nemohl reklamovat. Na opravu se u nás čekalo tři měsíce a stálo to horentní sumu. Avšak štěstěna mi pomohla. Narazil jsem na opraváře, který mi to udělal na počkání přes polední přestávku, a to za pouhých 100 Kč. Ha, korupce a klientelismus! A stal jsem se stálým zákazníkem, protože přetáčení filmu byla známá slabost Pentaconů. Abych mohl fotografovat ptáky, musel jsem si pořídit další nezbytnou výbavu. Jako první teleobjektiv stoosmdesátku. Zase pomohla štěstěna. Chovatel z NDR měl velký zájem o ptáky, které jsem nabízel, a jemu se jevila jako nejvýhodnější právě výměna za tenhle objektiv, místo platby v penězích. A přivezl mi jej až do Prahy. Tentokrát spáchal všechny ty trestné činy sice on, nicméně jsem se na tom také podílel.
Potom jsem si musel vyrobit speciální rozkládací bednu, ve které jsem ptáky fotografoval. Úspěšnější byl pak až třetí „vývojový model“, neustále vylepšovaný – podle toho, jak jsem stále lépe chápal chování ptáků. Cestoval jsem s tím harampádím jednou až do Budapešti a byla to cesta více než dobrodružná, zvláště pak dohadování na celnici, co to vlastně je a jestli se to vůbec smí a jestli bych z toho neměl zaplatit clo. No, dopadlo to dobře. Takže se dostávám konečně k fotografování v přírodě. K tomu jsem potřeboval delší teleobjektiv, který jsem si zpočátku půjčoval. Nakonec jsem si jej mohl i koupit, když se nějak sešly prémie v zaměstnání s honorářem, který jsem tenkrát dostal. Byla to vlastně jediná část fotografického vybavení získaná bez škraloupu nějakého přestupku. K tomu fotografování jsem si musel vlastnoručně vyrobit úkryt, takový skládací stan. Sehnat materiál bylo samo o sobě také malé dobrodružství. Když jsem to všechno zabalil do horského batohu, nesl jsem na zádech dobře třicet kilogramů. Dalo se s tím fotografovat ptáky někde u hnízda, kam si zaručeně museli sednout. To znamenalo nejdřív takové hnízdo najít. Počet nalezených hnízd byl přímo úměrný nachozeným kilometrům, takže to všechno byl docela slušný sportovní výkon. No, koneckonců jsem sloužil na vojně u pěchoty, takže základ jsem měl, a hlavně jsem byl mladej. To všechno bylo a již není.

Splašený vývoj
Ještě někdy na přelomu tisíciletí se vesele fotilo na filmy. Potom však nabral vývoj digitálů přímo splašené obrátky. Výsledky v podobě fotek se lepšily den ze dne. Labo­ratoře pro vyvolávání barevných filmů, ještě docela nedávno moderní, zejí v Praze na Petřinách prázdnotou. Přitom celá budova byla postavena někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Předtím byla taková laboratoř v Česku jediná a byla až v Tepli­cích. Každý týden jsem vyráběl krabičku o rozměrech 9×13 cm, což byl poštou předepsaný rozměr, aby se to dalo poslat jako doporučené psaní. Samozřejmě, že i dnes existují fotoaparáty popisované jako profesionální, které si dovolit nemohu, protože jejich cena je pro mne astronomická. Jenomže dnes se fotí mobilním telefonem a vznikají miliardy snímků den co den. Jejich kvalita sice nedosahuje kvality snímků z drahých aparátů, nicméně ta kvalita není zase až nekonečně důležitá. Nejvyšší kvalitu potřebujete leda tak při mnohonásobném zvětšení, které se uplatní třeba při tisku takzvaných billboardů nebo při výzkumu. Pro běžný tisk je zapotřebí jistá kvalita až po určitou hranici, při jejím překročení vyšší už nepotřebujete.
Při focení ptáků je nejdůležitější přiblížení. Neboli funkce dalekohledu. Jestliže ornitologové nosí obvykle dalekohled 10×50, znamená to, že vidí s desetinásobným přiblížením. Dnešní digitální fotoaparáty umí mnohem více. Můj první digitál někdy v roce 2005 viděl 12× více. O něco lépe než dalekohled. Jenže jeho snímač nebyl full frame, což znamená do plného rámečku neboli plné konečné podoby; takový snímač mají jen ty nej­dražší aparáty. U menších snímačů fotografovaný pták zůstává pořád jen malým bodem na konečném snímku a při následném zvětšení není dostatečně ostrý. Avšak i tohle se překotně vyvíjí. Pak se ten můj první digitál nějak zasekl a bylo mi řečeno, abych na jeho opravu raději zapomněl a koupil si nový, vyjde to laciněji. Což jsem pochopil. Ten nový zvětšoval již 36×. To byl ohromný skok. Přitom to byl kompaktní fotoaparát bez možnosti měnit objektivy. Byl však na hranici mých finančních možností. Daly se s ním pořídit dobré snímky, a to i z ruky, lepší to bylo samo sebou ze stativu. Kupodivu byl ten aparát dost malý a lehký a proto to s ním bylo o něco obtížnější. Kdyby vážil o něco více, snadněji jej udržíte v ruce. To však bude asi individuální. Zrada přišla zase až po létech. Protože to fungovalo tak, že se soustava čoček vysouvala podle potřeby, nezabráníte tomu, aby dovnitř vnikal mikroskopický prach. Takový aparát si vyhodnocuje situaci sám, nastavuje expozici i zaostřuje. Jenže ten prach, který se po létech usadil zevnitř na čočkách, toho chytrolína nakonec tak zmátl, že v některých situacích celé zařízení začalo fixlovat. Zase mi bylo doporučeno, abych si raději koupil nový aparát, že rozebrat a vyčistit to zevnitř by bylo až moc drahé. No, to se ví, když má jeden vyklopit najednou sumu větší, než má důchod, skřípe zubama. Než jsem vymyslel, jak tu sumu složit dohromady, musel jsem si to nejdřív psychicky zdůvodnit. Tak se podívej, ty moulo, ten starej Pentacon tě stál asi 7× víc, než jsi vydělal za měsíc. Tohle je jenom 1,2× dražší, než máš důchod! Dyť je to vlastně zadarmo! No jo, povídá ten skrblík ve mně, jenže kde vemu ten jeden důchod navíc, he? Musíš holt něco vymyslet. Takže ten nejnovější digitál zvětšuje 83×. Sice zase nemá ten největší snímač, ale na to zapomeň. Kdybys měl ten foťák s tím největším snímačem, musíš mít ten největší skleněný teleobjektiv, který stejně jednak nezaplatíš a potom ani neudržíš v ruce. Co neudržíš, vůbec neuneseš! Tohle je tak akorát. Ani dalekohled s takovým přiblížením nemůžeš používat z ruky. Musí být na stativu. Oproti tomu fotografování kdysi se mi jeví jako nejdůležitější skutečnost, že co do počtu fotografií nejste nijak omezeni. To všechno je zadarmo! Takže z digitálních časů mám již asi deset tisíc záběrů stehlíků, třeba. Z jednoho jediného místa, kam ti ptáci létají na grit. To by se ještě nedávno vůbec nemohlo udělat, natožpak zaplatit.

