Cipísek

Jsem začínající chovatelka ovcí. Romanovských ovcí, nutno podotknout. Neboť není ovce jako ovce, jak mi dá každý zapálený chovatel za pravdu. Já zastávám názor, že tolerance mezi lidmi je dobrá věc a také nejsem rasista, ale když jde o ovce….. Romanovky jsou Romanovky!

Romanovky si mě získaly

Když jsme před dvěma lety navštívili s manželem výstavu ovcí v Lysé nad Labem, netušili jsme, jaký že to bič si na sebe pleteme. Můj manžel mě již delší dobu "oťukával" na téma chov ovcí, leč já vytrvale odolávala. Při spatření roztomilých jehňat však moje ruka zcela mimoděk sklouzla po jejich neodolatelně krásně černobílých hlavičkách a "byla jsem jejich". Pak situace nabyla rychlého spádu a velmi záhy u nás ovládly veškerý volný prostor Romanovky. Co se týče prostoru ne zcela volného a řekla bych i pro ovce nevhodného, ten obsadily také, leč o něco později, zato však neodvolatelně a s definitivní platností….

Čas bahnění

Nastal čas bahnění a tím i (jak mi jistě každý chovatel potvrdí) i čas velkých nervů, následné úlevy po zdařilých porodech, čas zážitků, kdy máte pocit, že jste překonal výstup na Mount Everest, který záhy vystřídá pocit zcela opačný. Čas, kdy si říkáte, že už končíte, protože "tohle není život" a zároveň čas, kdy neexistuje nic krásnějšího než právě narozené, zdravé jehně. Doba, kdy jsem prožívala porod svých ovcí více jako svůj vlastní a sdílela s nimi nádherné "poporodní chvíle". Když naše první bahnice zabečela poprvé porodními bolestmi, byli jsme na nohou a v pozoru, připraveni okamžitě pomoci a když jsem viděla svého muže, jak s pěstmi vraženými hluboko do kapes kalhot pomáhá zcela usilovně "tlačit" a jsa skrápěn ledovým potem, nevnímá a očima posiluje tu "svoji", bylo mi jasné, že naše rodina se rozrostla o celé stádo a to navždy.

Další bahnění, pravda, neprobíhalo již tak hekticky, leč vždy to naši rodinu zasáhne natolik, že prožíváme toto období jako jedno velké drama s otevřeným koncem. Ani letošní rok nebyl výjimkou. Když se narodilo naší "Mamuše" téměř pětikilové mrtvé jehně, viděli jsme, že něco není v pořádku a povolali veterináře. I druhé neobyčejně velké jehně bylo mrtvé. Nakonec vyšlo ono, tedy vlastně ona, ale to jsme zjistili až později. Bylo to takové nanicovaté, jak říká spisovatel Čapek, jenže ne bílé a chundelaté, leč černé a mokré. Mělo to neuvěřitelných 40 dkg, ale žilo! Veterinář pronesl svůj záporný verdikt. My jsme ho však přesvědčili o opaku. Takže jsme nakonec vzali injekční stříkačku a odebrali mlezivo. Celou noc jsem krmila po minimálních dávkách, každou hodinu to černé malilinkaté stvoření, které tiše spalo, stočeno do klubíčka v ručníku na mé hrudi. Ráno, zcela zničena, jsem usnula vysilujícím spánkem s vědomím, že tu malinkou hromádku asi k životu neprobudíme. V půl osmé se ta černá hromádka protáhla a nejistě se postavila na své třesoucí se nožky a u hlavy se mi ozvalo tenounké béé, ale znělo to spíš jako béé??? V neuvěřitelně vysoké tónině se hromádka tázala, jestli je tu dobře a zda je něco k jídlu ? Byla jsem v tu ránu na nohách a vůbec mi nevadilo, že hromádka poklesla v zadních nožičkách a v mírném podřepu vytvořila svou první loužičku. Dostala jméno Cipísek a mě zaplavil náádherný pocit, který dokážu srovnat snad jenom s tím, když moje děti poprvé řekly to kouzelné slůvko "máma".

Společně prožité okamžiky nás pevně spojovaly

Další noci mě mé velké nadšení pomalu opouštělo, úměrně k narůstajícím bezesným nocím, kdy vedle mé postele stál Cipískův košík, odkud se v pravidelných intervalech nesly jeho důrazné požadavky ke krmi. Postupně Cipísek rostl a přímo kvetl, zato ze mě se pomalu a jistě stávala troska. Brzy to vypadalo, že nerodila ovce, ale já. Nicméně Cipísek se těšil velkému zdraví a za tři týdny přibral tři kila, opouštěl svůj vzhled dětské hračky a začínal se konečně podobat čerstvě narozenému jehněti ! Ovšem považoval za naprostou povinnost mě všude doprovázeti, takže jsme se od sebe neodloučili ani na krok, vařil se mnou v kuchyni, ležel u mých nohou a oddaně vzhlížel vzhůru. Jeho bezmezně milující kukadla mě sledovala v každém okamžiku, večer s námi sledoval televizi, zajímaly ho zejména detektivky a zprávy. Také pořad "V pravé poledne" ho nadmíru nadchl tak, že z obrazovky oka nespustil. Pranic se mu nelíbilo, že bych snad měla relaxovat ve vaně plné koupelové pěny a uklidňující bylinkové koupele sama a tak se ze zásady hodlal koupat se mnou. 

Nikdy se mi nepodařilo utajit skutečnost, že mám v úmyslu osvěžit se koupelí. Když jsem se tiše vplížila do koupelny, jásajíc, že jsem unikla jeho bdělé pozornosti, v okamžiku, kdy jsem se nořila do koupele se vždy rozrazily dveře a Cipísek s vyčítavým pohledem stál (stála) ve dveřích. Bez mrknutí oka zhodnotila situaci a odrazíc se hned ode dveří, přistála naprosto přesně vypočítaným skokem v mé náruči. Nikdy se neminula. Tak jsem to vzdala. S Cipískem jsem prožila tak neskutečně krásné okamžiky, které mi dovolily zapomenout na všechna trápení, která mi tou dobou uštědřoval život. Chvíle, kdy jsem s Cipískem jezdila autem a on poslušně sedel na sedačce vedle řidiče a pozorným okem sledoval míhající se pastviny za sklem. Chvíle, kdy jsem se věnovala krmení ostatních jehňat ve chlévě a on trpělivě čekal u mé nohy, s neochvějnou jistotou, že on dostane později. Po marných pokusech zanechat ho se stádem jsme totiž jezdili spolu "krmit ovce". 

Každému bych přála prožít si ten pocit, který prostě nelze pojmenovat. Cipísek mi měrou vrchovatou splácel ony bezesné noci a mou péči mi vracel s oddaností a bezmeznou láskou. Tehdy jsem pochopila, PROČ se člověk stává chovatelem a CO to člověku přináší. Společně prožité okamžiky nás pevně spojovaly až do doby, kdy jsme se museli rozloučit, a to navždy. Ale to už je jiná kapitola a už vůbec ne veselá.

Díky, Cipísku !