Hasiči mají ve svých řadách skvělé pomocníky
Hasičský záchranný sbor má ve svých řadách desítku psích pomocníků, a možná jich bude víc. Zvláště když se dokážou uplatnit jako třeba v minulém roce labrador Max, jenž zachránil zdraví a možná i život nemocnému nezvěstnému muži.
Úkolem Hasičského záchranného sboru (HZS) je v rámci Integrovaného záchranného systému sladit síly a prostředky profesionálních i dobrovolných hasičů, Zdravotní záchranné služby, policie, armády a Báňské záchranné služby. A také spolupracovat s organizacemi jako například s dobrovolnými kynologickými záchrannými brigádami nebo v případě záchrany zvířat s Českým svazem ochránců přírody a jejich záchranným stanicemi pro volně žijící zvířata a podobně. Protože v některých krajích ČR je nedostatek psovodů s atestovanými psy pro záchranné práce v sutinách a pátrání na rozlehlých plochách, zrodila se už v minulém desetiletí na Generálním ředitelství HZS myšlenka, že v každém kraji by mohl být profesionální hasič s druhou odborností psovoda. Tím by se výrazně zkrátila doba na přesun mezi kraji, ať už jde o dobrovolné, nebo profesionální psovody s atestovanými psy. Například Záchranný útvar HZS v Hlučíně má aktuálně atestovaného psa, ale těžko si lze představit rychlý přesun za špatného počasí ze severní Moravy do nějakého místa západočeského kraje. Proto zmíněné opatření GŘ HZS bylo potřebné, a jak se ukázalo v nejednom případě, i přínosné. Dobrá myšlenka se však neujala ve všech krajích, neboť druhá odbornost psovoda je dobrovolnou záležitostí. Vyžaduje práci navíc, mj. starat se o psa i mimo službu, a samozřejmě jsou potřebné rovněž kynologické znalosti a zkušenosti. V Libereckém a v Pardubickém kraji jsou však hasiči a psovodi zapálení pro práci se psem, což je vidět při každém cvičení. V tom nejlepším světle se to ukázalo i při nočním pátrání v okolí Chocně. Jak to bylo, jsme se zeptali psovoda Davida Hynka, profesionálního hasiče z Ústí nad Orlicí.
Na pátrání jste měl být vyslán 20. července před půlnocí.
Ano, hodinu před půlnocí. To už však několik hodin předtím byla po nemocném pětaosmdesátiletém muži velká sháňka. Naposledy byl viděn kolem třetí hodiny odpoledne. Měl jít od okraje Chocně, kde bydlel, směrem k lesu. Nebylo dobré počasí, pršelo už třetí den. Členitý terén pod Orlickými horami byl podmáčený, kluzký a to mohlo být pro pána nebezpečné, navíc mu hrozilo podchlazení. Do pátrání byla zapojená policie, protože se však jednalo o potřebu propátrat rozsáhlou oblast, byla vyžádána pomoc HZS a dobrovolných hasičů. Vím, že Operační středisko Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje na místo vyslalo několik jednotek hasičů. Na místě mě velitel zásahu informoval o situaci, pak rozdělil oblast pátrání na menší sektory a ty přidělil skupinám hasičů, kteří pátrali v rojnici. Samostatné úseky pak přidělil mně a policejnímu psovodovi. Noc byla velmi deštivá a terén nepřehledný, a tak nám psovodům nezbylo než se spoléhat na čtyřnohé pomocníky.
Věděl jste něco o terénu, kde jste měl pátrat?
Místní lidé mě varovali, že v oblasti je zřícenina či spíše zbytky starého hradu nebo tvrze, za kterou se nachází strmá, zarostlá a neschůdná stráň dolů k železniční trati. Za ní je pak břeh Tiché Orlice. Byla to důležitá informace. Přestože můj Labrador je zkušený záchranářský pes, z kluzkého příkrého svahu jsem neměl dobrý pocit. V orientaci mně pomáhal místní dobrovolný hasič, který o terénních podmínkách něco věděl. Psa jsem nasadil dvě minuty po půlnoci a už asi po deseti minutách se mně zdálo, že Max reaguje na lidský pach. Jak se zvyšovala intenzita jeho zájmu, měl jsem jistotu, že ve směru postupu, či spíše sestupu, je člověk. Terén však byl natolik prudký a podmáčený, že bylo téměř jisté, že při dalším sestupu sjedeme nekontrolovaně ze svahu. Proto jsem větřícího psa odvolal a rozhodl se pro pátrání od paty svahu nahoru. Obešli jsme neschůdnou část k Tiché Orlici a odtud jsem Maxe vysílal k průzkumu terénu. Asi po padesáti metrech Max opět zaznamenal pach člověka, ale jen těžko se prodíral hustým křovím a maliním. Jen co jsem mu odstranil pichlavé šlahouny maliní omotané kolem zadní nohy, doslova vystřelil k člověku ležícímu ve vysoké trávě asi tři metry od vlakového koridoru. Jakmile jsem místo osvětlil baterkou, bylo mně jasné, že jsme u hledaného muže.
Jaká byla reakce psa a zachráněného člověka?
Max označil nález a choval se, jak byl naučený. Muž byl promočený, evidentně vyčerpaný a dezorientovaný. V prvním okamžiku se psa snažil zahnat. Ve chvíli, kdy jsem s pánem navázal kontakt, uklidnil se a psa neodháněl. Pak jsem Maxe odložil, vysílačkou zahlásil nález a vyžádal si pomoc pro transport imobilního muže. Spolu s kolegou hasičem jsme se do příchodu transportní skupiny věnovali první pomoci.
Maxe jste připravoval devět let, je to vyzrálý a skvěle vycvičený pes, ale už za zenitem výkonnosti. Zanedlouho v záchranařině skončí. Budete se u HZS i nadále věnovat druhé, dobrovolné funkci psovoda?
Určitě. Už druhým rokem připravuji Německého krátkosrstého ohaře Darrena. V tomto roce bych rád prošel interním přezkoušením a v příštím roce absolvoval atest MV. Je to lovecký pes, tedy hodně temperamentní, ale v záchranařině se psi tohoto plemene osvědčili. Jen je s nimi výcvik náročnější na čas a trpělivost. Tito lovečtí psi jsou rozenými slídiči, takže jde o nalezení cesty, jak tuto přednost využít pro pátrání po osobách, a to i v prostředí, kde lovečtí psi nepracují. Třeba na rozvalinách, v sutinách. A když pracují ve volném terénu, nesmějí zběhnout za zvěří. Doufám, že vše zvládneme, včetně náročných atestů.
Děkuji za rozhovor a přeji neméně úspěchů s novým psím pomocníkem.