Jak se dívat nově
Ale k čemu to všechno? Není to vůbec nijak samoúčelné, čím více materiálu máte k porovnávání, tím na vás najednou začínají vystrkovat růžky všemožné, dříve nepozorované rozdíly a další otazníky, které jste zdálky dříve nemohli vůbec rozeznávat. Jeden z ornitologů, který mi nakonec ten poslední foťák také doporučil, přiznal, že již dalekohled ani nenosí. Já již léta. Ono těch 10×50 okolo krku něco váží a zakrátko vás krk bolí tak, že musíte tu váhu z krku prostě sundat. Takže dnes raději vyfotím, prohlédnu a zase hned smažu. A ono to vidí tak daleko, že s tím dalekohledem byste vůbec nepochodili.
Za rybníkem se posadilo do větví hejnko strnadů. Podle velikosti a způsobu letu to poznáte i bez dalekohledu. Jen tak si je cvaknu. A hele, jsou mezi nimi čtyři modřinky, což jsem nepoznal ani dalekohledem. Nebo jiná situace. Na první olši sedlo hejnko stehlíků. Jejich žlutá zrcátka v křídlech jsou i na dálku viditelná pouhým okem. Někteří sedli na zem a sbírají vypadlá semínka. Cvičně jsem si je vyfotil. A zase překvapení. Bylo to smíšené hejnko stehlíků a konopek žlutozobých. Na tu dálku je nerozeznáte. Takových situací jsem zažil hodně. Ro­zezná­vacích fotek si můžete udělat, kolik chcete, a zase je můžete hned smazat.
Samozřejmě ten foťák udělá i kvalitní fotky, ale za lepších světelných podmínek a také ne všechny. A to na takovou dálku, že udělat to tím nejdražším aparátem si ani nedovedu představit. Tím se samozřejmě mění i celý způsob pozorování ptáků. Sedím teď tak dvě hodinky v autě na příhodném místě a čekám. Pořád je to lov. Nakonec tenhle způsob používají jak myslivci, na čekanou, tak převaha všech přírodních predátorů. Čekají na nějaký ten svůj příhodný okamžik. Nemyslete si například, že takový sokol, jeden z nejlepších letců, jakého na obloze uvidíte, se zvedne a chytí si jen tak nějakého okolo letícího holuba. Ne, sedí na příhodném místě a čeká, až nějaký poletí okolo natolik v příhodném směru, že se útok na něho skutečně vydaří. Dělám to podobně. Sedím pohodlně v autě a čekám na příhodný okamžik, kdy se v příhodné vzdálenosti stane něco, co by se jinak nestalo, kdybych šel jen okolo. A viděné si zapisuji na papírky, abych to potom doma přepsal spořádaně do sešitu. Začínám mít proto lepší přehled. Novodobá technika má mnoho dalších vlastností, které se dají využít. Mezi jinými je hodně důležitá skutečnost, že si to všechno pamatuje. Čas, den i hodinu, kdy byl snímek pořízen, a dokonce i za jakých parametrů. To všechno se může nadále zpracovávat, a to třeba až po létech, i někým jiným. Někým, kdo si lépe uvědomí všechny ty možnosti, které jsou tam uloženy. Jsou však i další okolnosti. Například takových 1 000 diapozitivů vám zabere několik krabic a najít potom ten, který zrovna potřebujete, je úkol jen pro klidné a trpělivé povahy. Ulovené snímky z digitálu však máte uloženy na zařízení, které je veliké asi jako kapesní zapalovač a vejde se jich tam na tisíce.
Nejdůležitější však je, že tohle všechno pořídíte, oproti dřívějšku, v podstatě zadarmo. Samozřejmě že do toho musíte vložit svůj nápad, svůj vlastní čas, všechno to nějak roztřídit a porovnávat. Každá fotka má svůj vlastní potenciál, je určitým dokladem. I fotka, která byla pořízena mobilem a která není natolik kvalitní, aby se dala tisknout v časopise, může mít nějaký svůj význam. Proto musím jen nabádat: foťte, foťte a foťte!